autor: Michelle M.
Ve chvíli, kdy už jsem skoro opustila myšlenku, že ještě někdy napíšu pokračování Hotelového pokoje, jsem si uvědomila, že je vážně napsat chci a že to dlužím sama sobě. Tady je. Užijte si to.
Vaše Michelle M.
(Bill)
Opírám se hlavou o studený sklo a sleduju těžké dešťové kapky, jak stékají dolů.
Je mi zima.
Nikdy jsem neměl déšť rád a většinou z jedinýho prostinkýho důvodu. Nesnáším, když mám zplihlý vlasy, což samozřejmě v deštivým počasí nastane vždycky. Choulím se do kožený bundy a snažím se trošku zahřát, ale není mi to moc platné. Máma mi kolikrát říkala, že kožená bunda sice vypadá úžasně cool, ale nezahřeje. Měla pravdu. Jako obvykle. Ale nikdy jí to nepřiznám.
Ruce mám tak strašně ledový, že to snad ani není možný.
Taxík poskočí na nerovné silnici.
Vytáhnu z kapsy mobil. Je sedm ráno. Berlín je prázdnej a šedivej. Nedivím se, že se nikomu nechce v sobotu brzo ráno chodit venku v dešti. Ani já bych nešel, kdybych nemusel, jenomže kdo mohl čekat, že odlet z New Yorku bude opožděnej o osm hodin?
Jsem lehce nervózní. Prolomím prsty, až mi klouby zapraskají.
Pomalu se blížíme k našemu domu. Pořád mu říkám ´náš´. Můj a… Tomův.
Jenomže já už tady pěknejch pár měsíců doma nejsem.
To ráno, kdy jsem byl doma naposledy, bylo podobně deštivý jako to dnešní. Pořád vidím před očima můj pokoj, otevřenej kufr, rozkopaný boty po podlaze. Vzpomenu si i na takový detaily, jako třeba to, že jsem zapomněl hodit triko a boxerky, ve kterých jsem poslední noc doma spal, do špinavýho prádla. Je to úchylný, co? Jenomže takovej jsem já. Vždycky si pamatuju tu nejmíň důležitou kravinu a to podstatný mi uniká. Tom vždycky říkával, že jsem z nás dvou ten víc trhlej, což je samozřejmě blbost. Jestli byl někdo někdy potrhlej, tak to byl právě on a ne já. Já jsem naopak byl vždycky ten rozumnější, spolehlivější. Prostě ta lepší polovina. Tom… S povzdechem se podívám z okna.
Poznávám známá místa… pekařství na rohu ještě pořád funguje. Pamatuju si, jak jsme tam chodívali pro rohlíky, vždycky byly tak krásně křupavý. Při vzpomínce na ty skvělý rohlíky se mi úplně sevře žaludek a připomene mi, že jsem jedl naposledy v letadle, což bylo někdy po půlnoci.
„Zastavte mi tady, prosím,“ poklepu taxikáři na rameno. „Hned jsem zpátky.“
Vyskočím z auta a rychle přeběhnu k obchodu. Zvonek zacinká a do nosu mě praští vůně koblih a koláčků a housek. Všechno to je tak krásně vyrovnaný na skleněným pultíku a já jen rejdím očima a hledám, na co bych měl největší chuť.
„Tak co to bude?“ ptá se mladá žena v bílé zástěrce.
„Dvě koblihy s marmeládou, dvě s nutelou, pět housek se sezamem,“ odpovídám. Úplně mě svrbí jazyk, jak bych si hned dal koblihu s nutelou.
Pokládám na pokladnu dvacetieurovku.
„Hezký den,“ slyším za sebou ženských hlas, ale to už vybíhám z obchodu s pytlem koblih a housek, sypaných sezamovými semínky. V celým Berlíně vážně lepší neseženete, tolik mi chyběly. Ve státech nic takovýho nemají. Všechno je gumový, předpečený, samej polotovar. Nemůžu si pomoct, ještě ani nemám zavřený dveře od taxíku a už dychtivě vytahuju nadýchanou koblihu z pytlíku.
