autor: Rachel
Sluníčko vykouklo zpod červánkových mraků a ozářilo celou zem svými zlatavými paprsky. Přesto, že dnes bylo pondělí a všichni lidé se hrnuli do práce, se rozhodlo svítit dnes celý den. Když totiž vidělo tolik dětí, které s nadějí ve svých rozzářených kukadýlkách čekaly na další slunečné prázdninové dny, jeho zlaté srdíčko mu nedovolilo zajít do svého slunečního paláce a odpočinout si. Proto vytáhlo svůj zlatý hřeben a tak, jako každé ráno si rozpustilo své zářivé vlasy v podobě zlatavých paprsků a začalo si je rozčesávat, až od nich šla záře široko daleko.
A aniž by si to sluníčko uvědomilo, z jeho nádherných slunečných vlasů mu jeden vypadl. Chvilku si s ním pohrával větřík a teplý letní vánek, dokud se nepřiblížil k jednomu pootevřenému okénku. Zvědavě vlétl dovnitř a když uviděl na posteli spícího dredatého chlapce, napadl ho rošťácký kousek. Věděl sice, že ho to bude stát jeho sluneční život, přesto mu však za to ten žertík stál. Usadil se chlapci přímo pod nosíkem a začal jej šimrat. Trpělivě vyčkával, po chvilce však opravdu uviděl chvějící se řasy a mírně pootevřené oči. Se smíchem lechtání ještě zvýšil.
„Hepčíííí!“ Tom si hlasitě kýchnul a otevřel oči dokořán. Paprsek se stihnul jen malinko uchichtnout, netrvalo však dlouho a on se spolu se zlatavou září rozplynul. Tom se posadil na posteli a opřel se o její zadní část zády. Natáhnul se pro papírové kapesníčky na nočním stolku a vysmrkal se. Nechápavě se zadíval před sebe, v hlavě plno otázek. Proč jsem se zrovna teď musel probudit? Proč zrovna teď, když se mi zdálo o něm?
Tomovy myšlenky se stočily někam hluboko do jeho mysli a snažily se oživit mu ten krásný sen, který se mu zdál před chvílí. Byl to jeden z mála, který si Tom pamatoval. Obyčejně sny vždycky zapomínal a nepozastavoval se nad nimi. Tenhle však ne. Na tenhle nemohl jen tak zapomenout. Nemohl zapomenout na narůžovělé měkké rty, které jej líbaly, na mandlové oči, které zářily, ani na medový hlas, který mu do ouška šeptal slůvka lásky. Nemohl zapomenout na svou lásku, na svého anděla, který za ním přicházel noc co noc a navštěvoval jej. Přes den však jakoby mu bílá křídla vůbec nepatřila. Proměnil se v krásného černovlasého chlapce s porcelánově bílou pletí, nádhernýma oříškovýma očima a zářivým úsměvem. Na své křehkosti však neubral. Ani na své nadpozemské kráse a jemnosti, která okouzlila dredatého chlapce už od první chvíle, co jej spatřil.
Tom se probral ze svého snění a na tváři se mu rozlil šťastný úsměv. Věděl, že to nebyl jen sen. Že osůbka, spící za pouhopouhou stěnou je jeho Bill, jeho anděl a nejkřehčí stvoření, pro které se rozhodl žít. Vybavil si včerejší den. Byla neděle a protože měla být dnes oslava Simoniných narozenin, Simone se rozhodla zajet na velký nákup. Tom si přesně pamatoval své sliby s pomocí vybírání jídla na oslavu, jen když je oba vezme sebou. Teď se však zaculil a své zasněné oči upřel na rozzářené sluníčko. Nebyla snad jediná prázdná ulička, kde by si ti dva nevyměnili alespoň pár polibků. Zatímco Simone stála ve frontě s masem a trpělivě vyčkávala, než si postarší paní před ní vybere asi z pěti druhů kotlet, Bill se smíchem chodil mezi regály s marmeládami a hledal neustále se schovávajícího dredáčka. Najednou však ucítil jeho teplé dlaně na svém pasu a jeho dětské pusinky, kterými mu pokrýval ouško.
