autor: fyredancer
Bill se probudil po třech neúspěšných pokusech, ačkoliv ne pro nedostatek pokusů ze strany jeho budíku. Nakonec mu nabídl vyřvávání hlasité hudby, která Billa poslala do vzpřímené polohy a přivedla ho ke všem smyslům, a on vstal z postele s velkou nechutí, zaklapnul budík a zamířil ke své pidi koupelně. Experimentálně popotáhl, ale nebyly v něm žádné slzy, jak se bál. Bylo to dobré. Byl melancholický, ale nebyl to konec světa.
Jak manévroval kolem sprchy, Bill zasyčel a zasténal, když se jeho bolavé svaly napjaly. Nebylo to ani zvlášť bolestivé tam, kde si myslel, že bude – cítil tam jen mírné, snesitelné pulzování. To, co jej přinutilo zanaříkat, byla zadní část jeho stehen, když se pohyboval po koupelně pro své toaletní potřeby. Nakonec se vydal do kuchyně, aby si připravil nějakou kávu a misku cereálií.
Bill se poškrábal na tváři a zíral na svůj telefon. Ten černý obdélník byl namířen směrem k němu z místa, kde jej v noci nechal na nabíječce. Mohly tam být nějaké zprávy. Chtěl ho zkontrolovat pro případná upozornění. Místo toho popadl kávu a cereálie a dosedl před svůj počítač, aby si roztřídil mejly a prohlédl své zpravodajské kanály.
„Fuj,“ řekl nahlas, nakrčil nos při pohledu na módní trendy pro nadcházející sezónu. „Už zase červená, stříbrná a zlatá na zimu? No tak, dejte mi něco, s čím můžu pracovat.“ Vybral by si jiné charakteristické barvy, takové, které budou ve velké módě pravděpodobně příští rok, protože prostě byl tak úžasný jasnovidec.
Modrá, vynořila se mu v hlavě myšlenka. Hluboká, drahokamově modrá.
Spatřil Tomovu tvář a zavřel oči. Přesně ten odstín modré, který měl Tomův přehoz na postel, mu přišel na mysl, a přinesl s sebou vzpomínky na horkost jejich zpocených, pohybujících se těl, a to vše překrýval pohled na Tomově tváři, ten, který zvýraznil jeho rysy, když vyvrcholil. Tom si ho vzal na tom pomačkaném, safírově modrém přehozu.
Možná přece jen ne modrá, zvážil to znovu Bill.
Na opačné straně bytu mu začal hrát telefon intro písně ´Mama Said´ a Bill vyskočil ze židle, zakňučel, a upravil své tempo, jak spěchal odpojit svůj telefon z nabíječky. Během toho si všiml, že na něm blikala nějaká oznámení a hrudí mu projel záchvěv vzrušení.
„Ahoj, mami!“ Zašvitořil Bill, když hovor přijal.
„Díky bohu,“ řekla hned jeho matka. „Můj syn je stále naživu. Už to jsou dva týdny od našeho posledního rozhovoru.“
„Ani náhodou! Je to teprve…“ Protestoval Bill a rozešel se k nástěnnému kalendáři. Tvář mu povadla. „Oh. Promiň.“
„To je v pořádku, zlato, byla jsem v práci v jednom kole,“ odpověděla jeho matka. „Jak to jde ve škole?“
„Oh, škola je… škola je v pohodě,“ řekl Bill. Snažil se vzpomenout si na cokoliv jiného než to, co dělal včera večer, co by mohl nabídnout ke konverzaci.
„Co je špatně?“ Zeptala se jeho matka.
„Nic není… špatně, tak úplně,“ váhal Bill. „Jak se má táta? Ach, a co ta tvoje konference?“
„Nesnaž se změnit téma, mladý muži,“ řekla jeho matka. „Tak ven s tím, já slyším, že nejsi tak energický jako jindy.“
„Je půl desáté ráno,“ zasténal Bill. Zatlačil pěstí do jednoho svého nenamalovaného oka. „Chci se vrátit do postele, ale musím se začít připravovat na přednášku.“
„Já vím, zlato, proto ti volám teď, když mám přestávku, a ne ještě před tím, než jsem vyrazila do práce. Kluku, ty budeš milovat skutečný svět, až se do něj dostaneš,“ řekla jeho matka. Zamlaskala, ale neznělo to úplně nesoucitně.
„Tohle je skutečný svět,“ řekl Bill a s trhnutím si promnul zadek. Nechápal, proč pracující lidé stále dělali takový strojený rozdíl mezi životem v akademickém prostředí ve srovnání s životem v pracujícím světě. Bylo to, jako by si mysleli, že zkušenosti z univerzity byly tak nějak méně skutečné, méně platné.
