autor: Ainikki
Bill
Seděl jsem na parapetu okna a koukal se skrz skleněnou tabuli ven. Nepozoroval jsem nic konkrétního, jen jsem si tak rozjímal s neveselou melancholií, která se mě zmocňovala vždycky, když bylo počasí, jako právě dnes. Od brzkého rána vytrvale pršelo a nebe bylo neprodyšně zahalené šedými až černými mraky. Už jsem se nemohl dočkat prosluněných ostrovů Karibského moře. Bude to příjemná a hlavně vítaná změna. Potřeboval jsem ten správný relax, kdy mou hlavní náplní dne bude jen starost o to, abych byl po celém těle rovnoměrně bronzově opálený.
A pak pochopitelně Tom. Těšil jsem se na přepychové chvilky strávené v jeho náručí, jednoduše na jedinečnou možnost, jak se věnovat jen jeden druhému. Tady, i když jsme byli sami, se vyskytovalo příliš rozptylujících vlivů. Když to nebyli rodiče, tak to byly pracovní povinnosti vyšperkované nevrlými manažery, nebo přátelé dožadující se návštěv, či naší účasti na různých akcích. Popravdě pro mě to bylo vysvobozující, protože mi to alespoň pomáhalo zapomenout na můj „malý problém“. Kdybych měl být s Tomem do odjezdu na dovolenou jen pouze zavřený mezi čtyřmi stěnami našeho bytu, asi bych se z toho nedostal a neustále by mě to nutilo nad tím uvažovat. A pochopitelně on by dál dotíral, co se mi děje. Takhle se to lepšilo docela závratnou rychlostí. V přítomnosti bratra, nebo kohokoli dalšího, jsem už dokázal být tím starým Billem. Měl jsem sám ze sebe radost. Myslel jsem, že ignorovat tu zprávu mi dá mnohem větší námahu a zabere to daleko více času, ale kupodivu to šlo snadno. Vzpomněl jsem si na to jen ve chvílích, kdy jsem byl sám, třeba jako právě nyní, nebo mě občas ze spaní probral nepříjemný sen, ale jinak to bylo v pořádku.
Toma to tu ale nejspíš přestávalo bavit. Jak mi nebylo dobře a on měl o mě starost, choval se mile, pečovatelsky a vážně pozorně. Poslední dva tři dny mu ale pravděpodobně spousta věcí začínala přerůstat přes hlavu, protože byl bez zjevné příčiny popudlivý. Častokrát jsem ho přistihl zamyšleného, podivně ustaraného a řekl bych snad dokonce i unaveného, což tedy pro něj nebylo absolutně typické. Byl znuděný a jakákoli činnost ho obtěžovala, navíc se mi zdálo, že si mě poměrně často zkoumavě prohlíží. Nebo možná jsem to celé jen špatně odhadoval. Tak se mi prostě jeho chování jevilo. Co se ale za ním skrývalo, jsem nedokázal plně určit, a mluvit se mi s ním nechtělo. Vážné debatě jen mezi námi dvěma jsem se za každou cenu vyhýbal. Jak znám totiž Toma, určitě bychom začali u něj, a pak se nějakou oklikou dostali k tomu, co se vlastně před pár dny dělo se mnou, a o to jsem vskutku nestál. Tom měl totiž ještě donedávna neustále tendence se k tomu vracet a nechtěl si nechat vymluvit, že krom tělesných neduhů mi skutečně nic jiného nescházelo. Propojení mezi dvojčaty se prostě plně potlačit nedalo, což někdy bývalo na škodu. Teda pokud jste se snažili před tím druhým něco utajit.
Občas mi v hlavě vytanula i myšlenka, že to, jak jsem se rozhodl zachovat, je fakt špatně, ale nedělo se to nějak frekventovaně. Zajisté to ode mě chvályhodné nebylo, ale já byl pořád mnohem více přesvědčený, že to není moje věc, ale její. Nebyl tedy důvod si tím komplikovat život. Pokud jsem si totiž roztřídil všechna pro a proti, tak na té záporné hromádce se mi kupilo například ohrožení mého vztahu s Tomem, probdělé noci, kdy budu muset vstávat k uřvanému novorozenci a krmit, přebalovat a všechny ty nesmysly kolem toho, stejně bych je nezvládnul, neměl jsem páru, jak se starat o mimino. Dál tu byl mediální skandál, dítě by se mi asi jen tak utajit nepovedlo a opravdu se mi těm senzace chtivým novinářům nechtělo vysvětlovat, kde jsem k němu tak náhle přišel, nemožnost skloubit moji kariéru s výchovou dítěte a mnoho dalšího. A na plusové hromádce se mi krčilo jen něco jako férovost, smysl pro zodpovědnost, čistota svědomí, či jak jinak to nazvat. To se raději vzdám ušlechtilé stránky svého já, než čelit té hromadě, která byla na pomyslném druhém břehu.
