autor: Bajik
„Bille, vylez nebo se už fakt pochčiju!“ zamlátil Tom naposledy na dveře koupelny a byl rozhodnutý je vykopnout, kdyby mu Bill nechtěl otevřít.
„Dole je snad ještě jeden hajzl, nemyslíš?! Můžeš jít přece tam a ne na místo, kde je DĚVKA!“ ozvalo se z koupelny. Tom protočil oči. Tenhle Billův výstup mu začal jít pěkně na nervy, avšak musel ho pochopit. On by taky dělal cirkus, kdyby mu to někdo řekl. A byl přesvědčený, že už nikdy nebude pít. Nestrčí ani nos ke flašce alkoholu. Za něco takovýho mu to přece nestojí.
Vlastně se mu ani na záchod nechtělo. Potřeboval se jen nějak propašovat do koupelny a jakoukoli cestou si Billa udobřit. Na krátký okamžik ho napadlo, jestli by neměl chvíli počkat. Dát tomu čas. Třeba za nějakou dobu by se to vrátilo do kolejí, které opustili. Do normálu, pomyslel si a znovu zabušil na dveře.
„Bille, prosím!“ zaskučel Tom téměř bolestivě. Když se delší chvíli nic neozývalo, praštil pěstí do dveří.
„Je to naposled, co tě pouštím, lháři,“ řekl Bill s přimhouřenýma očima, když otevřel dveře a pustil ho dovnitř. „Počkám venku, přece- Ááá!“ vypísknul Bill, když ho Tom vtáhnul zpátky do koupelny.
Bill se samozřejmě bránil, o tom žádná. Jenže co on proti němu velice zmohl. Tom, mezi Billovým snažením mu nějak ublížit, zamknul.
„Bille, jak ti mám říct, že se omlouvám. Je mi to strašně moc líto, věř mi. Kdybych nebyl opilý, nikdy bych nic takovýho neřekl…“
„Ještě že ten alkohol ale máš. Konečně jsem se dozvěděl, co si o mně myslíš. Nebýt jeho, určitě by to dneska bylo o hodně horší. Musel by sis totiž hrát na to, že ti na mně trošičku záleží. A kolik času bys tím hraním ještě promarnil. Ušetřil ti spoustu času, můžeš být rád.“
„Přestaň s těma ironickejma poznámkama, jo? Vím, že se tě to dotklo-„
„Aspoň že tohle víš. Jinak totiž nedokážeš pochopit, že především jsem to JÁ, kdo tě nechce vidět. Ale neboj, jen co se opravdu prodá ten byt a máma něco málo ušetří, máš ode mě pokoj. Navždy. Ale možná bychom se mohli vídat na Vánoce, to máma bude chtít, abychom byli všichni dohromady jako „Velká šťastná rodina“. Z mý strany však nějaké nadšení nečekej. Protože ty, Kaulitzi, mi budeš úplně volnej! Je konec!“ zvolal Bill naštvaně a byl na odchodu. Párkrát ve vzteku zalomcoval dveřmi, dokud nezjistil, že jsou zamčené. Poté otočil klíčem v zámku a opustil koupelnu.
Tom tam zůstal stát jako opařený. Něco takového by od něj opravdu nečekal. Vždyť on nechtěl, aby šel pryč. Ale vlastně… V noci mu něco takového přece řekl, nebo ne snad? Teď už se mu opravdu nedivil. Bill nebyl jediný, kdo měl na Toma vztek. Samotný Tom měl na sebe vztek.
Podíval se na sebe do zrcadla a odraz jeho tváře se na něj samolibě šklebil. Zatřásl hlavou a podíval se znovu. A nic. Bože, asi mu už z toho všeho hrabe.
„Kluci, oběd!“ zavolala zpod schodů Simone.
Tom vyšel z koupelny. „Už jdu,“ zabrblal a šel pomalu dolů.
„Tome, zlatíčko, kde je Bill?“ zeptala se ho matka, když přišel do kuchyně.
Tázaný jen pokrčil rameny. Jak to měl po jeho výstupu vědět? Tom by byl asi poslední, komu by se v té chvíli svěřil s tím, kam jde.
„Buď tak hodný a běž ho prosím tě zavolat,“ pohladila ho Simone po rameni a naposledy zamíchala omáčku.
„A kde je?“
Simone se na něj udiveně podívala. „Myslela jsem, že-„
„Ne, se mnou fakt není.“
„Pokud neutekl, tak bude buď u mě, anebo u tebe. Jinak to nevidím,“ pokrčila rameny a odstavila hrnec z plotny.
