autor: Deni
Tak, a jsem zpět s další mojí povídkou. Tentokrát je to jen jednodílka, kterou jsem si zpestřila čas během práce na nové povídce, kterou vám představím snad co nejdřív 🙂
Je mi jasné, že první část není zrovna nijak extra, vlastně skoro vůbec twincestní, ale já to opravdu do té povídky potřebovala napsat, tak snad se nebudete zlobit. Slibuji vám, že v druhé části už je twincestu dost a dost! 🙂
Tak budu doufat, že se vám to bude líbit, a že se prokoušete i tou první, nudnější, částí!
Pa, Vaše Deni!
***
‚Tak jo, a je to tady. Uklidni se, Tome, to zvládneš! Dělal jsi to přece už milionkrát, vůbec nic to není. Jen tam přijdeš, uděláš to, sebereš peníze a zase o pár stovek bohatší odejdeš. Vždyť to fakt nic není, tak se uklidni. Nádech, výdech, jde se!‘
Mladík přibližně ve věku 20 let se naposledy rozhlédl po poloprázdné ulici, odhodil nedopalek do kanálu, zhluboka se nadechl a vešel do přeplněného baru. Rozhlédl se kolem sebe a s potěšením zaznamenal, že u baru je hlučná skupinka lidí v lehce podnapilém stavu. Promnul si ruce a, teď už jistými, kroky se vydal přímo do středu skupinky. Nevšiml už si černovlasé osoby, která prošla dveřmi jen o pár minut později, než on.
„Dobrý večer, dámy,“ významným, sebejistým pohledem si přejel všechny tři slečny. „A pánové,“ dodal o pár vteřin později a za doprovodu upřených pohledů všech dam se posadil přímo do středu skupinky, na poslední volnou barovou stoličku.
„Jedno pivo,“ kývl na barmanku a věnoval okouzlující úsměv blonďaté slečně po jeho pravici. Začínal si být skoro jistý, že i dnes mu to vyjde bez větších problémů. „Díky,“ usmál se na mladou barmanku a hned upil z oroseného půllitru. Naprosto nevázaně zapředl rozhovor s onou drobnou blondýnkou a docela se u toho bavil. Upřímně miloval, když mohl svou práci spojit i se zábavou a potěšením.
„Hele, mladej,“ někdo jej silně uchopil za rameno a tahem natočil čelem k sobě. „Tady nemáš co dělat.“ Statný muž kolem třicítky s prošedivělým culíkem na temeni hlavy jej probodával svým pohledem.
„Že ne? A proč?“ Tom se zářivě usmál a opět upil ze své sklenice. Tolik ho bavilo provokovat ostatní lidi, byl to vyloženě jeho koníček. Nedokázal by spočítat, kolikrát už si takhle nabil hubu, ale jeho nadšení z něj nikdy nedokázalo vyprchat. Už jako malý kluk byl neuvěřitelně drzý, v dospělosti to jen dopiloval do dokonalosti.
„Protože to je moje místo,“ třicátník stiskl jeho rameno ještě o něco silněji, až Tom chtě nechtě musel stisknout zuby, aby nedal znát bolest. „A ta slečna, kterou tak debilně nabaluješ, je moje.“ Tom vycítil další příležitost provokovat. Věděl, že možná pak přijde o kšeft, ale jeho malá neřest byla silnější, než on.
„Vážně?“ Pozvedl obočí a otočil se na blondýnku. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a pokrčil rameny. Otočil se zpět na týpka před sebou a s naprostým klidem pomalu přikládal sklenici s pivem ke svým ústům. „Nevidím, že bys jí měl podepsanou,“ prohodil ledabyle a upil si toho zlatavého moku. V následující vteřině stihl jen tak tak uhnout před dobře mířenou ranou. Zasmál se, čímž svého soupeře vyprovokoval ještě víc, a opět se posadil na stoličku.
„Hele, kámo, uklidni se.“ Rozhodil rukama a nataženými pažemi se snažil zabránit další ráně. „Nemám v plánu jí sbalit,“ otočil se na slečnu po svém boku a omluvně se usmál. „Promiň, krásko.“ Blondýnka se jen přiopile zachichotala a dál na něm visela očima.
