autor: Majestrix
Je empatie vážně odpovědí? *krčí rameny* Kdo ví? Ale pomáhá to.
„Ty kreténe!“ zařval Tom, když pořádně sevřel hrdlo staršího muže. David se ho snažil setřást, ale blonďák byl v plném živlu. Chytil chlapce kolem pasu a zvedl ho ze země, oba spadli na zem a váleli sudy. Ani jeden z nich nehodlal toho druhého pustit, a tak se váleli tam a zpátky. „Jak jsi mohl?“ zakřičel Tom, našel v sobě sílu a udeřil Davida do břicha.
David nemohl dýchat, ale mohlo by to být horší, kdyby měl Tom lepší pozici a kdyby si vypočítal lepší trajektorii pro svůj úder.
„O čem to kurva mluvíš?“ konečně se mu podařilo dostat Toma do pozice nehybnosti.
„Řekl jsi Billovi, aby šel na potrat?“ přecedil mezi zuby a snažil se pohnout. David ho ale přitlačil dolů, zasedl mu kolena.
„Ano, řekl! Tohle je šílený, nemůžeme po Billovi chtít, aby tímhle procházel! Jsme do prdele na turné!“ třísknul s ním znovu o zem, aby dodal na dramatičnosti.
„Ani sis nepromluvil s otcem!“ zavrčel Tom a snažil se dostat své zápěstí pryč z jeho sevření. „Jak jsi to mohl udělat?“
„Jak? Proč bych nemohl?“ podíval se na Toma rozzlobeně. David už z toho všeho byl tak frustrovaný, že mu všechno bylo jedno. „Dal jsem Billovi šanci, aby si to rozmyslel. Otce to nezajímá!“
„To nemůžeš vědět!“ řekl Tom zoufale, snažil se bojovat.
„Ty víš, kdo je ten zasranej táta.“ Nebyla to otázka, David ho znovu dostal na zem. „Ty to kurva víš! Nic ohledně toho neřekl, protože tady není, aby něco řekl. Je to zasranej zbabělec, kterej se tady ani nemůže ukázat. Nepřizná se!„
Tom začal zrychleně dýchat a zavrtěl hlavou. „Není…“ snažil se mluvit, ale nemohl mluvit. „Já jsem…“
„Davide, co to kurva děláš?“ rozeběhl se k nim Gustav a odtrhnul je. „Co to děláš?“ zatlačil manažera ke stolu.
„To říkej svýmu pitomýmu kytaristovi! Zaútočil na mě!“ Dotkl se David svojí tváře, bolela ho.
„Co se mezi váma dvěma děje?“ zeptal se Georg a kleknul si vedle Toma. „Seš v pořádku?“ zamračil se, když se ho Tom pokusil odstrčit pryč, byl ale slabý. Už to tu bylo zase; jeho největší obavou bylo mít záchvat před někým z nich. Strčil do něj, doufal, že ho nechají být. „Tome, uklidni se!“ snažil se ho basista zvednout ze země. Tom se ponořil do přicházející temnoty a omdlel.
„Co to sakra…“ vydechl Gustav, když oba s Davidem koukali na to, jak Tom omdlel. „Co jsi mu udělal?“ zakřičel a strčil do manažera.
„Nic! Já jsem jen-„
„Vypadněte.“ Všichni tři zvedli pohled k Billovi. Každý se tvářil naprosto jinak. Georg vystrašeně, Gustav zmateně a David trochu provinile. Ale jen trochu. „Řekl jsem, abyste vypadli.“ Zopakoval tiše.
„Bille, měli bysme-„
„Vypadněte.“ Přerušil Georga Bill a zavrtěl hlavou, nemohl odvrátit pohled od svého bratra. Místnost byla v mžiku vylidněná, povzdychnul si a přikrčil se k Tomovi, přetočil ho tak, aby byl v lepší pozici. Nemohl ho zvednout, takže musel počkat, dokud se neprobudí.
Asi po třech minutách Tom konečně pomalu otevřel oči. „Ahoj.“ Natáhnul Bill ruku a pohladil ho jemně po tváři.
Tom se odtáhnul a otočil se pryč, bylo mu trapně. „Nechci s tebou teď mluvit.“ Řekl a zvedl se na kolena. Celé tělo se mu bolestivě svíralo a do očí ho tlačila bolest hlavy.
„Tome, prosím.“
„Jdi pryč, Bille.“ Varoval ho, zhluboka dýchal.
