autor: Muckátko :o*
Následující díl byl z velké části inspirován videoklipem Feel it all a některé scény jsou popsané přímo podle klipu, takže kdyby si chtěl někdo osvěžit paměť… 🙂
Jsi v pořádku?
O rok později
Když Tom to ráno otevřel oči do nového dne, okamžitě si přál zase usnout a probudit se až večer, když si uvědomil, kolik povinností ho v ten den čeká. Unaveně a bez špetky energie ze sebe shodil přikrývku a pohlédl na svůj mobil, který mu němě oznamoval, že mu chybí ještě hodina a čtvrt, než se přístroj rozezvoní na celý pokoj a znepříjemní mu už tak pochmurné ráno. Ještě stále navyklý na brzké vstávání zrušil na svém telefonu buzení a na posteli se posadil. Zapřel předloktí o svá stehna, semkl dlaně k sobě a hlavu svěsil opravdu hluboko mezi ramena. Těžce vydechl a přivřel víčka.
Na chvíli se ztratil ve svém vlastním nitru, když uslyšel otevírání dveří vedle v pokoji. Panty mírně vrzly a Tom sebou nervózně škubl. Stočil obličej k otevřeným dveřím, které vedly do ložnice a neopovažoval se ani nadechnout, jak čekal, kdo se z příchozího vyklube. S úlevou o pár okamžiků později zjistil, že je to jen David, který se vkradl do jeho pokoje, od kterého měl náhradní kartu ostatně jako pokaždé.
„Oh dobré ráno!“ pozdravil David Toma, když chtěl tiše nakouknout do jeho ložnice, aby se přesvědčil, že spí klidně.
„Dobré,“ odvětil Tom nesnadno a promnul si obličej.
„Jsi vzhůru brzy. Je ti něco?“ nakrčil David čelo a vešel do místnosti, ačkoli měl původně v plánu nechat Tomovi snídani v prvním pokoji, zkontrolovat ho a zase odejít.
„Ne,“ kuňkl Tom.
„Noční můry?“ odhadoval David.
„Ne,“ zaznělo znovu.
„Tome, já vím, že jsme o tom už mluvili a ty jsi odmítl, ale nechtěl bys přece jen…“
„NE!“ okřikl Tom Davida a zlostně se na něj podíval. Jeho pohled byl tak ostrý, že manažer zastavil své kroky v půli pohybu a blíž se k mladému muži na posteli raději nepřibližoval.
„Dobře, dobře,“ vzdával se muž dobrovolně. „Uklidni se. Už o tom nebudu začínat,“ přislíbil. Tomovy ztuhlé rysy v obličeji malinko povolily, ale stále na něm bylo znát, že je v napětí. „Pokud už nebudeš spát, nechal jsem ti vedle snídani a nějaké materiály na pročtení. Odpoledne máme to focení,“ připomněl mu.
„V osm budu připravený,“ zadrmolil Tom a schoval obličej do svých ledových dlaní. Jasně dal svému manažerovi najevo, že se od něj vyžaduje, aby odešel a nechal muže na pokoji. David stál kousek od Toma s rozpolcenými pocity. Jedna jeho část chtěla respektovat Tomovo přání být o samotě, ale ta druhá věděla, že ho tam nemůže nechat v takovém stavu. Některé dny byly v pohodě, ale jiné zase ne a tohle byl jeden z nich.
„Tome, já bych…“
„Nech mě prosím!“ zamumlal Tom zpoza dlaní plačtivě ale zároveň naštvaně. David poraženě přikývl a z pokoje odešel dřív, než se Tom stihne dostat ještě do horšího stavu.
Jakmile Tom osaměl, hlasitě popotáhl nosem a otřel si lehce vlhké oči. Vyšvihl se do stoje a s veškerou vůlí, kterou v sobě měl, se snažil zachovat si kamennou tvář, aby si nikdo nemohl přečíst, co se v něm děje. Zhltal teplou snídani, jak nejrychleji mohl, aby si nestačil uvědomit, že pro něj jídlo nemá žádnou chuť, a vše zapil čajem. Ušklíbl se, když mohl znovu ochutnat podivnou směs bylinek na uklidnění. David mu je servíroval pravidelně, protože si stále myslel, že je s Tomem něco špatně.
