autor: Janule
TOM
Když se po návratu domů ti dva snoubenci domlouvali, jak zařídit svatbu na patnáctého září, což byl jediný možný oficiální termín, řekl Bill Sabine o svém nápadu, který mu proběhl hlavou, když měl rychle rozhodnout datum svatby. Sabine ale odmítla možnost, že by si vypůjčili Filipův svatební den a zámeček u Hamburku, kde se měli s Vallerií brát. Přišlo jí to vůči němu příliš necitlivé a mně nakonec taky, když jsem se nad tím pořádně zamyslel. Odmítla to tak rázně, že už to skoro vypadalo, jako by ti dva, co se mají za měsíc a půl brát, dospěli brzy ke své první větší hádce. Naštěstí to Sabine zachránila jakýmsi prastrýčkem farářem, který se vyskytuje u nich v rodině, a po krátkém telefonátu s ním nám sdělila, že je bude ochoten oddat v jednom kostele v malé vesničce za Berlínem. V tu chvíli jsme byli všichni tři vděční naší nábožensky založené prababičce Hildě, která naši mámu kdysi donutila svými zoufalými výkřiky o „ubohých malých neviňátkách, co přijdou do pekla“, aby nás dala pokřtít. Až doteď nám skutečnost, že nám kdysi v kostele pokropili čela svěcenou vodou, byla k ničemu, ale teď konečně našla uplatnění. Byla to totiž jediná podmínka, kterou ten Sabinin strýček měl, aby Billa a svou praneteř v kostele oddal.
Radši nebudu přemýšlet o tom, jak by asi prababička Hilda, dej jí pánbůh věčnou slávu, brala fakt, že její nezdárný vnuk spí s vlastním dvojčetem, a zároveň bude před Bohem slibovat něco tak absurdního, jako je doživotní svazek se ženou. Myslím, že to bývalý ubohý neviňátko, kdy ho naposledy Hilda viděla, má peklo stoprocentně jistý, i kdyby bylo stokrát pokřtěný. O mně to ovšem platí taky, jedeme v tom spolu… Alespoň se jednou sejdeme s Hildou, ta je v pekle tutově, byla to prej děsná semetrika. Doufám, že bude aspoň o tři kotle dál, než my s Billem. My se tam totiž budeme pořád milovat, ať už pod náma zatopěj, jak chtěj. Hlavně, že budeme spolu…
Celou tou svatební diskusí mi ale Sabine s Billem připomněli, že bych měl zavolat Filipovi, abych se dozvěděl, jak je na tom. Doufal jsem, že mi poví nějakou pozitivní novinku, která mi dodá naději, že to všechno strašné, co jsme dneska od rána s Billem prožili, zmizí díky jeho novému stoji času, a už se to nikdy nevrátí. Musím přiznat, že tohle byla myšlenka, která mě držela nad vodou ve chvílích, kdy bych se už nejspíš hroutil. Šance, že třeba za pár měsíců bude možnost tohle všechno zrušit, mi dodávala sílu všemu čelit poměrně statečně. Nepočítám ovšem svoje selhání před Sabine, to byl vážně trapas. Už se mi to nesmí nikdy stát, na to si dám bacha.
Bill se šel po namáhavém stěhování věcí osprchovat do mé koupelny, a já jen tupě zírám na koše a krabice plné oblečení, které budu muset našťouchat zpátky do svých skříní. Ach jo… teď na to kašlu, nechám to na ráno. Hlavně, že mi miláček povlíkl peřiny, to je hlavní. Sedím sklesle na posteli, poslouchám ve tmě občasné zašustění z repráčku, jak se Dejv dole převaluje, ale spí jako špalek. Je po dnešku taky utahanej jako kotě, doufám, že z toho všeho nebude mít noční můry. No nic… zavolám tomu Filipovi, doufám, že ještě nespí.
„Ahoj, File, tak jak ti to šlape,“ pozdravím našeho blond spasitele do telefonu, a doufám, že se jím jednou opravdu stane a spasí nás ode všeho zlého, ámen, jak by řekla babča Hilda.