„Omlouvám se, Billy,“ odpověděla jeho matka, zněla docela zkroušeně. „Víš, že jsem měla na mysli postgraduální život. Takže, jsi v pořádku? Řekni mi, co se děje.“
Bill se nadechl. Jeho matka měla šestý smysl, když se necítil tak úplně v pohodě, vždycky to věděla po prvním slově, co vypustil z úst. Tak dlouho ho tím obtěžovala, dokud nepřiznal cokoliv, co ho tížilo na mysli.
„Včera-večer-jsem-měl-sex,“ vyhrkl Bill ve spěchu a nakrčil obličej, aby se obrnil.
„Oh, Billy!“ Zvolala nadšeně. „Bylo to… nejsi z toho moc šťastný, nebo jo?“ Její hlas se ztišil, v té jediné větě přešel od radosti až k závažnému tónu.
„Ne,“ Bill zaváhal, pak se posadil na okraj své neustlané postele. Trhl sebou, jednou rukou se chytil za kostrč. „Jo. Tak trochu? Bylo to… dobré. A já ho miluju, ale…“
„Ty jsi měl sex s Tomem?“ Zaječela jeho matka.
„Mami!“ Vykřikl Bill, podržel si telefon dál od ucha. „Kdo říkal, že to byl Tom!?“
Odfrknutí mu odpovědělo čistě a jasně před jakoukoliv slovní odpovědí. „Bille, prosím tě. Jsem tvá matka už devatenáct let. Pokud jsi nenašel jinou pravou lásku svého života mezi dneškem a dnem, kdy jsi mi naposledy volal…“
„Nenašel,“ řekl Bill přiškrceně.
„.. pak, jestli jsi měl sex s klukem, kterého miluješ, byl to Tom,“ uzavřela jeho matka.
Bill si zkoumal nehty a chvíli naslouchal matčinu dechu. „Fajn, byl to Tom,“ přiznal.
„Jak to, zlatíčko? Není on na holky?“ Naléhala jeho matka. „Ach, sakra… Billy, moje přestávka skončila, musím se vrátit do práce. Zavolej mi později, okay?“
„Zavolám!“ Souhlasil Bill, i když už méně nadšeně. Ten podtón toho ´později´ znamenal ve skutečnosti ´řekni mi všechno´, a Bill se za sebe tak trochu styděl. Ne, nestyděl. Myslel si, že jeho matka bude zklamaná. Bude si myslet, že podlehl až příliš snadno?
„Opovaž se nezavolat,“ řekla jeho matka výhružně. „Hezký den, miláčku, mám tě ráda!“
„Já tebe taky,“ řekl Bill s povzdechem a ukončil hovor. Zvláštní, jak se opět stal ´zlatíčkem a miláčkem´, když přiznal, že ukončil své devatenáctileté panictví.
Chvíli ještě seděl na posteli a pak zkontroloval všechna oznámení. Žádné zmeškané hovory, jen čtyři zprávy. Jedna od Andrease – hloupý odkaz, který měl v plánu Billovi zřejmě odmejlovat a ne poslat ve zprávě. Tři od dívek, které stále ještě bydlely na kolejích a ujišťovaly ho, že jim chyběl a že ho chtějí brzo vidět.
Odhodil telefon stranou a padl zády na postel s táhlým zasténáním. Co čekal; květiny doručené až ke dveřím a snídani do postele? Byl den jako každý jiný. On sám Tomovi zdůraznil, že nechce, aby věci začaly být divné. Tom mu psal, jen když mu potřeboval něco říct, takže… tohle bylo normální.
Tohle bylo to, co chtěl.
Bill zaklonil hlavu a podíval se na budík. S úpěním se postavil a spěchal zpátky do koupelny, aby dokončil svou každodenní rutinu.
S vlasy dokonale vyžehlenými a lehce zvednutými si Bill umírněně nanášel make-up. Až příliš dlouhou dobu strávil před ocelovou šatní tyčí, kterou měl postavenou u zdi namísto skříně, a nakonec si vybral něco, v čem se cítil sexy, namísto něčeho teplého a pohodlného. Přesunul obsah své příruční tašky do větší, nabírané černé tašky, pak si to rozmyslel a všechno hodil do zářivého bordó vaku, který byl skutečně až příliš dívčí na to, aby se nedal nazvat kabelkou, pak vyhrabal svůj batoh a hodil všechno tam, spolu s párem tenisek. Kdyby se chystal utíkat, tak ať je připravený.
