autor: Janule
Milí moji čtenářové :o),
děkuju za všechny komentáře, které mi píšete, mám z nich vždycky velkou radost, poslední dobou jsem opravdu vděčná za každou zmínku, kterou mi napíšete. Díky :-*
Prosím ty, co už klikli na anketu pod povídkou, aby to už znovu nedělali, i když to půjde. Mám dojem, že na ni klikáte i podruhý a potřetí, jak jste byli zvyklí předtím, když vám to tu možnost nabídne (díky nedokonalosti systému blog.cz), abyste mi udělali radost, ale to není třeba. Mně to stačí tak jak to je. Poměr mezi tím, kolik lidí podle ankety povídku čte a kolik jich píše komentáře (momentálně 144:12), je dost nelichotivej, tak mi prosím stoupáním čísla čtenářů nezpůsobujte ještě větší trauma ;-D, mám pak pocit, že k tomu fakt nemáte co říct, že je to vlastně o ničem, a že už to čtete jen ze zvyku, a čekáte jaký kraviny ze mě ještě vypadnou. Takže neklikejte znovu, jednou to stačilo, díky :o) (tohle se týká i ostatních povídek, není účel kliknout víckrát, jen dát autorovi informaci, kolik jeho povídku čte zhruba lidí)
Mám pro vás ale ještě jinou zprávu… bohužel, nějak poslední dobou nejsem schopná napsat víc než jeden díl týdně, takže se mi o dost zmenšily zásoby. Jsem zvyklá psát tak, abych měla náskok a mohla se v klidu vrátit o pár dílů zpět a případně něco změnit, pokud dostanu lepší nápad, to ale nejde, když se díl zveřejňuje hned po napsání. Nikdy jsem to tak nedělala, a začínat už s tím nebudu.
Doufala jsem, že k tomu nedojde, ale musím… Odteď budu dávat na blog jen jeden díl týdně v neděli, takže čtvrtky už nebudou. Doufám, že to vydržíte, vím, že jste zvyklí na pravidelnost zveřejňování mých povídek, ale ta mohla být právě jen díky tomu, že jsem měla povídku buď dopsanou, nebo jsem byla o hodně vepředu. Vím jistě, že kdybych byla tlačená časem, psala bych hovadiny, a to nechci. Práce na blogu a opravování povídek mi zabere spoustu času, kterej jsem dřív měla jen a jen na psaní, takže už to nejde jako za starých časů… snad se to zase někdy zlepší. Teď už si ale užijte další díl… Pa J. :o)
čtvrtek 6. 8. 2015 večer
„Zdravím, tady Devil, tak jak to vypadá? Všechno jde podle plánu?“
„Jasně, šéfe. Sleduju je přesně podle instrukcí, co sem dostal mejlem.“
„Dobře… poslouchám.“
„No… tak v úterý se nic zvláštního nedělo, přes noc byl klid, ale ve středu v devět ráno u nich byla asi ta sociálka, co jste chtěl sledovat. Nevím to jistě, byly to dvě ženský, jedna starší, druhá mladší, s nima šel dovnitř řidič, ale neměli označený auto, takže to nevím na sto procent.“
„Doufám, že jste to zdokumentoval.“
„Jasně, šéfe, mám je na fotkách.“
„Fajn, tak mi je pošlete, mrknu na to.“
„Jistě. Pak na chvíli odjel ten dredatej-„
„Tom.“
„Jo, jasně, Tom, ale nesledoval jsem ho. Držel jsem se příkazu hlídat dítě, stál jsem dál před barákem, jak jste si přál, protože kluka s sebou nebral. Vrátil se za čtyřicet minut, nic zvláštního, zajel autem rovnou do garáže. V deset k nim přijela ta černovlasá kočka, co s ní dřív chodil ten zmalovanej-„
„Bill.“
„No, Bill a byla s nima až do večera-„
„Sabine?“
„No to já nevim, neoslovovali ji. Zatím se mi o ní nepodařilo zjistit nic bližšího. Vysoká, štíhlá černovláska, pěkná kočka, dal bych si říct, kdyby nebyla o hlavu větší než já. Podle fotek, co sem viděl, je to asi ona.“
„Jasně, to byla Sab.“
„Před polednem pro ně přijela dodávka, řídil ji jeden z jejich bodyguardů, tak jsem jim nenápadně nalípnul ucho na zadní sklo, než se vypotáceli z baráku. Nafotil jsem hodně fotek z cesty tam a zpátky, a nahrál jsem jejich rozhovor v autě v docela slušný kvalitě, myslím, že to půjde použít. Ta kočka už se s nima nevrátila, zhasli někdy kolem druhý hodiny a celou noc byl klid. Dneska vylezli z baráku až ve dvě odpoledne, jeli do nákupního centra, ale napíchnout se mi je nepodařilo, pořád se kolem toho auta motal hlídač parkoviště. Vrátili se v sedm a už nevylezli. Myslim, že o mně nemaj ani páru.“
