autor: Gaja
Ahojte všichni! Mám tady pro vás další povídku od autorky, kterou už znáte. Vlastně se ani nejedná o vícedílku, ale o dvě jednodílky, které na sebe s odstupem několika let navazují. Jsou však tak dlouhé, že jsem se vám je rozhodla rozdělit na několik částí, aby nám déle vydržely. První jednodílka se jmenuje On the Road, bude rozdělená na tři části, a dnes tady máte tu první. Snad se vám bude líbit, užijte si ji a nezapomeňte komentovat!!!
Zuzu 🙂
Tom přepínal stanice na rádiu, ještě si napůl broukal poslední píseň, kterou slyšel. Tohle byla vždycky jeho nejméně oblíbená část, když jel na návštěvu k mámě; bod, kdy sjel z dosahu jeho poslední přednastavené stanice a narazil na ty stálé, kde na každé stanici hráli Top 40 a křesťanský rock. Na druhou stranu mu to dalo vědět, že je na rovince. Ještě půl hodiny a bude pryč z toho větru a sněhu, a ve své staré posteli s příslibem domácích vaflí k snídani.
Tom vzhlédl od rádia a zaklel, škubl volantem prudce na stranu až do smyku na uježděném sněhu, jak se mu jen sotva podařilo vyhnout něčemu, co vypadalo jako noha vyčnívající do silnice. S dupnutím na brzdy Tom auto zastavit u krajnice a chvíli popadal dech, než vyhrabal z přihrádky malou baterku pro případ nouze. Ta dlouhá cesta ve tmě mu zřejmě zamotala hlavu a on tam nenajde nic víc, než jen jelena nebo velkého mývala, něco, čemu se mohli s mámou později smát nad pozdním nočním šálkem kávy, jakmile se dostane domů. Přesto ujištění, která sám sobě dal, nebyla dostatečná, aby opustil auto příliš rychle, takže si zapnul kabát proti chladu a zhluboka si povzdechl, než otevřel dveře a vystoupil.
Tom baterkou párkrát zatřásl, aby ji nabil, v duchu přitom děkoval své mámě za dar, který se zdál být tak zbytečný, a svítil po okolí, zatímco šel pomalu zpátky směrem k místu, kde musel uhnout. Něco mu říkalo, aby se prostě dostal zpátky do auta a pokračoval v jízdě. Nic neviděl, a i kdyby tam přece jen něco bylo, byla tu šance, že přijede někdo jiný a bude si hrát na samaritána místo něj. Nicméně další jeho část, ta část, která kolem něj pevněji utáhla kabát a připomněla mu, jaká je zima, to odmítla riskovat. Byly to míle od chvíle, kdy Tom naposledy viděl další auta, a kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než někdo pojede kolem?
Svítil baterkou po zemi a ztuhl, když paprsek padl na to, v co ze všeho nejvíc doufal, že neuvidí. Noha ležící jen sotva na okraji silnice, obutá v otrhaně vypadajících teniskách. Noha byla, naštěstí, stále připojená k dlouhému, hubenému lýtku i stehnu, a to se zdálo být připojené ke zbytku člověka, který nehybně ležel v zarostlé krajnici, už lehce pokryté sněhem. „Hej,“ zavolal Tom tiše s nadějí, že se tělo pohne a dá mu tak najevo, že ve skutečnosti nemá co dočinění s tělem, ale s někým, kdo prostě měl špatný nápad ohledně dobrého místa na spaní. „Hej, jsi v pořádku?“
Tělo u silnice se nepohnulo a Tom se váhavě přiblížil. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se znovu, opatrně poklekl vedle těla a nevěděl, co má dělat. Nikdy nebyl tak blízko mrtvoly, kdyby to byl tento případ, a byl si sakra jistý, že se žádné nechtěl dotknout, ale byla tu šance, že ten člověk není mrtvý, a on ho nechtěl nechat umřít jen proto, že byl háklivý. Zhluboka se nadechl, natáhl ruku a dotkl se ramene toho člověka, trhnul sebou a rychle si otřel ruku o kalhoty, když zjistil, že je studené. „Kurva,“ zaklel, žvýkal si spodní ret, jak se snažil vymyslet, co dál. Došlo mu, že by měl asi vytáhnout telefon, zavolat policii a počkat, než přijedou a se vším se vypořádají, ale asi by chtěli vědět, kde přesně se nachází trochu konkrétněji, než Tom v tuto chvíli dokázal říct.