„Ne. Musíme si o tom promluvit. Říkal jsi, že už nebudeš utíkat, pamatuješ?“ opáčil Bill horce, snažil se, aby v jeho hlase nebylo slyšet vyčerpání, které teď cítil. Tom se na něj podíval pronikavým pohledem.
„Já neutíkám. Já nejsem ten, kdo utíká.“ Prskal, když se předklonil, aby se zvednul. Bill k němu zvedl pohled a pak pohledem uhnul.
„Můžeme si o tom promluvit, prosím?“
„O čem chceš mluvit?“
„Řeknu ti to, ale nechci se s tebou bavit tímhle stylem, ne tady.“
Tom se podíval dolů na svého bratra a natáhl k němu ruku. Bill se na ni podíval, třásla se, chytl ho za ni a s jeho pomocí se zvednul.
V tichosti se přemístili do mediální místnosti, Bill za nimi zavřel dveře, koukal se všude možně, jen ne na Toma, seděl naproti němu u stolu. „Mluv.“ To slovo bylo jen ošklivé štěknutí, Bill se malinko nakrčil.
„Je to komplikovaný.“
„Zkus to.“
Bill pomalu přikývnul. „Nebudu předstírat, že jsem o tom nepřemýšlel. Popravdě to bylo jediné, o čem jsem mohl přemýšlet.“ Povzdychnul si a promnul si břicho. „Nejsem si jistý, proč jsem ti to neřekl.“
„Ty jsi to chtěl udělat?“ Tom absolutně nechtěl znát odpověď, takže se zeptal znovu. „Bille, chtěl jsi potratit to dítě… Naše dítě?“ zašeptal, snažil se zachytit bratrův pohled. Bill se na něj odmítal podívat. „Jak můžeme konverzovat, když nemluvíš?“
„Nevím, co mám říkat.“ Odpověděl a konečně se podíval na své starší dvojče.
„Řekni něco.“ Zavrtěl Tom hlavou. „Jak jsi mohl?“
„Jak to myslíš?“ podíval se na něj Bill nedůvěřivě. „Jak to kurva myslíš, jak jsem mohl? Jak jsem mohl co, přemýšlet o tom, jak nám tohle změní život? Viděl jsi mě snad poskakovat po autobuse a zpívat si ‚ahoj, jsem připravenej na svůj potrat‘? Ne, neviděl.“
„Bille…“
„Co jsi chtěl docílit tím, že ses Davidem takhle popral?“ zeptal se a lokty se opřel o stůl. Tom pokrčil rameny a udělal to samé, podíval se bratrovi do očí.
„Byl jsem jen naštvanej.“
„Chtěl jsi mu to říct.“
„Vážně?“ Tom si tuhle část nepamatoval. Popravdě, většina všeho, co se tam odehrávalo, bylo trochu rozmazané. Tlukot jeho srdce se zrychlil, když si uvědomil následky toho, kdyby to manažerovi řekl. „Oh bože…“
„Jo.“ Bill následky nemusel říkat nahlas. Kdyby si to dítě mohli ponechat, byli by rozděleni; se skupinou by byl konec. S jejich světem by byl konec rychlostí mrknutí oka. „Po tom, co jsem s Davidem mluvil, jsem jen… váhal, přemýšlel nad tím, jestli bych to mohl udělat.“
„Mohl?“
„Chtěl jsem.“ Bill přikývnul a zamrkal, aby zadržel slzy. „Vážně jsem za ním chtěl jít a říct ano. Nechci být těhotný, Tomi.“ Utřel si oči, když se slzy nakonec stejně vyhrnuly ven. „Někdy to tak hrozně nenávidím.“
„Nenávidíš naše dítě?“ zeptal se Tom se strachem, koukal se do stolu.
„Ne.“
„Myslíš si, že jsem zbabělec?“
„Cože?“
„Myslíš si, že jsem zbabělec?“ zvedl Tom k Billovi pohled a smutně se zasmál. „Myslíš si, že jsem zbabělec, protože nedokážu nikomu říct, že já jsem otec?“
„Nechci, abys to někomu říkal.“ Přiznal Bill.