„Takže kluka mají zatím pořád u sebe?“
„Jo, je s nima, šéfe. Dávám na to bacha.“
„Hmm… dobře. Hlídejte je dál, zajímá mě hlavně to dítě.“
„Jasně, šéfe. Nespustim ho z očí.“
„Ozvu se zase zítra večer, kdyby se cokoliv dělo, pište mi na e-mail, průběžně ho sleduju, ozvu se okamžitě.“
„Dobře. Zatím nashle.“
***
„Prosím, Berkfeld.“
„Zdravím vás, pane Berkfelde.“
„Á, to jste vy, tak jak to vypadá?“
„Myslím, že váš dopis bohužel nezabral. Podle mých informací u nich byla sociálka včera ráno, ale odešli a od té doby se nic neděje. Ještě není všem dnům konec, ale pochybuju, že kdyby na něco přišli, že by jim kluka nechali. Vypadá to, že to nebyla moc účinná metoda. Buď nic nenašli, nebo je Bill Kaulitz nějak přesvědčil… bohužel, to on umí dobře.“
„Hmmm, tak to je škoda, myslel jsem, že se to povede. Dal jsem si na tom dopise záležet, napsal jsem tam všechno, co jste mi poradil, je divné, že to nezabralo. Mám napsat další?“
„Ne, to by asi dopadlo podobně.“
„Co takhle to dát do médií?“
„Ne, to ne… mám jiný způsob, jak jim pořádně zatopit. Média si necháme až jako poslední možnost, nejdřív si je pořádně vychutnáme.“
„Dobře, vy jste šéf, já jsem svoje udělal, víc není v mé moci. Jak jste říkal, ještě to není definitivní, tak počkáme.“
„Jistě, zavolám vám, až budu vědět něco nového. Mějte krásný večer.“
„Nashledanou.“
pátek 7. 8. 2015 večer
„Zdravím vás, Devile. Už jsem myslel, že se dneska neozvete.“
„Měl jsem důležité jednání. Tak co je nového?“
„Nic moc, šéfe. Od rána byl klid, až odpoledne u nich byl ňákej chlápek, ale za půl hodiny vypad, tvářil se dost nasraně. Myslím, že je to jejich manažer, ale nejsem si jistej. Odpoledne přijela zase ta černovlasá kočka…“
„Sabine…“
„Jo, jasně, Sabine… a ti dva někam odjeli jedním autem a ještě se nevrátili. Kluk zůstal doma s ní, takže stojím před barákem a hlídám, v oknech se svítí.“
„Sakra! Takže pořád nic… sociálka ani policajti už se neobjevili?“
„Ne, to bych si všim.“
„No dobře, vypadá to, že původní záměr nevyšel, takže spustíme plán B. Vyfoťte barák tak, aby bylo vidět, že jste byl na zahradě, ale dejte si bacha, aby nebyl venku jejich pes, nesmí si vás nikdo všimnout.“
„Dobře, nějak to zvládnu. Psa na zahradě nevidim, pouštěj ho jen ráno, před obědem, a navečer, to už mám vysledovaný. Je to takový děsný tele, nerad bych, aby mi natrh prdel, hehehe, dám si bacha. To by mi za ty prachy od vás nestálo, šéfiku… hahaha.“
„No já myslim, že tě platim dost i za tu natrženou prdel.“
„Jooo, jasně, šéfe, si dělám srandu. Všechno diskrétně, anonymně, jak jsme se domluvili… Dostal jste včera ty fotky a nahrávku?“
„Jo, perfektní, dobrá práce.“
„Fajn, nejpozdějc zejtra dopoledne budete mít ve schránce ty fotky baráku, půjdu na to brzo ráno, to voni ještě chrápou, čokla pouštěj až tak v osm, devět.“
„Jasně, zítra se ozvu. Prvořadej úkol je sledovat kluka, jinak nedělejte nic, dokud neřeknu. Žádný další odposlouchávání, jasný? Jenom na příkaz, jinak neuvidíte ani floka. Věřte mi, že si vás hlídám.“
„Jo, šéfe, nedělám nic, za co nedostanu prachy, to mě ani nehne… mě tyhle slavný bráchové fakt nezajímaj, mám jiný zajímavý kunčafty. To byste koukal, co se dá o některejch lidech zjistit…třeba takoví politici, to je maso… můžem se domluvit, jestli-„
„Nene, to je dobrý, nemám zájem. Tohle je čistě osobní, takže diskrétně a bez řečí, jasný?“
„Jasný…“
„Tak zítra… uvidíme, co dál, zatím dobrou.“
BILL
sobota odpoledne 8. 8. 2015
„Jsi fakt dobrej, žes to přežil ve zdraví,“ uznale mě poplácá po stehně Sabine, když za námi zapadnou dveře auta. Srovná si zpětný zrcátko, upraví si prstem linku a zasune klíčky do zapalování.
