autor: Majka
„Tome!“ Bill se s úsměvem ohlédl za sebe. „Tomi, no tak, musíme si pospíšit!“
Na chvíli se zarazil, dlouhá tmavá chodba za ním vypadala opuštěně. „Tome…?“
Nejistým pohledem pátral po vysoké postavě svého bratra, ale tma všude okolo byla příliš temná, viděl sotva pár metrů před sebe. Proto úlekem skoro nadskočil, když se mu těsně u ucha ozval tichý šepot.
„Ty ses beze mě bál?“
Tomův horký dech ho šimral na krku, vnímal teplo sálající z jeho těla.
A pak ucítil jeho štíhlé ruce na svých bocích, jak si ho Tom pomalu otáčí tváří k sobě.
„Bál jsi se?“ Upřený pohled jeho tmavých očí byl tak blízko… příliš blízko. Bill se nemohl ani nadechnout, natož promluvit.
„Tak řekni, Bille…“ Tomova pootevřená ústa se milimetr po milimetru přibližovala k těm jeho. „Bojíš se?“
Bill chtěl přikývnout… a chtěl zavrtět hlavou… nezmohl se ani na jedno. Tomův horký vlhký jazyk opatrně přejel po jeho rozechvělých rtech a jemně vnikl mezi ně. Líně prozkoumával každý kousek Billových úst, obkresloval linii jeho zubů, dráždil, provokoval…
Tomovy ruce ho pálily na těle, měl pocit, že není místo, kterého by se nedotkly. Bill se třásl, jediné, co dokázal vnímat, byl jeho bratr. Vše ostatní ztratilo v tuto chvíli svůj smysl.
Když už si myslel, že snad pod jeho dotyky shoří, najednou – stejně rychle, jak vše začalo – vše i skončilo. Zmizely příjemně teplé dlaně, jeho ústa byla náhle podivně prázdná… cítil jen vtíravý chlad a tíživou osamělost.
Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Byl tu opravdu sám?
„Tome!“
Měl pocit, že kousek před sebou zahlédl dlouhé bílé tričko a změť spletených vlasů. Chtěl se rozeběhnout, ale jeho nohy byly jako z olova, nepohnuly se, ať se snažil sebevíc.
„Tome, ne! Prosím, neodcházej!“
V očích ho štípaly slané slzy, stékaly mu po tváři a padaly dolů k zemi… a on padal za nimi. Stále hloub a níž v bezedném pádu. Kolem něj vířily rozmazané obrazy, míhaly se stovky cizích tváří, až konečně na okamžik uviděl i tu jedinou, po které toužil. Tom na něj upřeně hleděl, v očích děsivý chlad, plné rty zvlněné do posměšného úšklebku.
Pak se vše rozplynulo, nezbylo nic než nekonečné ticho a tma…
Davidovi trvalo jen několik minut, než zařídil vše potřebné.
Rázně přecházel po pokoji, telefon u ucha, uděloval rozkazy, pronášel prosby. Řešil problémy, od toho byl placený. Cítil v sobě nahromaděný vztek, který stále ještě převládal nad pocitem strachu o Billa a vlastně jen díky němu prozatím zvládal celou situaci.
Právě domluvil s jejich týmovým lékařem, když se od postele ozval Tomův rozrušený hlas.
„Bille?!? Bille, probuď se! No tak, sakra, Bille!!!“
„Co se děje, Tome?!“
„Já… já nevím, Davide! Vůbec se nehýbe!“
Toma zachvátila panika. Billova horečkou rozpálená ruka, kterou stále držel, a která se až doteď v jeho dlaních nepatrně chvěla, zničehonic ochabla. Svaly v doposud bolestně staženém obličeji se v jediném okamžiku zázračně uvolnily, celé jeho tělo najednou podivně zvláčnělo.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Bill konečně klidně usnul a přestaly ho trápit noční můry… ale to by Tom nesměl cítit ten mrazivý záchvěv, který mu sevřel všechny vnitřnosti a usídlil se mu přímo v srdci.
Marně se se zoufalým pohledem v očích nakláněl nad svým dvojčetem a pátral po sebemenším pohybu, který by ho ujistil, že Bill opravdu jen spí.
„Bille!!! Davide, udělej něco! Prosím… prosím, Davide… ať neumře… ať se probudí…“ Tomův hlas pomalu zanikal v tichém pláči, mladík už se nedokázal déle ovládnout, bylo toho na něj moc…
Tmavovlasý muž, stále ještě s telefonem v ruce, jakoby si až teď uvědomil, co se tu vlastně odehrává. Konečně se z pana Josta, důležitého manažera světoznámé kapely Tokio Hotel, proměnil v Davida, přítele a ochránce těchhle dvou sotva dospělých kluků, z nichž jeden mu právě téměř umíral před očima.
Najednou byl stejně vyděšený jako Tom, i jeho začala přepadat panika, když hleděl na nehybné tělo na posteli. Billovo tělo… bylo tak těžké si něco takového připustit.
Připadalo mu, jako kdyby sledoval sám sebe na filmovém plátně, když se roztřesenýma rukama zbrkle snažil nahmatat puls na hubeném krku, když odkrýval deku v bláhové naději, že se propadlý hrudník, schovaný pod ní, snad bude pravidelně pohybovat.
Tom ho jen přes slzy strnule pozoroval, sám neschopen jediného pohybu.
Viděl, jak sebou David trhl, když se mu poprvé naskytl přímý pohled na Billovo odhalené vychrtlé tělo… a viděl narůstající hrůzu v jeho očích, když se stále marně snažil zachytit alespoň náznak dechu nebo tepu.
