autor: Majka
Bill seděl schoulený v křesle ve svém hotelovém pokoji a po tváři mu stékaly dvě osamělé zoufalé slzy, třásl se.
Bylo to přesně to křeslo, ve kterém předtím celé odpoledne odpočíval Tom. Ten tu teď však už nebyl. Odešel. Přesto měl Bill stále ještě před očima jeho poslední pohled plný zklamání, stále mu v uších zněl bratrův křik…
Flashback
„Ták… podívej, co jsem objednal! Hmm, to vypadá dobře… Je tu tvoje milovaná sýrová pizza, pak palačinky, špagety, spousta…“ Tom sáhl do papírové krabičky, „…mňam! Spousta výborných hranolek a nezapomněl jsem ani na vanilkový shake a zmrzlinu!“
Tom ještě jednou hrdým pohledem přejel celý stůl. Nechybělo nic. Vítězoslavně upřel zrak na Billa, který se tvářil jako hromádka neštěstí.
„No tak, Bille… pojď! Můžeš si vybrat, co chceš. Cokoliv… Nebo máš chuť ještě na něco jiného? Řekni si, seženu to. Dal by sis raději nějaké ovoce? Nebo…“
„Tome, já…“
Tom jako by své dvojče ani nevnímal. Přisedl si vedle Billa na postel a ztišil hlas.
„Když něco z tohodle hezky sníš, mám pro tebe ještě odměnu.“ Tajuplně se usmál a sáhl pod svou zbytečně velkou mikinu. Před Billem přistál ohromný pytlík s gumovými medvídky.
Jestli Tom čekal od svého bratra nadšenou reakci, nedočkal se. Bill jen vyděšeně těkal očima po všem tom jídle, pak hlasitě polkl a nešťastně se podíval na Toma. Nemyslel si, že to bude tak složité.
Žaludek se mu ještě celý svíral po odpoledních událostech v restauraci, v krku ho pálilo a v hlavě cítil bodavou bolest. Neuměl si představit, že by cokoliv z toho, co mu tady Tom – s dobrými úmysly – nabídl, vložil do úst. Bylo mu nevolno už jen ze všech těch pachů, kterými byl teď jeho pokoj přesycen. Cítil, jak mu po zádech stékají kapičky ledového potu, začaly se mu opět třást ruce.
Ze všeho nejraději by zalezl zpátky do vyhřátých peřin a prospal alespoň dva dny…
Tom si hlasitě povzdechl. Tak se snažil, objednal všechno, co má jeho bráška nejraději a Bill o nic z toho neprojevil sebemenší zájem. Jemu samotnému se sbíhaly sliny při pohledu na všechny ty dobroty, nedokázal pochopit, proč se Bill tváří tak zděšeně. Vždyť po něm přece nechce nic tak hrozného… jen to, aby se trošku najedl. To umí každé malé dítě…
Znovu se na Billa povzbudivě usmál a přisunul k němu jednu papírovou krabičku od McDonalda.
„Zkus tyhle špagety, jsou fakt dobrý… skoro jako od mamky, vážně!“
Bill ještě víc zbledl, když těsně u svého obličeje ucítil ostrou kořeněnou vůni z horkých těstovin. Prudce se odklonil, měl co dělat, aby několika hlubokými nádechy potlačil náhlý dávivý reflex.
„Tome, já nemůžu… promiň, ale já vážně… vážně nemůžu…“ V očích ho zaštípaly první slzy.
„Bille! Sakra, vždyť ty to ani nechceš zkusit! Já tě mám rád a chci, abys byl v pořádku… ale musíš mi s tím trochu pomoc, chápeš?!? Musíš se taky trošku snažit! Vždyť to nic není, prostě jen něco sníš. Přece po tobě nechci, abys to snědl všechno, jen něco… alespoň trochu… prosím, Bille…“
Tom začínal pociťovat zoufalství… a zlobu. Nechtěl to, vážně se snažil Billa pochopit, ale jeho zatvrzelá odmítavost ho začínala dráždit. Cítil se ublíženě. Jak může Billovi pomoc, když odmítá spolupracovat?
Nervózně se zvedl a začal přecházet po pokoji, snažil se uklidnit. Nakonec si unaveně promnul oči a s dalším povzdechem se zastavil těsně před Billem. Počkal, až k němu bratr zvedne hlavu.
Už se nadechoval k dalším výčitkám, ale Billův leskle skelný pohled ho zaskočil. Vypadal tak utrápeně…
Tomovi poklesla ramena, celé jeho tělo, před chviličkou ještě napružené potlačovaným vztekem, jako by ochablo. Klesl na kolena, aby měl oči v bratrově úrovni. Naléhavě zabodl zrak do jeho bledého obličeje.
„Bille, poslouchej mě… já vím, že je to pro tebe těžký… ale zkus mi věřit, ano? Chci ti pomoc. Chci, aby ses uzdravil, aby bylo zase všechno jako dřív… Chápeš?“
Pohladil Billa jemně po tváři a palcem mu setřel drobnou slzu. Sám neměl k pláči daleko.
„Ale abysme to spolu zvládli, musíš mě teď poslechnout. Dobře? Jen se najíš… trošku… vezmeš si třeba pár těch hranolek. Nic víc po tobě nechci. Jen abys něco málo snědl.“
Sáhl rukou za sebe a vzal ze stolu červenobílou krabičku s už téměř vychladlými hranolky. Jednu z nich vyndal a vyzývavě ji držel před Billem.