„Moc jsi mi to neusnadňovala,“ ušklíbnu se na ni, když si zapínám bezpečností pás.
„Ale zvládnuls to, a to je hlavní,“ usměje se na mě a nastartuje. Parkujeme před domem jejích rodičů, kde právě proběhla oficiální žádost o ruku, včetně sobotního oběda, a já mám tak akorát dost… jsem rád, že jsem ty dvě hodiny přetvařování přežil… konečně se už nemusím strojeně usmívat a můžu být chvíli zase sám sebou. Mám pocit, že lži, který v posledních třech dnech musím neustále někomu říkat, ze mě pomalu ale jistě vysávají energii.
Motor tiše vrčí, a mně je v luxusní měkké sedačce dobře, když Sabin vyhodí blinkr a zvolna se rozjedeme. Ráno jsme byli vyzvednout v servisu tu její starou rachotinu, ale brzdy už prý byly v tak dezolátním stavu, že jsme ji tam radši nechali a koupili nový auto. Vybrali jsme poslední rodinný model BMW, a já jen zíral, jak se do něj Sabine okamžitě zamilovala. Najednou jí nevadil ani automat místo ručního řazení a cestu si maximálně užívala. Nedala jinak, než že k rodičům pojedeme jejím novým autem, aby si ho prubla, takže mě teď musí hodit domů a já se můžu pohodlně zabořit a zavřít oči. Poslední dny byly vážně náročný…
Hned ve čtvrtek ráno, mě vyčerpal emotivní rozhovor s mámou, která samozřejmě brečela jako želva, když se dozvěděla, co se u nás stalo, a hořekovala do telefonu, že nám Davídka stejně vezmou, ať už se ožením nebo ne, že se to všechno jednou určitě proflákne, a že ona se z toho pak zblázní. Vymýšlela okamžitě možnosti, jak dostat Davídka do své péče, kdyby nám ho chtěli sebrat, a podle toho, jak byla rozhodnutá, mám dojem, že by se jí to s její zarputilostí snad i podařilo. Trochu jí nedocházelo, že na ni budou koukat jako na matku těch zrůdiček, kterým museli sebrat dítě, tudíž jako na někoho, kdo je tak blbě vychoval, že jim nedošla nemorálnost jejich zvrhlého počínání… už vidím, jak jí Dejva soudce svěří… to by se spíš Gordon nechal při poslechu dechovky ostříhat dohola, což je tak nepravděpodobný, jako že se s jeho životním stylem rockera dožije stopadesáti let.
Máma je aspoň člověk, který zná pravdu, všechno pochopila a slíbila nám veškerou možnou pomoc, kterou budeme potřebovat, ale s tátou už to bylo horší. Nakonec jsem to ale uhrál celkem bez potíží. Jeho reakce na překvapivou zprávu byla očekávaná, bylo mi jasný, že se bude vyptávat, takže jsem se připravil předem. Nejdřív se dost divil a zněl rozčíleně, připadal si nejspíš mimo hru a byl překvapený, proč jsme mu to neřekli dřív, ale když jsem mu vysvětlil, že to bylo poměrně náhlé rozhodnutí, že jsme se původně chtěli brát až tak za rok, uvěřil mi. Sice si nejspíš myslí, že se musíme brát, protože je Sabine těhotná, ale nezeptal se mě na to, a já neměl potřebu mu to nijak zvlášť vyvracet. O jednu lež víc nebo míň, na tom už nesejde. Až se později ukáže, že to tak není, budu se jen divit, jak ho taková pitomost mohla napadnout. Slíbil jsem mu, že na jejich svatbu určitě přijedeme všichni i se snoubenkou, a tím to skončilo.
Další, o dost nepříjemnější rozhovor, proběhl včera s Carlem. Ráno jsem mu zavolal, aby ještě před rozhovorem, který byl v plánu na odpoledne, přijel k nám, že něco důležitýho proberem, protože mi přišlo fér to řešit osobně a ne jen po telefonu. U našeho manažera to ovšem dopadlo hůř než u rodičů, což se dalo očekávat, protože jemu prostě pravdu říct nemůžu. Když jsem mu sdělil, co se chystám udělat, nejdřív zbledl, pak zezelenal, zbrunátněl a pak mi uspořádal dlouhou přednášku o mé totální nezodpovědnosti, o tom, že jsem šílenec, když se chci náhle ženit uprostřed tour, že si tak od sebe odeženu fanynky, zničím skupinu, jemu ubudou zisky, nám ostatně taky a všichni díky mně zkrachujeme a budeme žebrat pod mostem… až tam někam se dostal ve svý zoufalý snaze mě donutit, abych to celý zrušil. Když se už poněkolikátý setkal s mým absolutně rezolutním NE, práskl dveřma a od té doby jsem ho už neviděl. Odpolední rozhovor jsme s klukama absolvovali sami, netuším, jestli s námi skončil spolupráci, nebo se někde léčí na psychiatrii, těžko říct, ale od tý doby se neozval… netvrdím, že s náma má lehkej život, ale rozhodně na tom není finančně špatně… něco holt musí vydržet. Nicméně nemám odvahu mu zavolat a můžu jenom doufat, že se uklidní a bude to dobrý.