Tom byl neuvěřitelně šťastný. A i teď, když si vybavil Billovy rychlé a opatrné polibky, při kterých ten černovlasý blázínek koulel očima po zvědavých babičkách, které však předstíraly, že bedlivě hledají jahodový džem, musel se vesele rozesmát. Snad poprvé v životě cítil opravdový pocit štěstí. Ne ten, který pocítil, když dostal jako šestiletý první jedničku ve škole. Tenkrát ten pocit trval jen chvilinku. Tenhle však cítil pořád. Stačilo mu jen, když slyšel Billův zvonivý smích a jeho srdíčko se radovalo spolu s ním. Jen Bill jej dovedl udělat šťastným. Zbavil jej samoty a strachu z ní. Dovedl u Toma vyvolat ochranitelský pocit, zároveň však ještě něco. Byla to láska. Ta pravá čistá láska, o které si Tom myslel, že už ji pocítil. Mýlil se však. To, co cítil k několika málo dívkám, se nedalo srovnat s tím, co cítil k Billovi. To černovlasé stvořeníčko mu úplně popletlo hlavu a naplnilo Tomovo srdíčko tím nádherným křehkým citem. A Tom jej chtěl opatrovat. Chtěl jejich lásku chránit a opečovávat tak, aby se nestala jen něčím zanedbávaným. Cítil, jak den ode dne roste stále víc a víc a je stále krásnější a krásnější. A také cítil, že i Bill chce opečovávat ten krásný nadlehčující pocit, který se zrodil v jejich srdíčkách a stihl je celá zaplnit během několika málo dní, kdy se do sebe oba dva chlapci začali pomalounku zamilovávat.
Tom se pousmál a hlasitě si zívnul. Bylo kolem osmé ráno, přesto se však cítil vyspaný a odpočatý. Podíval se na hodiny. V tuto dobu Bill obvykle ještě spal, nebo se jen neklidně převaloval ve své postýlce, čekajíc, až se k jeho nosíku doline vábivá vůně snídaně. Tom chvilinku přemýšlel, v tom se mu však na tváři usídlil spokojený úsměv. Dnes ti přichystám lepší snídani, Billí.
Na nic nečekal a vystřelil z postele jako blesk. Ani se nepřevlékal, jen ve svém dlouhém tričku na spaní a v boxerkách rychle, přesto však tiše jako myška vyklouzl ze dveří svého pokoje ven. Dostal nápad, čím by mohl toho roztomilého smíška překvapit a také potěšit a proto si to namířil rovnou do kuchyně. Vytáhnul pánvičku a potřebné suroviny a pustil se do práce, neustále se usmívajíc. Jen představa Billova mile překvapeného mrkání a vykulených rozzářených oček, jej poháněla dál a dál. Rychle dodělával řadu nezbytných úprav, vybíral vhodné talíře a sklenice. Doufám, že ještě není vzhůru.
Kdyby Toma někdo uviděl skrz poodtáhlé žaluzie, určitě by si pomyslel, že je to blázen. Jen blázen by běhal po kuchyni neustále tam a zpátky a co druhou vteřinku se neustále díval na hodiny. To však teď Tomovi bylo jedno. Sklízel použité nádobí, v tom však ucítil na noze měkké a příjemné zalechtání. Králíček zvědavě krčil čumáček a packami se otíral o Tomovy bosé nohy. Snad už hodinku se snažil něco ve své modré mističce najít, jenže ať hledal, jak hledal, po mrkvičce ani po jeho oblíbených granulích nebylo ani památky. Prosebně upíral očka na Toma, malinko netrpělivě vrtíc malým ocáskem.
„Dobré ráno, Bobíku,“ zašeptal Tom s úsměvem a vzal si to chlupaté klubíčko do náruče. Bobík zvědavě očichával konečky jeho dredů, packami si s nimi pohrával a neustále se rozhlížel kolem. Jakmile však jeho hladová očka utkvěla na Tomově připravené snídani na podnose, mírně zavrtěl zadečkem a jedním malinkým skokem už zvědavě očichával pečlivě připravený talířek. Tom málem omdlel. Bleskurychle vzal Bobíka do náruče a podnos odsunul od králíčka do uctivé vzdálenosti.
