autor: Xinka
Černovlasý mladík uviděl již u brány léčebny Toma. S úsměvem se zvedl z lavičky a přiběhl k němu. Tom se usmál a objal jej.
„Ahoj Tomi,“ řekl s nadšeným hláskem černovlásek.
„Ahoj, andílku.“ Byla stručná odpověď Toma.
„Ten pes je tvůj?“ zeptal se Toma, když po něm skočil středně veliký pejsek, se kterým si začal hrát.
„Ten pes je náš. A jmenuje se po tobě.“
„Po mně?“ svraštil čelo…
„Ano, dal jsem mu tvé jméno,“ zazubil se chlapec.
„Nečekal jsi dlouho?“
„Ne vůbec ne, tipuji 3 minuty. Nikdo nebyl na chodbě, tak jsem tě šel počkat ven,“ usmál se.
„To jsi šikovný, potěšilo mě, když jsem tě viděl venku, za chvíli za tebou přijde jeden kamarád, ano?“ Bill se chytil lemu Tomova trička. „Billy, je to náš kamarád od dětství, nic ti neudělá. Opravdu. Budu celou dobu s tebou ano?“
Chlapce to však moc neuklidnilo. Nepatrně se chvěl, když jej Tom vzal do náruče a pejska, který se tomu černovlasému andílkovi zalíbil, uvázal k plotu. Tom byl jediná osoba, se kterou Bill komunikoval, po 4 týdnech se mu povedlo získat si u něj důvěru, i když jej Bill měl za toho trochu divného, protože mu chlapec stále tvrdil, že je prý jeho bratr. Tom si byl více méně jist, že jej dříve či později přesvědčí a Bill mu konečně uvěří, že je jeho bratr. Ale i tak pokládal za velký úspěch to, že mu dokázal Bill důvěřovat. Tom nosil Billa chvíli po parku léčebny v náruči, po chvilce ucítil, jak mu Billova hlava klesla na rameno.
„Broučku, nespinkej,“ sedl si na lavičku a pohladil jej po tváři. Bill spokojeně oddychoval v jeho náruči. Tom tedy zůstal sedět se svým bráškou na lavičce, kde na ně hezky svítilo sluníčko, ale zároveň byli i v chládku, aby Bill nedostal úpal. Po chvilce uviděl Tom přicházet kamaráda, který s nimi byl již od malinka. Potichu jej pozdravil a posunul se s Billem v náruči, aby měl místo. Potichu se bavili, a když se Bill neprobouzel, rozloučili se a Tom šel zanést Billa do jeho pokoje.
Kolem půl sedmé se černovlasý mladík probudil zakrytý jen tenkou dekou. Tom seděl hned vedle něj a držel jej za ruku. Bill vydržel spát 4 hodiny.
„Dobrý večer, andílku,“ řekl Tom milým hlasem, když se Bill začal probouzet. Koukl po pokoji…
„Já jsem usnul?“ Koukl na Toma vyplašeným pohledem.
„Byl jsem tu s tebou, nemusíš mít strach, usnul jsi venku, když jsme se procházeli,“ skoro zašeptal. Bill byl vlastně rád, že usnul, alespoň nemusel vidět toho kluka, co za ním měl přijít. I když mu Tom tvrdil, že s ním bude, nechtěl ho vidět. Měl Toma, a to mu stačilo. Chyba v seznamování nebyla na Billově straně. Nemohl za to. Jednoduše měl strach, vždyť i Tom měl spoustu práce získat si ho. Bill stydlivě sklonil hlavu, a trochu mu zrůžověly tváře. „Ale copak, andílek se stydí?“ poškádlil ho Tom. Bill jen s plachým úsměvem zakýval hlavou na náznak nesouhlasu. Tom si jej stáhl k sobě a Bill mu věrně obmotal ruce za krkem. Dělával to tak vždycky, když si s Tomem povídali. Za poslední týden spolu namluvili nespočet hodin, a stále si měli co říct. Černovlásek Tomovi vyprávěl sny, které se mu zdály, probírali spolu všechno možné.
„Takhle si seděl vždycky předtím,“ zašeptal. Bill se jen usmál. Nevěřil, že ho někdy předtím znal. Bill se mu zavrtěl v náruči.
