autor: Deni
„Tatínku! Ale já nechci, nechci od Vás odejít!“ Z krásných očí kanula jedna slza za druhou.
„Bille, chlapče.“ Opatrně prohrábl svými prsty uhlově černé vlasy, dlaní sklouzl až k tváři. Jeho syn se něžně stulil k jeho ruce a líbal jej do dlaně, stále plakal.
„Prosím Vás, tatínku, neposílejte mne pryč. Prosím Vás.“
„Odpusť mi to, chlapče. Nechci nahněvat Bohy.“ Políbil jej na čelo a otočil se k odchodu. „Oblékni si to, Bille.“
Zůstal sám. Schoulil se na zem k nohám postele a tiše plakal. Srdce se mu trhalo na milion kousků. Nedokázal pochopit, jak jej otec může poslat pryč. Vždyť mají jen jeden druhého, jak mu tohle mohl udělat? On nepotřebuje ke svému životu lásku, vždyť je takhle šťastný!
„Princezno Psyché? Jste hotova? Pan král již čeká.“ Do jeho pokoje vešla dívka jen o pár let mladší než byl on sám a pokorně se poklonila hned, jak na ni padl jeho pohled. Setřel slzy a postavil se na nohy.
„Gabriel,“ povzdechl si. I toto děvče mu bude chybět. Všichni tady mu budou chybět. „Řekni otci, že hned přijdu.“ Dívka jen přikývla, poklonila se a rychlými krůčky opustila pokoj. Bill se zhluboka nadechl a shodil ze sebe své dosavadní šaty. Své drobné tělo zamotal do černého roucha a naposledy se rozhlédl po své komnatě. Již nikdy se sem nepodívá.
Když procházel dlouhou chodbou, do očí se mu opět tlačily slzy, přesto šel však s hlavou hrdě vztyčenou.
„Jsem tu, otče.“
„Ach.“ Starý král tiše vydechl a natáhl svou ruku. Bill se jí zlehka chytil a pomalu se vydali v čele královského průvodu k útesu. S každým krokem se chvěl více a více. Bál se toho, co na něj čeká, co s ním bude.
***
Přecházel po své komnatě, snažíce se přimět čas plynout rychleji. Nemohl se dočkat večera, kdy si k sobě do paláce přivede jeho. Tu nejkrásnější bytost na zemi. Stále se nakláněl z okna a pohledem posouval slunce blíže k obzoru. Každého, kdo s ním toho dne chtěl mluvit, odbyl. Byl nepříjemný, nevrlý a nervózní.
„Pane, nesníte něco?“ Drobná dívka postavila před Toma tác plný ovoce. Otočil se na ni, propálil ji svým pohledem. Ucukla a ustoupila o krok zpět.
„Vypadám na to, že mám snad hlad?!“
„Ne, můj pane. Odpusťte mou troufalost.“ Pokorně se poklonila a čekala na jeho příkazy.
„Jdi a dnes už mi nechoď na oči. Nikdo z vás!“ Jeho hlas se nesl chodbami paláce jako ozvěna. Drobounká dívka za sebou rychle zavřela ohromné, zlaté dveře a Tom padl na prostornou postel. Zavřel oči a tvář ukryl v dlaních. Zhluboka dýchal, snažil se zaspat tenhle dlouhý den.
Konečně se odpolední sluníčko přehouplo a pomalu zapadalo za obzor. To byl jeho čas. Popadl dlouhý, bílý plášť vyšívaný zlatými nitěmi a opustil svůj palác. Hnal se s větrem o závod a jeho nálada se zdála být o poznání lepší. Zastavil se a špičky prstů na nohou smočil ve vodě pod útesem. Zadíval se nahoru. Stál tam. V černém rouše, s hlavou pokorně skloněnou k zemi. Byl nádherný.
***
„Tatínku, prosím Vás.“ Drobná postava se otočila zpět k davu stojícímu za ní. „Prosím Vás, ještě můžeme odejít. Neposílejte mne pryč, tatínku.“ Jeho tělo se otřásalo potlačovanými vzlyky, bylo to mnohem těžší, než si představoval.
„Odpusť mi.“ Na malou chvíli král zavřel oči, když se kolem rozfoukal silný vítr. Uslyšel výkřik. Když oči opět otevřel, tělo jeho syna se vznášelo vzduchem, vítr jej odnášel pryč.
„Sbohem,“ zašeptal král, hlas se mu zlomil, kolena podlomila. Ztratil svého jediného syna.
***
„Ach.“ Dopadl na kolena, z jeho hrdla se vydral tichounký vzdych. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Kde to je? Vypadá to tady tak krásně.
„Vítej v mém paláci.“ Polekaně se otočil, nikde však nikoho neviděl. „Budu tvým manželem, mé jméno je Éós. Jsem bůh úsvitu a ranních červánků. Mou matkou je bohyně Afrodita.“ Stále se otáčel kolem dokola, byl tu však sám. Komu patřil ten hlas? A kde se skrývá jeho majitel?
„Ode dneška je můj palác tvým domovem. Ber si, co se ti bude líbit, nos šaty, které si sám vybereš a jez a pij, co tvé hrdlo ráčí. Mí sluhové jsou nyní tvými sluhy. Žádej si od nich cokoliv, splní každé tvé přání.“
Ten medový hlas se točil kolem něj, byl tak zmatený. Srdce mu divoce bilo.
