autor: Petull
Tolik slov, tolik vět, nespočet otázek a jen zlomek odpovědí. Je to k zamyšlení. Nemá to odpověď, ani smysl. Je to další nezodpovězená otázka. Právě uvažuji nad něčím co nemá logiku, ale co nebo kdo ji vlastně má?…To nikdo neví. Z toho nám vyplývá další otázka bez odpovědi. Ze všeho na světě můžeme udělat otázku. Například, Proč jsou mi ty boty malé? Proč venku právě prší? Mám jíst ty ořechy? Na všechno se můžeme zeptat slovem „Proč“. U některých otázek najdeme odpověď, u jiných ne. A to je důvod dalších otázek. Otázky byly, jsou a budou. „Když jsem si přečetl tenhle odstavec, co jsem napsal, připomnělo mi to učebnici němčiny…Hrůza“
Když dobrý člověk udělá v životě chybu, snaží se ji napravit. Ne vždy to ovšem jde. Někdy nám dokonce ty naše chyby připadají správné, a proto je děláme, jiným ale správné nepřijdou, a taky proto se je snažíme napravovat. Mám tu pro vás další otázku.
Je chyba někomu bezdůvodně lhát.
Je chyba někomu bezdůvodně ublížit. Je chyba někoho zradit. Chyby děláme všichni. Nejsme bezchybní.
Je opravdu chybou, že lžu abych neublížil ostatním?
Je opravdu chybou, že lidem ubližujeme pro jejich dobro?
Je opravdu chybou, že lidi zradíme když o ně nechceme přijít?
Ano, je chyba někoho zabít, ale je chyba někoho milovat? Zabít-Milovat. Je to neskutečné dilema. Každý člověk se zamiluje nevinně. Nikdo si nemůže určit do koho se zamiluje, kdežto každý si může vybrat, komu vezme život. Láska si prostě nevybírá, a přesto to je hřích. A to nedává smysl-nemá to logiku-nemá to odpověď. Zamiloval jsem se a je to hřích. Dusím to v sobě, nemám odvahu a snad ani právo to někomu povědět. Trpím já a nechci, aby lidé trpěli kvůli mně. Jsem jenom lidská bytost-jeden z miliard a mám pocit, že už to dál nezvládnu. Všechno se na mě sype jako popel a já nemám sílu ho ze sebe sfouknout a jít dál.
Tak moc Ti to chci všecko říct, ale nemám odvahu. Třeba jednou, jak nám bude oběma sedmdesát, a my budeme mít děti, vnuky a kdo ví, možná i pravnuky. Ale tohle všechno je ještě ve hvězdách a říká se, že se má žít přítomností, a to je můj problém, nikdy jsem to neuměl a zřejmě to nikdy umět nebudu. Vždycky jsem řešil, co bude zítra, za týden, za rok, co na to řeknou ostatní, pochopí mě…?! Jen jsem chtěl říct, že i když mi bude sedmdesát, tak ty zůstaneš navždy v mém srdci, ať už jako bratr nebo jako má platonická láska. Teď nám bude dvacet a já zase přemýšlím co bude za padesát let. Sedím tady, brečím a píšu nesmysly. Tak moc bych tě chtěl mít teď u sebe, a ty bys tu byl se mnou, a já bych asi nebrečel a bylo by tu milion dalších „a“. Byli by jsme oba šťastni a já bych tu teď neseděl a nepsal tohle. Jenže tohle se nikdy nesplní, kvůli mé zbabělosti.
Strašně moc bych chtěl být princem z pohádky, Tím statečným, kteří klidně zabijí draka jen kvůli své milované princezně. Ty bys byl mou princeznou, pro kterou bych snesl modré z nebe. A nebo, že bych byl já ta princezna, kterou bys neustále hlídal, opečovával a také miloval? To je vlastně jedno, nechápu, proč to vlastně řeším, když stejně nikdy nenajdu odvahu Ti říct, co k Tobě ve skutečnosti cítím. Mám pocit, že je někde hluboko uvnitř mě nějaká velká černá díra do které padám a nemám se čeho zachytit. Někdy už si přeji, abych už dopadl a zůstal ležet na dně té propasti, jindy mám pocit, že se od toho dna jen odrazím a vzlétnu zpět k novým zážitkům s Tebou.
„Smích, slyším Tvůj nádherný smích, který ke mně doléhá až z kuchyně, kde se vybavuješ s naší babičkou, kterou jsi měl vždycky rád.“ Tohle je jasný důkaz, že umíš své city dávat najevo a nejsi žádný drsňák jak často píší bulvární plátky.
Žijeme myšlenkami a pocity. Ale já už nemůžu i nadále žít ve svých snech a myšlenkách. Mám téměř celý život před sebou a už ho nechci promarnit.
Chci se smát, plakat, radovat se, chci se smát s Tebou… Navždy.
Tvůj i babiččin smích náhle utichl, slyším kroky, Tvé kroky-poznal bych je mezi tisíci. Jdeš ke mně do pokoje a já vím, že musím.
„Bille, proč tu sedíš zavřenej, když je tady naše bábi?!“ Mluvíš pomalu a jasně a já jsem ohromen tvým úsměvem, který je nejspíš věnován mě.
„Víš… J-já Tě, Tome, totiž miluju.“
autor: Petull
betaread: Janule
Nádhera! Opravdu nááádhera!!
to bylo krásný. Tak neskutečně pravdivý. Opravdu úžasný
je to krásný! Moc!
krááááááááááááááásný…!!
hej pěkně napsané!Ale myslím,že by to chtělo pokráčko
Došla mi slova, úchvatné, dokonale napsané. Jak to děláš? Všechny ty pocity, myšlenky… Nádherná povídka, pravdivá, možná i poučná.
♥♥♥♥♥♥
to je užasny….
to je úchvatný, nádherný!!!
nádherný… x)) všechno krásně rozepsaný…. myšlenky tak strašně pravdivý… x))prostě dokonalý… x))
To bylo prostě ..dokonaly x) Úžasně napsaný, nebylo to jen tak "o ničem" xD vážně skvělý!