„Proč chceš potratit naše dítě?“
Bill se zavrtěl a poposednul si. O tomhle už nechtěl mluvit. „Nejsem si jistý.“
„Proč nevíš odpověď na otázku?“ zeptal se Tom bezmocně. „Jak nemůžeš vědět, jak mi na tohle odpovědět?“
„Co bolí víc? To, že jsem o tom uvažoval, nebo to, že jsem ti to neřekl?“
„Přestaň.“ Zavrtěl Tom hlavou, bylo mu nevolno. „Prostě přestaň.“
„Přestaň s čím?“
„Přestaň odcházet od tématu.“ Zavrčel Tom a praštil pěstí do stolu. „Nedělej to. A jen mi prostě odpověz na tu zasranou otázku.“
„To, že se mě budeš pořád dokola ptát, nezmění nic na tom, že nevím, co odpovědět.“
„Ty víš co odpovědět. Bille, jsme v tom společně! Jak ti můžu pomoct, když mě nenecháš?“
„Nejsme v tom společně!“ rozkřičel se Bill a zvedl se. „Jsem to já, kdo musí to dítě nosit. Já jsem ten, kterej se bude muset vyrovnávat s tím, že na něj budou všichni blbě čumět, kdo to všechno bude muset vysvětlit mámě. Jsem to já, ne ty! Ty jsi jen… jen…“ Tom sledoval, jak se Billův obličej mění, jak si sednul zpátky, zoufale si prsty projížděl vlasy, jako by mu to snad mělo dodat sílu. „Chceš říct, proč jsem ti to neřekl?“ zeptal se přes slzy.
„Ano.“
„Protože jsem tě chtěl obviňovat za to, čím procházím, kdybych se rozhodl si ho nechat. Chtěl jsem být schopný si říkat, že jsem to udělal kvůli tobě. Proč jsem nemohl zůstat být těhotný. Ale víš ty co? Nemůžu.“ Pokrčil Bill rameny a naštvaně si utřel obličej. „Přemýšlel jsem a přemýšlel, ale já prostě nemůžu. Není z toho žádná snadná cesta úniku a už mě to vážně nebaví. Chci, aby to už skončilo!“
„Bille, tohle se netýká jenom tebe. Nerozhodli jsme se pro to, ale prostě se to stalo. Proč za to trestat to dítě?“ zeptal se Tom tiše. Proč trestat mě?
„To dítě nebude normální. Naše životy nejsou normální, a když bude vypadat úplně přesně jako my… co řekneme lidem?“
„Něco vymyslíme.“ Pokrčil Tom rameny. „Já nevím, Bille; nevím, co ti na to všechno odpovědět. Jsem k smrti vystrašenej, že se ti něco stane, nebo miminku a pak zjistím, že ses ho chtěl zbavit, aniž bys mi o tom řekl. Vlastně ani nevím, co si o tom všem myslet…“
„Vítej v mém světě. Až na to, že já se takhle cítím dvacet čtyři hodin denně. Celý zmatený tady kráčím kolem, protože jediný o čem můžu přemýšlet, je to šílenství, kterým moje tělo prochází. Chci svoje tělo zpátky. Přeju si, abych býval nikdy neotěhotněl.“
„To jsi měl říct předtím, než jsem se k tomu emocionálně připojil. Mám dojem, že se o to dítě starám a bojím víc než ty.“
„Možná ano.“ Zašeptal Bill. „Dělá to ze mě špatnýho člověka?“
„Já nevím.“ Řekl Tom unaveně.
„Co chceš, abych dělal, Tomi?“ zeptal se tiše, pozoroval své ruce. Obvykle ho pozorování svých nehtů uklidňovalo, ale teď to nezabíralo. Topil se.
„Proč se mě ptáš, Bille? Mám dojem, že ses před tím taky nechtěl ptát na můj názor.“ Bill se nanovo rozplakal, nezakrýval to už. „Chce se mi z toho všeho zvracet.“
„Tomi, prosím.“ Utřel si Bill obličej o rameno. „Nesmíš mě nenávidět, prosím.“ Zavrtěl hlavou a natáhnul se rukama ke svému dvojčeti. Tom mu koukal na ruce, otevřel pusu, aby něco řekl, ale nestalo se. „Tomi!“
Zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Bille, přestaň!“
„Nesmíš mě nenávidět, umřu, když budeš.“
„Já tě nemůžu nenávidět!“ rozkřičel se na něj. Bill na něj zuboženě zamrkal, Tom se snažil uklidnit. „Nedokážu ti říct, co máš se svým tělem dělat.“
„Já se ale nechci rozhodovat.“
„Budeš muset.“ Zvedl se Tom od stolu a odešel z místnosti, zavřel za sebou.