„Můžeme,“ zahuhlám směrem k řidiči a auto se pomalu rozjíždí. Ještě dvě křižovatky a zahneme doprava, pak kolem parku a na konci ulice to je. Tam jsem doma.
Ztěžka spolknu poslední sousto koblihy, který jsem ani moc nerozkousal, jak jsem to hltal a olíznu si sladké, ulepené špičky prstů. S mlasknutím mi vyklouzne ukazováček z pusy. Asi se chovám jak malý dítě, protože i taxikář se na mě podíval ve zpětném zrcátku s takovým divným výrazem ve tváři. Ulepenou pusou se na něj usměju.
Poslední křižovatku projíždíme bez zastavení, na poslední chvíli jsme chytili zelenou vlnu. Auto tiše zahne za roh.
Jsme tady. Jsem doma.
*
o 11 měsíců dříve
„Je tady volno?“
Pomalu potáhnu z cigarety a lenivě se podívám na toho, kdo na mě promluvil. Pokrčím rameny. Nečekám na společnost.
„Beru to, jako že jo,“ usměje se a lehce se vyhoupne na barovou stoličku. Zdviženým ukazováčkem přivolá barmana. Kouřím dál svoji cigaretu a sleduju ho v odrazu zrcadla za barem. Má krátké tmavé vlasy a opálenou, snědou pleť.
„Co to bude?“ zeptá se barman, zatímco si otírá ruce do utěrky.
„Skotskou se sodou,“ odpoví a otočí se ke mně. „Můžu tě na něco pozvat?“
Zavrtím hlavou a típnu cigaretu do skleněného popelníku přede mnou.
Otočí se zpět k barmanovi. „Ještě jednou to samé,“ ukáže prstem na zbytky mého mojita.
Měl bych se ozvat, že jsem nic nechtěl, ale nechce se mi.
Oba mlčíme.
„Díky,“ řekne příjemně hlubokým hlasem, když před něj barman postaví sklenici s těžkým dnem a přede mě moje páté mojito.
„Na zdraví.“
Čeká, až se chopím svojí sklenice. Sklo je orosené, opatrně ťuknu do jeho pití a usrknu z koktejlu.
Pořád mlčíme.
„Nikdy jsem tě tady neviděl,“ řekne po chvíli a zadívá se na mě.
„Moc často sem nechodím,“ je první věta, kterou ode mě slyší. „Vlastně jsem tu teprve podruhé.“ Přestávám ho sledovat v zrcadle a otáčím se k němu.
Pousměje se. „Tak to mám vlastně obrovské štěstí, že jsem na tebe narazil.“
„Možná…“ řeknu neurčitě a taky se usměju.
Má neuvěřitelně modré oči. Párkrát rychle zamrkám a přeletím pohledem rozvlněný dav, pohybující se v rytmu dunivé hudby.
„Nechceš si zatancovat?“
Natahuje ke mně dlaň, jako kdyby jít s ním tancovat měla být ta nejvíc samozřejmá věc na světě.
„Myslíš, jako my dva?“
Krátce se zasměje. „Vidíš tady snad někoho dalšího?“
Nikdy jsem s nikým veřejně netancoval. A vlastně ani v soukromí ne.
Srdce se mi rozběhne malinko rychleji. Se sklopenýma očima se dívám na jeho ruku. Má krásnou štíhlou dlaň a dlouhé pěstěné prsty. Úzké zápěstí. Jako on. Potřesu hlavou a vložím svou dlaň do jeho. Je příjemně teplá.
Sklouzne z barové židle a mě stáhne tak nějak za sebou. Vede mě do středu snad tisícihlavého davu. Obratně se proplétá mezi těmi všemi těly, až se konečně zastaví. Vyčkávavě se na mě dívá, oči mu tak zvláštně jiskří… Přijdu si jak to největší dřevo. Nevím, jak se ho mám chytit, nevím, kam s očima. Vyřeší to za mě. Položí mi ruku na bok a přitáhne si mě k sobě. Váhavě pokládám ruce na jeho ramena. Cítím horkost, která prostupuje jeho tmavým tričkem. Začne se pohupovat v rytmu hudby a já s ním. Snažím se myslet na to, abych mu nešlápnul na nohu nebo nepůsobil moc prkenně. Je mi hrozně. On se pohybuje s takovou lehkostí a já jsem strašně nervózní.