Tom se zhluboka nadechl a odešel hledat své naštvané dvojče.
Bill seděl v tureckém sedu na posteli v pokoji, který nyní náležel jeho matce, a díval se z okna. V uších měl sluchátka svého stařičkého discmana a ponořil se do hudby, kterou mu na cédéčku dala Mel. Ta spousta pomalých písniček, která na něm byla, ho dováděla do šílený deprese. Ani jednu písničku neposlouchal déle než půl minuty. Neměl na to.
Všechny, ano, naprosto všechny byly o lásce. To ho do svého srdce bičovalo ještě víc než jen myšlenka na to, jak si maloval svou budoucnost s NÍM v hlavní roli.
Zrovna přemýšlel nad tím, že mu bylo líp, když ho mlátili jeho spolužáci, a když musel chodit uklízet do bordelu, než teď, a otevřely se dveře. Vlastně si toho ani nevšimnul, dokud mu Tom nepoložil ruku na rameno.
Bill leknutím nadskočil a vytáhnul si sluchátko. Rychle se otočil, kdo ho to ruší.
„TY?!“ řekl naštvaně.
„Máš jít na oběd,“ oznámil mu Tom ignorujíc jeho poznámku.
„Nemám hlad!“ vyštěknul Bill a otočil se zpátky.
„Dobře,“ odvětil mu klidně Tom a odcházel.
Bill počkal, až se zavřou dveře, a poté padl zničeně hlavou do polštářů. Všichni mu to dělali schválně. Schválně ho za ním posílali. Spiknutí, pomyslel si a hlasitě posmrknul.
Za chvíli se dveře znovu otevřely, Tom však zůstal stát mezi nimi.
„Mámu to prej nezajímá. Podle ní něco sníst musíš,“ oznámil mu matčiny myšlenky a počkal na odpověď.
„Za chvíli,“ kuňkl Bill.
„Máš jít hned.“
Bill si sednul. Neodpověděl mu. Neměl náladu na hádání, kdy půjde na oběd nebo ne.
Když uslyšel klapnutí dveří, myslel si, že odešel. Podíval se tedy ke dveřím a v pohledu na ně mu zacláněl Tom, který si zrovna sedal na postel.
Bill otočil hlavu, aby Tom neviděl jeho pláčem zarudlé oči.
„Bille, já už vážně ztrácím nápady, jak se ti mám omluvit. Neřekl jsem ti to v noci schválně, navíc to není opravdu nic, co bych si o tobě myslel. Mám tě rád, Billí, a ty to moc dobře víš. To, že mi teď už nevěříš, nechám stranou. Nechtěl jsem ti tím ublížit, opravdu ne. Jen jsem toho moc vypil, nic víc. Myslel jsem si, že když něco vypiju, dokážu svést nějakou holku a bude mi líp. Ale nedokázal jsem nic takovýho udělat, i když jsem byl fakt blízko. Byl jsem na sebe naštvanej a tys pak ještě začal, tak proto jsem na tebe tak vyjel. Omlouvám se, Bille. Promiň, promiň, promiň mi to, prosím, nebo se fakt zblázním.“
Bill se na něj podíval svýma uslzenejma očima. „A proč si pořád myslíš, že stojím o nějaký tvý ubohý omluvy? Prosil jsem se tě snad, aby ses mi omluvil? Ne. Tak nevím, co pořád šílíš.“
Sledoval, jak Tomovi opětovně málem vypadly oči z důlku. „Takže… jsi to s tím koncem myslel vážně?“ vydal ze sebe Tom po krátké chvíli ticha.
„Naprosto. Nenechám si od tebe přece nadávat, to místo tebe dělali ostatní celý čtyři roky,“ odpověděl Bill s vážnou tváří. Říkal to, i když nechtěl, aby byl konec. Ale copak je nějaký fackovací panák, do kterého si každý může zadarmo šťouchnout?
„Tak to pak promiň, že jsem tě tímhle otravoval. Víš, možná že tím rozhodnutím neublížíš jenom mě, ale i sobě. Ale to už je vlastně tvoje věc, do tebe mi už nic není. Fakt sorry,“ řekl mu Tom a byl na odchodu. Mezi dveřmi se však ještě zastavil: „A nenech mámu s tím obědem dlouho čekat,“ a poté s tichým vrznutím dveře zavřel.