„Tak táhni, ty malej šmejde.“ Muž pomalu chladnul, ale dokud před ním sedělo tohle cosi, nemohl svůj vztek dostat tak úplně pod kontrolu.
„Jasně, vypadnu, ale ještě před tím ti něco navrhnu.“ Vyzývavě zabodl svůj pohled do toho jeho a čekal, jestli muž jeho výzvu přijme.
„Jo? A co mi asi tak pískle jako ty může nabídnout?“ Muž pobaveně založil ruce na prsou a čekal, co z něj vypadne. Tom se vítězně usmál.
„Hele, jak se jmenuješ, kámo?“ Seskočil ze židličky, položil svou ruku kolem ramen třicátníka a druhou rukou zatím naznačil blondýnce, aby uvolnila své místo. Ta nadšeně seskočila na zem a zapřela se o bar. Všichni ve skupince viseli svými pohledy jen na Tomovi a na jejich příteli.
„Rob,“ pokrčil rameny muž a posadil se. Tom se ladným pohybem vyšvihl za ním.
„Tak hele, Robe, mám pro tebe jeden návrh.“
„To už jsi říkal, vymáčkni se dál,“ Tom se jen zašklebil a otočil se na barmanku. Cítil v kostech, že mu to dnes opravdu vyjde.
„Dej mi panáka whisky a do druhého čistou vodu.“
„Co prosím?“
„No tak, dělej.“ Tom se opět stočil pohledem k Robovi a zářivě se na něj usmál. Byl si vědom, že tím jej dráždí, bavilo jej to. Barmanka před něj zatím postavila dva panáky, jeden s vodou, druhý s whisky. Tom na ní mrknul a přisunul si je blíž.
„Tak hele, vsadím se s tebou o dvacet Eur, že dokážu vodu přesunout do skleničky s whisky, a naopak, aniž bych použil další skleničku, brčko, nebo vlastní pusu, okey?“ Muž jen pozvedl obočí, kolem Toma se semknulo klubíčko lidí, byl tak zabraný do toho, co dělá, že si nevšiml dalšího páru očí, který jej z ústraní sledoval.
„O dvacku? Si se zbláznil, ne? To nemůžeš nijak udělat.“
„Jestli ne, tak se klidně vsaď. Můžeš přece akorát získat, když mi nevěříš.“ Tom se opět zářivě usmál, čímž donutil Roba, aby přihodil svých 20 Eur na barovou desku.
„Já se taky přidám!“
„Jo, vsázím proti tobě, mladej! O dvacku, že se ti to nepovede!“
„Taky se přidám,“ usmála se na něj barmanka a Tom si jen spokojeně promnul ruce, dnes by si mohl opravdu vydělat.
„Ještě někdo?“ Zeptal se hloučku kolem sebe, nakonec se přidalo ještě pár dalších. Kývnul a oči mu zajiskřili při pohledu na zvětšující se kupku peněz. Téměř jej svrběly prsty, jak se těšil, až peníze shrábne a vítězně odejde domů.
„Tak sledujte,“ otočil se ještě zběžně na Roba. „Půjčíš mi svůj řidičák?“ Rob se jen ušklíbl a z peněženky vytáhl své doklady. Hodil je před Toma, který se na něj opět jen usmál.
„Dík. Tak, a teď sledujte.“ Přiložil řidičák na panáka s whisky, otočil jej a položil jej na skleničku s vodou. Lidi kolem se začali smát, ale on věděl, že vyhraje. Dělal to už tolikrát, a vždy uspěl. Bylo to tak jednoduché! Sledoval, jak se mezi sebou dvě tekutiny pomalu vyměňují, jak se všichni kolem začínají tvářit zděšeně. Tohle byl jeden z nejstarších triků, které se kdy naučil. Whisky má podstatně větší hustotu než voda, takže se mezi sebou logicky zákonem gravitace musí vyměnit.
„Ty malej prevíte!“ Rob prudce vstal ze své stoličky a užuž se natahoval po Tomovi. Ten se jen ušklíbnul, popadl kupku peněz, a co nejrychleji opouštěl bar. S naprostým nezájmem přehlédl osobu, která mu upírala pohled do zad až do doby, než zmizel na rohu ulice.