„Počkáš chvíli? Mmh, musím si zajít na záchod.“ Tom pokýval hlavou, a Bill vyskočil z jeho sevření a upaloval na záchod… Ovšem nešťastnou náhodou zakopl a narazil hlavou přímo na ostrou hranu kliky u dveří. Tom se okamžitě po jeho výkřiku zvedl a zamířil ke dveřím na WC. Vzal ho do náruče a okamžitě s ním běžel k doktorovi o patro níž. Ten okamžitě zavolal záchrannou službu. Sanitka tam byla do 3 minut, neboť nemocnice nebyla daleko od psychiatrického zařízení. Tom jej neustále držel za ruku. Když viděl, že se mu zavíraly oči, neustále na něj mluvil, aby jej udržel při smyslech.
Cesta sanitkou byla velmi krátká. V nemocnici se lékaři Billa okamžitě ujali. Hlavu zašili. Nic vážného mu nebylo. Převezli jej na pokoj. Měl velmi neklidný spánek. Díky nárazu do hlavy se mu začaly vybavovat úryvky té oné noci. Začal sebou škubat. Tom vyplnil nějaké papíry a šel za ním na pokoj. Když jej viděl, jak sebou hází ze spánku, chytl jej za ruku. Co se mu asi může zdát? Otázka, která se Tomovi honila hlavou. Když se ráno Bill probral, strašně ho hlava bolela. Lékař mu řekl, že je to normální. Nechali si jej tam ještě den. Pro jistotu. Když jej další den pouštěli zpět do psychiatrického zařízení, Billovi to nedalo a oslovil Toma tak jako to bylo v tom snu… Považoval to za sen, protože na pravdu to bylo až příliš krásné.
„Lásko…“ vydal ze sebe pouhé slovo. Tom se okamžitě zastavil, když mu došlo, že to slovo vyšlo z úst Billa. S nadějí se na něj podíval. „To… To byla pravda?“ vydal ze sebe.
„Co měla být pravda?“ odvětil Tom otázkou.
„To, co se mi zdálo.“ Toma to velmi zaskočilo. Nechtěl to však probírat venku. Jelikož měl za úkol jej dovést zpět do léčebny, vzal jej pouze do kavárny, která byla součástí právě Billovy léčebny.
„Dvě Coca-Coly,“ odpověděl Tom obsluze. Zanedlouho je měli na stole. Bill opět seděl Tomovi v náručí. Dodávalo mu to pocit klidu a jistoty. Po chvíli začal vyprávět své sny. Tom se nestačil divit. I když se jeho bratrovi zdálo, i to, co by z jejich života nejraději vymazal, měl na tváři úsměv. Měl strašně velkou radost, že si Bill pomaličku vzpomínal. Okamžitě došel za ředitelem kliniky, a vše mu vypověděl. Bill jen potvrdil. Za necelých 14 dnů si směl Tom odvést svou znovu nalezenou lásku domů. Jakmile se to dozvěděl odvedl jej do pokoje na klinice, uspal jej a upaloval domů, kde vše začal uklízet, nechal vymalovat jejich ložnici tak, jak si Bill vždy přál – na oranžovo, a dokonce nechal zařídit i pokoj pro dítě. Bill si jej vždy v domě přál. I když žádné neměli, Tomův bratr jej tam vždy chtěl. Zejména od té doby, co se zamiloval do Toma. Tom měl do týdne pokojíček zařízený. Další 3 dny na to měl tu čest odvést Billa domů.
Jakmile překročil práh domu, začala jej bolet hlava a před očima měl další vzpomínky. Tom mu uvařil slabou kávu, a položil jej do postele. Bill se na něj vděčně usmál a poplácal na místo vedle sebe. Tom si lehl vedle něj a položil si Billa na sebe. Tom jej líbal po tváři.
„Jak dlouho spolu to…? Nooo… chodíme?“ Vypadlo náhle z Billa.
„Asi dva roky. Jo, přibližně dva,“ zamyslel se Tom. Bill se k němu ještě více přitiskl. Na tváři měl stále větší úsměv. „Víš, že jsi mi padl do oka, už když jsi za mnou začal chodit do léčebny?“ optal se Toma.
„Opravdu?“
„Opravdu. Sice jsem tě měl za blázna, ale měl jsem tě rád. Byl jsi jediný, s kým jsem dokázal mluvit. No vlastně jsi. Nevím, jestli dokážu s někým dalším mluvit.“ Řekl spíše posmutněle.