To si piš, že mi to ublíží, pomyslel si Bill a tiše vstal z postele a šel dolů, avšak jen z toho důvodu, aby udělal mámě radost.
„Copak, Bille, nechutná ti to? Myslela jsem, že máš rád-„
„Neboj mami, je to dobrý. Akorát nějak nemám hlad,“ odpověděl Bill matce, když si všimla, že se v obědu jen rýpe vidličkou. Neměl po té diskusi s Tomem chuť na nic. Ani kdyby mu dovezli dvě tuny čokoládové zmrzliny s extra porcí šlehačky a třešní o velikosti jablka navrchu, tak by to nesnědl.
„Tak to dej do mikrovlnky. Až budeš mít hlad, můžeš si to ohřát,“ navrhla Beáta, která od příjezdu své starší sestry hýřila úchvatnými nápady. Snad se snažila vypadat jako lepší matka před Simone. A taky si vlastně Billa oblíbila během chvilky; nebyl takový jako Tom, to proto měla Billa radši než toho, koho vlastně od malička vychovávala. Bill si na nic nehrál.
„Dobře,“ zabrblal Bill a vstal. Cítil pohled dvojčete na svých zádech, když šel ke kuchyňské lince, aby dal do mikrovlnky, která na ní stála, nedotčený oběd. Příbor hodil do dřezu a byl na odchodu. Mezi dveřmi se na chvíli podíval na Toma, který svým pohledem ucukl, když se jeho oči setkaly s Billovými. V jeho tváři byl zmučený výraz. Smutný a bolestný.
Odešel do obýváku, kde si sednul na jednu ze dvou měkkých modrých pohovek a natáhnul se pro časopis ležící na stolku. Musel zaměstnat svou mysl, aby nemyslela stále jen na Toma.
Tom na rozdíl od svého mladšího dvojčete snědl všechno. Avšak byl příliš zamyšlený na to, aby vůbec vnímal, jak jídlo chutná. Měl co dělat sám se sebou, aby nevstal a neutekl. Myslel si, že to nebude tak těžké. Vlastně na to ani nepomyslel. Nikdy nepomyslel na to, že by to mohlo skončit. On a Bill – dokonale do sebe zapadající části puzzle. Žádný happy end. Teď už určitě ne.
Hodil talíř do dřezu a odešel. Vypadnul z baráku. Přes obývák se prohnal jako uragán, jen aby se na něj nemusel podívat, a zmizel v zahradě. Prolezl dírou v plotě a posadil se na lehátko vedle Melanie, která se pravidelně touto dobou slunila, pokud bylo sluníčko. Byla schopná vylézt ven v plavkách i v březnu, pokud by sluníčko trošku víc hřálo, než se na březen obvykle hodí.
„Napapanej?“ zeptala se Mel s úsměvem a sundala si sluneční brýle. Tom jí věnoval však jen otrávenej pohled.
„Promiň, no,“ omluvila se a podívala se na něj pořádně. „Tome, je všechno ok?“
„Nic není ok!“ vykřikl Tom a klesl zpátky na lehátko. Po chvilce ticha se ozval jako první: „Promiň, nechtěl jsem tak zařvat.“ Rukou si promnul oči. Zase to divné štípání.
„To je v pořádku. Jestli chceš, můžem to jít probrat dovnitř. Snad i zítra bude svítit sluníčko,“ usmála se na něj vlídně a vstala. Tom ji se skloněnou hlavou následoval. Nemusel se ani dívat na cestu; ten dům znal naprosto dokonale. Však ne jednou si tady hráli, když byli ještě malí špunti. Ne jednou se v zadní části domu schovávali před Melaninými rodiči, když chtěli mít trošku soukromí. Ne vždycky byla Mel na holky…
Tom se posadil na postel, okolo které se rozprostíral černý síťový závěs, a chtěl počkat, než se Mel taky usadí, jenže jakmile viděl, že sahá po tělovém mléku, věděl, že čekání nemá cenu. Vybalí to hned. Teda chtěl, dokud mu Mel neskočila do řeči.
„Tak jak jsi včera dopadnul?“
Tom se nadechnul. „Bill něco říkal?“
„Včera tady byl a netvářil se moc nadšeně. Říkal, že jsi prostě zmizel a nedal o sobě vědět.“
„Jo. To jsem udělal…“ zamumlal Tom, ale věděl, že Mel to moc dobře slyšela.
„A to vám chtěl udělat tak krásnej večer… Ale na tom nesejde. Proč jsi tady?“
„Kvůli tomu, co se stalo v noci.“
„Znásilnění?“ vyhrkla ze sebe Mel šokovaně.