Zanechal jsem neplodného zadumání a seskočil z okna. Přešel jsem ke svému kufru, který byl již téměř celý sbalený. Prohrábl jsem hromádky oblečení, které jsem si s sebou mínil vzít a napadlo mě, že by bylo dobré pořídit si ještě nějaký cool nátělník, kdybychom snad chtěli vyrazit někam mezi lidi. Pár jsem jich tu sice měl, ale připadalo mi to nedostačující. Bohužel v mém šatníku se žádný další nenacházel. Bylo to hlavně proto, že jsem se jen velice neochotně svlékal do vyloženě letního oblečení. Vlastně jsem ho během roku ani nijak nepotřeboval. To jen naše každoroční výlety za sluncem vyžadovaly trochu jinou garderobu, než na jakou jsem byl zvyklý. Nové plavky se mi povedlo sehnat již včera, ale zřejmě budu muset podniknout ještě jedno proluxování obchodů s oděvy.
Opustil jsem ložnici a šel se podívat po Tomovi. Samotnému se mi nikam nechtělo, tudíž jsem doufal, že ho strhnu s sebou. Přeci jen on toho měl ve svém kufru zatím opravdu jen poskrovnu, tak si třeba taky ještě něco pořídí. Seděl v kuchyni nad hrnkem kávy a netvářil se zrovinka přívětivě.
„Tomi,“ oslovil jsem ho opatrně. Přestal hypnotizovat hladinu nápoje a zvednul ke mně pohled. „Nezajel bys se mnou do města? Chtěl bych si ještě pár věcí koupit.“ Zaculil jsem se na něj líbezně. Evidentně to ale nezabralo. Tom na mě bez náznaku odpovědi civěl a v obličeji se mu zračilo rozčilení. Obvykle se takhle tváříval, když jsme se kvůli něčemu přeli. K žádnému konfliktu mezi námi ale nedošlo, tudíž to muselo znamenat něco jiného.
„To teda nepojedu!“ Odsekl mi nakonec napruženě. Vykulil jsem na něj překvapením oči. Nač ta úsečnost? „Možná, až se od tebe konečně dovím pravdu, tak třeba o těch nákupech začnu uvažovat.“ Dodal ještě a já se neubránil lehkému úleku. Kam jen to může mířit? Co tím sleduje?
„Cože? O čem to mluvíš? Jakou pravdu?“ Vážně jsem nechápal. Možnost, že by mohl něco vědět, jsem vylučoval. Byli jsme si sice blízcí, ale do soukromé pošty jsme si nelezli a Tom tohle vždycky dodržoval.
„Zkus se zamyslet. Třeba na to přijdeš. Nebo mi chceš říct, že není nic, co se v poslední době stalo a já bych o tom měl vědět?“ Plival na mě ta slova s notnou dávkou posměšného sarkasmu a mně zatrnulo. Tohle už bylo špatné. On směřoval ke konkrétní věci. Řeči, které vedl, se nedaly svést na šestý smysl, který mezi námi občas zafungoval. Nepůsobilo to jen jako tušení. Třeba mě ale jen dokonale mate. Jestli si myslí, že mu to přiznám na plnou pusu, tak se plete. Neodpustil bych si, kdyby mi něco ujelo a já následně zjistil, že jsem se seknul a Tom jen něco vykřikoval do větru, o skutečné pravdě nemajíc vůbec potuchy.
„Ne. Rozhodně nic, o čem by bylo nutný tě informovat. Ne na všechno jsme dva. Něco si člověk musí vyřešit sám.“ Pověděl jsem mu a snažil se, aby to znělo klidně a hlavně pevně. Kdybych na sobě dal znát nejistotu, jen by ho to utvrdilo v tom, že tu něco nehraje a pokračoval by dál ve svém výslechu.
