autor: Áďa
Bafiky baf 🙂 tak jsem tady s novou povídkou. Vím, že mám ještě resty v Chaosu, ale bohužel mám teď trošku hektické období, takže poněkud nestíhám, čímž tuhle povídku krom jiného pasuju na drobnou omluvu pro všechny věrné Chaosové čtenáře. Avšak jednoho relativně poklidného večera mě napadla tahle jednodílovka, tak snad se vám bude líbit. Jen teda upozorňuju, že v reálu by to takhle těžko fungovalo, takže pokud se tady najde vášnivý zastánce letadel, tak ho žádám, aby nad technickými podmínkami reality proti téhle povídce přimhouřil oči 🙂
Všechno kolem se zaplňovalo ohlušujícím řevem, který vycházel ze startovacích motorů. Řevem, který trhal uši. Od temného dunění přecházel až do téměř ultrazvukového hvízdání, které vibrovalo na ušní bubínky tak, že je málem protrhlo. Ale on byl šťastný. Byl tady jenom on sám, ve svém vysněném letadle. Teď se o nic nestaral, teď byl pánem všeho. Patřilo mu celé nebe, celý vzdušný prostor byl jenom jeho. Popohnal svého miláčka do maximální rychlosti, která činila něco kolem tisíce kilometrů za hodinu, a prudce trhl kniplem* a jeho láska okamžitě poslechla. Štíhlým čumákem se vznesla kolmo vzhůru. Obloha kolem něj získávala stále sytější a tmavší modř, jak se vzdaloval od zemského povrchu, a hvězdy mu byly blíž a blíž. Když už byl v naprosté tmě, kterou protrhával jejich stříbřitý třpyt, zatočil kniplem a udělal se svým miláčkem povedené salto. Vzdušná akrobacie mu šla vždycky na výbornou, a teď mu patřil nejen svět, ale i celý vesmír…
„No tak, pane Kaulitzi, jste tu s námi?“
„C… co?“ trhl hlavou, až se jeho hnědé dredy rozhoupaly na všechny strany.
„Žádal jsem Vás, abyste se na konci semináře zdržel ve třídě, potřeboval bych si s Vámi promluvit.“
„Ano, jistě,“ přikývl Tom a v duchu se zlobil sám na sebe. Tohle se mu poslední dobou stávalo čím dál častěji. Už od prvního ročníku se nemohl dočkat, až ukončí své vysokoškolské studium a bude konečně smět začít létat v jiných letadlech, než jsou jenom větroně nebo čmeláci, kterými se práškují pole. Ani ókáčka na vyhlídkové lety už ho nedokázala uspokojit. Ne, jeho srdce toužilo po úplně jiných letadlech. Toužilo po gripenech, nejrychlejších stíhačkách v jeho zemi, klenotům armádního letectva. Zbožňoval je už tolik let. Už dlouho obdivoval vše, co se na nich jen obdivovat dalo. Od neuvěřitelně štíhlého čumáku, přes aerodynamický tvar těla a dvojitých „kachních“ křídel až po špičičku ocasu. Do toho všeho ho fascinovala jejich schopnost přesáhnout v nejvyšší rychlosti tisíc kilometrů v hodině, a kdykoliv je viděl, ať už ve vzduchu, nebo startovat či sedat, rozbušilo se mu srdce. V jedné vteřině jejich motory vůbec nebyly slyšet a v následující chvíli měl člověk dojem, že se snad přihnalo zemětřesení, jak silné byly decibely těchto strojů. A Tomovo tajné přání nebylo nic jiného, než smět někdy jednoho z těchto krasavců řídit, smět se vůbec dotknout kniplu.
Kdepak, kam se na tohle hrabou nejnovější typy airbusů… A proto nebylo divu, že už od prvního semestru se skoro každý den zasnil tak, jako právě před chvílí. Chtěl jednou ovládat akrobatické kousky, které vždy vídal na leteckých dnech, ale tušil, že jeho sen se mu jen tak nesplní. Normální smrtelník se do takovéhle perly nemá šanci dostat, a to ho na tom mrzelo ze všeho nejvíc. Vždycky bude moct jenom stát a smutně, s tichou závistí koukat, jak se těch pár vyvolených může v jeho vysněných láskách prohánět, co hrdlo ráčí…
Když seminář skončil, vydal se Tom proti proudu svých spolužáků, kteří mířili z učebny ven, dokud nestanul přímo u katedry, kde si profesor Hofmann balil věci.
„Přál jste si se mnou mluvit?“ zeptal se Tom zdvořile.