„Čau, Tome, no docela to klape,“ odpoví mi rýmem Filip. Ke své nemalé radosti cítím v jeho hlase malinkou špetku humoru a pohody, tak snad se už tolik netrápí.
„No to rád slyším, už se nemůžu dočkat, až mi ten svůj novej autoservis ukážeš,“ usměju se do telefonu, skopnu boty a hodím nohy na stolek. Koukám, že mám na palci díru, budu muset ty ponožky už vyhodit, na patě je taky jedna, tý jsem si všiml ráno, ale nebyl čas si brát jiný, musel jsem letět pro kytku a prstýnek. Když na to zapomenu a hodím je do špinavýho prádla, zase si je znovu obleču. Bill na tohle kašle. Když vytáhne prádlo ze sušičky, neprohlíží, jestli nejsou ponožky děravý… hodí mi to do skříně a já si je pak zase vezmu znova… skoro jsem kvůli tý ďuzně přestal vnímat Filipa, sakra… pořád má takovej radostnej tón hlasu, tak snad je všechno OK.
„Počítám, že tak do tejdne tady budu mít všechny počítače, auto už připravuju, objednal jsem nářadí, co tu chybělo, takže se to začíná hejbat, kámo,“ spokojeně mi líčí Filip, na čem právě pracuje. „Kdy chceš přijet?“ zeptá se. „Když tak udělám něco k jídlu,“ nabízí.
„No, já nevím… přijedu určitě, ale až bude vhodná příležitost, zatím nechci, aby to Bill věděl. Až si budu jistej, včas se ti ozvu, neboj,“ slíbím mu. „Nejspíš to nebude dlouho trvat, počítám nejpozdějc příští tejden,“ dodám, když si uvědomím, že mě čeká shánění bytu. Do toho času můžu klidně návštěvu Filipa zahrnout, toho si Bill ani nevšimne. Připadám si sice trošku podle, že mu budu lhát, nebo mu spíš neřeknu pravdu, ale chci před něj jednou předstoupit a slavnostně mu oznámit, že jsme zachránění… ten pocit mi nikdo nesmí vzít, to si chci vážně užít sám. A když to tak nebude, trápení zůstane jen u mě.
Rozloučím se s Filipem a odložím mobil na stolek. Z koupelny šumí sprcha, už se těším, až tam vlítnu hned po Billovi, jsem z toho tahání věcí nahoru celej zpocenej. Dneska to byl vůbec nelehkej den… prožili jsme toho od rána tolik, že by se to dalo klidně rozložit do týdne a bylo by toho pořád moc. Ale přežili jsme, a to je důležitý.
Svlíknu ze sebe triko, a napadne mě, že tady nahoře nemám koš na špinavý prádlo. Nikdy jsem ho tu nepotřeboval… budu muset nějakej koupit, abych ty svoje špinavý hadry nemusel pořád nosit dolů. Bill už si to jednou za čas přijde vyzvednout, stejně je to jen na pár dní, než seženu bydlení. Hodím triko naštvaně na křeslo a přidám k němu hned kalhoty. Nakonec… proč bych měl čekat, až se Bill vysprchuje, můžu tam přece vlézt za ním…
Opatrně, aby mě neslyšel, otevřu dveře koupelny, a hned ke mně, krom hustý bílý páry, dolehne Billovo pobrukování. Nacvičuje nový písničky, jak tak poslouchám… obyčejně si jen brouká melodie, ale teď se snaží i o text, aby si ho zafixoval do paměti. Zpívá zrovna tu nejsmutnější, co na poslední album napsal…
„Naše láska ztrácí sílu,
neumím ji vrátit zpět,
zanecháš v mém srdci díru,
zbývá pár posledních vět.
Budeš chybět mému srdci,
bez tebe promění se v prach,
prázdné místo po něm zbude,
zůstane jen pláč a strach…
Občas, když mu přitom do pusy vlítne voda, tak to tak směšně zabublá, Bill si odfrkne, ale hned pokračuje dál. Byl smutnej celou dobu, co jsme spolu mlčky stěhovali moje věci… atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet, ale nevěděl jsem, co s tím. Snad se mi ho teď povede alespoň trošku potěšit.