~*~
David zvedl pohled a zamračil se. „Rozhodl ses?“ zeptal se, když si Bill sednul na sedačku naproti němu. Byli na odpočívadle a všichni byli venku, aby si mohli nakoupit zásoby jídla.
„Jak je na tom tvoje tvář?“ zeptal se a poukázal na červený flek na Davidově obličeji.
„Neodbíhej od tématu. Rozhodl ses?“
„Ano. Nechci si vybírat mezi kariérou a… a mým miminkem.“
David si povzdychnul. Nikdy vlastně neslyšel Billa říkat tohle slovo. Říkal vždycky „to“ nebo „tamto“, nikdy „moje“. „Mysli na skupinu.“ Řekl rovnou. „Co všichni ostatní? Není to vždycky jenom o tobě!“
„A teď to o mně není vůbec.“ Promnul si Bill břicho a povzdychnul si. „Vím, že tomu, Davide, nebudeš rozumět, ale tohle je moje konečné rozhodnutí. Nepotratím svoje dítě. Prostě ne. Až se narodí, tak něco vymyslíme, ale teď je to pro mě ta nejdůležitější věc na světě.“ Řekl rozhodně.
„Pamatuju si, když jsi říkával, že skupina je pro tebe na světě to nejdůležitější.“ Postavil se David, bylo mu zle. „Tohle nemůžeš myslet vážně!“
„Davide, prosím.“
„Ne, ty mě teď budeš poslouchat. Všichni se tady jako debilové snažíme, abyste se dostali na vrchol, a ty to všechno zničíš tím, že nedokážeš jednou držet nohy u sebe?“ syknul a naštvaně rozhodil rukama. „Jak mám asi podle tebe reagovat, když odmítáš udělat správný rozhodnutí?“
„O tomhle už nebudeme mluvit, Davide.“ Bill cítil, jak se mu něco v břiše mihotá. Jejich miminko se hýbalo. „Doufám, že to jednou pochopíš.“ Zvedl se a odešel od soptícího manažera pozdravit noční vzduch. Připadal si podivně posílený, všiml si v obchodě dredaté hlavy. Protáhl si záda, Bill věděl, že před tím, než bude všechno v naprostém pořádku, musí ještě něco udělat. Pokud bude mít štěstí, jeho dvojče s ním teď bude chtít mluvit.
Bill vešel do krámku a pokýval na Gustava, razil si to uličkou k Tomovi, který se snažil udělat jedno velké rozhodnutí, brambůrky s příchutí grilu nebo se solí a octem. Zvedl pohled a rychle jím uhnul, když zahlédl Billa. „Tome, můžeme prosím jen…“ nevěděl, co má říct. Bill přešel blíž a položil ruku na Tomovo rameno. „Omlouvám se.“
Tom pokrčil rameny. „Nemusíš.“
„Jak nemůžu, když mě ignoruješ?“ řekl nevrle Bill a dal si ruce do kapes od mikiny. Bylo teplo, ale on se neopovažoval vyjít bez ní z autobusu, protože neměl šanci se obvázat.
„Neignoruju tě.“ Řekl Tom tiše. „Jen se snažím dát ti prostor na to, abys mohl přemýšlet… o čemkoliv, o čem přemýšlet chceš.“ Vrátil slané brambůrky s octem na poličku a vyrazil ke kase. Bill jeho odchod sledoval, snažil se porozumět; občas to bylo s bratrem, jako je Tom, pěkně těžké. Když se mu dostalo něco do hlavy, nikdo to z ní nemohl dostat.
Odvrátil pohled k brambůrkům. „Ooh… s medem a hořčicí…“ Billovi zakručelo v břiše, vzal si čtyři pytlíky a šel si stoupnout do fronty. Gustav si stoupl za něj, sledoval, jak Tom jen zaplatil a odkráčel do autobusu.
„Co se to mezi vámi dvěma děje?“ Bill leknutím nadskočil. Byl až moc zaměstnaný zíráním zezadu na Tomovu hlavu, že si kamaráda vůbec nevšiml.