Georg s Gustavem, s kterýma jsme to probrali po rozhovoru, to vzali v klidu, oba vědí, jak to u nás je, Davídka berou tak trochu jako dítě celý skupiny, díky tomu, že nemá mámu a je neustále s námi. Mají ho rádi a byli upřímně vyděšení, když poslouchali moje vyprávění, jak celá věc se sociálkou probíhala. Taky jsme si vyslechli pár výčitek, jak jsme nezodpovědní, a že jsme si měli dávat větší pozor, ale nebyly to tak zlý jako s Carlem. Jo, po bitvě je každej generál… teď už to vím taky.
Dneska nás čekala se Sabine poslední nepříjemná věc, kterou bylo třeba splnit, protože její staromódní otec trval na tom, že mi svou dceru nedá, pokud ho o ni oficiálně nepožádám. Připadal jsem si jako idiot, když jsem stepoval před dveřmi jejich malého bytu v činžáku na druhém konci Berlína, kam jsme se Sabine přijeli v poledne. Oběd měl být součástí celé šílené ceremonie, na kterou jsem si opravdu musel nabrousit nervy.
flashback
„Vítám vás, pane Kaulitzi, jsem tak ráda, že vás konečně poznávám,“ podala mi ruku Sabinina máma a zubila se na mě hned u dveří. Vypadala opravdu potěšeně, nejspíš nelhala, že mě po těch letech, kdy jsem chodil s její dcerou, konečně ráda vidí… to ovšem není moje vina, Sab mě nikdy nechtěla představit, mám takovej dojem, že se za rodiče trošku styděla. Co mi říkala, tak jsou chudí, matka účetní, otec úředník, deset let starý auto, jednou za dva roky dovolená u moře… no prostě taková normální německá rodinka. Nevím, co s tím má Sabine za problém, dělá, jako by žili někde v jeskyni.
„Taky mě těší,“ kuňknul jsem, a protože mi tu ruku podala tak nějak divně obráceně, došlo mi, že nejspíš očekává, že ji na ni políbím. Sklonil jsem se jako pako k její ruce s rudě nalakovanými dlouhými nehty a formálně ji líbnul. Zachichotala se jako malá holka, a odešla dát do vody kytku, kterou Sab dvacet minut předtím vybrala v květinářství o dvě ulice dál. „Nekupuj nic drahýho, máma to stejně nepozná, pořádnou kytku už od táty nedostala dvacet let. Hele, tahle vypadá celkem hezky,“ navigovala mě k jedný z těch levnějších. Protesty neměly význam, než jsem se stačil otočit, už mě táhla k prodavačce a diktovala, do čeho ji chce zabalit. Teď tu stojí vedle mě a s lehkým, řekl bych až ironickým úsměvem, sleduje, jak si vedu, potvora. Usmívala se až do chvíle, než její matka sehrála svou maloměšťáckou vstupní scénku s líbáním ruky… to jí úsměv zmrznul na rtech, zvedla oči v sloup, a když se matka otočila, šeptla mi nenápadně do ucha: „Omluv jí, v mládí hrála v ochotnickým divadle, občas jí to ještě ujede… má z tebe vítr, tak blbne.“ Jen jsem neznatelně kývl a otočil se k jejímu otci.
„Těší mě, Helmut Zeiler,“ popadl moji ruku do své tlapy Sabinin otec, znělo to, jako by podával hlášení. Kdybych nevěděl, že dělá na finančním úřadě, myslel bych si, že je voják z povolání. Konečně jsem se dozvěděl, po kom je Sabine tak vysoká. Převyšoval mě o půl hlavy, což se mi stává málokdy.
„Bill Kaulitz,“ odpověděl jsem ve stejném duchu, div jsem přitom nezvedl ruku k čelu, abych se zahlásil. Vojna mě sice v životě minula, ale filmů z tohohle prostředí jsem viděl dost… Pevně stiskl mou tlapu a zadíval se na mě svrchu.
