autor: Janule
BILL
Panebože! Já idiot! Tušil jsem, že se jednou něco posere, ale že to přijde takhle blbě, to mě ani ve snu nenapadlo… že já kretén tam Toma zamykal. Nejspíš se vzbudil, když jsem tady vzteklej hulákal a teď chce ven a netuší, co tím způsobuje… asi si myslí, že je to nějakej blbej fór… Baba Krautnerová na mě zírá, ta její učnice taky, zřejmě čekaj, co teď udělám. Honem… musím si vymyslet nějakej smysluplnej důvod, proč jsem ho tam zamknul… do prčic, mysli, Bille, mysli… Davídek na mě kouká, čeká, co udělám. Postavím se, zašmátrám v kapse a podám mu klíč.
„Myslíš, že strejdu budeš umět odemknout?“ zeptám se ho, a když přikývne a odfrčí pryč, zase si zničeně sednu. Krautnerová sáhne do svý hnědý hnusný kabelky a vytáhne stříbrnej diktafon. Zapne ho a postaví mezi nás na stolek. Zřejmě začíná výslech…
„Neříkal jste mi, pane Kaulitzi, že váš bratr má byt v prvním patře?“ pronese ostře řezaným hlasem, aniž by se o diktafonu zmínila. Výslech jak na policii. Mám cukání se zeptat, proč ho zapnula, ale teď si zrovna nemůžu moc vyskakovat, musím držet hubu a snažit se to nějak vysvětlit. Tak do toho…
„Neříkal jste mi, pane Kaulitzi, že váš bratr má byt v prvním patře?“ pronese ostře řezaným hlasem, aniž by se o diktafonu zmínila. Výslech jak na policii. Mám cukání se zeptat, proč ho zapnula, ale teď si zrovna nemůžu moc vyskakovat, musím držet hubu a snažit se to nějak vysvětlit. Tak do toho…
„Ano, samozřejmě, je to tak,“ souhlasím, snažím se mluvit pomalu a klidně, ale v hlavě mi to pořád šrotuje jako v mlýnici. Co jí říct, aby mi uvěřila, sakra?! Nemůžu to dál protahovat nic neříkajícími odpověďmi. Pozná, že zdržuju schválně, musím mluvit a na něco, sakra, přijít.
„Tak co dělá váš bratr u vás v ložnici?“ položí další logickou otázku. Když chvilku civím, dodá: „Chápejte, vzhledem k udání, které na vás přišlo, se na to zcela logicky musím zeptat.“ Jen přikývnu. Co tady dělá… no co asi?
„Spí,“ vypadne ze mě jako z idiota. Ježiš… musím to hned nějak napravit, bude si o mně myslet, že lžu, nebo že jsem dementní. Ale proč tady Tom spí, pomoz mi, Bože, nebo se do toho zamotám… Vtom si na něco vzpomenu! Hurá, to bude ono! Nadechnu se, a snažím se mluvit jistě a klidně. „Víte, on byl bratr včera na mejdanu s přáteli a vrátil se v noci v dost podroušeném stavu,“ vymýšlím si, ale současně vzpomínám, jak jsem ho před rokem našel opilého na schodech. „Tak jsem ho vzal k sobě, protože dotlačit ho v tomhle stavu nahoru do schodů bývá dost problém,“ už zase nasadím nepatrný úsměv, jsem rád, že jsem si vzpomněl, jak Tom vypadá, když se opije. Vlastně mluvím pravdu, akorát, že brácha včera nikde nebyl.
„Aha, a proč jste ho neuložil třeba tady na sedačku?“ padne další dotaz.
„Protože ho z ní bolí záda,“ vyhrknu okamžitě logickou odpověď… to je vlastně taky pravda. „A krom toho, někdy se stává, že po mejdanu zvrací, takže jsem ho chtěl mít nablízku, aby se neudusil. Někdy je se staršími bratry víc starostí, než s vlastními dětmi,“ dodám trošku blahosklonně, nasadím spiklenecký úsměv a jsem rád, že mi ho opětuje aspoň slečna naproti, když baba se tváří pořád jak profesorka při zkoušení.