„Co? Nic.“
„Jo, jasně.“ Bill se začervenal a odvrátil se pryč. „Hele, nechci se radši do ničeho plíst, ale chci vědět jednu věc, je Tom v pořádku? Nikdy jsem ho neviděl takhle omdlít.“
Bill vyvalil oči a přikývnul, podal pokladní svou kreditku. „Je v pohodě. Jen jsme oba dva hrozně stresovaní.“
„Jo, to asi jo.“ Natáhnul se vedle Billa pro Snickers. Bill se na tyčinku podíval, sám si jich vzal šest a omluvně se na prodavačku usmál. „Zapomněl jsem, abych si před tebou nic nebral.“
„Tak si to příště pamatuj.“ Řekl Bill nepřítomně, jednu z tyčinek otevřel a pořádně si ukousnul, podepsal se a vzal svoje tašky. „Uvidíme se v buse.“ Houknul přes rameno a odešel. Pár lidí z týmu stálo před autobusem a kouřili, Tom tam stál s nimi a smál se vtipu, který řekl někdo z nich. Před pár měsíci by mu nevadilo se k nim připojit; kdyby tam bylo jeho dvojče, ale teď… Povzdychl si a zašel do autobusu.
Jost nebyl nikde k vidění, což Bill shledal příhodným. Jediné, co chtěl dělat, bylo pustit si film a ignorovat svět stejně tak jako střed jeho světa ignoroval jeho. Otevřel dveře do mediální místnosti a uviděl Georga, jak tam sedí a vybírá film. „Promiň, nevěděl jsem, že tu někdo je.“ Řekl a vycouval.
„Je to veřejná místnost, Bille.“ Řekl Georg a položil ovladač, vábil zpěváka dovnitř. „Já tě nevyhazuju.“
„Jen tě nechci rušit.“ Zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se, Bille.“ Povzdychl si Georg. „Víš, za to, co se stalo odpoledne? Chtěl jsem se ti omluvit hned, ale ty ses nevrátil.“
„Ty by ses vrátil?“ opáčil Bill a zkřížil ruce na hrudníku. Georg se slabě zasmál a rezignovaně zvedl ruce.
„Vím, že jsem se choval jako debil; ale jen jsi mě překvapil. Prosím, půjdeš sem a budeš se se mnou koukat na film?“ zeptal se mile a vyndal něco z tašky. „Mám zmrzlinu…“ dobré lákadlo.
„Snažíš se mě podplatit?“ zeptal se Bill, který přemýšlel nad tím, jak by asi chutnaly Snickers se zmrzlinou.
„Jo; čokoládová s kousky cookies.“ Podal mu Georg kelímek a lžičku. „Studená a sladká omluva přímo od srdce.“
„Nemůžu se na tebe zlobit dlouho, co?“ zeptal se pomalu, zavřel za sebou dveře a natáhnul se pro zmrzlinu.
„Tak to doufám.“ Zasmál se starší z chlapců, když Bill otevřel kelímek a víčko olíznul. „Bille?“
„Hmm?“
„Jen jsem ti chtěl říct, že jsem slyšel vaši konverzaci. Nechtěl jsem, ale bylo to tak nahlas, že se to nedalo přeslechnout.“
Bill se zarazil. „Cože?“ vyjeknul. „Jakou konverzaci?“
„Tebe a Davida.“
Zpěvák málem omdlel úlevou. „Oh, tuhle konverzaci.“
„Jo. Jen jsem ti chtěl taky říct, že jsem na tebe pyšný.“
„Cože?“ hnaly se mu do očí slzy a neměl jediné tušení proč.
„Jsem na tebe pyšný. David se tě jen snaží šikanovat. Jsem rád, že se nenecháš.“ Georg byl poněkud červený, když mluvil. „Mluvil jsem s Gustavem a na sto procent tě podporujeme. Ať se rozhodneš jakkoliv.“
„Oh.“ Utřel si Bill oči a povzdychnul si. „Přál bych si, aby to Tom tak taky cítil.“
„Jasně že to tak cítí, ty idiote.“ Zavrtěl Georg hlavou. „Jen teď neví, co má dělat. Víš, jak tvůj bratr nenávidí, když neví co dělat. Je z toho pak mrzutý.“
„Pravda.“ Zasmál se přes slzy Bill. „Díky, Georgu. Na hobita nejsi tak špatný posluchač.“
„Přál bych si, abyste s tímhle zasraným vtipem už přestali.“ Řekl basák mile. Bill se nahlas zasmál a Georg byl pyšný, že dokázal vykouzlit na zpěvákově obličeji úsměv. Bylo to vážně divný vidět někoho brečet nad zmrzlinou se lžičkou v jedné ruce a tyčinkou v ruce druhé. „A co na to říká vaše mamka?“
„Cože?“ vyprsknul Bill, tohle nečekal.