„Ne ne ne, to nesmíš papat. Dám ti něco jiného,“ pošeptal králíčkovi a zatmělo se mu před očima při představě, že by králíček celé jeho umělecké dílo, jeho snahu, jen jedním jediným kousnutím zničil. Vytáhl ze šuplíku granule a zamířil s nimi i s králíčkem k jeho kleci. Za pár vteřinek byla miska plná a Tom ji s úsměvem přisunul před nedočkavé zvířátko. Bobík vrhl na misku jeden pohled, očichal obsah a nato na Toma malinko zklamaně mrkl. Tom si povzdechl.
„Já vím, že jsi zvyklý na jiné snídaně, ale páníček si ještě pochrupkává, tak se budeš muset obejít bez mrkvičky. A potom později ti dáme, co budeš chtít, slibuju,“ Tom se zářivě usmál na králíčka, který se hned po ujištění, že mrkvičku přeci jen dostane, bez protestů pustil do své snídaně. S tvářičkou zabořenou do své pochoutky ani nevnímal Toma, který si vzal plný podnos do rukou a pomalými krůčky se vydal po schodech k Billovu pokoji.
autor: Rachel
betaread: Janule
Klikněte na anketu, dík. J. :o)
Krásný, Rachel. Jako vždy, neuvěřitelně jemné, něžné, prostě krásné.
Jen už mě tahle povídka prostě přestává bavit… Nechci to říct nějak tvrdě, ale prostě už není tak dokonalá, jako na začátku. Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že se tam nic neděje. Snídaně, sluníčková rána… to všechno je moc krásné, jenomže já jsem takové aktivní dítě 😀 a taky mně více baví povídky, ve kterých se děje něco víc, než jen chystají snídaně a píší rána se sluníčky. Tohle není můj šálek kafe.
Asi jsem moc nedočkavá, a určitě se dočkám, ale je to už 19 díl a je to pořád ten samý stereotyp. Nic nového, prakticky pořád to samé.
Určitě si počkám až do konce povídky, protože zvědavost by mi samozřejmě nedala si to nepřečíst, ale ztrácí to u mně své osobité čaro a kouzlo. Tvůj křehký styl psaní budu obdivovat až nadosmrti, ale dějem povídky jsi mě moc neuchvátila.
Nevadí =)
Nechci být nějak protivná, jen říkám svůj názor. Nikdo není dokonalý – to musíš uznat – a každý má své chyby, které má však možnost zlepšit.
Doufám, že ti tahle poznámka nebude vadit, jen potvrzuju svou myšlenku. Neuraz se, určitě se najde mnoho čtenářů, kterým se tvoje práce bude líbit víc než mně. Jeden člověk, který "vybočuje z řady" závisláků na téhle povídce ještě nic neznamená.
P.S: Aby to nebylo tak jako u mně. Když já jsem u své povídky našla negativní komentář, v celém těle se mi začala vařit krev a měla jsem sto chutí dotyčnému oznámit, že moje dílo je pěkné a povedené. Pak jsem si ale řekla, že to by nemělo cenu a podívám se alespoň na výtvor toho druhého. Přečetla jsem si její povídku, a vážně jsem zůstala sedět s otevřenou pusou. Došlo mi, že nejsem nejlepší – jak jsem si bláhově myslela, a že na tomhle blogu jsou mnohem lepší lidé, kteří umí psát lépe než já. Jsem obyčejná tuctovka. Když se řekne B-Kay, každému se vybaví šikovná Slovenka, jejíž styl psaní je neuvěřitelný. Ovšem když se řekne LoFinQa, každý jen pokrčí rameny na znamení toho, že neví, o co tady jde.