Billovi se po tváři skutálely další dvě slzy, když si ji od Toma odevzdaně přebíral.
A přesto, že se mu vnitřnosti svíraly už jen při pohledu na zlatavou hranolku, přesto, že už teď v krku cítil nakyslou příchuť žaludečních šťáv, přesto všechno ji vložil do pusy a začal pomalu žvýkat.
Tom se potěšeně usmál, v očích se mu zablýskly radostné jiskřičky.
„No vidíš! Ono to půjde, jen se musíš sna…“
Zarazil se uprostřed slova a nevěřícně zíral na své dvojče.
Bill, v obličeji úplně bílý, se s bolestným výrazem celý nahrbil, jak mu břichem projela prudká křeč. Jeho ruka vystřelila k ústům, doširoka otevřené oči jen němě zaprosily o prominutí. Na poslední chvíli se s námahou vyškrábal na nohy a s tlumeným vzlykem odběhl na záchod.
„Do prdele!“
To bylo všechno, co Bill uslyšel po chvíli z vedlejšího pokoje. A pak prudkou ránu, jak za sebou Tom třískl dveřmi, když vztekle odešel.
Bill se bezmocně sesunul na chladnou vykachličkovanou zem, hlasitě lapal po dechu a slzy mu smáčely celý obličej.
Konec flashbacku
Tom ležel o dva pokoje dál na své posteli a zamračeně si třel naražené klouby pravé ruky. Byl na sebe neuvěřitelně naštvaný. Ne na Billa, na sebe. Že se neovládl. Že odešel. Že ho tam nechal, když ho nejvíc potřeboval…
„Sakra, já jsem takový idiot!“
Nevěřícně sám nad sebou zavrtěl hlavou. Neomlouvalo ho, že byl vlastně z ničeho nic postaven před problém, o jehož řešení neměl ani zdání. Neomlouval ho ani ten nenadálý pocit zklamání, když poznal, že veškerá jeho snaha pomoc Billovi je nanic. Podlehl svým zjitřeným emocím a náhlému přílivu adrenalinu a vybuchl. Zklamal v té nejdůležitější chvíli…
Pocítil bolestivé bodnutí, když si znovu vzpomněl na Billův provinilý pohled a slzy v očích. A znovu ho zamrazilo při vzpomínce na ten nepříjemný zvuk za přivřenými dveřmi na záchod…
„Kruci, Bille… promiň!“
Musí jít za ním. Odhodlaně vstal, popadl karty od svého i bratrova pokoje a vyšel ze dveří. Ani se neohlédl za opadanou omítkou na zemi kousek od prahu, jak před chvílí ventiloval veškerý svůj vztek prudkou ranou do zdi.
Přede dveřmi Billova pokoje se však zase nerozhodně zastavil. Co když bráška po všem tom vyčerpání usnul? Možná by ho teď neměl budit, Bill si potřeboval odpočinout… Omluvit se mu může i zítra… Váhavě se otočil a vykročil chodbou zpět…
Bill si otřel horké slzy z tváře. Ruce se mu nekontrolovatelně třásly… vlastně cítil chvění po celém těle. Byla mu zima a točila se mu hlava. Cítil se slabý jako nikdy v životě. Toužebně se zahleděl na příjemně měkkou a pohodlnou postel jen pár metrů před sebou. To zvládne…
Namáhavě se zvedl z křesla a udělal první krok…
Pak už si nepamatoval vůbec nic. Zatočil se s ním celý svět a Bill se propadl do temné prázdnoty…
autor: Majka
betaread: Janule
To začíná být opravdu velmi, velmi vážný. 🙁
Oh…Nádherně napsaný dílek, úplně procítěný…až mi v některých pasážích aj ukápla slzička…Začínám mít o Billa velký strach, že se z toho nedostane…:-( Teším se na další dílek!!! 🙂
no jako to takhle nejde!!!
Chudáček Bill…=( Ale povídka je nádherná =)
Musí se jít léčit…nádherná povídka
chudak…
to je nápor na psychiku
Anorexie je svině… Pardon za ten slovník, ale já si nemůžu pomoct. Když je Bill takový bezbranný, tak se mi to děsně líbí. Jen ať to tak pokračuje dál 😀 Nechci být zlá ale je to oupe skvělý xĐ
Panebože, ten Tom je ale ťula, jenom ho tam nechat a ještě k tomu teď odešel.Chudák Bill, doufám, že se mu nic nestalo jak spadl
pane Bože. Tome okamžitě se otoč a jdi tam. No já se picnu. Tohle jako nedám. uáá. Dáál a rychle
Ale chudák Bill… Tomovi se tedy ty záchranné práce zatím moc nedaří…
Jéžíííši!!!! Dáááááál!!!!!!
Děkuju moc moc moc za komenty! 🙂 Jsem ráda, že to někdo čte 🙂
je to naprosto úžasný, jen mě mrzí, že se z toho Bill nemůže dostat, ale anorexie je prevít… Tom by si to měl rozmyslet a okamžitě za ním dojít
Majko, tahle povídka mě prostě dostala, ale to ty víš – chudák Bill, doufám, že ho z toho Tom dostane …