Je ke mně zády, což je dobře, snad si mě nevšimne. Miluju, když ho můžu polekat, je potom vždycky tak krásně naštvanej a napruženej… strašně rád ho krotím, když se vzteká. Musím ho z toho smutku nějak vytáhnout, i kdyby to mělo bejt násilím. Sám sice taky nejsem v klidu a pohodě, ale mám aspoň nějakou naději, že se to všechno změní… možná bych mu to měl říct, aby se radoval se mnou… ale co když se to Filipovi nepovede? Pak to bude stokrát horší, než kdyby o tom neměl páru… ne, kašlu na to, vytáhnu ho z toho po svým. Trošku ho vylekám, pak ho uklidním, utěším, pak se s ním pomazlím a nakonec ho pomiluju, že bude křičet na celej barák… jo, to bude nejlepší lék…
Pomalu stáhnu obě ponožky, zahodím je ke dveřím, abych je pak nezapomněl vyhodit do koše, sundám boxerky a přibližuju se ke skleněným dvířkům sprchovýho koutu. Vábí mě Billovo štíhlý nahý tělo… jeho siluetu vidím přes matný sklo, pokrytý zevnitř kapičkami vody. Na poslední chvíli si uvědomím, že mám na hlavě pořád ještě čepici, když míjím zamlžený zrcadlo, nějak jsem si jí v tom fofru nesundal. Dneska byl strašně hektickej den, není se co divit, že už blbu. Stáhnu ji z hlavy, pověsím na věšák vedle županu a vlasy mi v culíku spadnou na záda. Otevřu toaletní skříňku a ušklíbnu se na svůj kartáček s pastou, hovící si v kelímku, který mi sem pečlivka Bill odnesl, abych tu měl na ráno opravdu všechno. Do druhý půlky toaletky se ani nedívám, určitě tam budou parfémy a holení… můj župan visí spolehlivě na věšáku, osuška vedle něj… odstěhoval mě opravdu důkladně… Vysmívaj se mi ty věci, nebo se mi to jen zdá? Kašlu na ně… vytáhnu gumičku, abych si mohl svázat vlasy, a dvířka naštvaně zaklapnu. Nechci tu bydlet sám, bude mi v noci smutno, když vedle mě nebude Bill. Musím si ho užít, dokud můžu, bůhví, jak to bude, až budu bydlet jinde… bože můj… vůbec na tuhle možnost nechci myslet, ale neustále se mi to cpe do hlavy, a čím víc nechci, tím víc o tom přemýšlím a představuju si to. Sakra… ale teď na to musím kašlat. Teď si chci Billa užít. Stáhnu vlasy do drdolu a konečně můžu jít za tím svým učenlivým smutným zpěvákem.
Už už natahuju ruku, abych otevřel dvířka, když se koupelnou ozve hlasité: „Tome!“ Lekl jsem se tak, že mi to na vlhkých kachličkách málem podjelo, div jsem sebou nepráskl na podlahu. Voda přestala téct ani ne půl vteřiny předtím, než Bill nahlas zakřičel moje jméno, jehož ozvěna ještě nestačila úplně odeznít. Držím se rukou za srdce, jak mi tam podvědomě vystřelila díky Billovu výkřiku a snažím se vydýchat.
„To-“ už se Bill znovu nadechuje k dalšímu volání, když otevře dvířka sprchového koutu, „…-me,“ dořekne potichu, když mě spatří nahého stát asi třicet centimetrů od něj. Sjede mě překvapeným pohledem od hlavy až k patě, zhruba uprostřed se jeho oči malinko pozastaví, ale nakonec se vrátí a zabodne je do těch mých. „Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi v obýváku,“ usměje se na mě. „Mohl bys mi prosím podat osušku? Zapomněl jsem si ji připravit,“ požádá mě a stojí si nahý ve dveřích, nádherně mokrý, lesklý, ale především nestydatě krásný.
Tak osušku chce pán podat… to byl nejspíš důvod toho tarzanovskýho hulákání, který mě málem srazilo k zemi. To si vypije, hošánek… to mu teda nedaruju.