„Ano, přál,“ odpověděl profesor, ale dál neřekl ani slovo, dokud ze třídy neodešel poslední student. Teprve pak se obrátil k Tomovi. „Četl jsem Vaši diplomovou práci. Velice povedená.“
„Děkuji,“ pousmál se Tom a lehce mu zrůžověly tváře, profesor Hofmann totiž nerozdával pochvaly na potkání. Naopak, poměrně vzácnou raritou byl i jeho úsměv a Tom ho za celých šest let měl za jednoho z hlavních strašáků a pedantů téhle školy.
„Všiml jsem si,“ pokračoval profesor. „Že oproti ostatním studentům, kteří brali svá témata velice zeširoka, jste se Vy zaměřil pouze na jediné téma, a to na gripeny.“
Na chvíli se na Toma přísně zadíval.
„Vy k nim máte nějaký bližší vztah? Nejsem dnešní a z Vašeho projevu je cítit, že k těmto letadlům máte velice blízko.“
Odmlčel se a stále se na něj díval.
„Ano,“ přikývl Tom a když viděl, že profesor stále mlčí, bezděčně se rozpovídal, aniž by si uvědomil, že před tímto profesorem je lepší držet jazyk za zuby a k mluvení nechávat prostor právě jemu, než se s ním dohadovat o tom, kdo má právě slovo. „Víte, pane… Mám je rád už několik let. Jsou nádherní, jsou kouzelní, jsou… fantastičtí! Už jen podle tvaru – „
„Nemusíte mě poučovat o tvaru gripenů,“ zavrčel profesor a přísně se na Toma zamračil. „To jsem z Vaší práce vyčetl více, než srozumitelně!“
„Promiňte,“ hlesl tiše Tom a očekával další lavinu výčitek. Žádná se však nekonala, profesor Hofmann k němu přistoupil blíž a pevně se mu zadíval do očí.
„Nemusíte zapírat, že k nim máte velice osobní vztah,“ říkal potichu, ale velice srozumitelně. „A dal byste cokoliv za to, abyste se k nim mohl vůbec přiblížit, nemýlím se?“
„Máte pravdu,“ špitl Tom stěží slyšitelně a očekával vodopád výčitek a kázání za tu troufalost něco takového přiznat.
„Hmmm, máte štěstí, Kaulitzi,“ zavrčel profesor. „Vaše výsledky jsou vynikající. Takové, kterých na téhle univerzitě nedosahuje každý. Až budete mít po zkouškách, přihlaste se u mně. Můj dobrý letitý přítel s gripenama létá. A nemyslím, že by byl problém, kdybych Vám u něj domluvil zácvik.“
Tomovi se rozbušilo srdce. Slyšel dobře?
„To myslíte… vážně?“ vydechl téměř nevěřícně.
„Ano, Kaulitzi, smrtelně vážně, a neptejte se mě na tutéž otázku ještě jednou, jinak si to rozmyslím!“
Sebral aktovku z katedry a vyrazil ke dveřím. Když však Toma míjel, lehce mu stiskl rameno. „Myslím, že z vás bude vynikající pilot, Kaulitzi. A taky cítím, že už nepotrvá dlouho a vy se v gripenu skutečně proletíte. Nashledanou.“
Tom byl v takovém šoku, že ze sebe nedokázal vysoukat ani pozdrav na rozloučenou. To snad není možné! Určitě jenom na nějaké přednášce usnul, a tohle byl jenom nádherný sen. Nemůže to být přece pravda! Nebo snad… ano?
Zkouškové období uplynulo jako voda. Tom všechny zkoušky i zápočtové testy udělal velice snadno a bez problémů a po promoci se opět vydal ke kabinetu profesora Hofmanna. Převzal od něj lísteček s telefonním číslem a s oznámením, že jeho kamarád už o všem ví a dokonce souhlasí, ale Tom že si má pro jistotu zavolat ještě jednou a domluvit se na konkrétním datu, kdy má nastoupit…
„Páni!“ vydechl Tom obdivně, když stál zcela uchvácený jenom kousíček od runwaye** a fascinovaně hleděl na oblohu nad sebou, kde právě trénoval jeden z pilotů. Gripen pod jeho rukou vypadal, jako by absolutně ignoroval veškeré zákony o gravitaci a o akci a reakci. V jednu chvíli se ve spirálách vznášel kolmo vzhůru, aby mohl o pár vteřin později střemhlav zamířit k zemi. Pilot ho na poslední chvíli před střetem s povrchem země strhnul a prosvištěl nad runwayí, na druhé straně se otočil a vrátil se, tentokrát však letadlo letělo „na zádech“, tedy spodní částí nahoře, pilot v téhle pozici byl hlavou dolů. Tom si kolikrát říkal, jak je možné, že pilot neztratí v takovýchhle chvílích orientaci a nenapálí to do země nebo zcela mimo zamýšlený směr letu. Sám si pár kousků zkusil s těmi malými letadélky, kterými zatím měl tu „čest“, pro něj spíše ostudu, létat, avšak i tam se po chvíli začal ztrácet v orientaci mezi nebem a zemí. Znovu se s úctou zahleděl na gripena, který právě předváděl nejpomalejší fázi letu, při které svíral se zemí komický uhel, vypadalo to, jako by jel po ocase.