Na Rachel si budu pamatovat vždycky, i když tvé povídky už nejsou to co bývaly. To nicnedělání mně prostě trochu omrzelo, ale to snad nebude tak horké =)) Určitě pro to chytnu zase nadšení, které mně pohltilo na začátku =)
jo tak snídaně do postýlky jo? Hm….to bych si taky nechala líbit…
LoFinQa*TWC: Přečetla jsem si tvůj komentář a nechci, aby sis myslela, že se na tebe zlobím. Chápu tě, idylka trvá už dost dlouho a nato, že je už devatenáctý díl, se nic moc nestalo. Podle mě ale jo, přečti si druhý díl, jaký byl Bill na začátku a přečti si třeba ten osmnáctý. Já jsem známá tím, že když už ty díly píšu, nedovedu prostě jenom tak napsat: vstali, šli se projít do parku, Tom mu koupil kytku, vybrali dárek a šli domů. City jsou pro mě důležitý, hlavně v povídce a hlavně tady, protože je to tu podle mě třeba. Navíc si mě taky čtenáři pamatují podle toho, že píšu sáhodlouhý idylky, zčistajasna ale udělám zápletku a na můj vkus teda pořádnou. Jestli jsi četla Lásku, určitě mi dáš za pravdu, že tam ta idylka trvala taky dlouho. Koukám se na to: Od dílu 22 – 37. Neříkám, že to bude i v téhle povídce, jenom uvádím příklad. Na můj vkus se tam něco děje pořád. Byli venku, pracovali na zahradě, teď budou Simoniny narozeniny. Tvůj komentář ti nechci vyčítat, všímám si, že jsi četla snad každou moji povídku. Jsi svobodný člověk a máš právo vyjádřit svůj názor. Když se na tu povídku takhle podívám jako na celou, jsem teprve dá se říct na začátku toho všeho. Je mi úplně jedno, komu se Princ líbí a komu ne. Já to píšu tak, jak to chci a jak to cítím a ti, co mají rádi můj styl, to ocení. Není to jen o mojí fantazii. Nikdy bych nepřišla na Billa v domově, kdybych neměla adoptovaného bratránka. Nikdy bych nepřišla na veverku na jejich procházce, kdybych ty vevrky denně nevídala. Nikdy bych nepřišla na berušku na Tomové tváři, kdyby mi sama nelezla po zácloně v pokojíku.
Doufám, že vyčkáš a taky doufám, že víš, že povídka bez zápletky není povídka. Chce to jen čas a na to si vy čtenáři musíte počkat. Autor je tu ten, který bude rozhodovat, kdy zápletka bude nebo ne…
Když mě už zajíma co ji koupily xD xD
Rachel: Chápu tě. Osobně taky nemám ráda uspěchané povídky, kde je to vše až moc přemrštěné a děje se tam toho vážně víc, než by se patřilo. Tvoje povídky jsem četla úplně všechny, včetně Polib mě prosím, díky které jsem vlastně poznala tvůj styl psaní a tebe. V té době se mi Polib mě strašně líbilo, stejně jako teď. Možná taky kvůli nápadu, že Tom šel opravovat koupelnu – protože, jak si myslím, tady žádná povídka na takovéhle téma nebyla.
Úplně souhlasím s tebou, že city jsou důležité, já sama se je vždycky snažím nějak vložit do mých povídek… Obvykle se tam ale něco děje. Nechci říct, že ve tvých povídkách ne. Máš spoustu originálních nápadů, velkou slovní zásobu a předpoklady pro to, aby ses někdy mohla stát jednou z nejlepších spisovatelek tohoto blogu.
Jen prostě… ty činnosti nejsou nějak záživné, alespoň pro mě. Adoptování – to bylo úplně začáteční dění, které mě donutilo číst prvních pár dílů se zatajeným dechem. Postupně ale moje nadšení začalo upadat. V povídce je toho vážně dost zamíchaného, jenomže já jsem takový rapl, takže mám ráda, když si autor se zápletkami trochu pospíší a ne že na to čeká do 30 dílu. Tím se tě nechci dotknout, jen vyjadřuju svůj názor.