„Víš, jak jsem se lekl?“ vydechnu ublíženě. Teatrálně se ještě pořád držím za srdce, hodím na něj vyčítavej pohled a na nějakou osušku mu zvysoka kašlu. Žádný utírání teď nebude, takhle krásně mokrej se mi líbí víc. Udělám poslední krok, který mě od něho dělí a pomalu ho natlačím zpátky dovnitř. „Já se s tebou přišel vysprchovat, víš?“ mrknu na něj. „A ty bys mi chtěl někam utéct?“ zašeptám mu do ucha mazlivě, obejmu ho levou rukou kolem pasu a tlačím ho pomalu před sebou do sprchového koutu. Pravou rukou sáhnu po páce a znovu pustím teplou vodu. „Za to, jak jsi mě vylekal, mě teď hezky umeješ, abys věděl,“ usměju se. Nekompromisně sáhnu po gelu na poličce, vrazím mu ho do ruky, stoupnu si pod sprchu a čekám, až se uráčí začít.
„Ale…“ otevře Bill překvapeně pusu, a pak ji zase zaklapne. „No tak jo,“ rozmyslí si protesty, usměje se a odklapne uzávěr. „Vidíš, jaký to je, když mě lekáš?“ pronese se zadostiučiněním a připomene mi tak, jak jsem na něj nedávno bafnul na chodbě. Tehdy mi za to málem ukousl jazyk… Že bych si taky na něčem z jeho úžasnýho těla pochutnal? Sám pro sebe se usměju při představě, jak by koukal, kdybych se na něj vrhl a zakousl se mu třeba do ramene… nebo do zadku… to bych si dal… jeho pozadí je krásný, pevný… akorát tak do rukou…
Hladivá teplá voda mě obtéká, zahřívá a nutí mě spokojeně vrnět a přivírat oči. Přesně tohle jsem potřeboval… úlevu a uvolnění. Po očku přitom sleduju, jak bráška pomalu vytlačuje trochu voňavého gelu, rozetře si ho po dlaních a blíží se ke mně, aby mě jimi pohladil. Udělám krok k němu, voda mě přestane omývat, a zachvěju se, když ucítím na ramenou jeho ruce, jak mě pomalu krouživými pohyby hladí a sjíždějí dolů po hrudníku a břiše. „Otoč se,“ špitne mi Bill do ucha, když dojde až k podbřišku. Dál se neodvážil zajít, musel si všimnout, že už nejsem tak docela v klidu. Jeho doteky, a hlavně moje vlastní myšlenky na to, co bude za chvíli, mě dokonale vzrušily. Zvolna se otočím a užívám si, když mi Bill jezdí rukama po zádech, a netrpělivě čekám, až se dostane níž. Co udělá? Zase uteče nebo tam už zůstane? Projíždí poctivě každý kousek mojí kůže, donutí mě zvednout ruce, když mi zajede do podpaždí, až mě to začne lechtat, ale pak už cítím, jak jeho ruce jedou po bocích až dolů.
Na chvilku se mě přestane dotýkat, nejspíš aby si nabral novou dávku gelu, a pak už cítím, jak se soustředí na moje dvě půlky, trochu stažené vzrušením z toho, co dnes večer přijde. Bill mi vždycky říká, jak miluje můj zadek, tak ho nechám, ať si to pořádně užije. Malinko ho ještě povystrčím, aby se mu líp mydlilo… Doufám, že nezůstane jenom u mytí a přijde něco víc, snad se ten jeho zákaz mé přítomnosti v naší manželský posteli nevztahuje i na sex někde jinde. To bych se šel asi rovnou oběsit. Zatím to tak nevypadá… Za chvilku, až se otočím, pak teprve uvidí moje sexy dvojče na vlastní oči, jak moc se těším na to, až mě začne mydlit tam, kde to máme oba nejradši. Cítím v klíně čím dál tím větší napětí, a kdybych se podíval dolů, viděl bych ho v celé své vztyčené kráse, jak ztvrdlo a čeká, až se ho dotknou Billovy úžasný ruce… mají vždycky stejně spolehlivý účinky.
„Nemám se otočit zpátky?“ netrpělivě se zeptám Billa, když se mi zdá, že si s mým zadkem už hraje příliš dlouho. Musí bejt už úplně vymydlenej.