„Aha…“ Protáhl ironicky, zašklebil se a založil si ruce na prsou. Střelil po mně takovým pohledem, že jeho oči div nevyšlehly blesky hněvu, který na něm byl čím dál víc patrnější. „A můžeš mě teda jakožto svého partnera, a v neposlední řadě bratra, alespoň obeznámit s tím, jak si sám pro sebe hodláš vyřešit svoje nastávající otcovství?“ V tu chvíli se mi div úlekem nezastavilo srdce. Já musel špatně slyšet. Tohle ne. Takhle jsem to nechtěl. Mělo se to ponořit někam hodně hluboko do zapomnění, ale tahle otravná skutečnost zřejmě uměla neuvěřitelně dobře plavat. Zuby nehty se držela nad hladinou a okatě na sebe upozorňovala. Cítil jsem se zahnaný do kouta a nevěděl, jak od toho honem utéct, pokud možno bez úhony. Samozřejmě jsem zareagoval tím nejubožejším způsobem.
„Lezeš do mých věcí?“ Odvětil jsem mu otázkou a dal si záležet, aby bylo dostatečně jasně vidět, že jsem skutečně rozhořčen jeho přízemním špehováním.
Tom
„Nikam ti nelezu. Nemáš to nechávat zapnutý na stole všem na očích!“ Houknul jsem na něj a ani jsem si pořádně neuvědomil, že jsem to celé doprovodil úderem pěstí do stolu. Cítil jsem se neuvěřitelně vytočený, jako snad ještě nikdy dřív. Původně jsem si plánoval, že s ním promluvím v klidu. Začnu nějak zlehka a pomalu se dostanu k tomu, že o tom vím, a že bych byl docela rád, kdyby mi vysvětlil, proč mi to ještě neřekl. Ale když si napochodoval do kuchyně s tím sladkým úsměvem a začal mi tu mlít, jak by potřeboval jet nakupovat, dopálilo mě to. Ta jeho bezstarostnost. Měl jsem toho akorát dost.
Navíc můj milej bráška vůbec nezklamal. Přesně jsem předpokládal, že na mě vyrukuje s touhle ublíženou poznámkou o tom, že jsem narušil hranice jeho soukromí, aniž by se pokusil vzít to za konec, který by byl v dané situaci mnohem vhodnější. Proto jsem s tím tak dlouho otálel a nechával to být, i když mě to zevnitř neskutečně užíralo. Tohle jednoduše nebylo něco, co by měl právo nechávat si pro sebe, přesto jsem raději setrvával v nečinnosti, než bych vyprovokoval tuhle jeho reakci. Čekání ode mě byla asi chyba. Kdybych začal dřív, třeba by se to obešlo bez křiku a třískání do stolu. Otálel jsem dlouho a můj pohár trpělivosti přetekl.
„Uvědom si, že tohle je ale teď to nejmíň podstatný. Nechtěl bys mi to raděj celý vysvětlit?!“ Poskytl jsem mu možnost na obhajobu, ovšem poslední zbytečky jiskřiček naděje na to, že se dovím něco, co by to celé omlouvalo, už dávno vyhasly. Teď už jsem jen čekal, jak rozsáhlá katastrofa to bude.
„A co chceš slyšet? Všechno tam snad bylo řečeno úplně jasně. Nebylo tam nic, co by se nedalo pochopit.“ Naprosto scestně odpověděl. To se mi muselo nejspíš jenom zdát. A nebo toho pitomečka ze sebe dělal úmyslně.
„Neptám se na ten e-mail.“ Párkrát jsem se nadechl a snažil se v sobě najít dostatek trpělivosti, která by mi umožnila pokračovat v tomhle rozhovoru. „Já chci vědět, kdy si mi to hodlal říct, a jak si to mínil řešit.“ Osvětlil jsem mu, jak byla původní otázka míněna.
Bill se kousl do rtu a zabodl pohled do podlahy. Chvíli tam zíral, zkoumaje si nejspíš špičky svých nohou a nakonec pokrčil rameny.
„Nijak.“ Vypadalo z něj jednoduše. Čelist mi samovolně spadla dolů a obočí vystřelilo vzhůru. Nejspíš jsem se ocitl v hodně špatném vtipu, jinak jsem totiž absolutně nedokázal pobrat, co tu právě vypustil z pusy.