Následovala dlouhá sprcha, při které strávil 90% času zapřený paží o vykachličkovanou zeď, nechávaje dopadat horký proud vody na svá záda, a jen 10% mu zabralo mytí. S varhánky na horních i dolních končetinách vylezl ze sprchového koutu a natáhl na sebe připravené oblečení, které nebylo vůbec oslnivé, protože předem počítal s tím, že se dnes bude stejně milionkrát převlékat do něčeho luxusnějšího, tak proč si s tím lámat hlavu? Jednoduché džíny, triko, šedá mikina, bunda a tím bylo jeho krášlení dokončeno. Ani si neuvědomoval, jak dlouhou dobu ve sprše strávil, když omylem stiskl tlačítko na svém mobilu, jak se po něm natahoval, aby ho hodil do kapsy společně s kartou od pokoje a peněženkou. Displej se rozsvítil a prozradil mu, že by se měl posbírat a vyrazit.
Svého manažera potkal na chodbě, kde se opřel o zeď a čekal, než David vyjde z pokoje. Jako obvykle visel na telefonu a z útržků Tom pochopil, že objednává auto, které by je odvezlo na sjednané místo.
„Nemáš náhodou ponětí, proč by si někdo pronajímal prostory v polorozpadlých budovách někde na okraji města?“ rozhodil David nechápavě rukama.
„Jsou levné?“ zkusil Tom bez zájmu.
„V každém případě si budeme muset dávat pozor. Nejsem zvědavý na nějaké pouliční zlodějíčky nebo gangy,“ zabručel David a nastoupil se svým svěřencem do výtahu. Tomův výraz v obličeji se příliš nezměnil, ale jeho nitro se nepříjemně sevřelo, když David zmínil pouliční gangy. Tom neměl strach, ale dobře mu po těle nebylo. Doufal jen, že jeho momentální rozpoložení nebude kazit každou druhou fotku.
*
Cestou na dojednané místo luxusní dodávka zastavila ještě na dvou místech. Na první zastávce se vyzvedli 2 asistenti, které David zaměstnával už přes půl roku a kteří měli být Tomovi při ruce právě během takových akcí, a také pro něco na oběd, protože lokalita focení moc možností ke stravování nenabízela.
Řidič zastavil v ulici, kde se nacházela budova s pronajatými prostory. Veškerá posádka vystoupila a pobrala potřebné věci. Zůstali stát u dodávky a rozhlídli se kolem.
„Sousedství to moc bezpečné teda není,“ poznamenal jeden z asistentů a nakrčil nos.
„Pojďte, ať nemáme zpoždění,“ zavelel David a začal se pomalu od dodávky vzdalovat se třemi muži v zádech.
„Sem by mě samotného nikdo nedostal a v noci už vůbec,“ ušklíbl se druhý asistent, když si s nechutí prohlížel staré budovy s vybitými okny, ploty, které lemovaly chodníky a měly chránit soukromé pozemky, avšak na každém metru v nich byla prostříhaná díra. Ulice byly pošmourné, špinavé, tu a tam se ozýval křik lidí a hlasité hádky.
Tom kráčel po popraskaných dlaždicích, hlavu stočenou doprava. Za vysokým plotem bylo vidět velké betonové prostranství s kamennými kvádry, sloupy a budovami, které postrádaly jakékoli vybavení. Tom mohl vidět jen obvodové posprejované zdi, chybějící okenní výplně, a hromady veteše, které se válely kolem. Uprostřed toho zmatku postávala skupina zhruba 15 lidí, o kterých Tom věděl, že by se s nimi nechtěl dostat do křížku. Věděl, čím je tahle část města proslulá. Tady v těch na první pohled opuštěných budovách se nacházelo několik velkých doupat, ve kterých se den co den probouzely k životu ubohé existence, které neměly práci, co jíst, kde bydlet a kradly, nebo prodávaly svá těla jen proto, aby měly na alkohol a především na pravidelnou dávku drog. Za těmi zdmi u těch lidí by člověk našel naprosto všechny druhy nemocí a infekcí, které člověk může mít, obrovskou kriminalitu a rivalitu. Stačilo, když se jeden ze společenství dostal k větší dávce drog a odmítl se rozdělit. V ten okamžik se na něj sesypali všichni ostatní jako psi hladovějící po kusu žvance. Poháněl je hlad, chuť a především abstinenční příznaky, když do těla nedostali alespoň minimální množství drogy.