Tom posvítil vzhůru a kolem dokola, jak se snažil najít nějakou značku, a téměř vykřikl, když tělo vedle něj vydalo slabý sten. Namířil světlo na jeho tvář a Tom vydechl úlevou, když zahlédl malý obláček dechu v chladném nočním vzduchu následovaný dalším. Ten muž nebyl mrtvý, ale pokud se dalo soudit podle chladu jeho ramene a slabě modrého zabarvení jeho rtů, tak by nejspíš brzy byl, pokud by jej tam Tom nechal ležet. Potřeboval ho dostat někam jinam, někam, kde je teplo, a rychle, a Tom měl pocit, že sanitce by to trvalo zatraceně dlouho.
Tom spěchal zpět k autu, opatrně zacouval blíž a pomalu muže položil na zadní sedadlo, stočil jeho končetiny tak jemně, jak jen mohl, a vedle něj položil jeho batoh. Z kufru Tom vyhrabal deku a muže s ní přikryl, než zavřel dveře a nastoupil zpátky na sedadlo řidiče. „Doufám, že nejsi nějaký sériový vrah,“ řekl Tom do zpětného zrcátka, nastartoval a zamířil zpět na silnici.
O 20 minut později se Tom kousal do piercingu ve rtu, díval se na přijímací formulář na svém klíně a přemýšlel, jak si proboha mohl myslet, že to byl dobrý nápad, tvrdit, že ten muž v bezvědomí je jeho bratranec. Takže zatím jediná věc, kterou se mu podařilo vyplnit, bylo datum, protože alespoň tohle bylo něco, co věděl. Následující řádky jako jméno a datum narození byly prázdné, vysmívaly se jeho nedostatku znalostí o cizinci, kterého přivezl, a přál si, aby zkontroloval jeho občanku nebo něco, co by mu mohlo pomoct. S povzdechem se Tom otočil na sestru, když se přišla na popáté podívat, jestli má hotovo, a nakonec zatnul zuby a udělal to, co musel. Snad ten muž ve vedlejší místnosti není na něco alergický, pomyslel si Tom, když dorazil k této části.
Nechal sestru převzít si dotazník a byl ponechán čekat, napůl přitom sledoval titulky běžící pod zpravodajským programem v televizi a snažil se rozhodnout, zda by měl zůstat na místě, anebo vyklouznout ven, zavolat mámě a dát jí vědět, že přijede pozdě. Rozhodně by po všech událostech dnešního večera uvítal cigaretu, a věděl, že by si jeho máma začala dělat starosti, kdyby se do půlnoci neukázal.
Tom byl napůl cesty do stoje, když do čekárny vešel doktor s papírem v ruce. „Pan Kaulitz?“ Zeptal se a pohlédl Tomovým směrem.
„Já… jo, to jsem já,“ řekl Tom s přikývnutím a zvedl se na nohy.
„Váš bratranec,“ začal doktor a znovu se podíval do papírů, aby zkontroloval jméno, „Lysander, bude v pořádku. Trpěl mírným podchlazením a dehydratací, ale už ho zahříváme a intravenózně do něj vpravujeme tekutiny, aby se vše srovnalo. Necháme si ho tu přes noc na pozorování, jen abychom se ujistili, že v jeho končetinách není žádné přetrvávající poškození, ale ráno si ho můžete vyzvednout a odvézt domů.“
Tom zamrkal. „Oh.“ To byla další věc, kterou nevzal v úvahu; co bude dělat se svým ´bratrancem´, až přijde ráno? Nemohl prostě jen tak odjet a nechat ho, aby se o sebe postaral sám, aniž by vypadal jako úplný kretén, ale zároveň ho nemohl vzít s sebou domů. ´Ahoj mami, jsem doma a přivezl jsem s sebou tuláka, kterého jsem našel polomrtvého u krajnice.´ To by příliš dobře nešlo.
„Ano. No, když jsem odcházel, Lysander se začínal probouzet. Nejspíš je stále trochu omámený, ale pokud byste chtěl jít dovnitř se s ním pozdravit, jsem si jistý, že to nebude problém,“ řekl doktor s úsměvem. „Má štěstí, že má bratrance, jako jste vy. Ještě tak půl hodiny v tomhle počasí a možná by to tak dobře nedopadlo.“
„Ehm, díky,“ řekl Tom a sklopil pohled k podlaze.
