autor: Deni
Drobounké tělíčko se krčilo v bezpečí teplých přikrývek. Dnes jejich barva nebyla zlatavá, rudě zářily do bouřlivé noci. Na nebi za okny běsnila největší bouře, jakou kdy Bill zažil. Bohové se hněvali. Už jako malý chlapec měl z blesků a hromů strach, nikdy by jej však ani nenapadlo, že zažije blesky, jež ozařovaly celou oblohu každou vteřinou a hromy, jež svým rachotem přehlušily všechny okolní zvuky paláce.
Hlasitě vyjekl, když prudký vítr rozfoukal závěsy a hlučně se vehnal do jeho komnaty. Schoulil se ještě více do bezpečí měkké peřiny a tiše plakal. Přál si, aby už tahle noc byla za ním.
„Neboj se, maličký.“ Opět hlasitě vyjekl, když uslyšel jeho hlas blízko svého ucha. „Nic se neboj, nic se ti nestane.“ Lehký, příjemný vánek ovíval jeho tvář, jak pomalu stahoval peřinu z jeho hlavy. Toma píchlo u srdce, když viděl tu hromádku neštěstí, která se před ním krčila. Nepřál si víc, než smět ukázat svou tvář a pevně jej skrýt ve svém náručí.
„Nemám… nemám rád bouřky.“ Tichý šepot sotva přehlušil rachot hromů, přesto jej Tom zaslechl. Smutně se pousmál. I kdyby Bill bouřky rád měl, téhle by se bál. Jemu samotnému se ježily vlásky v týle, kdy jeho matka, nebo jiný z Bohů, zuřil.
„Jsem tady s tebou, nic se ti nestane.“
***
„Aaaa! Jak je to možné?! Jak?!“ Věci lítaly vzduchem, drobný služebníček se krčil za závěsem u dveří a mohl jen doufat, že jej nezasáhne Boží hněv. Afrodita rozezleně přecházela po své komnatě a házela vším, co jí přišlo do cesty. Její hněv byl nevídaný.
„Najděte mi ji!! Najděte!!“ Zlatá mísa s ovocem přistála před jejím vojákem. Nemohla to pochopit, kam se ta holka ztratila? Nikdo nevěděl, že ji chce vzít k sobě, tak jak je možné, že se po ní slehla zem?!
„Jestli mi ji nepřivedete, teprve poznáte, jaký je můj hněv!“ Pár kroky se přesunula těsně před vojáka a prst mu zabodla do hrudi. „Máte na to tři dny, ani o den víc!“ Opět se otočila a přešla na balkón, odkud sledovala běsnění blesků. Ona tu dívku prostě dostane!
„A až budeš tady, maličká, budeš se modlit, aby ses nikdy nenarodila.“ Její hrozivý smích se mísil s děsivou hudbou hromů.
***
Druhého rána se Bill probudil do dne zalitého zlatavou září slunce. Po nočním běsnění Bohů nebylo na nebi ani památky, vše se zdálo být jen ošklivým snem. Protáhl ztuhlé svaly a opatrně se posadil na posteli. Cítil se tak unavený, přesto jen myšlenka na jeho manžela, na jeho Toma, dokázala vykouzlit na jeho tváři drobný úsměv.
Oblékl se, dnes do bleděmodrého roucha, a pomalými krůčky mířil k jídelně, kde doufal, že se střetne s ním.
„Dobré ráno, pane.“ Usmál se a pokynul jednomu ze starších sluhů. Měl ho rád, byl to drobný chlapík s prošedivělými vlasy a kozí bradkou. Byl milý, vždy se k Billovi choval s úctou. Byl snad jediný v celém tomhle paláci, který mu nedával najevo, jak moc pohoršující je, že si jejich pán přivedl do domu chlapce.
„Dobré ráno, Atheasi. Oh, děkuji,“ opět se usmál, když mu Atheas odhrnul bílý, lehce průsvitný závěs do jídelny. Pár kroky došel až k obrovskému stolu, rozhlížel se kolem, ale nebylo jediné známky, že by s ním dnes Tom sdílel jeden stůl.