„Nádhera, že?“ optal se hrdě kapitán Trümper, který stál celou dobu po Tomově boku. Byl to právě on, o kom profesor Hofmann mluvil jako o svém kamarádovi. Byl to velice příjemný muž staršího věku, kterému z tváře čišela moudrost, laskavost, zkušenosti, smysl pro humor a respekt dohromady. Toma přijal velice vlídně a ihned mu vše ukázal, načež ho pustil podívat se na trénink.
„Řídí ho můj syn,“ oznámil pyšně. „Bude tě mít na starost. Doufám, že si budete rozumět.“
„Určitě,“ přitakal Tom a okouzleně sledoval, jak gripen sedá. Postupně ubíral rychlost a ve chvíli, kdy se jeho podvozek dotkl dráhy, jel setrvačností dál a dál, než se u vzdálenějšího hangáru zastavil úplně. Dokonalost sama… Tom se s kapitánem Trümperem vydal blíž, aby se seznámil se svým novým učitelem. Hangár se zdál sice relativně blízko, ale stejně nějakou chviličku zabralo, než se k němu ti dva dostali. Zrovna včas, aby viděli mladíka, který právě ladně seskakoval ze schůdků stíhačky…
A Tomovi se málem zastavilo srdce, dnešního dne již podruhé. Očekával nějakého staršího zkušeného pilota. Místo toho však na zem s kočičí elegancí dopadl chlapec přibližně jeho věku. Dlouhé havraní vlasy měl stažené v culíku, který si teď sundaval a s úlevou potřásl svou hřívou, až se mu rozlila až po lopatky v dokonale rovných pramíncích. Jeho čokoládově hnědé oči jiskřily již na dálku a hubeňoučká postava měla jemné, téměř až holčičí rysy…
„Tak tohle je můj syn, Bill Trümper. Létal se mnou už odmalička a bude tě tu zaučovat a trénovat,“ informoval s hrdostí kapitán a Toma bodl lehoučký osten žárlivosti a pocitu nespravedlnosti, že Billovi se odmalička dostávalo toho, o čem on sám pouze snil, avšak teď už chápal, jak někdo tak mladý mohl gripena tak profesionálně ovládat. Smutný pocit však nevydržel déle, než záblesk vteřiny. Bill už totiž k němu s úsměvem natahoval svou štíhlou ruku.
„A tohle je Tom Kaulitz, čerstvý absolvent letecké univerzity,“ představil kapitán Toma.
„Ahoj, těší mě,“ usmál se přátelsky Bill a stiskl Tomovi ruku. Na to, jak byl křehoučký, měl velice pevný stisk.
„Ahoj,“ pípl nesměle Tom a na krátký okamžik se zadíval do těch třpytících se očí. Až se mu zamotala hlava nad tou nádherou. „Rád… rád tě poznávám.“
„Výborně,“ tleskl kapitán. „Tak myslím, že mě už tady nepotřebujete. Jak jsem povídal, Tome, Bill ti všechno ukáže, všechno tě naučí a později budete spolu i létat.“
Chlapci společně sledovali, jak kapitán odchází, a pak se na sebe zadívali. Bill Toma fascinoval, ještě nikdy v životě neviděl tak jemně a zranitelně vyhlížejícího kluka, který však dokázal bez mrknutí oka ovládat přes pět a půl tuny vážící stroj jako hadrovou panenku. A aniž by si to uvědomoval, i on byl magnetem pro Billovy čokoládové oči. Zkrátka a jednoduše, chlapci se do sebe zakoukali na první pohled, jen o tom sami ještě nevěděli.