„Až budete připravený, je v pokoji 214 ve druhém patře,“ řekl doktor a poplácal Toma po rameni, než se vydal ošetřit dalšího pacienta.
Tom doktora sledoval, jak odchází, a chvíli váhal, než se rozhodl zamířit k výtahu a do druhého patra. Koneckonců, mohlo být hezké setkat se s člověkem, kterého zachránil. Možná dostane za své úsilí poděkování. Možná dostane i ujištění, že druhý muž má někde v okolí rodinu, která by jej ráno mohla vyzvednout.
Tom tiše zaklepal, zatlačil do dveří a strčil hlavu dovnitř, když nedostal odpověď. „Haló?“ Zavolal tiše. Místnost byla spoře osvětlená jedinou žárovkou visící na zdi nad postelí, a muž, kterého Tom našel, se pod bílou přikrývkou protáhl.
„Hej, jsi vzhůru?“
Muž na posteli zamumlal cosi nesrozumitelného a lehce se přetočil, když se Tom přiblížil. Tom musel uznat, že teď rozhodně vypadal lépe, i v tom pološeru. Jeho kůže nyní měla tu správnou barvu, což bylo jednoznačné zlepšení oproti modré, kterou nesla dříve, a jeho vlasy už nevytvářely takový propletenec, jak ležely rozhozené po polštáři, namísto v culíku plném sněhu.
„Hej,“ zopakoval Tom a díval se na hubené tělo na posteli. Ten mladík vypadal v nemocniční posteli tak malý a bezmocný, z jedné ruky mu vedla hadička k pytlíku zavěšenému nad postelí. Tom si nemyslel, že by mohl být o mnoho starší než on sám, a musel se divit, co dělal v takovém studeném počasí o samotě na dálnici. Pravděpodobně byl na útěku, rozhodl se Tom. Nějaký ubohý kluk, jehož domov stál za hovno, se rozhodl, že ulice je lepší volba, tak si sbalil do batohu to nejdůležitější a vydal se vlastní cestou.
Tom si sám pro sebe povzdechl, stiskl mladíkovo rameno a znovu se otočil ke dveřím. Potřeboval zavolat mámě a dát jí vědět, že domů přivede hosta.
Tom byl napůl zmrzlý v době, kdy své matce konečně všechno vysvětlil a podařilo se mu ji přesvědčit, že to nebyl špatný nápad, a ujistit ji, ž on a jeho ´bratranec´ budou zpátky doma hned, jakmile ho z nemocnice propustí. Stále nezněla zcela přesvědčeně, když zavěsili, ale nechala to být, jakmile přes telefon uslyšela, jak Tomovi cvakají zuby.
Tom zamířil zpátky do nemocničního pokoje a byl překvapený, když našel postel prázdnou a kapačka pomalu vytékala na postel. „Co?“ Zeptal se Tom hlasitě a poskočil, když se za ním zaklaply dveře.
„Kdo jsi?“ Zeptal se hlas, Tom se otočil a spatřil toho mladého muže, jak stojí za ním s rukama vztekle překříženýma na prsou.
„Jsem Tom,“ odpověděl Tom rychle. „Proč nejsi v posteli?“
„Proč jsi tady,“ zeptal se ten mladý muž na oplátku, „kde je můj batoh?“
„Je… je v mém autě. Nenapadlo mě vzít ho s sebou,“ řekl Tom důkladně zaskočený mladíkovým naprostým nedostatkem uznání za to, co pro něj udělal. „Abych byl upřímný, víc jsem se zabýval tím, abych ti zabránil umřít na krajnici.“
„Byl bych v pohodě,“ řekl druhý muž odmítavě.
Tom zalapal po dechu. „Byl jsi v bezvědomí na okraji dálnice! Ve sněhu! Byl jsem asi dvacet centimetrů od toho, abych tě přejel! Někdo jiný to prostě mohl udělat a pak jet dál a myslet si, že jsi prostě jelen nebo tak něco. Zachránil jsem ti život.“
Druhý muž si povzdechl a odhrnul si trochu černých vlasů z očí. „Poslouchej, jen se odsud chci prostě dostat, okay? Takže, však víš, díky nebo tak něco, ale kdybys mi mohl vrátit batoh a nechal mě jít mou cestou, bylo by to skvělé.“
„Nenechám tě jít zpátky do té zimy, aby ses tam zabil,“ řekl Tom a taky překřížil ruce.