Pak se Tom znovu podíval na své dvojče. A byl to snad pud vlastní sebezáchovy, co ho přimělo začít jednat – vždyť společně s Billem v tu chvíli umírala i část jeho samého.
Prudce Davida odstrčil a překvapivě přesně volenými pohyby začal bojovat o Billův i svůj život.
V hlavě mu automaticky naskakovaly rady a informace, které jim kdysi dávno vštěpovali ve škole při povinném kurzu první pomoci – tehdy je snad ani nevnímal, mnohem zajímavější bylo sledovat chichotající se spolužačky – ale nějakým zázrakem se mu do podvědomí přece jen dostaly.
Proto teď opatrně uchopil bratrovu hlavu a mírně ji zaklonil. Billova ústa se tím pohybem mírně pootevřela a Tom mohl uvnitř spatřit malou stříbrnou kuličku. Ten pohled ho na okamžik konsternoval… znovu mu to připomnělo, že to je skutečně Bill, komu se tohle všechno děje… Bill… jeho bráška Bill!
Musel na okamžik zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout, aby mohl pokračovat.
Pak se teprve sklonil k jeho nehybnému obličeji, jednou rukou mu jemně stiskl nos a odhodlaně přitiskl své rty na Billovy, tak měkké a poddajné…
´Líbám anděla…´
Tahle naprosto scestná myšlenka mu prolétla zmatenou myslí při jejich prvním doteku a byla hned vzápětí násilně odehnána… nebylo přeci normální, aby ho v takové situaci napadaly podobné nesmysly! Ale co vlastně bylo v téhle situaci normální?
Tom se silou vůle přinutil znovu soustředit, vdechl Billovi do úst celý obsah svých plic a opět se od svého dvojčete prudce odtrhl.
Zrak mu padl na Billovu odkrytou hruď, oblečenou jen v tenkém triku. Nebylo nic těžkého najít mezi jeho vystouplými žebry to správné místo a přiložit na ně dlaně… mnohem těžší pro Toma bylo to křehké tělo pod sebou opravdu svýma rukama vší silou stlačit.
Když ten pohyb udělal poprvé, měl pocit, že mu tím musí jen ještě víc ublížit, než zachránit mu život. Ale každý další jeho prudký stisk byl jistější a pevnější, najednou věděl, že to, co dělá, je to jediné správné…
Ač Tomovi připadalo, že muselo uběhnout neuvěřitelné množství drahocenného času, než se vůbec rozhodl začít něco dělat, a než našel správný postup, ve skutečnosti zvládl vše během několika vteřin.
David jen nevěřícně stál a zíral na Tomovu rozhodnost, v očích se mu mísil strach o Billa a hluboký obdiv k tomu dredatému chlapci. Ohromeně sledoval, jak stále dokola poskytuje svému bratrovi svůj vlastní dech a pravidelně stiskává jeho hruď… Mezitím vždy krátkým pohledem překontroloval Billův stav, a když neviděl žádnou změnu, pokračoval dál…
Tom vnímal jen svou urputnou snahu pomoci Billovi. Neslyšel rázné zaklepání na dveře, ani lékařův polekaný výkřik, když mu David otevřel a on spatřil vážnost celé situace…
Nevnímal ani to, že na něj někdo naléhavě mluví, stále před sebou viděl jen nehybnou tvář svého dvojčete…
Přítomnost někoho dalšího si uvědomil až ve chvíli, kdy byl zničehonic od Billa odtržen.
Měl před očima bílou mlhu, nemohl se nadechnout… vlastně ani neviděl důvod, proč se dál nadechovat, když už nemohl dát svůj dech Billovi a pokusit se ho tím zachránit…
autor: Majka
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky. J. :o)
Tom je záchranář! Ještěže si z těch hodin něco pamatoval!
tyvado to je napínavý doufám, že se Bill co nejdřív probere, honem dál, jinak se zbláznim… 🙂
Musí být strašný vidět někoho takhle blízkýho umírat… Snad díky Tomovi neumře…
Dááááááááállllllllll!!!!! Dálááááááááááááááááááállllll!!!!!!
Tomee! Zasloužíš zlatou medaili! Chytrý chlapec 😀 Konečně se Jostovi rozsvítilo. Tohle nevidím moc pozitivně. 🙁
Panebože to už je tak vážný:(. Chudáček Bill a chudák Tom, to musí být strašný. Ale je to frajer, takovej rozhodnej dopravdy smekám:-).
Krásnej díl
Och! jen ať Bill neumře!!! Ať je tu co nejdřív nový díleček, jinak já to nevydržííím!!
no do prdele. Tohle jako se nesmí stát. Nesmí umřít. To prostě nejde. Co by si Tom počal. Božá já jsem z toho teď celá zkoprnělá
Teď jsem začala číst celou povídku od začátku a jsem strašně napnutá!! Doufám, že to skončí dobře!!
Nádherný, krutě nádherný. Ten Billův…ehm, jak to nazvat… sen? se mi líbil snad nejvíc.
Ach Maji… úžasná povídka.
úžasný díl..úžasná povídka..dáál,dáál..XD
Sakra, na jedno nadechnutí jsem tohle všechno přečetla a… nemám slov! Při tom, jak je tam v sedmém díle tuším, psáno o tom, že tohle všechno dělal Bill kvlůli Tomovi, aby se mu líbil, můj hrudník byl nepříjemně stažený.
Vážně perfektní, Mají♥
Už se těším na pokračování, doufám, že tu bude co nevidět, protože už teď se nemůžu dočkat. Božská nádhera…
'Líbám anděla' *in love*