„Tak pojď,“ vyzval Bill Toma a zamířil do hangáru, aby si Tom mohl gripena pořádně prohlédnout. Měl radost z toho, když viděl, jakou mu tím udělal radost. Když mu totiž otec oznámil, že bude zaučovat nějakýho nováčka, byl z toho docela špatný, měl tušení, že to bude nějaký drsňák, co spolkl všechnu moudrost světa. Ale teď byl nadšený. Konečně je tady na letišti taky někdo jeho věku, cítil se mezi všemi těmi staršími človíčky často docela dost osaměle. Má tady společnost a vypadá to, že si s ním bude velmi dobře rozumět. Usmíval se nad tím, jaký měl Tom užaslý výraz…
Tom na tom nebyl myšlenkově o mnoho jinak. Když poprvé Billa spatřil, jak vyskakuje z letadla a slyšel kapitána Trümpera, jak říká, že s ním Bill létal už odmala, podvědomě začal černovlasého mladíka považovat za protekčního nafoukaného egoistu. Ve skutečnosti to však byl tak milý človíček, že veškerá jeho žárlivost mizela jako sníh na slunci hned v prvních vteřinách. A ještě, když ho odvedl do hangáru… Rozechvěle natáhl ruku a posvátně se dotkl plechů jeho vysněné lásky. Nemohl tomu uvěřit. Není to jenom kouzelný sen? Ani si neuvědomil, jak se Bill usmívá, když spatřil Tomovu radost.
„Chceš se podívat i dovnitř?“
Tomovi se zatočila hlava.
„To bych… mohl?“ zašeptal s úctou.
„No samozřejmě,“ rozesmál se Bill. „Vždyť je ten brouček stejně, dá se říct, můj, protože s ním lítám nejčastěji ze všech. Teda oficiálně je tátův, jenže ten má teď na práci důležitější starosti,“ nasadil lehce pohrdlivou grimasu a Tom pochopil, že i Bill tohle letadlo upřednostňuje nade vše ostatní. Sledoval černovlasé stvoření, jak hbitě šplhá po schůdcích, a když mu Bill nahoře uhnul z cesty, prosápal se kolem něj až do pilotní kabinky.
Jestli si myslel, že ho dnes už nemůže nic překvapit, pak se šeredně mýlil. Poklesla mu čelist, když viděl tu spoustu budíků i víceúčelové obrazovky, které byly z valné většiny umístěny ve druhé, zadní pilotní kabince. Tom ze školy věděl, že tomu tak je proto, že druhý pilot, protože sedí vzadu, má zhoršené podmínky pro výhled zejména při přistávání a vzlétávání. Opatrně se špičkou prstu dotkl kniplu a pohladil dlaní měkké polstrování sedačky. Ano, tady se konečně cítil doma, ačkoliv byl v tomhle letadle poprvé. Ale to nevadilo, on už ho znal. Z obrázků a vlastních snů. Otevřel malé zadní okýnko, které měl pilot za hlavou, a nahlédl jím do zadní kabinky. Byl tím naprosto fascinovaný, nedovedl si představit, že tady vzadu možná bude jednou sedět a před ním bude sedět Bill, který bude ukazovat, co všechno tenhle zázračný stroj ve vzduchu umí…
„Tak co?“ zeptal se Bill, když se Tom konečně vrátil na schůdky, z nichž slezl dolů. Stačil mu však jediný pohled do štěstím zářícího obličeje, aby věděl, že ani tisíc slov by nevypovědělo nic o tom, jak se Tom právě cítí. Následoval ho na pevnou zem.
„Hele, mám nápad, nezajdem večer na pivo?“
Tom se na něj překvapeně podíval.
„A ty bys se mnou šel?“
„No samozřejmě,“ drcnul ho Bill laškovně loktem mezi žebra tak, aby ho to nebolelo. „Vždyť jsme teď, dá se říct, pracovní kolegové, tak se přece musíme víc poznat!“
Tomovi se při těch slovech zatmělo před očima. Tak Bill by ho chtěl více poznat… Ne, dnešek byl až příliš krásný se vším všudy na to, aby to mohla být skutečnost, přemítal, když se s Billem domluvili, v kolik a před jakou hernou se sejdou. Avšak dnešek se i se vším všudy stal a on to v hloubi duše moc dobře věděl…
„Jo!“ zahalekal o několik hodin později Bill. Zatleskal si ručkama, zhluboka se napil zlatého moku, až mu na rtech ulpělo trošku pěny, kterou vzápětí oblízl, a pozoroval Toma, který se chystal k odvetě. Hráli totiž kulečník a Bill jednoznačně vedl na celé čáře. Už třetí hru jasně držel vítězství ve vlastních rukou, Tom se ale přesto odmítal vzdát, chtěl ho aspoň jednou porazit. Proto tedy hráli a hráli, zatímco noc byla čím dál hlubší. Ke třem pivům pro každého postupně přibývaly nejrůznější panáky, a i veselí bylo čím dál tím víc bujařejší…
„JOOO!“ zařval Tom vítězně, když se Billovi omylem povedlo „uklidit“ černou kouli, což znamenalo vítězství pro soupeřovu stranu. „Říkal jsem ti, že tě aspoň jednou porazím!“
„Tsss… Udělal jsem to schválně,“ pohodil bujnou kšticí Bill. „Už jsem se nemohl dívat na to, jak furt prohráváš, víš?“
Tom se na něj naoko nazlobeně podíval.