„Tak vy si chcete vzít mou dceru? Co tak najednou?“ zeptal se podezíravě a na slovíčko vy dal takový zvláštní důraz. Neřeším to a hned na něj vysypu připravenou větu.
„Ano, miluju vaši dceru a přišel jsem vás požádat o její ruku.“ Využiju příležitosti, že se matka vrátila k nám a směřuju svou žádost k oběma zároveň. Doufám, že nezačne její fotřík dělat nějaký drahoty, nerad bych prosil na kolenou, to už mi stačilo u jeho dcery. Evidentně se mu nelíbím, ale od chvíle, kdy se vrátila jeho žena, mlčí jako ryba.
„To víte, že vám ji rádi dáme, viď, tatínku?“ vložila se do toho matka nevěsty a usmívala se na mě jak měsíček na hnoji. „Pojďte, přece nebudeme tyhle věci řešit v předsíni,“ popadla mě za loket a táhla mě do obýváku. Otec jen přikývl a vydal se za námi. Tak nějak jsem pochopil, kdo v tomhle domě nosí kalhoty. Otec to nejspíš nebude.
***
„Pročpak jste s sebou nevzal Davídka, pane Kaulitzi? Sabinka mi o něm toho tolik vyprávěla, už se těším, až ho poznám,“ švitoří při polívce madam Zeilerová. Otec při jídle mlčí, jen si mě pořád měří přísným pohledem, nechápu, co se mu furt nelíbí.
„Říkejte mi Bille, paní Zeilerová, bude to tak lepší,“ požádám ji, tohle oslovení je tak děsně upjatý, že se mi z toho až zpotilo čelo. Sabine se na mě přes stůl ušklíbla a kopla mě přitom pod stolem do holeně. Co se jí děje?
„A vy mi, Bille…“ užila si to oslovení moje budoucí tchýně, „říkejte maminko,“ dodala s úsměvem a já v tu chvíli málem omdlel. No potěš… Sab se začala chechtat do dlaní, snažila se to zadusit, a nakopla mě znovu do toho samýho místa. Jau… Nejspíš mě chtěla nějak upozornit, že tohle přijde, ale já jsem holt nechápavej. Kdybych to věděl, nechám jí, ať mi pane Kaulitzi říká až do smrti…
„Dobře, pa… maminko,“ zarazím se včas a donutím se k vrcholnýmu výkonu vyslovit tohle slovo ve spojení se ženou, která se má stát mou tchýní. Takhle infantilně neříkám ani vlastní matce, tak nevím, proč bych tak měl říkat jí. V duchu jsem se rozhodl, že už ji tak v životě neoslovím, i kdybych měl až do smrti mlčet. „Davídek je s babičkou a dědou…“ vysvětlím jí, proč tu není můj syn s námi. Nebudu jim troubit, že než bych ho s sebou bral zrovna na tuhle trapnou akci, radši jsem zavolal mámě. Tom někde shání byt, ten ho hlídat nemůže, a máma s Gordonem ho stejně chtěli vidět, takže nám to přišlo jako nejlepší řešení.
***
„Myslel jsem, že tohle v civilu nenosíte,“ ukázal si na oči Sabinin táta, když se jeho žena vzdálila s talíři od polívky do kuchyně. Zřejmě mluví, jen když u toho ona není.
„Ne, nosím make-up už od deseti let, patří to ke mně,“ odpovím na jeho zvědavou otázku a hned je mi jasný, co se mu na mně nelíbí. Nejspíš mu připadám jako holka, ale to je už tak stará vesta, že jsem to přestal vnímat. Vůbec by mě nenapadlo, že to na mně ještě někomu může připadat divný. Jak je vidět, narazím na takový individuum zrovna při žádosti o ruku, mám já to ale štěstí.
„No jo… je to každopádně divný,“ zahučí a Sab ho nejspíš nakopne pod stolem, jak má ve zvyku, protože k ní otec zvedne prudce pohled.
„Tati, nech toho,“ sykne na něj jeho dcera. „Bill je umělec, chápeš? Není to nějakej pucflek od vás z úřadu,“ dodá a omluvně se na mě usměje. „Dneska mi koupil nový BMW,“ pochlubí se, aby změnila téma hovoru.
„Vážně? No to je úžasné,“ rozplývá se její matka, která se mezitím vrátila s dalším chodem.
„No jo… má to někdo na vyhazování,“ zase zahučí nespokojeně otec, jako bych snad jeho dceři novým autem ubližoval, ale pohled, který na něj vrhne jeho žena, ho donutí sklopit oči. Kdyby mohl, zabil by ho na místě. Na tuhle paní si dám pozor, jak je vidět, vládne tvrdou rukou, doufám, že dcera není po ní.