Tom sledoval, jak postávají v hloučcích na první pohled jako parta přátel, ale zničehonic jeden z nich zakřičel, začal pošťuchovat druhého a dorážet do něj, dokud z něj nestáhl jeden ze svršků a nevyhnal ho pryč. I o něco tak základního jako je teplo přes sychravý podzim a třeskutou zimu se muselo tvrdě bojovat. Mladík utekl ze scény a zmizel jako krysa hledající úkryt v jiné díře.
„Vidíte je?“ špitl Tom jako ve snách a nedokázal z těch lidí spustit oči.
„Dělám, že ne. Tihle jsou nejhorší. Fetky! Radši se tam moc nedívej,“ sykl asistent a zatahal za Tomovu bundu, aby ho přiměl k chůzi.
„Já radši zavolám Samovi, aby s autem odjel pryč a pak nás přijel vyzvednout. Nechci být netaktní, ale opatrnost je opatrnost,“ zamručel a vytočil řidičův mobil, aby auto raději přeparkoval do bezpečnější části města. „Tak jo. Radši pojďme,“ pohazoval David rukou. Byli jen pár kroků od vchodu do příslušné budovy.
„Ten kluk,“ mračil se Tom, když si všiml, že mladík, který od ostatních před chvíli utekl, se posadil do jedné postranní uličky ke zdi a schoulil se do klubíčka.
„Tome? Jsi v pohodě?“ zatřásl s ním asistent, když sledoval Tomův nepřítomný pohled někam směrem pryč.
„Viděli jste toho kluka?“ vytřeštil oči a sjel pohledem ostatní tři muže, kteří s ním stáli na chodníku.
„Jakého kluka, Tome?“ zeptal se David s obavami v hlase. Tomovo chování se mu nelíbilo. Vypadal, jako by se ztrácel z reality.
„Sebrali mu bundu,“ vydechl. „On… on je… já…“ koktal Tom a utíkal tváří k osobě sedící jen kousek od nich.
„Tome, měli bychom jít. Prosím,“ promlouval k němu David opatrně, ale Tom nejenže neposlouchal, on vůbec nevnímal.
„Hele, nemůže se u něj začínat projevovat taková ta… ta… jak se to jmenuje?“
„Posttraumatická stresová porucha?“ zašeptal na odpověď druhý asistent.
„Jo, to je vono! Tohle přece není normální,“ pronesl první asistent na půl úst.
„Zmlkněte už!“ sykl David polohlasem, ačkoli mu v hlavě běhala ta samá obava. „Tome? Co se děje?“ zeptal se David klidným hlasem.
„On je… ten kluk… on… vypadá… já… hned se vrátím,“ řekl nakonec a rozešel se po chodníku od ostatních.
„Tome, ne! Nech to být!“ přikázal mu David a stiskl jeho paži. Tom se mu ale vysmekl a přidal do kroku, aby ho David nedohnal. Věděl, že ani jeden z nich se k němu neodváží přiblížit, a přesně na to spoléhal. Zbylí tři muži sledovali Tomovu shrbenou postavu se zatajeným dechem.
Jakmile se Tom dostal jen na pár kroků od třesoucího se mladíka, přidřepl k němu a snažil se mu podívat do tváře, ale každý jeho pokus byl mladíkem zmařen, když natočil hlavu druhým směrem, nebo schoval obličej za vlastní dlaně. Jeho dlouhé hubené nohy byly skrčené, a jakmile k němu Tom dřepl, okamžitě přitiskl stehna k hrudníku a kolena měl téměř pod bradou. Měl na sobě jen tenké kalhoty, které se podobaly legínám, černou ušmudlanou mikinu s kapucí, tenkou ošoupanou a děravou koženou bundu a na rukou černé rukavice, které měly ustřihnuté všechny prsty.