***
Ležel na posteli, v uších sluchátka od svého iPodu a relaxoval. Tiše si pobrukoval melodii písničky, jež mu právě hučela do hlavy, a prsty vyťukával rytmus o své břicho. Leknutím nadskočil, když se mu vedle hlavy rozvibroval telefon.
„Alexandře! Jednou z tebe budu mít infarkt, fakt!“
„Milý pozdrav, kamaráde.“
„Co chceš?“ Tomovi se podařilo uklidnit splašené srdce, posadil se na posteli a jednou rukou vypínal iPod. Až ukončí tenhle rozhovor, plánoval si dát dlouhou sprchu a pak zase vyrazit na lov do ulic.
„Mám pro tebe opravdu lukrativní nabídku, Tome.“
„Zase? Asi takovou, jako byla ta minulá?“ Tom se ušklíbl, když si vzpomněl na to, jak je minule málem chytli policajti, když se s Alexem snažili prodat v jedné restauraci nějakému cizinci naprosto bezcenný los do loterie. Opravdu miloval Alexandrovy lukrativní nabídky.
„Hele, Tome, tentokrát je to fakt něco! Volal mi Max a Stela, pojedou v tom taky, ale prostě tam potřebují tebe, víš, že jsi třída ve svém oboru.“ Alex vsázel na Tomovo ego, věděl, že to je jeho slabá stránka a opravdu, ale opravdu potřeboval, aby do toho šel Tom s nimi.
„Nepodlejzej, ale dík.“ Stočil si nohy pod sebe do tureckého sedu a pozoroval díru na ponožce. Už je nejvyšší čas, aby je vyhodil a vzal si nové. „Tak povídej, copak je to za úžasnou nabídku?“ Alex na druhém konci telefonu se hlasitě zasmál a nadšeně spustil.
***
„Hele, panstvo, jste si jistí, že to fakt vyjde? Že z toho nebude jenom průser? Nerad bych šel sedět kvůli vaší další ptákovině.“ Tom zapadl do měkkého, velmi pohodlného, křesla a zapálil si jednu cigaretu. Tenhle svůj zlozvyk nesnášel, ale prostě před tím, než šel do akce, si vždycky jednu zapálit musel. Na kuráž.
„Tome, buď naprosto v klidu. Nemůže se nic stát, poldové neměli šanci se o tomhle vůbec dozvědět.“ Max prošel kolem něj, vzal si nabízenou cigaretu a taky si zapálil.
„Vážně, Tomi, nic se nestane.“ Stela, vysoká štíhlá blondýnka, se přitočila až těsně k němu a s naprostou jistotou si sedla na jeho klín. Omotala mu ruce kolem krku a užuž se chystala jej políbit, když jí Max za triko stáhl k sobě.
„Ale Maxi, no ták.“ Hodila na něj svá psí očka, ale bylo jí to naprosto k ničemu. Max se o své věci nedělil, ale Stela byla jeho věc. Tom se jen zasmál, vydechl namodralý obláček kouře a poslal jí vzdušný polibek.
„Tak fajn, mládeži, jdu do toho s vámi.“ Max se na něj jen usmál, Stela přešlapovala na místě po Maxově boku a Alex? Ten bez jediného náznaku varování skočil se zářivým úsměvem Tomovi kolem krku. Pevně jej objal a měl tendenci mu neustále pusinkovat obě tváře. Tom se hlasitě smál a snažil se od sebe přítele odstrčit. Alex pro něj byl něco jako mladší, praštěný brácha. Bylo mu teprve 17, ale i tak byl už v tom, co dělal, opravdu dobrý.
„A kdy že do toho jdeme?“ Tom se natáhl, svou ruku obtočil kolem Alexova pasu, aby mu nespadl na zem, a típl cigaretu do keramického popelníku. Alex mu věnoval zářivý úsměv.
„Dneska odpoledne.“
„Dneska?“
„Vlastně přesně za… 2 hodiny.“ Max se na něj jen výmluvně usmál a Tom si povzdechl. Vážně, jít do akce s těmihle třemi, to je vždycky o čumák.