„Můžeš,“ slyším smích v jeho hlase, nejspíš mi to dělá naschvál. Pomalu se pootočím a zatrne mi v podbřišku, když vidím Billa klečet na zemi… jeho obličej je přímo proti mýmu útočnýmu kopí. Kdybych se jen trochu pohnul dopředu, dotkl bych se jím jeho rtů… dostal bych se lehce do ráje v bratrově puse. Ten se ale jen zubí, užívá si, že mě může napínat a ovládat. Za ten společný rok, který spolu jsme, se tohle stalo jeho největší zábavou. Nevadí mi to, naopak jsem rád, že je to pro něj pořád ještě vzrušující hra, že si to tak užívá, a spokojeně sleduju, jak si znovu nandává do dlaní dávku bílého gelu a začne mě místo mytí spíš uspokojovat. Jeho hbité prsty promasírují jemné chloupky kolem kořene mého penisu, pak mi jedna jeho ruka zajede mezi nohy, aby se postarala o spodní část mýho rozkroku, a druhá se sevře kolem tvrdého vzrušení a pomalu ho mydlí. Ale jak… Musím zatnout zuby hned po druhém stisku… trochu podklesnu v kolenou, snažím se něčeho zachytit, ale není tu nic, co by mě udrželo. Nezbyde mi, než se opřít o studenou kachlíčkovou zeď, protože jinak bych asi za chvíli upadl. Bill nevypadá, že by chtěl brzy skončit, takže jsem rád, že mám alespoň tuhle studenou oporu. Jeho hbité ruce pracují jemně, ale zároveň mě tisknou tak akorát, aby mě přiváděly do stavu, kdy se sotva držím na nohou.
„Bille,“ vydechnu zoufale, když nepřestává a já už cítím, že se za chvíli udělám. Tohle nechci… chci jeho, ne takovouhle rychlovku ve sprše.
„Copak,“ usměje se na mě, ale nepřestává s pravidelnými pohyby, jen si provokativně přejde jazykem horní ret, jako by se nemohl dočkat, až se ke mně skloní a… bože ne, tohle si nesmím představovat, nebo to dopadne špatně… a moc rychle…
„Přestaň… nebo mě uděláš,“ sotva ze sebe vyrazím a zírám přitom na jeho ruce v mém klíně.
„A to snad nechceš?“ hraje Bill údiv a zubí se na mě nahoru. Jak je možný, že je pořád ještě v klidu? Moje oči se zarazily v jeho klíně a tam, jako by se vůbec nic nedělo… že bych ho už nevzrušoval? No to se na to podíváme… Jen zavrtím hlavou, aby pochopil, že tohle tedy opravdu nechci, a sáhnu nad sebe pro sprchu, která tekla celou dobu mimo mě. Už mi začíná být docela zima, i když se mě Bill snažil zahřát jinak. Namířím na sebe vodu, abych se rychle spláchl a mohl popadnout toho svýho sexy pečovatele a okamžitě ho odtáhnout do postele.
„Půjč mi to,“ natáhne Bill ruku a já mu ochotně podám sprchu. „Otoč se,“ dostanu rozkaz poté, co mě vepředu málem rozmočil, jak se snažil mě odpěnit, a cítím, jak mi pečlivě oplachuje zadek a nohy. Jo… hlavně rychle, lásko, nebo se už zblázním. Potřebuju tě pořádně vzrušit, rozpálit, abys mě chtěl víc, než kdy jindy. Dneska potřebuju jistotu, že mě pořád miluješ, jinak neusnu a budou se mi zdát strašný sny o tvý pitomý svatbě a nejspíš i o svatební noci s ní… ani se mi to jméno nechce říkat.
autor: Janule
betaread: Áďa
koukám, že si místo v posteli budou úžívat všude možně po bytě…jen aby je nenačapal Davídek…
chudák Tom, aby se z toho nezbláznil nakonec! xD…začne bejt paranoidní a pak to bude jen horší a horší xD
Ach jo..:-( Já se jenom děsím dílku, kde se bude Tom stěhovat…:-(
Jinak tenhle dílek je nádhernej **
Ale Sabine za nic nemůže…. a její jmeno mu nejde ani na jazyk… To si jako nazaslouží, ale už to tak je… Abych se přiznala, tak Filovi moc nevěřím… Jako chytrej je, ale ja nevím… Líbilo se mi jak Bill vylekal Toma xD xD užasny… xD
Wow takový hrátky ve sprše:D. Ovšem to, že má Tom "útoční kopí" mě vážně rozesmálo xD. Ale nepochybuju o tom, že ono útpčný určitě je xD.