„Zní to všechno moc hezky, pane Kaulitzi, ale ještě se musím zeptat na jednu důležitou věc. Proč jste bratra v ložnici před námi zamkl…?“
Čekal jsem to. Ale naštěstí už jsem to stačil v průběhu výslechu vymyslet. Momentálně mi to v hlavě šrotuje jako nikdy… zhroutit se můžu, až odejdou, teď musím sáhnout do rezerv a vypotit ze sebe to nejlepší, co umím. Z předsíně se mezitím ozývaly zvuky splachování záchodu, pak vody z koupelny a naposledy zaklapnutí dveří ložnice… uff. Už jsem se bál, že Tom mi sem přijde vynadat a ona se ho zeptá, kde byl včera na mejdanu a kdy se vrátil. Asi by na ní čuměl jako na cvoka. Tom ale s mým dítětem nemá oficiálně nic společnýho, tudíž by ho neměla mít právo nijak vyslýchat, je tady vlastně jen na návštěvě. Ale stejně jsem si oddychl, když zase zmizel, udání se týkalo i jeho. Tak jdeme na to, snad to zachráním.
„Já ho tam nezamkl před vámi…“ snažím se znít udiveně. „To bylo kvůli Davídkovi,“ odpovím už klidněji, snad mi to sežerou. „On má ve zvyku Toma budit dost nevybíravými způsoby. Nechtěl jsem, aby ho vzbudil, zatímco vám půjdu otevřít. Bratr bývá po prohýřené noci dost nepříjemný,“ udělám z něj vrahouna malejch dětí, kterýho jsem musel zamknout před vlastním synovcem, aby mi ho nesežral. Chudáček Tom.
„Aha, takže Davídek budí strýčka často?“ vypálí na mě otázku, kterou jsem nečekal. Do prdele! Chytla se něčeho, co mě nenapadlo.
„Jen, když tady občas Tom přespí, ale taky ho chodí budit nahoru k němu do bytu,“ lžu už zcela nepokrytě a doufám, že sem zase Dejv nenakráčí a celou tuhle moji pohádku nezkazí nějakým svým pravdivým prohlášením. Prozatím si poslušně hraje v pokojíčku.
„Pane Kaulitzi,“ osloví mě dost významným tónem Krautnerová. „Takže… abychom si to shrnuli…“ nadechne se. „Musíte uznat, že vzhledem k obsahu udání, které na vás přišlo, je tato situace krajně podezřelá. Váš bratr spí s vámi v ložnici. Předpokládám, že v manželské posteli, jestli si dobře pamatuji vybavení z minulých kontrol.“ No jistě… baba zvědavá, musela vlézt všude, nejradši bych jí něčím praštil. Ona ale hned pokračuje.
„Z toho, co mi řekl váš syn, vyplývá, že se s ním váš bratr téměř denně večer koupe, vypráví mu před spaním pohádky, pravidelně s vámi večeří, obědvá i snídá, což svědčí o tom, že je tu častěji, než na pouhé návštěvy, jak se mi tu snažíte tvrdit.“ Bože můj… ta baba se prostě rozhodla, že ten dopis je pravdivej a já s tím nejspíš vůbec nic neudělám, protože jsem na to nebyl připravenej. Začínám se pomalu ale jistě dusit, jak se snažím vypadat klidně, ale moc se mi to nedaří. Musím to poslouchat a snažit se tvářit neutrálně.