„Dokážeme to. Spolu zvládneme všechno. Mám pro tebe překvapení. Chceš jej vidět teď, nebo až zítra, až se vyspíš?“ Billovi se rozzářila očka.
„Teď!“ Pokýval radostně hlavičkou. Tom jej tedy pomalu vedl do nově zařízeného pokoje. Bill se s úžasem procházel po plovoucí podlaze, která dokonale ladila k nábytku a dětské postýlce, ale i ke stěně, prostě vše bylo tak, jak si to vždy Bill představoval. Náhle mu, ale úsměv z tváře zmizel, a nahradily jej velké slzy, které se mu začaly kutálet po jeho krásné tváři. Tom si jej okamžitě vzal do náruče a Bill se k němu jemně přitulil. Uklidňoval Billa. Věděl, co jej takhle rozplakalo. Vždy chtěl mít malé miminko, které by mohl s Tomem vychovávat. Teď sice měl Toma, i dokonalý dům, a ještě dokonalejší pokoj pro miminko, ale právě to malé stvoření mu tady chybělo. Chyběl mu zvonivý smích miminka. Velmi jej trápilo to, že si svůj sen nikdy nesplní. Dítě s Tomem prostě mít nemůže, jsou přeci oba kluci.
Tom jej nechal další den samotného doma již od brzkého rána. Zamířil totiž do dětského domova, kde byly děti od 2 týdnů po 3 roky. Jelikož tam pracovala jedna jeho stará známá, měl na práci jen vybrat miminko. Adopci měl okamžitě jasnou. Obcházel postýlky, když vtom mu padlo do oka miminko, kterému byl pouhý měsíc. Byl rozhodnutý. Vezme si Tobiase. Zanedlouho nasedal do své Audiny. Ovšem né sám. Do přenosné kolébky měl položené miminko, které jelo s ním. Jel velmi pomalu a opatrně. Nechtěl, aby se tomu špuntovi něco stalo. Auto zaparkoval do garáže, a potichu vešel do domu s miminkem v náruči. Položil jej do postýlky a šel uvařit sunar. S čím ovšem nepočítal, bylo to, že se Bill vzbudí a půjde se podívat do dětského pokojíčku. Jakmile se nahnul nad postýlku, očička se mu okamžitě rozzářila. Vzal si to malinké stvoření do náruče a šimral ho svými dlouhými vlasy po drobném nosíku. Oba se smáli jako sluníčka. Když Tom vyšel schody a uslyšel smích miminka i jeho lásky, potichu pootevřel dveře a koukal na ty své malé ďáblíky… Budou odteď dokonalá rodina, nebo se jim do života připletou další nevhodné věci?
Všéém moc děkuji za čtení povídky a samozřejmě i za komentáře :)) .. Xinka
autor: Xinka
betaread: Janule
po poslední větě je mi jasný, že jim dvoum klid nedopřeješ!
jů to je sladky oni maj mimčo…
je to krásný…. Hele ale tobias je moje jméno jako 😀 mě se taky moc líbí..Jak se bude jmenovat tetka můj Tobias 😀
Nejvic good, koukni: http://cyklon.myminicity.com/
Dlouho jsem čekala na další dílek Děvky, a musím říct, že jsi mě vážně překvapila. Ne že by ostatní díly nebyly dobré, samozřejmě že jsou, ale lepšíš se čím dál více.
Těším se na další díl, je to pěkný =) Od Toma bylo milý, že pořídil miminko 🙂
Nádherný!! A to mimčo je nej! už se těším, jak ho ti dva budou vychovávat…;-)
Čumím jak péro z gauče…to je kráááááááááááááááááááááááááááááááááásný!!!!!! Tak oni mají miminko:-))) Jsem byla úúplně dojatá, to je tak krásný!! Jsi skvělá spisovatelka, nemůžu se dočkat dalších dílů!
Krásný…vážně moc…moc! Chtěla bych vidět Billíse, jak si chová miminko…pan drsnej rocker a mimčo…xD…moc hezká Moc hezkej díl…:-)
Jej, to jsem nečekala. Krásný! 🙂
jaj to je dokonalý, už se moc těšim na další díl, teda bude, žejo??? XD
Krásné =) A doufám, že další nevhodné věci už nebudou !! =)
No…Já mám dost 🙂
Nejkrásnější Keitty :O* Jsi fakt šikovná!