„To je od vás hezké, Bille, že se o Sabinku tak staráte. A cože jste se tak najednou rozhodli pro svatbu?“ postaví před nás talíře s grilovaným masem, hranolky a oblohou. Evidentně jí dcera nepoučila, že zásadně nesnáším chřest… mám ho na talíři hromadu. Sab si toho ale ihned všimne a jakoby nic svůj talíř přišoupne k mému a shrne si na něj nenáviděnou zeleninu. Otec tu scénu sleduje pobaveným pohledem, matka jen zírá s otevřenou pusou.
„No co, zelenina je zdravá,“ pokrčí rameny Sabine a schválně se zakousne do chřestu, který mi čmajzla.
„Sabine… řekla jsi mi doufám všechno,“ slyším naléhavost v hlase její matky, tatam je infantilní vlídnost, s jakou ještě před chvilkou švitořila se mnou. „Nejsi náhodou…“
„Mami! Nejsem! Už jsem ti to říkala pětkrát,“ odsekne jí dcera a dál je ticho. O co tady proboha šlo?
„Co nejsi?“ špitnu Sab do ucha, když matka odfrčí pro dezert.
„Těhotná,“ odpoví mi stejně tak slabě a zaťuká si na čelo. Mám co dělat, abych nevyprskl… no jo… oni si holt lidi nedovedou vysvětlit, proč se do toho ženeme tak nahonem a tohle je docela pohodlný vysvětlení.
konec flashbacku
„Tak se měj, pozdravuj ty dva a nezlob se na tátu, on je prostě trochu svůj, no,“ omlouvá se mi Sab, když zastaví před naším domem.
„No, ze začátku jsem měl pocit, že by na mě nejradši skočil a umyl mi make-up, pak, když jsi mu řekla o novým autě, vypadal, že na mě pošle daňovou kontrolu, ale jinak je docela fajn, čekal jsem to horší,“ vrátím jí povzbuzující úsměv, ale nejspíš poznala, že lžu.
„Nekecej, viděla jsem na tobě, jak seš z něj vyděšenej, když se vyptával, jestli spolu chceme mít hodně dětí,“ chechtá se, ale to už vystupuju na chodník, „aspoň teď víš, proč jsem ti je celý ty roky nechtěla představit,“ křikne na mě ještě k brance a odjede. No jo… kdybych věděl, co mě čeká za tchána a tchýni, možná bych se rozmýšlel, jestli ji požádám o ruku, ale stejně jsem neměl na vybranou. Budu se snažit od nich držet Dejva co nejdál, aby si na ně nezvykl, protože až proběhne rozvod, bylo by to pro něj zbytečně větší trauma, než je potřeba. Paní Zeilerová, ta moje nová drahá „maminka“, má holt smůlu. Mému synovi babičkou jen tak nebude…
autor: Janule
betaread: Áďa
Co je to za parchanty proboha? Nechápu proč jim chtějí ublížit, je to sviňárna a až se dozvim kdo to všecko je, půjdu jim rozbít hubu x).
Ovšem rodiče milé Sab, mě vážně rozsekali:D:D. Tatík generál a matka prej "maminko", no tak to je moc:D. Chudák Bill, takový utrpení xD.
No to sem zvědavá co se bude dít v dalším dílu, mě to vždycky tak baví tahle povídka:D.
Bože, Jani… v pátek jsem začala číst první řadu Časoprostoru a teď čtu zatím poslední díl třetí řady. Bože, to je dokonalý! Já nemám slov! Uch… nechápu, kde bereš tolik fantazie. A ten děj… já být tebou, tak se do něj asi po chvíli zamotám :o). Každopádně.. opravdu smekám poklonu, sundávám klobouk, klečím na kolenou a stejně jako Bill políbil "mamince" ručku, líbám ti já tvůj mozek. Bože, to zní ujetě xoD. Ale…to je fuk..radši :oD. Ach…už se nemůžu dočkat příští neděle…
:-D:-D:-D…To bylo zase něco! Chudák Bill, dokážu si představit, jak musel být sám o sobě nervozní a pak tohle. xD…prej *maminka* xD.Trošičku mi tady chyběl Tom, je mi ho furt tak nějak líto, protože je mimo hru:/..No jsem zvědavá, jak to pujde dál, ale vypadá to ještě na hodně napínavou zápletku!;)..Jen nevím, jestli to ten týden vždycky vydržím, ale budu muset, co mi zbývá!;):-D
Reknu ti,je fakt sranda si to cist venku u reky a smat se jak blba,kdyz Bill rika 'maminko' xD to si me zas pobavila!A jedno BMW by mohl soupnout i sem,ja na nej danovy kontrolory neposlu,fakt!xD A ti parchanti blby?Toho vola Devila bych odstrelila,fakt!Je vsechny,oni tomu ste nerozumi,no!A teda,budu mit na dilky abstak,ale budu se na to vic tesit,takze ja to preziju,nejak,snad!Uz ted se tesim a jako vzdy-super,Jani!