„Jsem tu, princátko.“ Otočil se a usmál se směrem k balkónu, odkud jeho hlas přicházel. „Už jsem jedl, teď jsi na řadě ty.“ Bill jen s úsměvem přikývl a už si nandával na talířek vše, na co měl dnes chuť.
„Vyspal jsi se aspoň trochu?“ Pozvedl hlavu, poprvé za celý měsíc, co žije v Tomově paláci, si Tom přisedl u snídaně na židli vedle něj. Pousmál se a mezi rty vložil kuličku hroznového vína.
„Ano,“ odpověděl po pravdě. Od chvíle, kdy u sebe cítil Tomovu přítomnost, se mu usínalo lépe, téměř bouři nevnímal.
„To jsem rád. Matka v noci zuřila. Takovou ji ještě neznám.“ Bill odložil pohárek s vínem a zadíval se do prostoru před sebou. „Copak?“
„Připadáš mi dnes smutný, Tome. Stalo se něco?“
Odfrkl si. „Myslíš ještě něco kromě toho, že se tě snaží má matka za každou cenu najít?“ Bill jen přikývl. Z Tomova hlasu cítil jasný smutek, i jeho chování bylo nepatrně odlišné. Něco se muselo stát.
„Víš, Bille.“ Postavil se a přecházel se po prostorné jídelně. Pro Billa to bylo jen jako lehounký větřík. „Zítra tě přijdou hledat tvé sestry a…“
„Mé sestry? Ony přijdou? Ach!“ Billův radostný hlas přerušil Tomova slova. Pousmál se, byl rád, že jeho princátko má radost, no on sám by nejraději tomuto shledání zabránil.
„Ano, přijdou na útes a budou tě volat. Nesmíš jim odpovědět, Bille.“ Polekaně uskočil a zakuckal se kouskem sýra, když pocítil horký závan jeho dechu ve svém obličeji. Musel být hodně blízko. „Nesmíš je pozvat do paláce, lásko.“
„Proč nesmím? Jsou to přeci mé sestry.“
„Ano, jsou, ale…“ Podíval se do jeho očí. Ty šťastné jiskřičky, které v nich vídal každý den, tam najednou nebyly.
„Říkal jsi, že od tebe mohu žádat cokoliv, že?“
„Ano, to jsem říkal, ale…“
„Tak mi dovol vidět je. Jestli opravdu přijdou, dovol mi shledat se s nimi. Jsou to už celá léta, kdy jsem je viděl naposledy.“
Povzdechl si. Copak mu může bránit? Může mu jen tak říct, ne?
„Dobrá, princátko. Jestli ti to udělá radost, budiž po tvém.“ S těmito slovy se kolem Billa rozvířil vzduch a Tom zmizel. Zůstal tu sám.
***
Celý den a celou noc už jej neviděl. Probouzel se do nového rána. Na snídani byl sám, Tom se neukázal. Bylo mu smutno, chyběl mu jeho hlas a jeho letmé doteky v podobě příjemného vánku. Chyběl mu Tom.
„Bille! Bille! Bráško!“ Polekaně sebou trhl, když uslyšel hlasy svých sester. Rychle upustil vidličku, která s rachotem dopadla na zlatý talíř, a utíkal k obrovskému balkónu, odkud měl výhled přímo na útes. Tom měl pravdu, opravdu tam stály obě jeho sestry a volaly jeho jméno.
Šťastně se zasmál a poslal sluhu, aby je přivedl. Nemohl se jich dočkat.
„Ariano! Orysay!“ Se šťastným úsměvem jim padl do náručí, neskrýval své slzy. „Ach, sestřičky moje!“
Po dlouhém přivítání je uvedl do své komnaty. Povídal si s nimi, vyzvídal novinky o otci a o tom, co se děje v jejich království. A ony na oplátku tahaly informace z něj o jeho manželovi. Záviděly mu. Všechen ten přepych, bohatství a šperky, manžela Boha.
„Ach, Billi, měl bys něco vědět.“ Ariana s Orysay se na sebe podívaly, nepatrně přikývly a opět se otočily k svému malému bráškovi. On je však příliš nevnímal. Přemýšlel nad tím, kde je Tom. Už druhý den o něm neslyšel, bylo mu smutno, uvnitř něj se rozpínalo stále větší prázdno.