„V předsíni visí několik kusů oblečení vašeho bratra, na poličce leží jeho čepice a pod nimi několik párů bot, které vy zcela jistě nenosíte, natolik už vás za ten rok znám. Předpokládám, že kdybych se podívala do koupelny, což není nic složitého, najdu tam jeho kartáček na zuby a soupravu na holení. Nepamatuji se, že bych zde totéž viděla, když jsem tu byla na předem ohlášených návštěvách. Vždy tu byly jen vaše vlastní věci, což ve mně vyvolává dojem, že jste to přede mnou pokaždé schovával.“ Tváří se, jako by vyhrála v loterii, baba hnusná… momentálně je ze mě intelektuální troska, přestává mi to myslet. Dostala mě… mohla by dělat na kriminálce, baba zvědavá… má naprostou pravdu, vždycky jsem všechny Tomovy věci pečlivě uklidil… teď vidím, že to byla chyba. Velká chyba…
„Myslím, že kdybychom se víc porozhlédli po vašem bytě, našli bychom toho daleko víc, nemám pravdu?“ zeptá se, a já se zmůžu jen na nesouhlasné vrtění hlavou. „Vypadá to, že tu váš bratr s vámi bydlí, ačkoliv jste tvrdil něco jiného, aniž byste k tomu měl jakýkoliv důvod. Když lžete v této otázce, nejspíš lžete i v dalších věcech, že? Například v tom, jaký vztah je mezi vámi a bratrem. Myslím, že budete muset uvést nějaký pádnější argument k tomu, abych naší paní ředitelce mohla s čistým svědomím říct, že to udání bylo nesmyslné, a že váš syn nežije v prostředí, které je pro výchovu nezletilého dítěte absolutně nevhodné,“ vyčkávavě na mě hledí. Bože, co jí mám na tohle říct? Myslí si snad, že si to tu s Tomem rozdáváme a Dejv přitom na nás kouká? Co chce vlastně slyšet… Vždyť už mě stejně popravila, tak proč po mojí mrtvole ještě dupe? Musím se vzchopit a začít se nějak bránit…
„Já nevím,“ vydechnu nešťastně, „možná to tak všechno vypadá, ale není to tak, věřte mi!“ upnu na ni oči a snažím se působit nešťastně, jak to jen jde. „Je to nejspíš souhra všech možných náhod… Nevím, co by vám mělo posloužit jako pádný argument? Můžu vám jen přísahat, že to, co se píše v tom anonymu, je naprostý nesmysl. Ano, nepopírám, že máme s bratrem hezký vztah, ale pochopte… jsme dvojčata. Člověk, který nemá dvojče, tohle nemůže nikdy pochopit. Jsme od narození duševně spojeni pevným poutem a představa, že od sebe budeme odloučeni, je pro nás noční můra už od dětství,“ vysvětluju, a ona mě naštěstí se zájmem poslouchá. „Vždycky jsme říkali, že jednou budeme bydlet společně, ale to neznamená, že spolu spíme, paní Krautnerová! To je jen prachsprostý výmysl, kterým nám chce někdo ublížit a já vím proč. Jsme slavní, jsme bohatí, a tím jsme strašně zranitelní…“ vžívám se do toho, snad se mi daří hájit dobře. Musím přidat další argumenty, jinak nevím, co se může stát. „Můj bratr je vyhlášený holkař, každou chvíli si nějakou přivede do bytu nahoře. Já mám… tedy měl jsem přítelkyně, mám syna… co ještě víc vám mám dokazovat? To obvinění je prostě absurdní,“ nešťastně vydechnu. Fakt nevím, co chce slyšet.
„Ano, váš bratr byl v tisku vždycky prezentován jako dívkař, řekla bych slušně, ale co vy? Neslyšela jsem nikde o tom, že byste měl momentálně přítelkyni, což je zvláštní. Jste se synem sám, ženská ruka by se vám určitě hodila, i když jste jako otec vzorný,“ uzná.
„Ale já jsem měl přítelkyni,“ vyhrknu na svou obranu. Sabine byla přece mediálně známá, všichni o ní věděli, hráli jsme to tak dobře…
„Ale teď už rok nikoho nemáte. Vzhledem k udání je to podezřelé, pane Kaulitzi,“ mluví se mnou jak s malým děckem, „mimochodem, v tom anonymu se píše, že váš vztah s ní byl jen zástěrka, nikdy nebyl pravý, ve skutečnosti jste s tou slečnou nikdy nechodil. Jestli mi nedáte opravdu pádný argument, proč ten anonym ignorovat, budu muset váš případ nahlásit na policii, vašeho syna svěřit do dočasné pěstounské péče, než se celá věc vyřeší… incest je trestný čin, pane Kaulitzi,“ výhrůžně pronese Krautnerová a já mám najednou pocit naprosté paniky. Panebože! Čím mi to tady vyhrožuje!? Chce mi vzít Davídka? I po tom, co jsem jí řekl? To ne! To přece nejde… do pěstounské péče… policie… vyšetřování… „No to ne!“ vyhrknu nahlas. „To nemůžete!“ vyskočím ze sedačky a nejspíš vypadám jako blázen. Cítím, jak rudnu v obličeji, ruce se mi začínají klepat, srdce bije na poplach.