„Uklidni se,“ zašeptá mi do vlasů. Naskočí mi husí kůže. Jak se mám uklidnit, když je tak zatraceně blízko? Jeho ruce svírají mé boky. Musím zavřít oči. Kdy naposledy se mě někdo takhle dotýkal? Všechno je to pořád ještě moc živé a moc to bolí. Kdy to přejde? Tisknu k sobě víčka a vnímám jen doteky jeho rukou a pohyby jeho boků, když občas zavadí o ty mé. Lehce mi zamrazí v břiše.
„Jsi tak hezký, až to bere dech,“ slyším jeho hlas, je jak samet. Zdvihnu pohled a naše oči se střetnou. Hruď se mu hluboce zdvihá a jeho prsty se zarývají do mých boků. Náš dech se mísí. Tohle znám, moc dobře to znám. I on se na mě takhle dívával, jeho prsty drtily mé boky, jeho rty se chvěly, když vyslovoval mé jméno.
Nepatrně nakloní hlavu. Vím, že mě chce líbat, vidím to na něm. Má měkce vykrojené plné rty… ale něco tomu chybí. Malý kousek kovu. Zatnu zuby a zaháním pryč tyhle myšlenky.
Je tak blízko. Jeho horký dech hladí moji rozpálenou tvář. Moje tělo začíná reagovat. To, co jsem chtěl zadupat někam hrozně hluboko, vyplouvá na povrch. Touha.
„Vůbec tě neznám. Nevím ani, jak se jmenuješ,“ slyším svůj hlas. Skoro bych ho nepoznal. Je tak rozechvělý a nejistý.
„Tom.“
Při zvuku toho jména ztuhnu v půlce pohybu. V hlavě se rozezní poplašný zvon. „Cože?“ odstrčím ho na vzdálenost mých paží. „Jak…?“ Nedokážu to, nedokážu ani vyslovit to jméno.
Nechápavě se zamračí. „Tim,“ opakuje a já zjišťuju, že jsem prostě jen blbě slyšel.
Obrovský balvan padá s úlevou z mého srdce dolů.
„Nebo Timi,“ dodává a pátravě si mě prohlíží. „Děje se něco?“
Prudce zavrtím hlavou. Musí si o mně myslet, že jsem vážně idiot.
„A ty?“
Zčervenám. „Bill.“
„Těší mě.“ Tak krásně se usměje.
„Mě taky.“ A myslím to vážně.
*
„Tady,“ říkám a podávám taxikáři bankovku. „To je dobrý.“
„Díky,“ odpovídá a strká peníze do odřené kasírtašky. Podívá se na mě do zpětného zrcátka a je vidět, že nad něčím váhá. Pak otevře dveře a jde mi galantně vytáhnout moje dva kufry. Je to od něj milý, dělat by to nemusel. Poděkuju a popadnu ty své dva stříbrné loďáky, se kterými jsem už procestoval půlku světa.
Zůstávám stát sám na šedivém chodníku. S bušícím srdcem se dívám na skleněné dveře. Měl bych najít klíče dřív, než promoknu úplně na kost.
Nemusím je hledat. Vím naprosto přesně, kde jsou. Tam, kde vždycky byly. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, není na co čekat.
Když vystupuju z výtahu, váhám, jestli nemám zazvonit. Přece jen jsem tu skoro rok nebyl. Mluvil jsem s mámou a řekl jí, že se vracím. Ale jemu ne, nenašel jsem odvahu. Stejně jako celé ty měsíce předtím. Nenašel jsem ani odvahu vzít mu telefon, když mi ze začátku volal, když jsem se nevrátil tak, jak jsem plánoval. A pak… když přestal volat, ani já se neozval.