„No,“ Tom ze sebe setřepal Alexe a postavil se na nohy. „V tom případě mě omluvte, jdu se na to najíst.“ Max mu jen přikývl, Stela se chichotavě zasmála a Alex se mu pověsil na paty.
„A ty jdeš kam?“
„Můžu jít s tebou?“
„Alexi…“
„Prosím?“ Jeho roztomilým, pomněnkově modrým očím, šlo jen těžko říct, ne.
„Bože, zač mě trestáš?“ Tom teatrálně sepnul ruce nad hlavou a šťouchl Alexe někam pod žebra. Blonďáček se jen nadšeně zasmál a v těsném závěsu za Tomem mířil do restaurace, jež byla naproti budově, kterou si pronajali.
„Dobrý den, mohu vám nabídnout něco k pití?“ Číšník se zdvořile usmál na nově příchozí hosty a na stůl před ně položil dva jídelní lístky.
„Já si dám pivo a jemu doneste…“
„Taky!“
„… colu,“ dořekl Tom, aniž by nějak vnímal Alexovy protesty a svůj pohled stočil k jídelnímu lístku.
„Proč si nemůžu dát taky pivo, Tome?!“
„Protože ti ještě nebylo osmnáct, víš?“ Tom se na něj andílkovsky usmál a dál se věnoval výběru svého jídla.
„Jsi hroznej!“
„Já vím, ale ty jsi se mnou chtěl jít, tak si nestěžuj a vyber si jídlo.“ Alex se zamračil, Tomova lhostejnost mu začínala lézt krkem. Zaklapl svůj jídelní lístek a pohledem hypnotizoval Toma tak dlouho, dokud k němu mladík s černým šátkem a černými splétanými copánky na hlavě nezvedl svůj pohled.
„Co…?“
„Proč se ke mně chováš tak chladně, Tome?“
„Chladně?“ Už i Tom zaklapl svůj lístek, jídlo už měl dávno vybrané. Teď se zájmem pozoroval blonďáčka, jenž seděl proti němu.
„Jo! Copak nevidíš, že k tobě…“
„Ale jo, Alexi, vidím, ale nehodlám s tím nic dělat.“
„Proč ne?! Nejsem ti dost dobrej?!“ Blonďákův hlas vyletěl o oktávu výš.
„Alexandře, uklidni se!“ Tom jej propíchl tvrdým pohledem, pod kterým chlapec proti němu krotl. „Už aspoň stokrát jsem ti řekl, že mezi námi nikdy nic nebude! Já nejsem gay, chápeš? Jsi úžasnej kluk a já tě svým způsobem vážně miluju, to jo, ale jen jako mladšího bráchu, kterého musím hlídat. Tak už to konečně pochop.“ Opět rozevřel jídelní lístek, ale jen proto, aby se nemusel dívat do zklamaných očí svého přítele. Nechtěl mu ubližovat, ale tohle pískle, které se mu před dvěma lety pověsilo na paty a stále odmítalo pochopit, že mezi nimi nikdy nic víc nebude.
„Už jste si vybrali?“ Číšník se vedle jejich stolu objevil téměř jako duch a na malou chvíli tak pročísl napjatou atmosféru, která se kolem nich vznášela.
„Jo, já si dám 230, a jestli můžu poprosit, dvojitou porci kuřecího masa.“ Číšník s úsměvem zapsal Tomovu objednávku a stočil svůj pohled k Alexovi.
„A vy, pane?“
„150, a prosím, bez papriky.“ Alexova odpověď vykouzlila na Tomově tváři nepatrný úsměv.
„Jistě, hned to bude.“ Číšník se otočil a odběhl.
„Alexi?“
„Co?!“
„Nezlob se na mě, víš, že tě mám rád.“ Tom k němu natáhl ruku a něžně jej palcem pohladil po hřbetu ruky. Alex se na něj usmál a Tom věděl, že hádka je zažehnána.
***
„Tak, a je to.“ Max si promnul ruce a s pyšným výrazem pozoroval ceduli s názvem jejich vymyšlené firmy, jež visela na dveřích od vymyšlené kanceláře. Byl si dobře vědom toho, že i tentokrát velmi riskují, ale odmítal to kterémukoliv ze svých společníků přiznat a raději sám věřil tomu, že se nic nestane.
