autor: Majka
Toma na cestě ke svému hotelovému pokoji nezastavila jen tlumená rána, která se ozvala z Billova pokoje. Byl to hlavně náhlý nepříjemně úzkostný pocit, který se mu rozlil celým tělem a donutil ho ustrnout uprostřed pohybu. Jako ve snu se otočil zpátky a několik okamžiků zíral na jen pár metrů vzdálené zavřené dveře. V hlavě mu hučelo, nebyl schopen jediné rozumné myšlenky, když se nejistě vydal chodbou zpět.
Přede dveřmi se opět zastavil. Měl nutkání okamžitě vrazit dovnitř a přesvědčit se o tom, že je Bill v pořádku… zároveň však tušil, že tomu tak není a měl neuvěřitelný strach vejít.
Váhavě zdvihl ruku a krátce zaklepal. S nepatrnou nadějí se zaposlouchal do tíživého ticha rozléhajícího se všude kolem. Neozvalo se vůbec nic, ani jediný zvuk, který by svědčil o přítomnosti někoho za zavřenými dveřmi.
Tom zaklepal ještě jednou, ale tentokrát už ani neočekával, že by mu Billův hlas odpověděl. Proto zároveň s tím sáhl do kapsy svých džínů a vytáhl kartu od bratrova pokoje.
Třásly se mu ruce, když ji zasouval do zámku. A v jeho tváři byly jasně čitelné obavy, když uslyšel známé cvaknutí a dveře se poslušně otevřely.
Chvíli trvalo, než jeho zrak pronikl přítmím, do kterého byl pokoj zahalen. Přivřenýma očima těkal po místnosti, dokud nezačal rozpoznávat jednotlivé obrysy nábytku. Billa nikde neviděl.
Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Něco mu bránilo v tom, aby rozsvítil světlo. Jako by tím mohl něčemu zabránit, čemu už zabránit nešlo.
Udělal dalších pár kroků a neustále se kolem sebe opatrně rozhlížel, pátral po sebemenším pohybu. Děsilo ho to mrazivé ticho.
„Bille?“ Tomův hlas zněl i jemu samotnému cize a vyděšeně.
Pomalu postupoval pokojem, prošel kolem postele směrem k pootevřeným dveřím do koupelny, až kousek od křesla zakopl o něco měkkého a poddajného. Podíval se pod nohy a ten jediný pohled na Billovo bezvládné tělo ho zmrazil na místě. Trvalo několik dlouhých vteřin, než se mu podařilo se opět nadechnout…
„Billé!“ Srdceryvný výkřik, který se mu vydral z hrdla, byl až po okraj naplněn bolestí, ještě nikdy v životě se necítil tak, jako v tento okamžik.
I přes paniku, která se ho zmocňovala, se donutil vrátit k vypínači ke dveřím a prudce rozsvítit světlo. Už nemělo smysl se schovávat před realitou. Ležela tu před ním v celé své naléhavosti, už před ní nešlo uniknout.
Tom jako v mrákotách došel zpět ke svému dvojčeti a klesl na kolena. Byl v obličeji skoro tak bílý, jako Bill. Po tváři mu tekly slzy.
Třesoucí rukou ho pohladil po chladné líci.
„Bille… prosím, otevři oči… prosím! Bráško… no tak, probuď se!“
Tichý hlas se mu zlomil zadržovaným vzlykem a teprve ten jako by ho přinutil opět logicky přemýšlet.
Rukou, doteď jemně hladící Billův obličej, sjel o něco níž, aby nahmatal krční tepnu. Nevěřícně zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že dnes už je to podruhé, co dělá tenhle pohyb. A už podruhé hlasitě vydechl úlevou, když pod svým dotekem ucítil – tentokrát ale opravdu slabounký – tepot.
Nespouštěje zrak z Billa, sáhl do zadní kapsy svých kalhot a na mobilním telefonu, který z ní vyndal, popaměti vyťukal mezinárodní číslo záchranné služby. Nikdy si nepředstavoval, že jej někdy bude muset použít. A už vůbec ne v souvislosti s Billem.