Podívám se na klíče ve své ruce a na dveře před sebou. Mám strach. Nemám nejmenší představu, co mě čeká. Opatrně vsunu klíče do zámku a se zatajeným dechem otočím. Buch buch. Rychlé údery srdce mi až nadzdvihávají tričko. Zámek cvakne a já opatrně otevřu dveře. Je tady ticho. Zavřu za sebou a kufry nechávám v chodbě. Nakouknu do obýváku. Je tady podezřele uklizeno. Pomalu přejdu ke kuchyňskému koutu. Ve dřezu není ani jediný kousek nádobí, nikde ani drobek. To je fakt divný. Otevřu ledničku a kromě stand-up tuby s kečupem nikde nic není.
„Tome?“
Zamračím se. Vypadá to, jako kdyby tady dlouho nikdo nebydlel.
„Tome?“ zavolám hlasitěji, zatímco neomylně mířím k jeho pokoji. Nenamáhám se s klepáním a rázněji, než bych asi měl, rozrazím dveře. Pokoj je prázdný. Postel je perfektně ustlaná a nikde ani stopy po Tomových věcech.
„Sakra,“ zakleju polohlasně a unaveně dosednu na Tomovu ustlanou postel. Takhle jsem si rozhodně návrat nepředstavoval.
Rozhlížím se kolem sebe, hledám jakýkoli náznak toho, že tady někdy nedávno byl. Na nízké skříňce se čtyřmi šuplíky leží fotka. Zvědavě po ní natáhnu ruku. Jsem na ní já, jsme na ní my. Já a Tom a nějaká holka, co stojí mezi námi. Pamatuju si na ten den, kdy tahle fotka vznikla. Je to už víc než rok. Bylo to na setkání s našima fanynkama, byly dvě… černovláska na fotce a její kamarádka, co to fotila. Je to už tak strašně dávno.
S povzdechem opustím Tomův pokoj a vrátím se pro kufry do chodby. Měl bych si vybalit.
Když míjím zrcadlo, neodpustím si letmo se do něj podívat. Rukou se dotknu svých vlasů. Ještě pořád jsem si na ně úplně nezvykl. Pořád jsou černé jako bývaly, jen se do nich vrátily zpátky bílé proužky a ještě něco navíc. Pár pramenů dredů. Jsem zvědavej, co tomu řekne máma, až to uvidí.
Chytím kufry a táhnu je do svého pokoje. Dveře jsou zavřené. Loktem zmáčknu kliku a bokem se opřu do dveří. ´Tak vítej doma,´ pomyslím si, když překračuju práh vlastního pokoje.
Musím říct, že na rozdíl od toho Tomova tu není tak dokonalý pořádek. Postel je sice ustlaná, ale tak nějak ledabyle. Přes opěradlo židle pořád visí moje tričko, které jsem tu nechal.
Hodím jeden z kufrů na postel a dosednu vedle něj. Natáhnu se na záda a koukám na strop.
Takové to tedy je… vrátit se domů.
autor: Michelle M.
Nadskakuju radostí! Hotelovej pokoj jsem milovala a jeho pokračování bude minimálně stejně tak dokonalý. Zase tolik zvědavosti a položených otázek z mé strany… No, uvidíme. 😀 Juuj, těším se. Moc.
to je ale hnusnej návrat….jinak povídku máš napsanou naprosto úžasně!
bomba, honem rychle dál.. je to boží 🙂
aaaa jsem happy!!!!!! uplne nejuzasnejsi povidka? Hotelovy pokoj.. a ted ma pokracovani.. to je proste muj sen!!! xDD a ted si mi ho splnila xD.. dekujiiiiiiiii!!! xD honem pokracko je to krasne a tesim se na dalsi dily!!!
to je takovej depresivní díl…
[5]: depresivni ale krasny xD
xD
supééér…!! dál honéééém…!!