„Co? Jak tomu mám rozumět? Tos měl v plánu to jako celý ignorovat?“ Dotíral jsem na něj a dožadoval se odpovědí, on ale jen zarytě mlčel. Přešlapoval z nohy na nohu a svými zlakovanými nehýtky si cupoval párající se nit na svém levém rukávu trička. Měl jsem chuť k němu přiskočit a hrubě s ním zatřást, aby se už hlavně probral, on se ale milostivě rozhodl promluvit dříve, než jsem tak udělal.
„A co jiného?“ Kuňknul. „To si mám nechat toho usmrkance vnutit? Dík, nemám zájem. Já mám svůj život rád tak jak je.“ Obeznámil mě s ledovým klidem. Kdo to, sakra, přede mnou stojí? Říkal jsem si. Tuhle bezohlednou egoistickou sketu jsem nepoznával. Trocha toho sobectví, nerozhodnosti, zkratovitého jednání a tendencí strkat hlavu před problémy do písku, tu byla v Billovi odjakživa, ale ne v takhle obludném rozsahu. To nebyl můj bratr. Ten se dokázal nakonec vždycky vzpamatovat a vydat se po té správné cestě. Tenhle přízrak snad ale ani na moment nezauvažoval, že by jednal špatně. Vždyť co je zlého na tom distancovat se od toho, co jsem si sám nadrobil, a nechat se starat ty druhé?
„Ty ses asi úplně pomátl, ne?“ Již bez jakékoli snahy se ovládat, jsem se na něj rozkřičel. „Ty si to dítě nejdřív uděláš, a pak se o něj odmítáš postarat?“
„Laskavě neřvi! Co ode mě vlastně chceš? Klidně to dítě finančně zajistím, ale víc teda nesvedu. Nehodlám ve svejch dvaadvaceti letech dělat fotra.“ Bill zanechal toho pasivního přístupu k celé téhle debatě a rozštěkal se na mě taky.
„Jo, ty jím ale seš! Měl bys to začít brát na vědomí a nebos na to měl myslet dřív, než si do ní zasunul. Navíc, co když umře? Četls vůbec pořádně, co ti napsala? K čemu myslíš, že budou prachy sirotkovi?“ Chtěl jsem ho donutit uvědomit si, kolik toho ten ignorant nedomyslel. Marnost. Evidentně vůbec pochopit nechtěl.
„Mám se ujmout role taťky? Jak je libo. Ale abys věděl, dělal jsem to kvůli tobě. Nechtěl jsem, aby se to mezi náma podělalo, proto jsem nic neřekl.“ Hodil do placu další perlu. Nestačil jsem lapat po dechu. Co tohle bylo za argumenty? Těch by snad ani dospělý normálně myslící jedinec nebyl schopný a on mi je tu předhazoval s naprostou vážností.
„Prosím?! To sis jako myslel, že bych se s tím nedokázal srovnat? Že by to tím mezi náma skončilo? To mi teda hodně málo věříš. Čekals, že tě kvůli tomu opustím nebo co? Takovej sráč teda nejsem. Koukám, že ty do něj nemáš ale moc daleko!“ Vmetl jsem mu bez okolků do tváře urážku, i když jsme se ani v hádkách ničím podobným nečastovali.
Bill se na chvíli zarazil. To označení mu nejspíš moc po chuti nebylo. Mračil se, až se mu krabatilo celé čelo, následně si odsunul židli a sedl si naproti mně.
„Dobře. Udělal jsem chybu. Stačí?“ Pokoušel se mluvit bez křiku, což mu i šlo, ale upřímnost jsem v jeho hlase necítil. „Můžeme nechat toho napadání a vymyslet, co s tím?“ Navrhl, ale vyznívalo to tak dutě. Byla to jen prázdná slova, která měla uchlácholit, protože bratrovi evidentně došel, když už nic jiného, tak fakt, že jestli bude pokračovat v tom, co mi tu doposud předváděl, tak to pro něj nedopadne zrovinka lichotivě. Bohužel už ale bylo pozdě. Pokud to byl pokus všechno zachránit, tak bezúspěšný.