„Co se staráš? Nejsi moje máma.“
„A?“ Zeptal se Tom. „Zachránil jsem tě, a ty to chceš všechno zahodit tím, že půjdeš zpátky ven, a co pak? Najdeš si místo toho nějakou malou zadní cestu, kde bys mohl padnout? Mohl bys mi alespoň nechat ten pocit, že se mi podařilo udělat dobrý skutek po celý jeden den, víš.“
Druhý muž si tiše žvýkal spodní ret a díval se na Toma se směsicí zvědavosti a obav. „Co ode mě chceš?“
„Chci, abych tě zítra mohl někde vysadit, alespoň s poloviční myšlenkou na to, že bys mohl být v bezpečí,“ řekl Tom upřímně. „Mají v plánu tě ráno propustit, takže jsem tě chtěl vyzvednout a, ehm, vzít tě na snídani, hádám,“ pokračoval Tom a poškrábal se na zátylku, když si uvědomil, jak šíleně celá ta věc začala znít, aniž by si všiml, jak druhý mladík potlačil pousmání. „A potom, myslím, já nevím, hodit tě na autobus, nebo tak něco, aby ses mohl dostat tam, kam bys chtěl.“
„A to je všechno?“
„To je všechno. Jen si ještě na pár hodin odpočiň, a pak můžeš legálně odejít. Žádné trapné otázky od doktorů ani nic takového.“
Mladík se usmál. „Hezký výběr slov,“ řekl, otočil se a posadil se na postel. „Hádám, že můžu počkat ještě pár hodin, zvlášť když tím získám snídani.“
Tom se zářivě zazubil, překvapivě rád, že druhý muž se rozhodl souhlasit s jeho myšlenkou, namísto toho, aby utekl do noci a do neznáma. „Takže, jak se vlastně jmenuješ? Hádám, že po tom všem bych měl dostat alespoň tohle.“
„Bill,“ řekl mladík jednoduše, s kliknutím zapnul televizi a zapřel se lokty o postel.
„Rád tě poznávám, Bille.“
„Nápodobně, zdá se, Tome.“
„Lysander?“ Zeptal se Bill, nastoupil do auta na sedadlo spolujezdce a nevěřícně na Toma zamrkal.
Tom bezmocně pokrčil rameny. „Bylo to první jméno, které mě napadlo.“
„´Lysander´ není jméno, které kohokoliv napadne jako první,“ řekl Bill a otočil se, aby ze zadního sedadla vytáhl svůj batoh a ochranitelsky si ho přitiskl k hrudi. „´John´ a ´Sam´ jsou spontánní jména. Bože, dokonce i zatracený ´Bill´ je lepší jméno než ´Lysander´.“
Tom si povzdechl, nastartoval a vycouval z parkoviště. „Tenhle týden jsme v hodině četli ´Sen noci svatojánské´, takže jsem v hlavě opravdu neměl místo pro ´Johna´, hádám. Prostě buď rád, žes nakonec nabyl ´Philostrate´ nebo ´Egues´ nebo tak něco.“
„Pravda,“ připustil Bill, díval se na zasněženou krajinu za oknem. „Tak kam mě vezeš na snídani? Vafle zní dobře. Je tady někde Waffle house (Dům vaflí)?“
„Ehm, já nevím. Myslím, že možná jo, ale obvykle tam nezastavuju, pokud mi zrovna nedochází benzín nebo tak něco,“ řekl Tom, znovu pokrčil rameny a odbočil na dálnici.
Bill sledoval, jak se vzdalují od města, a viditelně se napjal. Sevřel pevněji svůj batoh a bočním pohledem koukl po Tomovi. „Kam mě to vezeš?“
„Domů,“ řekl Tom jednoduše a zapnul stěrače, když znovu začalo sněžit. „Ale hej, přinejmenším by tam měly být vafle.“
„Nechystáš se mě odvézt k sobě a zavraždit, že ne?“ Zeptal se Bill a chytil se opěrky, když Tom překvapením trhnul volantem.
„Cože? Ne. Proč bych to dělal?“
Tentokrát byl na řadě Bill, aby pokrčil rameny. „Lepší otázka je, proč bys to neudělal. Chci říct, dost zjevný tulák, pravděpodobně nemající nikoho, kdo by ho hledal, a i kdyby někoho měl, tak nikdo by zrovna tebe nespojoval se mnou.“
„Kromě všech, kteří pracují v nemocnici, chceš říct,“ dodal Tom.
