autor: Majka
Tom nebyl schopný vnímat nic z toho, co se kolem něj dělo.
Sebejisté pohyby lékaře, kterými zjišťoval Billovy životní funkce… jeho strohý hlas, jakým mluvil do telefonu… Davidův ustrašený pohled… to vše šlo jakoby mimo něj.
A ačkoliv upřeně hleděl na Billovu nehybnou tvář, nevnímal v tuto chvíli dokonce ani jeho.
Před zastřenýma očima mu probleskávaly zdánlivě obyčejné momenty z jejich života.
Znovu viděl sebe a své dvojče, jak se jako malí proháněli ve školce po zahradě… znovu slyšel jejich vášnivé debaty s učiteli ve škole. Opět cítil to radostné nadšení, když si spolu vedli z útulku jejich první štěně… a skličující bolest, když se rodiče rozváděli.
Všechno prožívali společně. Spolu oslavovali každé narozeniny, spolu jezdili na prázdniny a dovolenou, spolu prožívali každou jejich nemoc.
Spolu napsali svou první písničku a pak spoustu dalších, společná láska k hudbě je zavedla tam, kde dneska jsou.
Tak kde se stala chyba? Proč ho najednou Bill nepotřeboval v tomhle svém hloupém rozhodnutí, které před pár týdny udělal? Proč se Tom teď musí jen bezmocně koukat, jak jeho bratr… jeho dvojče… bojuje o život?
Tom sebou polekaně trhl, když z ničeho nic ucítil na svém rameni konejšivý stisk.
Zničeně pohlédl do Davidovy ustarané tváře. Neuvědomoval si, že tu už několik minut celý bledý zírá do prázdna a chvěje se. Bylo podivem, že ještě stál na vlastních nohou.
„Tome, nechceš tady raději zůstat a trochu si odpočinout? Billovi už je líp… zachránil jsi mu život…“ Tom slyšel Davidův tichý hlas, ale obsah jeho slov mu nedával smysl. Zmateně se rozhlédl kolem sebe.
Teprve nyní zaregistroval v pokoji další dva muže v bílých pláštích, kteří právě přendávali Billovo křehké tělo z postele na pojízdná nosítka.
Bill měl zavřené oči a přes ústa a nos připevněný dýchací přístroj. Jeho dlouhé tmavé vlasy byly rozcuchané, kolem očí se černaly zbytky rozmazané řasenky.
Tenké červené tričko a černé boxerky byly tím jediným, v čem Bill předtím spal a co měl v tuto chvíli na sobě. Tomovi byl nepříjemný pocit, že je jeho bratr tak nepokrytě vystaven přímým pohledům a dotekům cizích lidí – přesto, že šlo o doteky čistě profesionální. Měl tendenci Billa něčím přikrýt, ochraňovat jeho soukromí, které bylo bez Billova vědomí takhle porušováno… Proto když starší z lékařů přehodil přes bratrovy vyhublé nohy tenké prostěradlo, vysloužil si Tomův vděčný pohled.
Konečně bylo vše připraveno na převoz do nemocnice a Tom se automaticky, zcela bez přemýšlení, vydal za odjíždějícím vozíkem a oběma zdravotníky.
Už mezi dveřmi ho ale znovu dostihl Davidův naléhavý hlas.
„Tome, vážně by sis měl odpočinout. Tím, že se sám zhroutíš, Billovi nijak nepomůžeš. Bude tě potřebovat… ale ne teď… dal bych ti vědět, až se probere…“
Davidovi bylo jasné, že Tom se nenechá přemluvit… ale musel to alespoň zkusit. V tuto chvíli bylo starší z dvojčat v obličeji snad ještě bledší než jeho bratr, který už byl na cestě do sanitky.
Tom jen beze slova zavrtěl hlavou. Nechápal, jak po něm může jejich manažer něco takového chtít. Neuměl si představit, že by si tu teď v klidu lehnul do postele a usnul, zatímco Billa by vezli do nemocnice. Absurdní myšlenka…
Bez dalšího zaváhání vyšel na chodbu a rozhlédl se. Dveře výtahu, za kterými se zablýskl bílý cíp lékařského pláště, se už téměř zavíraly.
„Zatracenej David!“
Tom se rozeběhl a na poslední chvíli protáhl své štíhlé tělo dovnitř. Potřeboval být Billovi neustále nablízku, děsil se teď každého okamžiku, který by měl strávit bez něho.