„To budeme muset, pane Kaulitzi. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že nám neříkáte pravdu,“ obviní mě Krautnerová s naprostým klidem a sáhne po kafi, aby se napila. Zoufale na ni zírám, jen mlčky kroutím hlavou, a vtom mě upoutají oči slečny, která celou dobu mlčela. Dívá se na mě, jako by mi chtěla něco naznačit, jako by mě chtěla očima k něčemu přitáhnout. Sleduju její pohled, který skončí na časopise, ležícím na stole. Nenápadně na něj ukáže prstem, jako by mi chtěla něco říct. Ale co? Pomalu si z prsteníčku stáhne stříbrný kroužek, a zase si ho navlékne zpátky na prst… Vtom mi to docvakne. Ano… to je asi jedinej pádnej argument, kterej by mohl na Krautnerku zabrat. Sice je to skok do propasti, ale momentálně mi nic jinýho nezbývá. Sednu si zpátky na sedačku, zhluboka se nadechnu, zavřu oči a nahlas řeknu:
„Dobře… chcete pádný argument, máte ho mít. V něčem jsem vám skutečně lhal, ale není to tak, jak si myslíte. S bratrem to nemá co dělat. Já… budu se ženit.“
V pokoji nastane hrobové ticho. Slyším svůj dech, svoje srdce, jak uhání, div nezakopne, ruce se mi klepou jako starý babce, ale doufám, že tohle zabere. Je to poslední možnost. Sabine mě nejspíš zabije a zakope mou mrtvolu sto sáhů pod zem, ale v tuhle chvíli je to moje jediná šance. Nemůžu připustit, aby nás s Tomem začali vyšetřovat. To by byl konec všeho. Neměl jsem jinou možnost… Neměl…
„Opravdu?“ povytáhne obočí Kratunerová. „No konečně něco konkrétního,“ tváří se najednou spokojeně. Asi jí dělá dobře, že ze mě vytáhla něco strašně tajnýho… ano, to bylo tak tajný, že o tom nemá tušení ani panna nevěsta…
„Výborně, takže nám jistě taky prozradíte, kdopak je ta šťastná, že?“ pronese a nejspíš čeká, že se začnu vykrucovat. Já mám ale stejně jenom jednu jedinou možnost…
„Sabine Zeilerová,“ odpovím bez váhání. Není nikdo jiný, kdo by to pro mě mohl udělat, jenom ona. Bude to sice šílenej průšvih… ale jde tu o Davídka… o nás, o náš budoucí život… kdyby nás s Tomem začala vyšetřovat policie, nepochybuju, že by nakonec něco vyšťourali a obvinili nás z incestu… to nesmím riskovat, snad to Sabine pochopí. Třeba se mi podaří z toho nakonec nějak vybruslit…
„To je vaše bývalá přítelkyně, ne?“ udiveně vytáhne obočí. „Jak jste spolu dlouho?“ zeptá se pochybovačně.
„Celkem tři roky,“ doufám, že jsem se nesekl, tak nějak to bylo. „Odstěhovala se odtud, když jsem dostal do péče Davídka, pro média jsme se na oko rozešli,“ vysvětluju madam sociálce, čumí na mě nedůvěřivě. „Sabine nechtěla být vnímána jako Davídkova macecha, bylo potřeba, aby si nejdřív zvykl na mě, pak teprve na někoho dalšího. Doporučila nám to dětská psycholožka i náš manažer kvůli kariéře. Osamělý otec byla pro fanynky lepší varianta, dojemnější,“ snažím se ji přesvědčit. „Tajně jsme spolu ovšem byli dál. Sabine s Davídkem mají momentálně krásný vztah, bere ji prozatím jako tetu. Klape nám to skvěle, i když je obtížné se před médii schovávat a udržet vztah v tajnosti,“ usměju se omluvně, aby pochopila, že moje lži jsou čistě kvůli slávě. „Neslyšel jsem ale nehoráznější lež, než že jsme spolu nikdy nechodili,“ naoko se rozčílím, aby bylo jasno, že tohle určitě není pravda. „Je to nesmysl! Miluju ji a chci si ji vzít za manželku,“ lžu, jako když tiskne a nasadím ublížený výraz. Krautnerová mě sleduje, nejspíš jí hlavou běží všechny moje předložený argumenty, a když pochopí, že dál už mluvit nebudu, pokývá hlavou.