„TCR?“ Tom s pozdviženým obočím přelétl ceduli a otočil se na Maxe. Ten jen přikývl. „Co to je za kravinu?“
„Mě se neptej, to vymýšlela Stela.“ Tom jen chápavě přikývl a raději si odešel sednout za stůl, kde se nyní nacházelo jeho a Maxovo místo. Alex se Stelou se do hry zapojí až později.
„Hele, už nám jde první zájemce,“ zasmál se Max a posadil se vedle Toma do kancelářského křesla. Pohodlně se do něj opřel, falešné brýle si posunul trochu níž po kořenu nosu a hlubokým, vážným hlasem – až měl Tom problémy zadržet smích – vyzval osobu, klepající na dveře, ke vstupu.
„Dobrý den.“ Milá černovláska, přibližně kolem pětadvaceti let, vešla do místnosti a nejistě se usmála na oba mladíky. Tom jen přikývl, Max se naopak postavil, nahnul se přes stůl a potřásl si s ní rukou.
„Dobrý den. Vy jste slečna…“
„Grace, Colinsová.“
„Ano, Colinsová.“ Max hraně přikývl a pročítal si papíry, na kterých měl jen své vlastní poznámky. Tom sedící vedle něj si zatím nově příchozí mlčky prohlížel a měl čím dál tím silnější pocit, že se něco pokazí.
„Tak slečno Colinsová,“ položil papíry na stůl, z nosu sundal brýle a zabodl pronikavý pohled do slečny před sebou. „Vy jste ve svém dotazníku uvedla, že se zabýváte zpěvem, je to tak?“ Grace jen přikývla a přidala úsměv, který však patřil Tomovi. Ten jen protočil oči a znuděně se začal rozhlížet kolem sebe. Byl zvyklý na to, že přitahoval jak ženy, tak muže, ale už jej to značně unavovalo.
„A mohla byste nám, prosím, něco předvést? Víte, abychom měli jistotu, že tohle někam povede a neztráceli jsme čas.“ Max se stále hraně usmíval, zatímco mladá černovláska výrazně znejistěla.
„Um, to vám mám, zazpívat?“ Max přikývl a ona svůj pohled zabodla do Toma. Byl si vědom toho, že ji znervózňuje, a tak se na ni pokusil mile usmát, aby jí dodal odvahu. Konec konců, proto tady byl. Aby zblbnul mladé slečinky a lapil je tak do jejich sítě.
„Tak jo,“ přikývla nakonec Grace a nejistými kroky přešla k mikrofonu, který byl v rohu místnosti. „Um, zazpívám I will always love you od Whitney Huston.“ Tom jen protočil oči, tuhle písničku vyloženě nenáviděl.
Chloupky v týle se mu ježily, zatínal si nehty do stehna a snažil se stále mile usmívat. To krákání, které Grace předváděla, se opravdu nedalo poslouchat.
„Výborně, Grace,“ Max ji po jediném pohledu na Tomovu tvář raději zastavil a s úsměvem jí pokynul, aby si šla sednout zpět k nim. „Myslím, že na ukázku nám to stačilo. A musím říct, že to bylo opravdu dobré, že Tome?“ Tomovým tělem projel záchvěv zlosti, ale nakonec se s úsměvem stočil ke Grace a přikývl.
„Myslím, že to bylo víc, než jen dobré, Maxi. Slečna má jistě obrovský talent.“ Tváře Grace se zalily červení a raději sklopila pohled.
„No, tak si myslím, milá Grace, že můžeme přejít k dalšímu bodu. A to je smlouva. Jak jste si jistě správně přečetla v naší brožuře, z naší firmy vychází spousta začínajících hvězd. Není to vůbec nic složitého. Naše firma podporuje začínající talenty, jako jste vy. Je to…“ Dveře od kanceláře se otevřely a dovnitř vešla se zářivým úsměvem Stela, v závěsu za ní vcupital dovnitř i Alex.