Včera večer to bylo taky jen pár minut, co od něho odešel… a jak to dopadlo. A dnes ráno… stačila chvíle nepozornosti, kdy se bavil s Davidem… Ne, už z Billa nespustí oči, už nedovolí, aby se mu znovu něco stalo.
Výtahem dojeli až do podzemních garáží. Jakmile vystoupili, setkal se Tom s dalšíma vystrašenýma očima. Saki na ně čekal u přistavené sanitky a i když ho už David stihl o všem informovat, nebyl připravený na to, co uviděl.
Pohled na Billa ležícího bez hnutí na nosítkách s průhlednou maskou přes obličej, a Toma, jehož tvář byla starostmi změněná téměř k nepoznání… to bylo moc i na něho.
Jindy ledově klidný obr, s přehledem zvládající rozvášněné davy hysterických fanynek, teď vypadal opravdu vyděšeně.
Tom neměl odvahu podívat se mu do očí. Vždyť on sám ustaraného bodyguarda vlastně jen před pár hodinami ujišťoval o tom, že všechno bude v pořádku. Jeho unavenou mysl znovu zaplavil ten nepříjemný pocit, že naprosto selhal. Zklamal Sakiho, Davida… sám sebe… a nejvíc Billa.
Svého malého brášku, na kterého měl dávat pozor. Měl ho ochraňovat. Být stále u něj. Kdyby se víc staral, nemohlo se tohle nikdy stát. Proboha, vždyť Bill mohl před chviličkou opravdu umřít! Tomovi se při té několik minut staré vzpomínce zatmělo před očima, zavrávoral.
Okamžitě se k němu vztáhly dva páry silných rukou. Ty Sakiho se třásly, nemohl si pomoc, dvojčata pro něj znamenala opravdu hodně.
Druhé ruce, mnohem jistější, patřily staršímu z lékařů. Šedovlasý doktor Brückner už nějakou dobu bledého mladíka znepokojeně pozoroval. Vlastně už v hotelovém pokoji měl o něj obavy, když viděl, jak se chvěje a nepřítomně hledí do prázdna. Jeho tělo i tvář nesly jasné známky šoku, bylo jen otázkou času, kdy to Tom přestane zvládat.
Za těch nespočet dlouhých let své lékařské praxe už dovedl rozeznat nejen fyzické, ale i psychické rozpoložení lidí kolem sebe. A v tomhle případě si byl jistý, že hubený černovlasý chlapec je pro svého bratra hodně důležitý. Proto nebyl ani moc překvapený, když se dověděl, že to byl právě Tom, kdo bez váhání poskytl Billovi první pomoc a tím mu prakticky zachránil život.
Doktor Brückner měl zatím jen velmi neurčité informace o tom, co se tu vlastně stalo… i když Billovo vychrtlé zubožené tělo dávalo tušit, v čem byl hlavní důvod jeho kolapsu. Setkával se s takovými případy, i když se mnohem častěji jednalo o dívky než o chlapce. A bohužel to mnohdy i přes veškerou snahu celého lékařského týmu končilo opravdu tragicky…
Teď doufal, že tentokrát se osud zachová přívětivěji… už kvůli Tomovi… doktor tušil, že by smrt svého bratra možná neunesl…
Nosítka byla naložena do sanitky, Tom usazen hned vedle nich. Záchranný vůz se velkou rychlostí a s hlasitým houkáním rozjel k nemocnici…
autor: Majka
betaread: Janule
nesmí umřít! Nemůže umřít!
bože… Chudák Tom… Jak to budou zvladat… chudaci fakt :'(
Neumře…..
Uf. Je to síla.
Dáááááááááááááááááááááááááál!!!!!
Musí to dopadnout dobře, a jestli ne, tak teda nevím, jestli tady nezkolabuju. To by byly moje poslední vteřinky, kdyby Bill nevydržel…:)))Mimochodem napínavý díl, a úžasný, jako vždy….
No to jako ne že by to Tom neunesl. To bych já neunesla. To by byl totální kolabs tady. Rychle dáál a jestli to skončí špatně, tak si mě nepřejte 😀
Jen ať Bill neumře…! Jinak, je to krásně napsaný 🙂
To je smutný… ale zároveň je tam i naděje, tak snad se lékařům podaří Billa zachránit…