„Jistě… chápu, jste slavný, máte jiné podmínky než my obyčejní smrtelníci,“ zatváří se sice chápavě, ale současně na ní vidím, že jí to není moc po chuti. Slečna vedle ní se na mě povzbudivě usmívá, vezme do ruky časopis a zeptá se: „Vybíral jste šaty pro nevěstu?“ Nejspíš mi chce pomoct, aby její nadřízená definitivně uvěřila mojí pohádce.
„Ne, to ne,“ usměju se, „spíš pro sebe,“ mrknu na ni. „Nějak se nemůžu pořád rozhodnout,“ dodám. Zasloužila by si víc než jen úsměv a mrkání, nejspíš nás tři svým nápadem zachránila, měl bych si zjistit její jméno a pozvat ji na svatbu. Jestli teda nějaká bude… nebo aspoň na koncert, pokud je fanynka. Podle občasných pohledů, u kterých ji přichytím, tipuju, že je… určitě alespoň bývalá.
„Máte už termín svatby?“ zeptá se úsečně Krautnerová. Panebože! Jsem idiot, tohle mi nedošlo. Termín… nějaký datum, na to se ptá… mysli, Bille, mysli. Chvilku na ni překvapeně zírám, a snažím se honem vykoumat, jak obejít další past, do které nesmím spadnout… „Já vím, že kvůli médiím ho nejspíš nechcete prozradit,“ pronese trošku naštvaně, „ale pro naši paní ředitelku to bude snad dostatečný důkaz toho, že na pomluvách v anonymu není vůbec nic pravdivého,“ vysvětluje mi. No… to je sice hezký, že paní ředitelka bude v klidu, ale kde vezmu honem datum svatby?
„No…“ váhavě uznám, že má pravdu. Horečně přemýšlím, komu ukrást svatbu, jestli Gustavovi nebo tátovi, ale všechno je to moc brzy, to by se stejně nestihlo. Ale byla tu přece ještě třetí svatba… svitne mi na mysl. Sice z ní nakonec sešlo, ale snad ji Filip zapomněl zrušit, určitě na to neměl myšlenky, když ležel v nemocnici. Mohli by mít ten den ještě volno…
„Máme to 15. září,“ tvářím se, že jí to říkám s velkým sebezapřením. „Ale kde, to vám s dovolením už neřeknu, snažíme se to před veřejností tajit do poslední chvíle,“ dodám, kdyby náhodou ten zámeček u Hamburku nevyšel. Jestli to Filip duchapřítomně zrušil, jsme nahraní, ale snad něco seženu, panebože… i kdybych si měl Sabine vzít na úřadě, ta svatba prostě musí být. Jinak jsme v háji a přijdeme o Dejva…
„Dobře, budu vám tedy věřit,“ uzavře to Krautnerová a slečna vedle ní se usměje. „Ale berte na vědomí, pane Kaulitzi,“ dodá přísně, „že odedneška jste pod naším drobnohledem. Dnešní kontrola se může kdykoliv zopakovat, s tím počítejte, jsme povinni chránit zájmy dítěte, to je náš prvořadý úkol,“ přednáší, div přitom nemá zdvižený ukazováček, aby to zdůraznila. „Předpokládám, že nám co nejdříve po svatbě doručíte ověřenou kopii oddacího listu, abychom si byli jisti, že tohle celé nebyla jedna velká komedie,“ uzavře to s vážným výrazem, vypne diktafon a strčí ho zpátky do kabelky. Když pečlivě zapne zip, zvedne ke mně pohled. „Ještě bych vám ráda něco doporučila, jen tak mezi námi, mimo protokol,“ malinko se usměje. „Bylo by lepší, kdyby se váš bratr po svatbě odstěhoval. Dokud bude bydlet v jednom domě, podezření se nezbavíte a nás tím pádem také ne. Ale jinak myslím, že nám to stačí, že, Greto?“ zvedla se mezitím ze sedačky a podívá se na svoji svěřenku. Ta jen s úsměvem přikývne, dopije zbytek jahodového čaje a následuje ji ke dveřím. Ztěžka se zvednu, abych je vyprovodil. Tohle byla bezkonkurenčně nejhorší čtvrthodina v mém dosavadním životě. Ani toho zrzavýho idiota v budoucnosti, co mi mířil pistolí za krk, jsem se tak nebál, jako týhle zákeřný saně. Ještěže s sebou měla tu dobrou vílu…
Sotva se držím na nohou, ale musím se sebrat… nemůžu se tu teď hroutit, musím to zahrát celý až do konce, když už jsem s tím začal. Jako ve snách se ploužím za nimi chodbou, otevřu dveře, a čekám, až všichni tři dojdou k brance. Loučení jsem skoro nebyl schopen vnímat, připadám si, jako by celej svět byl v mlze, která mi brání vidět ostře. Zmáčknu tlačítko, abych ty tři vypustil na ulici, a když se ozve kovové klapnutí branky, s úlevou zabouchnu dveře.