„K čertu,“ řekl Bill nahlas a hodil to nejnutnější zpátky do nabírané černé tašky. Nemohl pochopit, proč je dnes ráno tak nerozhodný. Obvykle se probouzel s jasně formulovanou vizí, jak se pro ten den připravit. Vylovil z postele svůj telefon, nesouhlasně zafrkal, když na něm nespatřil žádné nové zprávy, a zastrčil si ho do tašky, než zamířil ke dveřím.
Úterní až čtvrteční program byl pro Billa trochu jiný jako pro většinu jeho vrstevníků. Probouzel se o něco později, měl méně přednášek a obvykle se snažil dostat skrz zadané čtení a domácí úkoly, díky volnějšímu programu. On a Tom spolu obvykle obědvali, navzdory jejich rozdílnému rozvrhu, protože oba se v poledne nacházeli v kampusu. Někdy se k nim připojil Andreas, nebo některá z jejich kamarádek.
Hudební historie, první hodina, byla dlouhá přednáška, a o hodinu a půl později Bill vklopýtal s úlevou do slunečních paprsků, protáhl se a potlačil zívnutí. Rozhlédl se po široké, kamenné terase a reflexivně hledal copánkatou hlavu, jen aby se zamračil, když to nepřineslo žádné výsledky. Jedna jeho část si to představovala, věděl to. Očekával, že vyjde ven a najde tam Toma čekajícího na něj se sklopenou hlavou, který k němu po chvíli vzhlédne a široce se na Billa zazubí a tvář se mu přitom rozsvítí, jak se jejich pohledy setkají.
„Hlupáku,“ zamumlal si Bill pro sebe a znovu zkontroloval telefon. Žádná zpráva.
Bill se opřel o sluncem vyhřátý kámen na boční straně budovy a zastínil si oči. Nebyl tam ani jediný náznak či slovo od Toma, takže předpokládal, že nic nebylo jinak. Koneckonců, Tom ho ujistil, že věci nebudou divné. Oběd v kampusu bylo něco, co dělávali, takže si překřížil ruce na hrudi a čekal.
A čekal.
Po dvaceti minutách byl Bill naštvaný a neúspěšně potlačoval bolest v srdci, o které si přísně říkal, že na ni nemá nárok. Nechodili spolu; Tom nebyl jeho přítel. Pokud si Bill nepohne zadkem, nebude mít čas si zajít na oběd před svou další přednáškou, takže musel skončit s čekáním a překonat se. Vyrazil přes nádvoří a znovu si zkontroloval telefon. Začal odpovídat na zprávu od jedné z jejich kamarádek, než celou obrazovku palcem vypnul. Dneska s tím přístrojem nechtěl mít nic společného.
Bill zkřivil rty, když zjistil, že se rozhlíží po Tomovi ve studentské budově, jako by jejich problém byl tak jednoduchý jako špatná komunikace. Nebyl to problém v komunikaci. Problém byl v tom, že Bill byl idiot a dovolil Tomovi, aby ho ošukal. Teď už nic nebude jako dřív.
A, zatraceně, Bill ho pořád chtěl. Konečně si Bill připustil, co jej celé dopoledne vyvádělo z rovnováhy. Chyběl mu Tom. Sex byl skvělý, ale on chtěl být kolem Toma, chtěl, aby Tom chtěl být kolem něj, a pokud tohle zahodil výměnou za jeden večer plný skvělého sexu, tak byl ve skutečnosti ještě větší idiot, než si myslel.
Postavil se do řady na salát Cézar a zamračil se na menu, dokonce i když se už rozhodl. Když se ruka dotkla jeho loktu, prudce se otočil.
Za ním stál Tom s rukama zvednutýma v napůl obranné pozici, jako by se bál, že ho Bill praští.
„Tome! Jsi tady!“ Konstatoval Bill zřejmé, až příliš šťastný, že ho vidí, aby udělal cokoliv jiného, než se jen široce usmál.
„Promiň, že jdu pozdě,“ omlouval se Tom a zatahal se za jeden ze svých příliš dlouhých rukávů. Pohlédl na Billa skrz řasy a upřímně se na něj usmál. „Něco mě zdrželo po hodině.“ Jeho oči rychle cestovaly od Billovy tváře až k jeho botám, a pak zase nahoru, a jeho úsměv se přeměnil v slabě napjatý.
Bill si odfrkl a představoval si scénář, který se obvykle odehrával – hezká dívka, se kterou flirtoval, mu po zvonění vlezla na klín a požádala Toma o číslo. Tom jí dal číslo na linku do bytu – nikdy nikomu nedával číslo svého mobilu – a pak nejspíš diskutovali o různých místech školního areálu, kde by se mohli večer sejít, což mělo za následek, že Tom nechal Billa nevědomky čekat před budovou.
Tom mu věnoval zvláštní pohled a Bill se snažil probrat z hořké projekce své mysli.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ho Tom tiše.
