Už vím, co k tobě cítím 24.

autor: Pajule

Skromnou malou koupelnou někde ve středu nemocnice se společně s hlasitým dopadáním horkých kapek na kachličky rozléhaly dvojité a velmi hlasité steny. Když by člověk měl tu možnost vstoupit tam, spatřil by dva mladé chlapce stojící ve sprchovém koutě téměř u konce velmi vášnivého milování. Oběma chlapcům i přes tu slast a téměř neschopnost přemýšlet a mluvit, projíždělo hlavou pár myšlenek. Ten černovlasý, Bill, přemýšlel nad tím, jestli tenhle úžasný pocit a tyhle úžasné chvilky zažívá naposledy, či si jich bude moci užívat i po prodělání operace. Tom naopak přemýšlel nad tím, jak to bude v budoucnu nádherné a jaký budou mít krásný vztah. Avšak Tom měl ještě o jednu myšlenku více než Bill. Čím nejvíc si ho mám po operaci zhýčkávat?

„Ááách… “ ozvalo se dvakrát po sobě koupelnou a oběma chlapcům se podlomila kolena. Je však čas, budou muset jít. Billa za pár minut čeká velmi náročná operace.

Sotva co se chlapci stihli obléknout a vyměnit si ještě pár zamilovaných polibků, ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Je to tady.

„Dále,“ pípl Tom a chytil brášku za ruku. Věděl, že se svou popularitou díky kapele si musí oba dávat pozor, aby jejich vztah nepronikl na veřejnost. Je to nezákonné. Ale tento stisk ruky vypadá jako bratrský. Z Tomova přemýšlení ho vytrhl zvuk otevírajících se dveří.

„Tak, pane Kaulitzi, jdeme na to,“ usmála se na Billa sestřička, která přicupitala těsně za doktorem. Bill pokýval hlavou, ale ještě předtím zacukal s Tomovou rukou, která svírala tu jeho.

„Tomi…“ špitl a čekal, až na něj Tom zareaguje. Ten měl reakci okamžitou. Z Billova šeptání pochopil, že mu něco chce říct a že se bojí. Sklonil k němu hlavu a ucho dal kousek od Billových rtů.

„Já se bojím,“ pošeptal ten malý ďáblík a Tomovu ruku sevřel i svojí druhou rukou.

„Neboj, to zvládneš,“ špitl Tomi a vlepil bráškovi nenápadnou pusu na čelíčko. Doktor a sestřička o něčem momentálně debatovali, tak si toho snad nevšimli.

„Budeš se mnou?“ zeptal se s obavami v hlase Bill.

„Budu, neboj,“ ujistil ho bráška a pro změnu ho pohladil po jemných vláskách spadajících po jeho útlých ramenech téměř ženské postavy. Tom tu postavu naprosto miloval.

„Tomi… já… nikdo to neví. Nikomu jsem to neřekl. Nikomu z týmu, ani z rodiny,“ začal Billy popotahovat a po chvíli se naplno rozbrečel. Svojí hlavu s černými rozcuchanými vlasy zavrtal do Tomova hrudníku.

„Nikomu to neřeknu. Počkám, až na to budeš dostatečně silný…“

„Tak, jdeme na to,“ zvolala energicky sestřička. Na nějaké loučení nebrala ohledy, Toma odtrhla od Billa a už ho i s postelí vezla pryč. Černovlásek stačil jen rty naznačit dvě slova – miluji tě. Tom to dostatečně pochopil. I on ho miloval jako nikoho jiného. Jestli se něco stane, nepřežije to. Nebude umět žít bez svého brášky, bez své lásky. Dredáč se rezignovaně svalil na židli.

– Tom –

„Pane Kaulitzi, mohla bych s vámi mluvit?“ uslyšel jsem nějaký hlas za mými zády a náhle se něčí jemná ruka dotkla velmi lehce mého ramene. Neobtěžoval jsem se ani zvednout hlavu a zakýval jsem na souhlas. Snažil jsem potlačit koulející se slzy po mé tváři, ale bez úspěchů. Nakonec jsem to vzdal a slzy z tváří si otřel rukama.

„Abych se představila… Jsem Anita Bäumer a ve zdejší nemocnici dělám psycholožku právě na tomto oddělení. Víte, ráda bych si s vámi promluvila, pokud by to bylo možné. A samozřejmě pokud mi dáte vy osobně svůj souhlas.“

Nevím proč, ale hlas této slečny/paní mě velmi uklidňoval. Mluvila tiše, pomalu, příjemně. Sametový hlas vás doslova hladil. Donutila mě zvednout pohled a já se setkal s velmi mladou, drobnou, tmavovlasou a zvláštně, však elegantně přistrojenou dámou. Na první pohled byla zvláštní. Když jsem si ji však prohlédnul detailně, nestačil jsem se divit o to více. Její malá nožka mohla mít velikost dětské nožičky. Velikost bot jsem odhadoval tak na 34, maximálně 35. Nohy měla krátké, hubené, křehké, ale zároveň vypracované. To bylo poznat především na jejich odhalených lýtkách. Brrr, v takové zimě si brát sukni. Když jsem jel po její postavě dál, zjistil jsem, že pas má poměrně nevýrazný, úzký. Ruce měla hubené jako tyčky. Vsadil bych se, že kdyby jí někdo stisknul ruku o něco silněji, zlomila by se. Krk měla oproti všemu na těle docela i dlouhý. Hlavu měla kulatou, opět velmi malou. Oči oplývaly zlatavou barvou, která mě naprosto fascinovala. Barva mi připomínala pryskyřici. Takové oči jsem opravdu v životě neviděl, a to jsem se setkal s hodně lidmi. Rty měla stejně jako vše ostatní malé a celý obličej doplňoval, jak jinak, malý nos. Tmavě hnědé, lesklé vlasy s rezatým nádechem, byly sestříhány nakrátko. Myslím, že zhruba pod úroveň uší. Trčely do všech stran, ale vypadaly upraveně. Věděl jsem, že ona je ta, co mi může pomoci. Co může pomoci mně, ale především Billovi. Tuhle ženu vidím poprvé v životě, ale jsem přesvědčený, že právě ona mi pomůže, a že právě jí mohu říct vše. Téměř vše…