„Hey,“ špitl Tom opatrně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, ačkoli jeho otázka zněla směšně. Nebyl v pořádku. Určitě mu byla zima, byl hladový a nejspíš mu chyběla i pravidelná dávka, která by ho znovu postavila na nohy a poslala blíž smrti. Mladík neodpověděl, jen se schoulil víc do sebe a přilnul zády ke zdi těsněji, pokud to bylo ještě vůbec možné. Tom se stále snažil zahlédnout jeho tvář a být si jistý, že se mýlí, ale mladík mu to neusnadňoval.
„Tady,“ řekl Tom najednou a stáhl ze sebe teplou bundu. Přinutil mladíka se mírně odpíchnout ode zdi, aby mu mohl bundu přehodit přes třesoucí se ramena. Sám se otřásl zimou, ale on na rozdíl od toho druhého bude za chvíli v teple. Hned po tom, co byla bunda na svém místě, ještě vytáhl z kapsy peněženku, se samozřejmostí z ní vytáhl veškeré bankovky, které v ní měl, aniž by je přepočítával nebo kontroloval, i když věděl, že jich bylo požehnaně, a krátce sklouzl svou dlaní do té mladíkovy, aby mu peníze schoval do dlaně.
„Schovej si je a nenech si je ukrást,“ promluvil k němu naléhavě, stiskl mladíkovu ledovou dlaň a poté ruku vyprostil. Vstal od něj, otočil se zády a zklamaně odcházel pryč.
Mladý muž sedící schovaný pod velkou teplou a čistou bundou poprvé zvedl bradu a podíval se za mužem, který mu do dlaní vtiskl poměrně velký obnos peněz, za které se v prostředí, kde se pohyboval, bez přemýšlení zabíjelo. Strhl pohled k bankovkám ve svých rukách a rozevřel je. Mezi dvěma bankovkami trčelo něco, co se penězům nepodobalo. Mladík ústřižek vytáhl a spočinul pohledem na tváři mladého muže s přísným výrazem v černém oblečení. Vložil fotku zpět, přeložil bankovky na půl kolem fotky a rychle z uličky zmizel.
„Tome, co to, sakra, mělo znamenat?“ rozhodil David nechápavě rukama. Tom si povzdychl a zavrtěl hlavou.
„Vážně, Tome? Dáš tomu feťákovi bundu za několik tisíc euro a ještě mu vrazíš všechny svoje peníze? Nejsi, doufám, tak naivní, aby sis myslel, že si za to koupí něco jiného než chlast nebo další šňup,“ pronesl jeden z asistentů, očividně šokovaný Tomovým chováním. David ho hned zpražil pohledem.
„Vypadal jako on… myslel jsem… doufal jsem, že…“ Věta zůstala nedokončená. Tom jen bezradně pokrčil rameny a zoufale se na Davida podíval.
„Ach, Tome,“ vydechl manažer nešťastně a na krátko Toma objal. „Mám to focení zrušit? Chceš se raději vrátit na hotel a odpočinout si?“ nabídl mu David, i když se v něm všechno vzpíralo. Tom k jeho štěstí zavrtěl hlavou.
„Ne. Pojďme. Chci myslet na něco jiného,“ rozhodl se a sklonil pohled ke své peněžence, aby ji zapnul a vrátil zpět do kapsy.
„Dobře tak…“
„NE!“ vykřikl Tom zděšeně, když nahlédl do přihrádky, kam normálně vkládal bankovky. „Ne ne ne ne,“ opakoval do kolečka a zběsile otevíral všechny kapsy, které jeho peněženka měla.
„Co se stalo?“ vyděsil se David.
„Ta fotka! Ta fotka! Musel jsem ji založit mezi ty peníze. Musím ji dostat zpátky!“ drmolil Tom, přičemž se prudce otočil, aby se vrátil zpět k mladíkovi, ale ten byl už dávno pryč. S jeho penězi, které mu daroval, i s fotkou Billa, kterou navždycky ztratil.
