Už vím, co k tobě cítím 25.

autor: Pajule

„Víte, Tome…“ načne ta zvláštní slečna psycholožka, když jí náhle zarazím.

„Víš, prosím. Nemám rád, když mi někdo vyká.“ usměji se na ni z posledních sil a dál se věnuji lemu svého XXL trika. Jsou přede mnou nejméně čtyři hodiny nekonečného čekání, jak dopadne operace. Jestli zvládnu psychicky tohle, tak už všechno. Ale doufám v to, že to Billy zvládne. A já mu poté pomohu s následnou léčbou. Ještě nevíme, jak léčba bude probíhat. V některých případech není třeba ozařování. A ozařování je prý to nejhorší. Tělo trpí ještě více, než při chemoterapii, i když to je také pěkné svinstvo. Napouští do vás tuny chemických látek a vám je potom akorát zle. Zhroutíte se jak fyzicky, tak psychicky. Vaše tělo jde do háje. Přestanete to zvládat a u hodně případů rakoviny to končí tím, že dotyčný pacient léčby nechá. Nezvládne to a okolo sebe nemá blízké známé či příbuzné, kteří by ho podpořili. Často to končí smrtí, protože rakovina se začne opět probouzet k životu a je to v pytli. Tak bráška skončit nesmí. My to zvládneme spolu.

„Dobře. Takže… Tome, jak jistě víš, léčba po operaci je jedna z nejnáročnějších částí rakoviny. Jistě víš, že tělo trpí velikými bolestmi, které způsobují dávky chemických látek, které do tebe doktoři napouští. Chemoterapie. A poté také ozařování. Ráda bych tě tedy seznámila s jistými riziky a především s průběhem léčby a celkově celé rakoviny. Myslím, že budeš potřebovat hodně informací. Z tvého výrazu, slov, gest i tak celkově z tebe cítím, že ke svému bráškovi máš neskutečně blízko a s rakovinou budeš bojovat společně s ním. Nebo se mýlím?“ mrkla na mě a s napětím ve vzduchu čekala, co na to odpovím. Nezmohl jsem se na nic jiného než na pouhé kývnutí hlavy. Bože, co mi to děláš? Myslím, že já opravdu nad sebou andělíčka strážného nenosím. Naopak. Buď tam žádný není, nebo nade mnou pluje nějaký spořádaný ďábel, kterého baví dělat zmatky v mém životě. Když jsem se poprvé dozvěděl, že jsem se zamiloval do svého vlastního brášky, dvojčete, myslel jsem, že je to prokletí a nade mnou nic svojí pevnou ruku nedrželo. Avšak když proběhla scénka s Billem, kdy jsme se sblížili a vyznali si lásku, moje domněnka, že mám něco neviditelného, co mě chrání a dopřává mi štěstí, nabývala na síle a já postupem času věřil, že je tam anděl. Že každý má svého anděla. Teď už se zase vytratil a není tam nic. Nebo ten ďábel? Bože, já už opravdu šílím! Přemýšlím tu nad nějakým ďáblem a andělem. Blázen!

„Miluju tě,“ zaklapal jsem ještě pusou a doufal, že to můj miláček viděl a vycítil to. Teď už mě vezou na operační sál. Ta postarší a protivná sestřička mě ani nechce nechat posadit, před těma hodinama na sále. Tomi, já tam nechci…

„Tak, pane Kaulitz, tady se převlékněte. Máte na to dvě minuty, poté si pro vás přijedeme,“ štěkla na mě ta baba a zaklapla za mnou dveře. Slezl jsem tedy z postele na kolečkách a vysvlékl se. Poté na sebe začal soukat něco, co mi ta baba připravila přímo pod nos. Není tohle trochu nestandardní postup? A houby, co já vím?! V nemocnici jsem byl naposledy jako malej prcek, kdy mi s železnými prsty strčenými v mé malinké pusince, trhali první stoličku. Dodnes si pamatuji, jak jsem v noci nemohl usnout, tak jsem šel za maminkou, že mě bolí zub…

-flasback-

„Takovej ten velikej, širokej. Ten, co je vzadu,“ rozkážu a mamka spustí, že s tím musíme na vytrhnutí. I když se cuká, mamka má síly až moc. To teprve uvidí, až budu pořádnej chlap!

V nemocnici

„Vrr…“ zakřičím a bojovně doktora kousnu do ruky přes plášť. Ten se naštve a pak už jen zavolá na tu holku, co postává opodál. Po chvíli ucítím, jak mě někdo silou někam posadil. Nemůžu se ani hnout. Snažím se dál alespoň klapat pusou a kousat všechny, kdo se na mě snaží sáhnout. Moje naděje pohasne v tu chvíli, kdy v puse ucítím něco pěkně hnusnýho a studenýho. Je to tvrdý a já už nemůžu hýbat ani pusou. Po chvíli uvidím, jak se k mé pusince blíží zubařova ruka s něčím v ruce. Zaúpím bolestí a rozbrečím se…

-konec flashbacku-

Jojo, když si vzpomenu na tuhle scénku, musím se nad ní pousmát. Doktory, nemocnice a další tomuto podobné věci k smrti nesnáším. Až doteď, pokud to bylo možné, jsem se nemocnici vyhýbal velikým obloukem. K doktorům a doktorkám jsem chodil jen na předvolání. Když jsem byl nemocný, radši jsem užíval bylinky a věřil babským radám. Docela to většinou i zabíralo. A když už ani to ne, tak jsem poslal statečného brášku, aby tam došel on. Popularita dělá divy. A já byl pokaždé nemocný skoro s tím samým, takže doktoři už věděli, co na mě platí.