„Je však jedna věc, kterou nikdy nesmíš.“ Polekaně nadskočil, když se lehký větřík otřel o jeho tvář. Zadíval se do místa, odkud vánek přišel.
„Jaká je to věc?“ Téměř nepoznával svůj hlas, zadrhával se mu v hrdle, jen tiše šeptal.
„Nikdy nesmíš vidět mou tvář.“
„Proč, můj pane?“
„Prostě nesmíš!“ Ustoupil o krok zpět. Tón, jímž na něj nyní promluvil se mu ani trochu nelíbil. Naháněl mu strach. „Omlouvám se, nechci, aby ses mě bál.“ Jemný vánek se opět otřel o jeho tvář. „Jsi skutečně krásný, nádherný. Tvá krása mi vyráží dech.“
Cítil, jak mu rudnou tváře, sklopil pohled k zemi.
„Můžeme spolu mluvit kdykoliv a můžeš ode mne cokoliv žádat, ale nikdy neporuš to, co jsem ti řekl. Ano?“
„Ano, můj pane.“
„A neříkej mi pane. Pro tebe jsem Tom.“
„A neříkej mi pane. Pro tebe jsem Tom.“
„Tom? Ale říkal jste, že…“
„Ano, vím, co jsem říkal. Ještě si pamatuji, jak zní mé jméno, neboj se.“ Z jeho hlasu bylo slyšet pobavení. Bill se pousmál.
„Ano, vím, co jsem říkal. Ještě si pamatuji, jak zní mé jméno, neboj se.“ Z jeho hlasu bylo slyšet pobavení. Bill se pousmál.
„Tak Vám mám tedy říkat Tome, můj pane?“
„Oh ano, říkej mi tak.“ Zachvěl se, cítil, jak se kolem jeho těla něco neviditelného omotává. „Akorát vynech toho pána, jsem sotva o pár let starší než ty sám. Nemusíš mi vykat. Říkej mi jen Tome. Oh ano, říkej mi Tome.“ Jemný, sametový hlas se změnil v melodický šepot.
„Jak se jmenuješ? A posaď se přeci!“ Cítil, jak jej větřík tlačí k posteli. Posadil se a kolena přitáhl k tělu.
„Jmenuji se Bill, ale v celém království mi nikdo, kromě tatínka, neřekne jinak, než Psyché.“
„Hmm, a pročpak?“ Cítil, jak se postel po jeho levici prohnula. S nadějí otočil hlavu tím směrem, nic však neviděl. Smutně si povzdechl. Chtěl znát tvář, které patří ten nádherný, okouzlující hlas.
„Maminka nechtěla, aby někdo věděl, že jsem chlapec.“
„Určitě pro to měla dobrý důvod. Chlapec jako ty by se nádherně vyjímal v Diově harému.“ Zachvěl se. Ano, to mu říkala i jeho maminka.
„Řekni mi, Bille, kolik je ti let?“
„Na přelomu léta a podzimu mi bude devatenáct, pa-, Tome.“
„Výborně!“ Všimnul si, jak se komnatou rozvířil vzduch. „Jsi jen o rok mladší, než jsem já. Budu-li svůj věk počítat na lidská léta.“ Bill se pousmál.
„Bille.“ Ucítil opět lehký dotek na tváři, nikde však neviděl dlaň, která by se jej dotýkala. „Omluvíš mne? Budu muset jít.“ Smutně svěsil hlavu, tiše přikývl.
„Nebuď smutný. Vrátím se. Každý den a každou noc budu s tebou. Nic se neboj, má lásko.“
„Lásko?“
„Oh ano.“ Něco vlhkého jej zastudilo na tváři. Přiložil si dlaň na líčko a rozhlížel se pokojem.
„Chovej se tu jako doma, Bille. Já se za tebou vrátím.“
Pokojem se opět rozvířil vzduch, slabounký větřík si pohrál s jeho havraními vlasy a poté tiše zmizel. Zůstal v komnatě sám. Se šťastným úsměvem padl na postel, výskal a pištěl, byl opravdu šťastný. Cítil se být zamilovaný.
autor: Deni
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky. J. :o)
Nádhera, nádhera. Miluju to. ♥
Moc hezký!
ooooooo moooooc krasné…Nechceš nikdy poekcat na icq..? máme stejně uchylný nápady taky ráda píšu nadpřirozený věci.
kdyby tak moje icq 283-167-623
[3]: No jasný, že ráda někdy pokecám 😉
už jsem si tě přidala na ajsku – snad! Jsem na meebo, tak doufám, že se mi to povedlo 😀
"Nebuď smutný. Vrátím se. Každý den a každou noc budu s tebou. Nic se neboj, má lásko." ← kouzelný!
Úplně mi to vyráží dech..je to fantastický!
to je nádhera! Opravdová nádhera!
to je pěkný…
Nadpozemsky krsné
Krása 🙂
Ale prečo ho nesmie vidieť:) Dúfam, že je to len dočasné.
Páči sa mi táto poviedka:)