„Hovno znásilnění. Pohádali jsme se. Nevěděl jsem o sobě a nadal mu do děvek a bůhví čeho ještě. Nepamatuju si toho moc, ale vím, že jsem řekl, jako že už ho nikdy nechci vidět nebo tak něco. Mel, já… mně je to tak strašně líto. Nechtěl jsem mu to říct, ale když se mu to teď snažím vysvětlit, posílá mě do prdele pro fialky.“
„Tome, uklidni se,“ řekla Mel a posadila se vedle Toma, aby ho mohla obejmout. „Uvidíš, že se uklidní. A pak bude všechno jako dřív.“
„Pochybuju. Řekl, že je konec,“ oznámil jí Tom téměř plačtivě.
„Konec?“ udivila se Mel. Včera odpoledne to vypadalo na románek snů a najednou válka světů? Wow!
„Jo, konec,“ řekl Tom téměř neslyšitelně. Nastala chvíle ticha.
„A víš ty co? Já se mu vlastně ani moc nedivím…“ řekla Mel klidným hlasem a nepřestávala při tom hladit Toma po rameni.
„Cože?! Tak já sem přijdu s tím, že-„
„Ššš,“ položila mu ukazováček na pusu. „Já bych asi udělala to samý co on, kdyby tohle udělala Klaudi. Teda s tím rozdílem, že Klaudi není moje ségra…“ Mel stáhla ruku a položila si ji na koleno. „Možná… bys tomu měl dát čas. Den, dva. Možná týden, měsíc…“
„Možná rok nebo celej život, co?!“
„Ježíši, nerozčiluj se hned. Představ si, co bys asi dělal, kdyby ti tohle udělal on, kdyby byl takovej jak ty? Co bys udělal, kdybys byl on? Sežral bys mu po tom první omluvu, co by řekl? Odpustil bys mu snad tak rychle?“
Tom se na chvíli zamyslel. Měla pravdu. Zase. Zakroutil hlavou, že ne.
„Tak vidíš. Musíš ho nechat vychladnout. Sice pochybuju, že by si tě ještě někdy pustil k tělu, ale možná to tak má být. Jen bráchové, nic víc.“
„Díky moc, Mel. Vážně bych od tebe nečekal tolik optimismu,“ pronesl Tom jízlivě.
„A co bych ti asi měla říct? Neboj, Tome, jednou– Kristino! Říkala sem ti už několikrát, abys neposlouchala cizí rozhovory!“ vyletěla Mel najednou ke dveřím a práskla s nima přímo před nosem své mladší adoptované sestřičce. Pak se vrátila zpátky na postel.
„Dej tomu čas. Anebo mu prostě nabídni, že budete už jen bráchové, kamarádi. Však neboj, jestli tě má rád jako RÁD, tak je tam možnost, že to bude jako dřív. Ale musíš taky počítat s tím, že už nic nebude. Lepší?“
„Moc ne, ale lepší než nic. Díky, Mel,“ řekl Tom a objal ji.
„Vždycky jsem tu pro tebe, to ty víš,“ zašeptala mu do ucha a pustila jej. „To už chceš jít domů?“
„Asi ne, nevím, co bych tam dělal… Nechceš jít do parku nebo na zmrzlinu nebo tak něco? Potřebuju vypadnout. Prosím.“
„Když mě necháš oblíct a nalíčit, půjdu moc ráda. Tak za… dvacet minut?“
„Dojdu si pro tebe.“
„Dobře… Ehm, Tome?“
„Copak?“ zeptal se tázaný, když už chytal za kliku.
„Jak moc ho máš rád?“ zeptala se Mel opatrně.
Tom se smutně usmál a zhluboka se nadechl, než něco řekl. „Tak jako jeho nikdy nikoho… Tak za dvacet minut,“ usmál se ještě Tom a odešel.
autor: Bajik
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Super. Tak když ho máš tak rád, tak si počkej, až ti odpustí, ty truhlíku. 🙂
odpusti ti uwidiiis:-*
No jako snad neodpustí xD Tom to dost přehnal xD
Krása:)))))) Ale škoda že na další díl musíme vždycky tak dlouho čekat
noooo…teda jako….sá tomu Billovi ani nedivim
ale at mu odpustiii…mozno to chvilku potrvá, ale ved aj bill ho má rád …
Mel je milaček…
Tak to jsem zvědavá, jestli Tom neudělá nějakou další blbost…:-)