Bóže chudák Bill, takou tchyni a tchána tag se du oběsit fagt že jo.
to je dobrý číst jak probíhá žadost o ruku…. Ty jo ani nevím jestli to chci zažít xD xD no jo ale mohl by mi můj protějšek koupit k zásnubám taky auto 🙂 xD
♥___♥ Hele?^^ Já sem naštvaná, proč vždycky, když píšu někam komentář, tak se to porouchá a nejde to? Tak ho píšu znovu, protože jsem si všimla, že tu není *křičení*
Dokonalý jako každý díl. Sice budu každý čtvrtek nedočkavá, že tu nic nebude, ale naprosto Tě s tím chápu =o*
Tak se těším na další díl v neděli =o* ♥
Ten čtvrtek mě mrzí…Sem na něho byla dycky zvyklá a teď…:-( Ale tak je fakt, že si na to radši počkám, než aby si to psala pod tlakem…:-)
Já tu Sabin prostě nechcu ani vidět s Billem…:D To je horozný, on prostě patří k Tomovi a ne k nějaké holce, i když dočasně…=D
Už se těším na další díleček…:)
Teda ale to je naprosto… šílený! Já vím, že se opakuju, ale žádný vhodnější slovo mě nenapadá. Snad jen… fraška, fakt že jo, ten rodinnej výstup myslím, no to se prostě nedá jinak nazvat. Bože, to bylo strašný! Ono se ještě dneska, co dneska, v roce 2015, žádá o ruku? Já snad žiju na nějaký jiný planetě! Jsem naštvaná už od minulého dílu, tu svatbu v kostele, tak tu jim teda do smrti neodpustím a ještě k tomu tohle. To musej blbnout celou rodinu? No asi jim nic jiného nezbývá, když to má vypadat věrohodně, ale zvedá se mi z toho žaludek. Já se taky musela vdávat a taky kvůli úřadům… no ale zase nejsem žádná celebrita… tak nic, to se nepočítá. 🙂
Sabine jsem odečetla hned několik bodů najednou, když se stydí za vlastní rodiče, tak proč je musí Billovi cpát pod nos? Se klidně mohli sejít až na svatbě, ne? V kostele!!! V pětadvaceti snad, proboha, nemusí čekat na souhlas rodičů. Jo a díky za tatínka generála, ten byl alespoň upřímně zhnusen nastávajícím zetěm. To jsme na tom oba tak nějak podobně. Teda, ještěže si Tom zrovna hledal to nové bydlení, kdo se v tomhle díle objevil, ten mě spolehlivě vytočil, tak alespoň Tom z toho vyšel s čistým štítem 🙂
Bublám tady vzteky a pořád si opakuju: "Davídek, Davídek, dělají to pro Davídka." Ale tak nějak to přestává zabírat. Ale tím úvodem jsi mě trošku umravnila, to je opravdu děsivá představa, že jsou takhle pod dohledem. No, jestli ten dotyčný slídil nahrává i jejich rozhovory, tak nevím, jestli jim ta kamufláž se svatbou bude co platná.
Uf, to zas bylo něco 🙂 Janule, ono to možná vypadá, že se mi tvá povídka nelíbí, ale tak to není. Kdybys nedokázala tak dokonale popsat všechny ty události kolem téhle roztomilé dvojčecí rodinky, nikdy bych se tak nerozvzteklila 🙂 Takže… že se rozčiluju, tím ti vlastně skládám poklonu :)))) Jen doufám, že to taky tak chápeš. K 😉
nooo fííha….u rodičů Sabine…xD
Ta návštěva u budoucí tchýně a tchána se fakt povedla, chudák Bill…xD Ale bylo to vážně vtipný, jen chci vidět co udělá tchýně-maminka Billovi až se bude s její milovanou dcerunkou rozvádět, ta mu zakroutí krkem…xD Skvělej díl…:-))
Tou návštěvou si mě pobavila, fakt že jo :)) Musím se smát, když si vybavím Billa, jak na kolenou žádá o ruku dívky. Ale na začátku tohto dílu jsem se vůbec nesmála, vlastně jsem dostala mírný infarkt, ještě pořád jsem v šoku. Proč jim ti hajzlové musí ničit život, proč se to musí tak komplikovat? Je mi Billa a Toma tak moc líto… Byli s Davídkem nádherná rodina, která se však musí rozdělit.