Když jsem četla Jsi moje láska, tam se něco dělo více než v téhle povídce. Ale neber si to osobně. Věřím, že tady se to taky rozjede, a pak se ke mně vrátí to dávné nadšení, se kterým jsem tuhle povídku hltala očima 🙂
Musím tě pochválit za to, že se nezlobíš. Protože já, kdyby mi někdo napsal to co jsem psala předtím, tak bych se pěkně naštvala a dotyčnému pěkně od plic vyjádřila svůj názor na jeho osobnost. Kdysi jsem si nebyla schopna připustit, že může být někdo lepší než já. Teď jsem si toho vědoma a upřímně mi to ani nevadí. Jsem strašně vděčná Januli a Ketty, že mám díky nich možnost posílat jim vše, co jsem kdy s twincestem udělala 🙂 Ať už jsou to povídky, do kterých dávám půlku sebe, nebo snad výtvory, kterými si krátím volné chvíle. Jsou to strašně fajn holky a jestli si jedna z nich – nebo obě =) přečtou tenhle komentář tak chci, aby věděly, že jsem jim za všechno moc vděčná. Jak za Janulin betaread – díky kterého by povídky vážně nebyli ke čtení, tak i za Kettyny připomínky k obrázkům a výtvorům 🙂 Díky holky! Jste pravý střed twincest blogu 🙂
LoFinQa*TWC: Děkuju za pochvalu:-D Přiznám se, často se vracím ke svým starým povídkám a když jsem si asi před třema týdnama četla Polib mě, prosím, čučela jsem na to jako vrána. Je tam úplně znát, že v té době jsem se psaním opravdu začínala a i teď, skoro po roce valím oči, jak to vůbec někdo mohl číst. Dikobraz už byl lepší, víc se mi líbil a Láska? Sama se usmívám nad Billovým pištěním, když jim Simone oznamovala, že pojedou pracovat na farmu:-D Je to zajímavý, zpětně si to číst třeba po třech měsících. Přiznávám, je pravda, že v Lásce bylo zápletek víc: Erik, potom pravda o dvojčátkách a nakonec panovačný otec. Nechci říkat, co bude za zápletku tady v Princi, snažila jsem se být ale originální. Budeš si muset počkat jako ostatní, neznamená, že bych někomu dopředu říkala, jak to dopadne.
Nezlobím se, jsem zvyklá na jiné názory, než mám já. Nikdy se s tím člověkem nepřehaduju, spíš se snažím ten jeho názor přijmout, jako ten tvůj. Respektuju tě s tím, osobně tě neznám, takže nemám ani důvod tu na tebe řvát. Je mi jedno, komu se Princ líbí nebo ne. Doufám, že tu vždycky budou lidi, kteří mě ocení a že neztratím tak dobrou čtenářku a komentátorku xD jako jsi ty.
Kráása Rachelko..nádhera:-)) Jenom mě neuvěřitelně štve že budu muset čekat až do soboty:-((
Mně se taky tenhle dílek moc líbil. Obzvlášť proto, že se týkal především Toma, jeho pocitů, snů, přání x) Víš, jakou mám pro něj slabost, že? xD Jen mě pěkně napínáš, už třetí díl po sobě tě prosím, abys mi konečně prozradila, co ti dva koupili Simone jako dárek a zase nic. To do soboty nevydržím… I když asi budu muset, že? Rachelko, nevím, co víc bych měla dodat, tvůj jemný styl psaní opravdu obdivuju už od chvíle, kdy jsem přečetla první dílek 'Lásky', dík které jsem tě objevila. To, že se těším na pokráčko, na Simoninu oslavu, na vývoj jejich vztahu, ti říkat nemusím, protože je ti to víc než jasný.
Děkuju moc:-D No jo, vím, že vás zajímá dárek pro Simone, ale jak už řekla Ladynka, budete si muset počkat. Ladynko, vím, jakou máš pro Tomíka slabost a taky jsem si myslela, že se ti tenhle díl bude líbit:-D Díky moc za všechno xD
A jejda, chybí mě tu jeden koment…. 😀 Áďo???? xD