„Tak to se s ní rozluč. Tenhle ten Bill té smažce dneska večer poslouží jako sexuální objekt, protože jeho pravačka je to jediné, co už nemůže nakazit tím svinstvem, co beztak už stihl chytit, když svým zadkem platil za fet,“ poznamenal asistent necitelně a ještě se posměšně uchechtl. Tom v tu chvíli ale slyšel dost. Nikdo nebude urážet památku Billa a už vůbec ne takový cucák, kterého na světě stejně nikdo nepotřebuje. Napřáhl se a jeho pěst se s přesností setkala s Denisovou čelistí.
„Tome!“ vykřikl David zděšeně.
„Ještě jednou vypusť ze svý držky něco podobnýho a neznám se!“ zařval Tom po Denisovi, který se s Davidovou pomocí sbíral ze země.
„Já končím! Nebudu pracovat s takovým magorem!“ prskl Tomovým směrem, oprášil si svršky a vytahuje mobil, zřejmě aby si přivolal taxíka, se rozešel dál ulicí. David kmital pohledem mezi Tomem a vzdalujícím se asistentem Denisem, až nakonec uznal, že prioritně by se měl starat o Toma, kterého druhý asistent držel za paže, aby se za Denisem nerozběhl a nedal mu ještě víc co proto.
„Tome, jsi vážně v pořádku?“ položil manažer tu stejnou otázku jen v pozměněném znění, ačkoli bylo jasné, že Tom v pořádku rozhodně není.
„Ne. Já… ne. Davide, zruš to focení, prosím. Já potřebuju být teď sám,“ dostal ze sebe Tom chvějícím se hlasem a pažemi objal svůj trup.
David během okamžiku zavolal řidiče, který o několik ulic dál nestihl ještě ani zaparkovat, a pak také lidem, kteří celé focení pořádali. Hned po příjezdu auta nasedli všichni zase zpět a stejnou cestou se vydali k hotelu.
Pro teď.
Jakmile se Tom dá znovu alespoň trochu dohromady, David se postará, aby mu někdo pomohl dostat se z té bubliny, ve které byl už víc jak rok lapený.
**
Co dodat… PTSD je ***. Nutí nás vidět věci, které nejsou.
Příště: „Případ uzavřen“
autor: Muckátko :o*betaread: J. :o)
Mám takový pocit že Tom zachvíli spácha samovraždu.Díki za podívku.
Já taký ale povídka je perfektně napsaná.
Tohle je pořád tak smutné… :'((( Ani nevím, co k tomu napsat. Každopádně Tomovi přeju šťastný konec. Jakýkoliv!!! Hlavně ať už se netrápí…
Chudák Tom. A možno budem sviňa, ale ja so.rada, že ho to ešte neprešlo, že ešte na Billa nezabudol. A stále verím, že koniec bude šťastný… Hoci, kto vie, čo si na nás Muckátko vymyslí… :-p
Jo, naděje umírá poslední. Věřím, že na Toma ještě čeká štěstí, i když v tuhle chvíli to vypadá spíš naopak.
Je mi líto, že přišel o tu fotografii. Já bych to obrečela.
Díky, těším se na pokračování.
Já jsem úplně stejná jako Tom. Normálně jsem čekala, že to skutečně bude Bill. Už jsem pomalu jásala a úplně jsem cítila, že se celá chvěju, jak jsem čekala, že tom bude skutečně Bill. Božeee, jsem jelito!
A Toma je mi strašně, strašně líto. Jak se z toho ani po roku nedostal, tak to je už špatné. Jasně, čekala jsem, že na to nkdy nezapomene, že bude Bill vždycky v jeho srdci, ale asi jsem čekala, že se trochu posune. Kdežto mně přijde pořád na stejném místě, kde byl. Což je strašně škoda. Moc bych mu přála, aby se od toho všeho konečně nějak odprostil a aby konečně začal žít normální život. Tohle je na zbláznění.
Hodně dlouho jsem nečetla něco tak smutného. 🙁
Stejně ale moc děkuji za pokračování a já se nevzdám naděje na to, že to bude o něco lepší!