Doufám, že se Filipovi podaří postavit ten nový stroj času, ach, to je zázračná věc, tu bychom potřebovali občas i my v reálu…
PS: ten předešlý díl byl.. počkat, jak to jen říkáte, asi jsem staromódní, nevzpomenu si… 😀 A, šukézní! 😀
Peťushka: 😀 Ano, ten byl šukézní, to máš pravdu, něco podbnýho se tam dělo… 😀 Ale já tenhle termín moc nepoužívám, už jsem stará struktura, to víš… 😀 To tak moje dcera, když s tím před pár lety přišla. 🙂
Jinak… oni by byli krásná spokojená rodinka, to je pravda, ale o čem by to pak bylo? Za chvíli byste se nudili, to je mi jasný 🙂 Musí se něco dít, tak ať si to kluci užijou… u mě maj jistotu, že to všecho nějak dopadne, já je v tom nenechám. Zabiju je, až budu chtít definitivně skončit s psaním 😀 😀 To pak bude velkolepej státní pohřeb 😀 Já jsem taková hodna tetička… 😀
janule: To máš naprostou pravdu, že bychom se nudili, já jen nejsem schopná hodnotit situace s chladnou hlavou, jelikož jsem na dvojčata a Davídka v tvojí povídce hrozně citově navázaná 😀 Jen nechci, aby jim bylo ubližováno, ale něco se tam dít musí, to chápu 😀 Mimochodem -ani nežertuj, tetičko, nezkus je zabít, to bys zabila i mě a víš… Jsem ještě mladá, to by byla škoda.. 😀
Peťushka: Když já sem takovej srab, že bych je ani zabít nedokázala… 😀 U mně nikdy nikdo dlouho mrtvej nevydrží 😀 Já všechny oživuju, protože jsem děsně měkosrdcatá tetička 😀 Nechápu lidi, co můžou napsat povídku se špatným koncem, já bych z toho neusnula a šla bych to honem přepsat 😀
Ale co já vim, co ze mě jednou vypadne? Na depky netrpim, ale až jednou přijde, bůhví, co se mnou udělá. 🙂 Stejně si myslim, že budeš žít ještě dlouho :-D, neměj strach… i ty biologický hodiny přijdou nakonec ke slovu. 🙂
Janule: Takže nemusím mít obavy, že všichni umřou? 😀 To mě těší, asi bych neprodýchala špatný konec 😀 Vlastně, já neprodýchám jakýkoli konec, už jen proto, že to je KONEC 😀 Ale nepředbíhejme 😀 Jsem ráda, že vím, co můžu čekat 🙂 Nojo, biologický hodiny… 😀 Nemám strach, spíš mám na to ještě čas a koneckonců, děti se na mě lepí jako vosi na med, takže si to zatím užívám tímhle způsobem 😀 Každopádně Dejv je dokonalý děcko a asi jen těžko bychom našli v reálním životě někoho podobného 😀 Já osobně znám hodně dětí a na žádné takové jsem ještě nenarazila 😀 Možná takové bude to moje, ale to bych ho musela nejspíš počít s Billem z Časoprostoru 😀
Ten flashback mě tak pobavil, že jsem úplně zapomněla na ten začátek dílu… ono sledování a focení je jedna věc, ale jestli je i nahrávají, tak jim celé tohle divadlo se svatbou nebude moc platné, pokud se jim podaří nahrát nějaký důvěrnější dialog.
Ovšem zpět k tomu flashbacku… přišlo mi to jako flashback do začátku druhé poloviny dvacátého století…naprosto věrný obraz toho, jak to chodilo a možná ještě i někde chodí – v každém případě vím, že osobně něco takového zažít nechci:D
Každopádně jsem zvědavá, kdo je ten parchant, co nechává sledovat Davídka a kluky… napadají mě dva potenciální pachatelé, tak schválně, jestli to jeden z nich bude:)
Rodinná návštěva byla senzační. Maminka i tatínek jak vyšitý z 80. let 😀 Živě jsem si představovala tatíka, jak musel zírat, když zeťák má na obličeji víc mejkapu než dcera a žena 😀 😀 úžasná scénka.
Co mě ale trápí je, že si nemůžu vybavit, ke komu patří jméno Berkfeld. Nic mi to neříká. A fakt to čtu poctivě, ale nevím, kam ho zařadit…
Michelle, :o) Berkfeld je velice naštvanej otec mrtvé Vallerie. Už víš? :o) J.
Tak Billovi se tady směju! 😀 Dobře mu tak! Nemá si vymýšlet nějakou falešnou svatbu, jenom ať ho otec Sab ještě hezky potrápí 😀 😀 Nebo to oslovení ´maminko´ 😀 😀 😀 😀
Jediné, při čem mi zabylo hodně smutno, byla zmínka, že si Tom hledá nový byt. Achjo, tohle se mi pořád nelíbí a líbit se mi to ani nebude. Nechci, aby byl Tom někde sám, ale hold se to stane. Kluci nemají na výběr a mě nezbývá než se modlit, aby to nakonec dobře dopadlo!