„Bille?“
„Oh, ano,“ pohledem se vrátil zpět ke svým sestrám. „Omlouvám se, zamyslel jsem se. Tak,“ rozhodil rukama a nepatrně se pousmál. „Co bych to měl vědět?“
„Tvůj manžel není Bůh, ale drak! To proto se před tebou skrývá a neukazuje ti svou tvář!“ Zalapal po dechu. Tohle přeci není pravda, nemůže být!
„To jsou jen nesmysly! Tom není drak!“
„Oh, a proč jinak by měl jiné jméno, bratříčku? Nemůže používat přece boží jméno, není-li Bohem! Přemýšlej přeci, my ti chceme jen pomoci, bratříčku.“
Billa polil strach. Mohou mít jeho sestry pravdu? Ale to přeci nejde, on tomu nevěří, Tom nebude drak. Ale zase, proč by mu sestry lhaly? Vždy jim věřil, ony by mu určitě nelhaly. A Tom se před ním opravdu skrýval, co když pro to měl opravdu důvod ten, že by nebyl tím, za koho se vydává? Jeho mysl nahlodaly pochybnosti.
„Měl bys jej zabít, Bille. Až bude spát, jistě si nebude svou podobu hlídat. Usekni mu hlavu dýkou.“
***
Nastal večer, jeho sestry, ověšené šperky a zlatem, již palác opustily, a on byl nyní sám ve své komnatě. Sám se svými pochybnostmi. Možná by se měl jít přesvědčit, zda je to pravda.
Opatrnými krůčky se vykradl ze své komnaty a dlouhými chodbami mířil přesně tam, kam mu Tom vstup přísně zakázal. Směl se pohybovat po celém paláci, jen jeho komnatě se musel obloukem vyhýbat. Když si to Bill uvědomil, silně stiskl dýku mezi prsty a blížil se stále více k jeho pokoji.
Ze stolečku na chodbě vzal olejovou lampu a potichounku proklouzl do Tomovy komnaty. Lehkými krůčky se zatajeným dechem našlapoval měkkým kobercem až k jeho posteli. Nahnul se nad něj a dech se mu zadrhl v hrdle.
Byl to člověk. Ne, člověk ne. Byl to opravdu Bůh! Bůh s tváří tak krásnou, až se tajil dech. V porovnání s krásou Tomovy tváře ta Billova bledla, alespoň on si to myslel. V životě neviděl krásnější bytost, než bylo to na první pohled křehké stvoření, které pokojně dřímalo ve zlatých přikrývkách.
Vydržel by se celou věčnost jen tak dívat na jeho nádhernou tvář. Na lehce se chvějící řasy a na krásné, růžové a plné rty, které byly na povrchu lehce popraskané a vysušené, jak jejich majitel nasával vzduch do plic.
Zapomněl na čas, zapomněl na vše kolem sebe. A to byla chyba. Nahnul se ještě kousek nad spící bytost, když v tom se lampa nahnula a olej vystříknul. Dopadl na ruku spícího Toma a nepříjemně jej popálil. Jeho oči se v mžiku otevřely. Jen na jedinou vteřinu spatřil Bill nádherné, hnědé duhovky, než se láska jeho života proměnila ve vzduch a s hlasitým skučením větru zmizela.
„Tome! Tome! Ne, Tome!“
autor: Deni
betaread: Janule
Klikněte na anketu, díky. J. :o)
DENI! Ja síce viem ako to skončí ale t vieš že tá poviedka je krásna, dokonalá no jednoducho super. Aaaa xD
Achjó… Chudáček malinkej. Ty jeho ségry sou ae megery!!
Jejda!!! Já se bojím:-)) Né, Deni jak to děláš že píšeš tak krásně? To bylo úplně skvělí, rychle dááál:-)
já už vímjak tp zkončí,alespon podle originálu,ale tet lituiji že jsm ho četla…. měla jsem sipočkat,ale stejně je to krásný
a jestli se už neuvidí….tak se snad zblázním!
já ten original nečetla…. ja mam strach
bojim se, co přijde…. x(( ale Tom by Billovi neublížil ne..?? sem natěšená na pokráčko, je to strašně zajímavý… x))