Jen co jsem se stihl obléknout, přišla do pokoje pro změnu zase jiná sestřička. Byla mladší a na tváři jí alespoň tkvěl malý úsměv, velmi příjemný úsměv. Poprosila mě, abych si zase lehl zpět na jezdící postel a už si to semnou štrádovala směrem k operačnímu sálu. Bože, Tomi, jestli se mi něco stane… Nechci tě tu nechat. Nechci odejít. Nechci odejít bez tebe.

Na sále

„Pane Kaulitz?“ promluví na mě ta samá sestřička, která mě vezla na operační sál. Slyším jen, jak se usměje a čekává na moji reakci. Je sice zahalená v operačním a sterilním oblečení a přes polovinu obličeje má roušku, ale i přesto ji poznám. Na tváře mám pamatováka. Takže mi nedělá potíže poznat člověka jen podle očí, rtů či nosu. A ona na mě navíc mluví. A sluch a hlas je moje obživa. Takže bych měl být trénovaný, ne?

„Ano?“ špitnu a bojím se toho, co nastane. Zvládnu to? Bože, ten pocit… jak se bojím. Nedá se to snad ani popsat. Je to utrpení. Čekat. Čekat na něco, co sami nechcete. Čekat na něco, co sami nevíte, jak to dopadne. Čekat na něco, co bude bolet. Čekat na něco, co přijde po tom. Proklaté slovo… čekat.

„Teď vás uspíme a probudíte se až na pokoji. A nebojte, dopadne to dobře,“ povzbudivě na mě mrkne a já jen čekám, co nastane. Hlavou mi prolítne ještě pár posledních myšlenek a potom už o sobě nevím…

O pár hodin později

Sedím mlčky na nemocničním křesle na chodbě před operačním sálem. Trvá to nějak podezřele dlouho. Najednou sebou trhnu, když uslyším klapnutí dveří. Vyšel primář.

„Pane doktore, pane doktore…“ vyletím z lavičky a rychlým krokem k němu vyrazím. Udýchaně se před něj postavím a sotva, co chytnu dech, spustím: „Pane doktore, jak to vypadá? Proč to tak dlouho trvá? Je všechno v pořádku?“ spustím tunu otázek. Doktor si jen setře pot z čela, krátkou ofinku hodí dozadu na temeno a pozitivně se na mě usměje. Takže je všechno v pořádku? Nebo je to jen přetvářka a soucitný úsměv? Kruci, ať už něco poví. Na tváře a vyjadřování pocitů pomocí nich opravdu talent nemám. Na to má talent Bill. Nebo na to měl talent Bill? Ne, tuhle možnost snad radši ani nechci zvažovat. Prosím, že to dopadlo dobře?!

„Nebojte se. Vše je v pořádku. Sice se objevily menší komplikace, ale ty jsme postupně vyřešili a operace je ukončena. Kolegyně teď už jen udělá pár stehů a vašeho pana bratra převezeme na pooperační,“ bože, uf. Nejradši bych vyskočil dva metry nad zem. Bohužel vyhráno ještě nemáme. A myslím, že jen tak mít nebudeme. Opravdu to bude velmi náročné. Po rozhovoru s psycholožkou tohoto oddělení, jsem snad připravený na vše. Tedy alespoň doufám…

„Můžu ho vidět?“ neváhám a vychrlím první věc, kterou si přeji ze všeho nejvíce.

„Ještě chvíli vydržte, než bratra převezou ze sálu a „zabydlí“ ho v pokoji. Sestřička vás tam poté odvede, ano?“ mrkne na mě pán v bílém plášti a je připraven k odchodu. Chápu, má toho hodně za sebou, je unavený. Také bych byl. Myslím, že operace jsou pro doktory náročné jak fyzicky, tak psychicky. Nikdy neví, co se může pokazit.

„Dobře. A… děkuji,“ špitnu a s doktorem si podám ruku.

„Nemáte za co. Je mým povoláním zachraňovat životy,“ usměje se na mě a teď už se opravdu vydá k lékařskému pokoji. Už jen počkat, až si pro mě přijde sestřička, aby mě zavedla na pokoj, kde bude Billy ležet. Už se moc těším, až svého broučka uvidím. Je mi jedno, jak bude vypadat. Je mi jedno, jestli bude nebo nebude spát. Hlavně ho chci vidět. Dotknout se ho. To je teď první cíl v životě.