„Vaše máma? Řekl jsi jí to?“
„Ještě ne.“ Přiznal Bill. „Nevím, co jí říct.“
„Co jí chceš říct kromě pravdy? Vaše mamka je v pohodě. Pochopí to.“ Uklidnil ho Georg. „Do prdele.“ Řekl, když se vyhrabal od stolu. „Něco jsem zapomněl.“
Bill sledoval, jak odešel a vyndal z kapsy mobil, vytočil číslo jeho matky. Koukal na to chvilku a polknul. Dveře se znovu otevřely, zaklapnul mobil a zadíval se do stejně hnědých očí. Tom před ním nervózně stál. „Co je?“ zeptal se tiše, snažil se znovu nebrečet. Když ho měl tak blízko u sebe, uvědomil si, jak mu za tu chvilku hrozně chyběl.
Tom se k němu beze slova naklonil a políbil ho. Odtáhnul se, klečel před Billem a položil si mu hlavu do klína. „Omlouvám se, Bille.“ Řekl. Bill zamrkal a položil mu dlaň na tvář.
„Taky se omlouvám.“ Odpověděl, cítil, jak se jeho tělo uvolnilo.
„Já jen… Jen jsem byl hrozně naštvaný, a pak jsem si uvědomil, že ti nedokážu poradit, co se sebou máš dělat. A tak jsem z toho byl smutný.“ Narovnal se Tom tak, aby viděl bratrovi do obličeje. „Líbí se mi ta myšlenka, že máš moje dítě.“ Zašeptal a vlastnicky položil ruku na Billovo bříško.
„Oh, Tomi…“ vydechl Bill a položil ruku na Tomovu. „Nepůjdu na ten potrat. Řekl jsem Davidovi, že to neudělám. Chtěl jsem ti to říct v krámě, ale ty jsi byl pořád ještě naštvaný.“ Tom se na něj nevěřícně podíval, ale když se Bill usmál, věděl, že mluví pravdu.
„Vážně?“ zeptal se radši, aby se ujistil.
„Vážně, Tomi. Chci mít naše miminko.“ Řekl Bill tiše. Naklonil se a znovu Toma políbil, přitáhl si ho k sobě blíž. „Jen mě už znovu neopouštěj. Nemyslím si, že bych to ještě zvládnul.“ Zamručel mu do tváře.
„Slibuju.“ Otřásl se Tom a zabořil obličej do Billova ramene. Ten ho hladil po zádech, zamračil se.
„Ty… Ty brečíš?“
„Ne.“ Zasmál se Tom a utřel si slzy do Billova ramene.
„Ale ano, ty brečíš.“
„Ani náhodou.“ Zavrtěl Tom hlavou, ale unikl mu vzlyk. Za chvilku se hráze protrhly a úsměv, který měl Bill na tváři, zmizel. Jeho myšlenky se vrátily zpátky do chvíle, kdy to Tomovi řekl. Možná, že začínali úplně od začátku. Možná se všechno, co se stalo před tím, nepočítá.
Když Bill slíbával pryč bratrovy slzy, byl si jednou věcí naprosto jistý. Tentokrát se to počítat bude.
Komentáře anglicky, prosím :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky. J. :o)
♥ ♥ ♥ i love it!!!
Oh My God! It was amazing, incredible:-).
Bill said our baby:-). Love it! Oh, oh, this is the best story!
It´s so cute and…I haven´t got words:D
♥ ♥ ♥ BEST, BEST, BEST!
Tommy is… sweet and.. Bill?*in love* I want Kaulitz baby!xD
ooohhh….*LOVE* I love this story!! sweet!! =)
P.S. Jak všichni děláte ty srdíčka?=D
♥ alt+3:D
omg.. i love this…!♥♥♥
I love this story – really much!! <3
This story is the best!
this is my favorite story, is always looking forward, as compared to Christmas. It is so emotional
I love this story!
this is my favourite fan fiction…i really like it…go on! 😉
so sweet!!!!!!!! *emotion*
*IN LOVE*
Oh my God
There's no more words how to say, how I love it, How I'm totaly death of this!
Two boys with tears on face, baby, I love it! 😀
This is good. I love Bill and Tom. They are sweet.