„Jen to nemaskuj, i mistr tesař se někdy utne! Tak uznej, žes udělal chybu!“
„Jo, udělal,“ uculoval se rozpustile Bill, nechtěl se s ním dohadovat. Vydali se ke stolu, kde pokračovali v konzumaci alkoholu a počet panákových skleniček před nimi se neustále zvětšoval.
„Bi…“ škytl Tom. „Billí!“
„Ano?“ zeptal se Bill se zdvořilým úsměvem, avšak i na něm byla dávka alkoholu znát.
„Po… povídej mi něco o svých zážitcích v gri… gripenu!“
Bill si lehce povzdechl. Nechtěl, aby se s ním Tom bavil jenom o letadlech. Toužil se s ním bavit i o něčem jiném, chtěl o něm vědět víc. Ten chlapec se mu zamlouval čím dál víc, ale Bill začínal mít obavy, že sem s ním šel jen kvůli tomu, aby se o gripenech dozvěděl více. Ale tahle představa urážela jeho citlivou dušičku a on se rozhodl, že Tomovi ještě ukáže, co všecko se dá probírat po návštěvě hospody, pokud se do toho nepočítají stíhačky.
„A co bych ti asi měl povídat? Nebuď zvědavej, za pár dnů to zažiješ na vlastní kůži, tak tě přece nepřipravím o překvapení! A měli bychom jít, už toho máme v sobě víc než dost.“
Zvedl Toma na nohy, oba lehce vratkým krokem došli k baru, kde zaplatili, a vydali se do chladné noci. Zamířili přímo k Tomově pronajatému bytu, protože ten byl podstatně blíž. Bill jenom poslal tátovi smsku, že přijde domů až dopoledne následujícího dne, a pak už pomáhal Tomovi do schodů, přičemž se sám musel přidržovat zábradlí, aby neupadl. Trvalo jim snad věčnost, než se vysápali do třetího patra takovým stylem, aby přitom nevzbudili všechny sousedy v okolí…
* knipl – „volant“ letadla
** runway – startovací a přistávací dráha
pokračování…
ale tvoji oblíbení gripeni…no jo….si byla ve svym živlu, viď?
Máš to krásně napsaný a nádherně popsaný to Tomovo nadšení…
zajímavej nápad…
Áďo, tak to čumim…. *dívá se do blba jak puk a nemůže uvěřit svým očím* Věděla jsem, že máš talent na psaní – ale že až takový? Tak to jsem teda netušila ani ve snu. Kdykoli čtu nějakou povídku od tebe tak se musím tak přiblble uculovat. Nejspíš nikdy nepochopím, jak umíš všechno tak krásně popsat. Zejména se mi líbilo Tomovo překvapení, když spatřil Billa. ♥♥♥ Naprosto originální nápad, takovéhle povídky se teda nevidí každý den. Dokonce mám dojem, že tady ještě žádná taková nebyla =)
Nejspíš máš ráda gripeny, že, když o nich tolik víš 🙂 A zakomponovat své zájmy do povídky, no nic lepšího už být nemůže =) Moc chválím, jdu si přečíst druhý díl ♥♥♥
hmmm, tak si myslím, že som odhalila popri tvojej láske ku koňom ďalšiu tvoju "lásku" 🙂 Očividne máš rada lietadlá, aspoň tento jeden typ, ktorý už ani neviem, ako sa volá 🙂
Ale k poviedke… sú to úplne iní Bill a Tom, ako sme na nich zvyknutí, a ja s úplne zatajeným dychom čakám, čo má Bill v pláne, že mieni zotrvať u Toma cez noc 😀 Idem hneď na druhú časť 🙂