Tak. A co teď…
autor: Janule
betaread: Áďa
Awwww jdu číííst
No můj ty bože!!! To je baba blbá. Ale co si bude myslet Greta? Ta ví, že ždná svatba se neplánuje a asi jí došlo, že mezi nima něco bude. No, ale to je jedno, chci vidět výraz Sab a Toma, panebože tohle se ještě tak komplikuje. Gretka bude teď jejich veliká kámoška ne?:D
Ten Dave, kdyby malilinko zalhal:D:D:D. Ale ne on za to nemůže no, ovšem je to teda pěkná šlamastika:D
Já nechci aby si vzal Sabine ='( To je tak nefér! =/ :-@:-@ A tu bábu bych prohodila voknem!!!
Kluci to teďkom budou mít těžký…:-( A nechci aby si Bill vzal Sabine a aby se tom musel odstěhovat! Chtělo by to, aby Filip vytvořit stroj času a pěkně všecko vrátil…
Sakra sakra sakra! Už aby byl Béda oprawenej.
ta krautnerová mě pěkně naštvala… všechny tyhle sociální pracovnice… řeší případy dětí, které jsou očividně spokojené, nic jim nechybí, ale aby se pořádně zabývaly doopravdy týranými dětmi, to ne… i kdyby se davídek dozvěděl, co spolu táta se strejdou dělají, myslím, že mu to neublíží tolik, jako kdyby ho nějaká kráva krautnerová šoupla do cizí rodiny… a tím nechci kritizovat Januli za to, jak to napsala, spíš mě rozčiluje, že to tak doopravdy je, nejen v povídce…
no nic, jinak povídka je skvělá, jsem zvědavá, jak to s tou svatbou dopadne, jestli fakt bude… ale asi jim nic jiného nezbyde. moc se těším na další díl;)
Sedět tam já, tak to celý sežeru i s navijákem 🙂 Sabine bude snad vraždit pouze pohledem, takže žádné ztráty na životě se konat nebudou 🙂
No to mi neříkej, že mu Sabine radostí skočí kolem krku!!! Jéžíš, a ukrást nebohý mrtvý vědkyni termín svatby!! A Tom. Odstěhovat se! Navíc by je Greta mohla všechny skvěle vydírat. No já si snad budu muset dát panáka, abych tohle rozdejchala 🙂 Nejlepší by asi bylo, kdyby Filip vymyslel nový auto a hlavní aktéři by se zvesela přemístili do nějakého příhodnějšího prostoru, tady jim pšenka nepokvete. Hele, a nebo by mohli nechat za úplatu odstranit tu sociální pracovnici.;-) No jo, to je blbost, to by museli nechat vybít půlku úřadu, ale co už, viva la famiglia!!! 🙂
No, už jsem se trošku uklidnila, bože tys mi dala 🙂
Ale opravdu bych ráda viděla, jak se bude Sabine tvářit, až jí Bill sdělí datum svatby. Je to sice moje oblíbená literární postava, ale že by byla až takovej anděl? A už vůbec si nedovedu představit, co na tuhle situaci bude říkat Tom. Půjde Billovi za svědka? Jé anebo ne, ať to radši odsvědčí Sabine, to bude lepší. No jo, když se to tak vezme, Bill se vlastně musí ženit :)))
Ve volných chvílích přemýšlím o tom hnusném udavači, ale nezdá se mi, že by třeba zrovna Andy věděl o fingovaném vztahu Sabine a Billa. Doufám, že ta zákeřná krysa bude někdo docela jiný 🙂
Taky jsem chtěla napsat něco v podobném duchu jako Rosalie, souhlasím s ní, ale nechtělo se mi zbytečně se rozčilovat.