Během čekání na spojovatelku uchopil Billovu bezvládnou ruku a začal mu jemně třít prsty i dlaň. Snad si ani neuvědomoval, co dělá, jen se ho potřeboval dotýkat, cítit, že je tu pořád ještě s ním, vlít do jeho chladného těla trochu svého vlastního tepla…
Unavený ženský hlas v telefonu ho vytrhl z letargie:
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“
„Ehm… dobrý den, Tom Kaulitz… já… můj bratr…“ Tom najednou nevěděl, co říct.
„Copak je s vaším bratrem? Prosím, uklidněte se a řekněte mi, co se stalo, ano?“
Mladá žena na druhé straně linky byla zvyklá na podobné situace, řešila je denně. Takže to, co ji zarazilo, nebyla obvyklá panika v hlase volajícího… bylo to spíš jeho jméno.
Tom si s upřeným pohledem na Billa snažil utřídit myšlenky.
„On… Bill tu leží v bezvědomí… předtím zvracel a já ho tu nechal…“ Tomovi se při té vzpomínce znovu sevřelo hrdlo úzkostí. „Já jsem ho nutil jíst… můžu za to! Kvůli mně teď…“
Tom se zarazil uprostřed slova, telefon mu vypadl z ruky. Bill ztěžka otevřel oči a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
„Bille! Bože můj, Bille, já měl takový strach! Promiň mi to… promiň, jsem vážně idiot!“
Jemně své dvojče nadzdvihl a obejmul ho. Bill vděčně přijal Tomovu náruč. Ještě si pořádně neuvědomoval, co se stalo, ale bratrova blízkost mu dělala dobře.
„Haló? Pane Kaulitzi? Tome! Co se děje s vaším bratrem? Co je s Billem?“
Tom zabloudil pohledem ke svému telefonu, kde se ozýval naléhavý hlas a pak se znovu obrátil na Billa.
„Bille, volám do nemocnice. Takhle to nejde, někdo nám musí pomoc. Když jsem tě tu našel… bylo to hrozný, něco takového už nechci zažít… chápeš?“ Podíval se smutně na své dvojče.
„Ne… to ne, Tome… prosím, nechci do nemocnice!“ Billův hlas zněl nezvykle slabě, přesto byla prosba vyřčena s úpěnlivou naléhavostí.
„Ale já si vážně myslím, že bysme měli…“
Bill nenechal Toma dokončit větu.
„Tome… já nemůžu jít do nemocnice… nepotřebuju doktory… potřebuju tebe. Chci být s tebou!“ Zoufalství v Billově pohledu i hlasu nešlo přehlídnout ani přeslechnout. A Tom nemohl brášku znovu zradit…
Štíhlá světlovlasá žena o několik desítek kilometrů dál chvíli nepřítomně zírala na už zmlklý telefon. V mysli si znovu promítala celý rozhovor. Pak na papír načmárala pár poznámek a tentokrát ona sama vytočila telefonní číslo…
autor: Majka
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, dík. J. :o)
a ona jim tam pošle pomoc..teda doifám..Bill jí potřebuje!
To je jasny, že sami to nezvládnou…
Och..Nádherný…Jak Bill řekl tomovi, že potřebuje Toma…to bylo dokonalý…^^ Už se těším na další díl, jen doufám, že Tom Billa donutí do nemocnice, jinak to nezvládne..:-(
Kam volá slečna, ježiši to je napínavý! A ten Bill, má si nechat pomoct, s Tomem tohle nezvládnou sami.
Je to krásný, že chce být s Tomem, ale já chci, aby byl Bill zdravej, prosím prosíím:-).
Krásnej díl, jako vždycky:-)
dá to do tisku beztak O.o
Zvládnou to sami? To už tady jednou bylo, kluci, a podívejte se, jak to dopadlo. Kdepak, Bill musí do nemocnice. Už tak si myslím, že je ta anorexie dost vážná.
Dílek boží, jako vždy, už mi docházejí slova chvály. Moc se těším na další díl.
Co se týče poslední věty – doufám, že to ta babka nenahlásí do bulváru. Taková mrcha to snad být nemůže. Dvojčata mají už tak dost problémů, nepotřebujou mít další =)
oh bože rychle dáál. Já se taky asi zhroutim ale nervově. Někdo jim prostě pomoct musí
Mizuki: ty jo nestraš. Ještě toho trochu 😀
Dáááááál!!!!! Dááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááál!!!!!
Ne, fakt, suhlasim s Mizuki 😐 Podla mna to mrdne do novin XD