Doufám, že uvidíme pokračování x). To byl takovej uvolněnej díl, bez stresů a v klidu:-).
[5]: xDDDDDDD se z tebe po*eru xD
Mě je prostě toho Tommyho líto!:-@ Ať si to pořádně rozdají *dance* ♥___♥
Kvásný Jani♥ Jako pořád!
no.. to by byla síla kdyby se Bill nemoh vzrušit.. ale bylo by to zajímavé.. hoodně zajímavé… už se těším na pokráčko..
Jednou věcí jsem si jistá- nedožiju se čtvrtka 😀
Wow útočnej Tom tvrdě útočí na svýho brášku svým tvrdým.. útočným kopí? 😀
Bože já sem blbá, zabijte mě někdo 😀
No Sabine to opravdu nemohla vymyslet líp. Strýček farář!! To si chce pojistit, že se s ní Bill nebude moct jen tak lehce rozvést, jako kdyby se brali na úřadu? OMG… ten sexík to vylepšil, Tom to moc hezky prožíval… ale proč byl Bill tak netečnej? Buď jsem já nějaká divná, nebo se k něčemu schyluje. Tak šup sem s dalším dílkem. Jsem nervní.
Minule jsem jenom zbaběle klikla, že jsem četla, teď konečně něco napíšu :))
tyhle hrátky ve sprše jsou úžasné, jsem moc ráda, že tam dáváš i takového žhavější momenty a jde ti to sakra dobře. Úžasný. Hmmm – zfilmované by to bylo něco. Ale zase takhle můžeme hezky používat fantazii a představy, co jsi nám tu takhle skvěle naservírovala 🙂
Je to úžasná povídka, mám ji ráda, jsi opravdu profesinální spisovatelka, je to krásně čtivé.
Děkuju moc za koment u mě, potěšila jsi mě opravdu hodně :)))
A je to tady. Já prosím nesouhlasím. A to docela dost výrazně. Jakej strejček farář, jaká svatba v kostele, no co to má znamenat? To snad Sabine nemůže myslet vážně??? Já celé to svatební šílenství brala jako jedinou možnou záchranu, Davídka před dětským domovem a Billa s Tomem před vězením, ale na to snad není potřeba slibovat si věrnost před bohem, teda vlastně před Bohem. Já jsem ateista, skrz naskrz, až do morku kostí a tak, to se nechlubím nebo nehaním, to je prostě fakt. Ale i jako naprostému bezvěrci mi připadá svatba pro uklidnění úřadů konaná v kostele jako rouhání!
Ježíš, to mě tedy skutečně tak vytočilo!!! Ještěže jsi mi tam hodila ty děravé ponožky, to bylo prostě ze života a tak nějak jsem se uklidnila 🙂
Jen doufám, že akce v koupelně bude pokračovat, abych trošku pozapomněla na své rozčilení 🙂
A ne, nejde to… prej v kostele!!!!! 🙂
Bohužel z mého naštvání mě nedokáže dostat ani tahle žhavá chvilka v koupelně. Spíš mě ještě víc rozdráždila. Já nevím, sama nějak svoje pocity nechápu a myslím, že je ani nedokážu nijak srozumitelně popsat. Jsem prostě zmatená a naštvaná na celou situaci a přijde mi, že jsou oba dva na to všechno celkem v pohodě a v klidu si spolu užívají. Nechápu to. Tahle povídka mě opravdu drásá nervy! 😀 Jsem zase u ní nervózní, napružená, naštvaná, nevím co dál očekávat a celkem se bojím i toho, že celá tahle habaďůra klukům akorát tak vztah pokazí.