Tak abych si to hned zpočátku ujasnila. 11 měsíců? Byl pryč skoro rok a myslel si, že Tom bude sedět na své ustlané posteli a čekat na něj? No, to to pěkně začíná. A to radši ani nemluvím o nějakém tom Timovi 🙂
Ba ne, dělám si legraci, já se hrozně moc těším. Ale zároveň se i trošku bojím, co si na nás přichystáš. Ještě mám v živé paměti, jak těžce jsem nesla některé dějové zvraty první řady. A protože jsem se za tu dobu, co uplynula od posledního dílu, nijak zvlášť nezměnila, tak jestli mi budeš drásat srdce nějakými smutnými scénkami a výstupy, ponesu to opět velice těžce. První díl opravdu nezačíná nijak zvlášť optimisticky… ale já se stejně nehorázně těším na to, co bude následovat 🙂
I já se připojuju k těm nadšeným, že se tahle povídka vrací, milá Michelle :o). Ty víš, že už jsem v to ani nedoufala, ale jakmile jsem od tebe dostala první díl, rozsvítilo se světýlko a bylo mi jasný, že se konečně vrací moje milovaná povídka, kterou jsem s tebou prožívala už poprvé naplno, a budu s chutí zase. Nejsi z těch, co by své povídky opouštěli rozepsaný, takže jsem si jistá, že si to budu moct užívat až do (snad šťastného) konce. Chybělo mi tvé jméno za položkou autor, jak ráda jsem ho tam zase psala. :o)
Je mi jasný, že to nebude procházka růžovou zahradou, umíš klukům pěkně zatopit, ale bez toho by to nebylo ono. 🙂 Věřím v dobrý konce, takže i když je nemáš moc ve zvyku, budu se snažit co mi budou síly stačit, abych tě ukecala :-D. Já vím… stejně si to napíšeš podle svýho, ale snažit se můžu 😀
Billův návrat je sice smutnej, ale důležitý je, že se vůbec vrátil, to považuju za skvělej začátek. Takže Michelle, držím palce do psaní, ať to jde jak po másle, ať tě múza líbá na čelo, když to zrovna potřebuješ, a my ať se můžeme znovu a znovu rozplývat nad tvým uměním. :-* Pa J. :o)
Oh bože..chudak bill…líbi se mi to jak je to upa do detailu popsany fakt krasny:)
Děkuji všem za milé přijetí 🙂 Říkala jsem si, kolik lidí si asi tak bude pamatovat Hotelový pokoj. Od doby, kdy jsem ho psala, už uteklo hodně času a já mám někdy pocit, že čtenáři se skoro komplet obměnili… ale některé staré známé tváře jsou tu pořád. To je super.
Máte pravdu, že ten Billův návrat nebyl zrovna moc veselej, ale tak to prostě je… někdy hůř, někdy líp. Ale ať už se s nimi bude dít cokoli, já jim věřím. Oni jsou strašně stateční… a my s nimi 😉
Ještě jednou díky za komentáře. Moc to pro mě znamená.
Vaše M.
Opožděne, ale přece:-).
Přiznám se, že Hotelový pokoj sem nečetla. Ale když sem viděla tenhle díl a jeho autorku, během dvou dnů sem ho celý zhltala, abych si mohla tohle přečíst. Musím říct, že Michelle opět nezklamala:-). Dokonalá povídka a ještě dokonalejší pokračování.
Ten návrat byl trochu smutný, kampak se poděl Tomi? Ještě včera tam byl, no, ale není se čemu divit. Bill se nemůže být jistej v kramflecích, že na něho oddaně čeká. A ten Tim, doufám, že mezi nima nebylo toho moc, i ta jedna noc by už byla moc xD.
No, sem zvědavá, jak to bude pokračovat. Doufám, že mu to Tom řekne a budou šťastní:-)
Wow, teprve teď jsem objevila tuhle povídku! Hotelový Pokoj jsem milovala, ještě teď ho mám v šuplíku celej vytisklej 🙂 Hned, co si trochu oživím paměť a přečtu si, jak to vlastně skončilo, du na to 🙂 A moc se těším ^^ Je skvělý, že si napsala pokračování!