„Ah, Stelo, Alexi!“ Max se hraným překvapením usmál, obešel stůl a vítal se s nově příchozími. „Omlouvám se, Grace.“ Otočil se zpět k černovlásce, která je se zájmem pozorovala. „Tohle jsou moje nejmilejší hvězdičky. Stela Kerner a Alexander Klaws.“ Grace jen přikývla, a na přivítanou si s nimi podala ruku. Zaposlouchala se do vymyšlených historek o tom, jak ti dva natočili své první, druhé i třetí demo a jak je o ně momentálně v hudební branži opravdový zájem.
Tom, který seděl mimo střed dění, pozoroval, jak začíná být Grace čím dál tím více nahlodaná a s téměř sto procentní jistotou věděl, že ona tuhle nabídku přijme. Nelíbilo se mu to, ale co mohl dělat? Už to nešlo zastavit a vycouvat taky nemohl.
„Dobře, Stelinko, určitě se mi ozvi a někam spolu zajdeme na dobrou večeři. Tak jo, ahoj, pa.“ Max právě ty dva vyprovodil za dveře a opět se usadil za svůj stůl. V té době už byla Grace, ovlivněná smyšlenými příběhy, rozhodnuta.
„Ještě jednou se vám omlouvám. Tak, kde jsme to skončili? Ah ano, už vím.“ Max se na černovlásku usmál a opět složil z nosu své brýle. „Víte, náklady na pronájem nahrávacího studia činí 1500 Eur. To víte, čas stojí peníze. Naše firma je ochotná vám dát těch 1000 Eur, když vy sama si zaplatíte tu pětistovku, co vy na to?“
„Ale… To je…“
„Grace,“ Tom se předklonil a svým úsměvem upoutal její pohled. Teď nadešla jeho chvíle. V přesvědčování lidí byl opravdovým mistrem, málokdo mu dokázal říct ne. „Tohle je naprosto jedinečná příležitost, která se vám může naskytnout jen jedinkrát za život. Opravdu si pak chcete až do konce života vyčítat, že jste neobětovala blbou pětistovku? Co?“ Pronikavým pohledem se jí dostával dokonale pod kůži, a ona nedokázala víc, než jen kývnout.
„Dobře, jdu do toho. Kde to mám podepsat?“
***
Během odpoledne se podobných pohovorů opakovalo ještě několik. Tom už byl naprosto přešlý, nudil se a stále mu v uších znělo krákání některých uchazečů. Když se tam objevil kluk s kytarou, dokonce se mu hrůzou zježily všechny chloupky na těle. On nehrál, on tu kytaru mučil!
„Tome, už bude konec, tohle je poslední zájemce. Vydržíš to?“ Tom jen protočil oči a raději ani Maxovi neodpovídal. Vlastně, během posledních dvou hodin se snažil mluvit co nejmíň. „Fajn,“ usmál se na něj Max a šel pozvat posledního zájemce dál. Tom zatím sledoval pavučiny na stropě a nově příchozí mu byl naprosto ukradený. Až do chvíle, kdy promluvil.
„Dobrý den.“ Medový hlas jej přiměl odtrhnout oči od pavouka, který se pohupoval v rohu místnosti. Zadíval se na vysokou, štíhlou osobu, s vlasy černými jako uhel a očima tak hlubokýma, že by se v nich klidně mohl topit. Nervózně si poposednul na židli o kousek blíž a nejistě přikývnul na pozdrav. Cítil se být nově příchozím naprosto paralyzován.
„Tady, posaďte se, prosím.“ Max uvedl posledního uchazeče na jeho přidělené místo a sám si naposledy sedl za svůj stůl. „A vy jste…?“
pokračování…
Bill!! stopro!! xD oh luxusni !!
Bill Kaulitz, že jo? 😀 To je naprosto jasný… Tom se teda pěkně rozjel… Takový podvodník, bych do něj nikdy neřekla. Avšak Bill mu to pěkně spočítá 😀
náhodou ta první část není nudna… to mě fakt bavilo…
úplne super….rýchlo klikám na druhú časť xD
První díl fakt super 🙂 Rychle na 2 xD
No to som zvedavá ako sa to vyvyne 😀
To bude beztak Bill.. :DDDD