„Ti všichni si myslí, že jsem nějaký ´Lysander´. Nedali by si dvě a dvě dohromady do té doby, než by ze mě zbyly jen kosti někde v příkopě. Říkáš, že mě hodíš na autobus, a kdo ví, co by se mohlo stát mezi teď a potom. Bylo by to celkem snadné, myslím,“ řekl Bill.
Tom se na Billa podíval a zvedl obočí. „Ty jsi tak trochu morbidní typ, co?“
Bill se ušklíbl. „Možná trochu.“
„No, neboj se, tenhle víkend neplánuju žádnou vraždu. Zrovna jsem se chystal navštívit mámu, povyrazit si, a v pondělí se vrátit do školy. Teď ses do toho tak trochu vecpal ty.“
„Mm hmm,“ řekl Bill s přikývnutím.
„Ty mě taky neplánuješ zabít, že ne?“ Zeptal se Tom, získal tak od Billa malý úsměv. „Však víš, ty, jako zjevný tulák, nemající nikoho, kdo by ho hledal, s nikým okolo, kdo by si nás dva spojil dohromady?“
„Ne, měl jsem v plánu si dát pouze snídani a zamířit svou cestou,“ řekl Bill. „A možná vysomrovat pár cigaret, pokud jsi ochotný?“ Dodal s pohledem upřeným na balíček na palubní desce.
Tom se zasmál. „Jen si dej.“
autor: Gaja
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Tohle je něco. Musím říct, že jméno autorky beru už jako záruku velmi kvalitního čtení a navíc věřím zuzu ve výběru, takže jsem se s nadšením pustila do čtení a musím říct, že je to paráda. Zatím rozjezd, ale i tak mám plnou hlavu otázek. Proč Bill dělal už skoro tuhou mrtvolu na kraji silnice? Proč neprojevuje trochu víc vděku za záchranu? Prý byl bych v pohodě 😀 Kam a proč cestuje? Co se mu to stalo? Prý nejsi sériový vrah.. Tom? Bille, to těžko. Bože, tolik otázek. Už se nemůžu dočkat pokráčka.
A Tom jako statečný záchranář, který si odvážně nacpal tuláka do auta? Prý bratranec Lysander 😀 to by teda asi nikoho hned tak nenapadlo, to chápu Billovo námitky 😀 Tom to úplně zabil.
Zuzu moc moc děkuju za luxusní povídku a parádní překlad. Lahůdka 🙂
A nečekaně mám hned miliony otázek, na které bych ráda odpovědi hned, jako vždycky! 😀
Proboha, co Bill dělal v takovém počasí někde, pomalu v puštině, že tam málem umřel? Co má v tom baťohu, že to bylo první, na co se Billa ptal? Jak to, že nikoho nemá? Já doufám, že se na tohle všechno brzy Tom vyptá a Bill mu odpoví 😀
Každopádně Tom je šikula, já bych měla strašný strach takhle někde zachraňovat cizího člověka, když nikdo není okolo. V dnešní době člověk nikdy neví, co za cvoka by se to vyklubovalo, a co když to je vážně nějaký kriminálník..Takže palec nahoru pro Toma! 🙂 Je od něj i moc hezké, jak jej bere na snídani. A já budu tajně doufat, že Bill po té snídani neodejde, zdrží se, s Tomem se nějak skamarádí,……a tak dále 😀
Asi nechám snění a nechám vývoj povídky zase na pokračování. Moc děkuji Zuzu! ♥
Vypadá to moc dobře jen jsem zvědavá co dělal Bill na ty silnici.
Skutočne zaujímavý začiatok. Teším sa na pokračovanie. Som zvedavá, čo je Bill zač a aké má problémy. Ďakujem za preklad.
Luxusná poviedka, aspoň podľa tohoto začiatku to tak vyzerá. Bill ma prekvapil, že sa tak rýchlo pozviechal a už plánoval útek. Chudák Tom, bol podarený keď povedal, že by mu Bill mohol dopriať aspoň deň na vytešovanie sa za zásluhy 😀
Ďakujem Zuzu za ďalší skvelý kúsok.
Zatraceně zajímavý začátek. Jsem zvědavá, co je Bill zač a jak se dostal do téhle situace.