Takže ve čtvrtek. Těším se 🙂
ježiš ta je vlezlá… Chudera Sabine vždyť je přece s tím Frankem ne? Nemůže si brat Billa, ale zase nechci aby mu vzali Davídka 🙁
Tak to je mazec, tywe! xD
Ježiši do čeho sem ten vztach dvojčat dostal.
Ha a teď mi docvaklo, že ten úryvek z prvního dílu..bude asi z Billovi svatby se Sabine:-D..to jsem blesk! xD
no co teď?? vezme si Toma?? bože Janule ty mrško.. sem zvědavá jak z toho vybruslíš.. jo a Tomi se nesmí odstěhovat..!! prostě ne!!
Já bych ju srazila z té židle x((
CO se do toho sakra se*e ?? 😀 Zase čekat do čtvrtka… Ts xDD
co teď? Teď si Bill bude muset vzít Sabine, která to bude muset vysvětlit Frankovi…xD
No mě tedy to jednání se sociálkou docela nadzvedlo. Osobně tyhle typy nesnáším. Nemám s nimi sice zkušenost, ale asi bych jednala jinak než Bill. Na základě anonymního udání mu přece nemůžou Dejva vzít, ne? Vždyť on a Tom jsou rodina, nikdo jim nemůže zakazovat spolu bydlet. I kdyby to přebrala policie… nejsem si jistá, kdo nese důkazní břemeno, ale rozhodně by se to blbě prokazovalo. ach jo… ta baba mě tak vytočila, že vůbec nejsem schopná litovat Sabine a Franka. I kdyby se oženil, tak se zas tak moc nestane. Sabine se nastěhuje nahoru k Tomovi a Tom bude dole s Billem, no co. Grrrr! Jen mě zaráží, co všechno v tom anonymu nebylo. Musí to být někdo jim hodně blízký a protože jsi jednou tak obhajovala Hanu s tím, že jsem proti ní nepochopitelně zaujatá… mohla by to být Sabine, kdo je udal? Nic neříkej, já si počkám.
Ježiš, z tohodle teď neusnu 😀 Takový nervy jsem měla naposled u první řady. Chudák Bill, já jsem s nim zas tak cejtila, fuj
Ale vubec nemám ponětí, kdo může bejt ten podrazák, co je napráskal… Ať přemejšlim, jak přemejšlim 😀
To byl adrenalin, prožívala jsem to s Billem… ještěže tam aspoň nepřišel Davídek a nezkomplikoval to ještě víc, než už to je. Ta svatba je sice zoufalý nápad, Sabine nebude nadšená, a pokud je zamilovaná do Franka tak už tuplem ne… Ale zřejmě je to jediné východisko, dokud se Filipovi nepodaří sestrojit Bédu.
Přestože to Gréta zachránila, dostala se jí tím do ruky mocná zbraň, která mě děsí… je to sice (bývalá) fanynka, ale o twincestu se nevyjadřovala pozitivně, takže netuším, co od ní čekat. I když teď dostala plusový body, tak si nemůžu pomoct, ale nemám ji ráda… zatím. Kdoví, jak velkou a důležitou roli jí přisoudíš. Podle toho se zařídím:D
No tak tohl je vážně v prdeli! :/
Nakonec se ta moje blbá předpověď toho, že ten, kdo se žení bude Bill, bude pravdivá. Chápu, že tohle bylo jediné rozumné řešení a nic jiného se nedalo dělat, ale nadšená z toho nejsem ani trochu. Nedokážu si představit, že bych měla být v Tomově situaci. Asi bych žárlila i když bych neměla proč. I když bych věděla, že je to jen nafingované, tak by mě mrzelo, že to nemůžu být já, koho si Bill bere. Připadala bych si asi vážně blbě.
Achjo, mě je z tohoto vážně na nic 🙁