Bill zamrkal. „V pořádku…?“ Zopakoval.
„Jo, však víš…“ Tomův jazyk se objevil na jedné straně jeho popraskaných rtů. „Ehm, ne příliš bolavý?“
Billovy oči se rozšířily a do tváře mu vystoupal nával horka, jako by tam odtud nikdy nezmizel. Pokrčil rameny a otočil se ke kontrole svého místa ve frontě, než udělal pár kroků s cílem obnovit svou pozici. Tom ho následoval a objevil se po jeho boku. „Já, je to…“ Začal Bill, pak ho zradily hlasivky. Znovu prožíval náhlý záblesk toho, jaké to bylo, když byl Tom uvnitř něj, jak se nad ním pohyboval, a to, co jej nutilo se v tu chvíli zavrtět, nebylo nepohodlí. „Trochu. Není to tak zlé.“
„Dobře,“ řekl Tom a dotkl se jeho paže. „Bille, půjdu si pro pizzu – sejdeme se, až budeš mít svoje jídlo?“
„Uh-huh.“ Bill sklonil hlavu, až mu ofina zakryla výhled.
Tom ještě na chvíli zaváhal, prsty přejel po Billově rukávu, a pak se odšoural. Neměl na sobě běžecké tepláky a jeho nízko posazené džíny jej jako obvykle nutily se pohybovat způsobem, který Bill nazýval kachní chůze, což mu přišlo napůl roztomilé a napůl směšné. Toto odpoledne Bill upíral pohled na neforemný tvar Tomových džín a chtěl na jeho vzdalující se záda vystrčit prostředníček. Prý ´nebude to divné´, to určitě. Billova rozbolavělost nebo její nedostatek rozhodně nepatřila do konverzace, kterou spolu kterýkoliv jiný den vedli.
Ale zase, Bill předpokládal, že by bylo lepší předstírat, že spolu nedělali vůbec nic.
Tři místa od pokladny se Bill rozhodl, že vlastně zeleninu nenávidí. Zamířil ke smaženému jídlu a objednal si dvě porce mozzarellových tyčinek, porci pirožků a hranolky. S přihlédnutím k denní dávce vitamínů popadl ovocný nápoj Snapple.
„Tady jsem tě nenechal,“ poznamenal Tom, když se k němu připojil se svým podnosem. Napil se svého pití, zelená tekutiny stoupala nahoru jeho brčkem, a vůně pizzy na jeho tácu byla tak lákavá, až Bill začínal slintat.
„Rozmyslel jsem si to,“ zamumlal Bill. To dnes dělal často.
S pořízeným jídlem se vydali nahoru a ven na terasu. Bill se na místě zastavil a zazíral na trojici holek, která zasedla jeho a Tomův oblíbený stůl.
„To je v pohodě, pojďme si sednout sem,“ řekl Tom, šťouchl do něj loktem a ukázal k dalšímu stolu, méně exkluzivně umístěnému. Byl přímo uprostřed nádvoří, obklopený jinými stoly. „Přišli jsme pozdě, je to moje vina.“
Bill svraštil nos, ale následoval jej.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22
Billa mi je líto a Tom je blbec povídka je moc pěkná.
Začátek dílu byl ale šíííleně smutný! Chtěla jsem Tomovi něco udělat, když ani nenapsal, nezavolal…ale jo, zase na stranu druhou chápu, že nevěděl, co napsat, aby to nebylo divné…
Stejně chci vědět, jak to ten Tom má. Já si myslím, že mu Bill už pěkně dlouhou dobu leží v hlavě a myslím si, že k němu něco cítí, ale co když si to jen představuji? Nechci, aby se Bill trápil víc než teď, protože už teď mi jej bylo děsně líto. Na konci to Tom ale vylepšil, protože jsem myslela, že se už ani neukáže, ale on se jen zdržel…no, snad ne s nějakou holkou 😛 a teď se k Billovi chová hezky, tak uvidíme, co bude dál!
Moc děkuji za skvělý překlad!
Jednu sms-ku mohol zosmoliť, niečo, že dobré ráno a dúfam, že si ok. alebo nejakú podobnú somarinu… Billa mi je strašne ľúto. No som rada, že ho Tom neignoruje úplne a že ten tradičný obed dodržal aj keď s meškaním… je to drevo 🙂 Veľmi pekne ďakujem za super preklad.
Chudák Tom. Možno sa celý deň trápil a premýšľal, ako na Tom u Billa je a čo s nimi teraz bude, keď Bill vtedy tak náhle ušiel… A aj tak je za toho najhoršieho. Však uvidíme. Ďakujem za časť, teším sa na ďalšiu.