„Nestačí, Bille. Ani trochu to nestačí.“ Hovořil jsem tiše a sklesle, protože zklamaně. „Když ty nehodláš řešit „Letiny problémy“, tak já nebudu řešit ty tvoje. Končím. Dělej si co chceš.“ Sdělil jsem mu prostě a zvedl se od stolu.
„Co to má bejt?“ Bill se opět naježil. „To se se mnou jako rozcházíš?“ Prsknul tu otázku stylem, že něco podobného si snad ani nemůžu dovolit. Znaveně jsem se na něj zadíval.
„Rozchod? Myslím, že vzhledem k tomu, že jsme bráchové, něco takovýho mezi náma ani nejde. To ale nevylučuje, abych nemohl odejít. Chci bejt chvíli sám. Až tě budu chtít vidět, tak se vrátím. Do tý doby mi dej pokoj.“ Jednal jsem s ním teď pro změnu mrazivě já. On si ale nezasloužil ohledy. Ne po tom, co mi tu naservíroval.
„Fajn, tak si táhni a vem si s sebou i tu svoji kurevskou čestnost a bezchybnost, ty jeden kladnej hrdino!“ Zaječel mi ještě do zad. Byl to ale jen poslední zoufalý výkřik poraženého. Ani jsem nevěděl, jestli mi ho je líto. Soucit by si spíš zasloužila ta holka.
Když jsem sbíhal schody od bytu a pokračoval k autu, míhaly se mi před očima úryvky toho jejího dopisu.
„…říkal jsi, že se na tebe mohu obrátit v případě potřeby. Nikdy bych toho nevyužila, kdyby bylo jen trochu možné, abych si dokázala poradit sama. Teď to nejde. Jsem zoufalá a bojím se…“
„…sužuje mě nemoc, diagnostikovali mi vážné onemocnění srdce. Přesto nemám strach. Ne o sebe…“
„…není to pokus vyvolat v tobě soucit…“
„…nechci, aby moje a hlavně také tvoje miminko vychovávala ona…“
„…mým úmyslem není přidělat ti starosti, ale to malé si zaslouží mít šťastný život a já mu ho nejspíš s největší pravděpodobností nebudu schopná zajistit…“
„…moc prosím, pomoz mi…“
Ona tak pokorně a úpěnlivě žádala o záchranný kruh a on měl žaludek to prostě jen přejít. Byl jsem zhnusený člověkem, kterého jsem jako jediného kdy miloval. Neměl jsem představu, jak z toho vykličkovat. Tápal jsem ve tmě a nikde záblesk světla. Vyškrtnout ho nebylo možné, přesto jsem se přistihl při tom, že bych to s chutí udělal. Nastoupil jsem do svého auta a otočil klíčkem v zapalování a pomalu se rozjel bez jasného cíle své cesty. Už teď mi začínal chybět a zároveň se mi z něj dělalo na nic.
autor: Ainikki
betaread: Janule
užasný.. dokonalý… sem zvědavá jak to bude pokračovat.. bomba.. Ainikki.. honem dáál.. a atyk tě obdivuju že se ti to chce psát každej díl tak dlouhej.. ale pro mně dobře.. krásný..
Hmmm… tak tohle se Billovi vážně nepovedlo. Ještě pořád ho chápu a rozumím mu, prostě když na celou tu situaci zapomene, jakoby se nic nestalo. Ovšem tímhle jednáním musel Toma neuvěřitelně zklamat. Být Tomem, tak bych Billa udeřila něčím hodně tvrdým, aby se vzpamatoval, ale možná by ani to nepomohlo 🙂
Vážně mě strašně moc zajímá, jestli se Tom, až se trošku uklidní, rozhodne do celé té věci zasáhnout a budˇ Billa přesvědčit, aby jednal, nebo se do toho sám vložit. Podle toho, jak je v téhle povídce vylíčen, mu přece osud Billova dítěte nemůže být lhostejný. A hlavně jsem zvědavá, co nastávající taťka 🙂
Ainikki, vážně úžasná kapitola 🙂
Je mi to všetko strašne ľúto, chápem Billa, hnevám sa naňho a obdivujem Toma ale hnevám sa aj naňho. Mal Billovi radšej streliť poriadnu facku aby mu napravil mozog, ale nemal ho opustiť 🙁 Mala by som prestať prežívať tento príbeh, lebo je to hrozne boľavé a trpím.