autor: Majka
Bill si nepamatoval, jak se dostal do svého pokoje.
Nevnímal příjemně teplou náruč svého bratra, který ho opatrně vytáhl z auta a nastoupil s ním do výtahu. Nevnímal ani jeho polekaný pohled, kterým co chvíli sklouzával k Billově bezvládně zakloněné hlavě a neslyšel tichá povzbuzující slůvka plynoucí z Tomových úst… Tom sám nevěděl, komu z nich dvou jsou ve skutečnosti určena…
Jakmile se ocitli v bezpečí za dveřmi hotelového pokoje, Tom si trochu oddychl.
S až zarážející něžností položil Billa na postel a na chvíli se upřeně zahleděl do jeho tváře. Vypadal tak ztraceně mezi nadýchanými, bíle povlečenými polštáři. Tak nehybně… tak… mrtvě! Tomovi se až zadrhl dech a srdce vynechalo jeden úder… Váhavě zdvihl ruku a opatrně ji přiložil Billovi na krk do míst, kde tušil tepnu. Úlevou zavřel oči, když pod svými prsty ucítil slabý tepot.
V tu samou chvíli sám nad sebou zavrtěl nevěřícně hlavou a trochu vyděšeně stáhl ruku zpět. Co ho to proboha napadá? Samozřejmě, že je Bill v pořádku. Musí být. Jen… jen si potřebuje odpočinout a pořádně se najíst. A o to už se Tom postará. Bude to ok…
Venku už se stmívalo, když Billa probudilo jemné chvění v kapse jeho kalhot. S námahou rozlepil unavené oči a rukou popaměti zašmátral v džínách. Tichoučká melodie se hotelovým pokojem rozezněla o něco hlasitěji a pak hned zmlkla, když Bill odmáčkl tlačítko a přiložil si přístroj k uchu.
Oči měl už zase zavřené, ve spáncích mu nepříjemně tepalo, slova jejich manažera mu splývala v jeden temně šumný zvuk.
„Jasně, Davide, jsem v pořádku… ne, hlava mě nebolí… dobře, uvidíme se zítra. Čau.“
Vlastně ani nevnímal, na co se ho David ptá, odpovědi plynuly z jeho úst automaticky. Soustředil se jen na to, aby ovládl svůj hlas a zněl přirozeně. Dokonce se mu na okamžik podařilo vykouzlit na rtech slabý úsměv… někde četl, že to jde v řeči poznat.
Jakmile však hovor ukončil, bledou tvář opět zahalil vyčerpaný výraz. Hlasitě vydechl a hubenýma prstama si začal třít spánky, aby trochu utišil tu pulsující bolest.
„Kolikrát jsi se takhle přetvařoval, když jsi mluvil se mnou?“
Při zvuku Tomova hlasu sebou Bill překvapeně trhl a prudce se posadil. Na chvíli se mu tím rychlým pohybem vše slilo do bílé mlhy, musel několik vteřin počkat se skloněnou hlavou, než se svět kolem něj zase ustálil do své normální podoby. Pak teprve pohlédl směrem, kde tušil svého bratra. Tom seděl ve velikém křesle v rohu pokoje a upíral na Billa smutný pohled, ve kterém se mísila výčitka s lítostí.
Stejně jako Billa, i jeho probudil vyzvánějící telefon. A při pohledu na rozespalé bratrovy pohyby se musel pousmát. Dokonce na chvíli uvěřil, že by Billův úsměv a překvapivě pevně vyřčená slova mohly být pravdivé. Začal doufat, že celá tahle situace není až tak vážná, jak se mu zdálo ještě před pár hodinama. Třeba se Bill potřeboval jen trochu prospat, nabrat sílu…
Během okamžiku se však všechny Tomovy naděje rozplynuly… stačila na to jediná vteřina, kdy Bill vypnul telefon a spolu s tím jako by se celá jeho tvář opět ponořila do tmy. Ta změna byla až neskutečná. Jiskřičky života, které se na chvíli zatřpytily v jeho očích, vyhasly stejně rychle, jak se objevily a Toma až zamrazilo, jak byl najednou bratrův pohled prázdný. Jako by ho těch pár slov a jeden nucený úsměv obraly o většinu energie, kterou nastřádal několikahodinovým spánkem.
Teď se Bill, tváří v tvář svému bratrovi, zmohl jen na provinilý výraz a po chvíli sklopil odevzdaně hlavu. Kdyby tak Tom věděl… Kdyby jen tušil, kolikrát se po zdánlivě veselém rozhovoru s ním únavou málem složil. Vyčerpávalo ho to neustálé předstírání. Ale právě Tom se neměl nikdy dovědět, co Billa trápí. Že ho vůbec něco trápí. Tom, jeho dokonalý bráška… to kvůli němu chtěl znovu vypadal dokonale i Bill.
Ze začátku bylo vše o tolik jednodušší. Měl tak dobrý pocit, když jeho obličej i celé tělo, po práškách podivně oteklé, začalo opět nabírat své původní tvary. Když se lícní kosti staly zase výraznější a v oblečení se cítil volněji. Každé kilo, které shodil, mu dodávalo sílu pokračovat.
Stačilo prostě jen nejíst. Směšně malá daň za to být opět hezký. Opět se líbit… Tomovi. Ano… jeho hanlivá poznámka na Billovy baculaté tváře ho zasáhla nejvíc. Když ji bratr tehdy vypustil z úst, s úsměvem na rtech a provokativním mrknutím, Bill se pak v tichu a samotě svého pokoje neubránil slzám.
Věděl, že přibral, věděl, že nevypadá tak hezky, jako před operací… ale až díky Tomovi si uvědomil, jak ve skutečnosti působí jeho změna na okolí. A když se pak nahý, s očima ještě zarudlýma od pláče, postavil v koupelně před zrcadlo a podrobně zkoumal své tělo, propadl zoufalství. Jak se na něj vůbec ještě někdo může koukat? Jak by se ještě mohl někomu líbit s takovýma proporcema? Jak by se mohl líbit… jemu?
Začal se zahalovat do dlouhých trik a mikin, styděl se. V každém cizím pohledu hledal pohrdání, smích znějící kolem něj se v jeho uších přeměňoval na posměšné úšklebky. Tichý šepot, který slýchával za svými zády, stydlivé dívčí chichotání… to vše si teď uvědomoval jen jako nepřetržitou připomínku své nedokonalosti.
Řešení bylo tak jednoduché. Prostě vynechat jídlo… alespoň na pár dní. Než trochu zhubne… než se na něj bude moc zas Tom normálně podívat, bez odporu, který si Bill vsugeroval v jeho očích.
Tak pomalu plynul čas a dny se změnily v týdny.
Billovou jedinou snahou v té době bylo odolat pokušení. Odtrhnout zrak od lákavě vypadající pizzy, kterou se ládovali ostatní, nevrhnout se po voňavém pečivu na stole, nesáhnout do otevřeného sáčku se sladkostmi. Ignorovat hlasitě protestující žaludek. Nevnímat stále větší únavu, která se ho zmocňovala. A předstírat… předstírat, že je v pořádku, usmívat se, bavit se… prostě fungovat jako doposud.
Ne vždy se mu dařilo tohle vše plnit. Někdy v noci, když už všichni spali a jemu se břicho kroutilo bolestí a svaly třásly vyčerpáním, přece jen nedokázal odolat. Potichu vyklouzl ze své postele a nohy ho samy nesly do kuchyňky. A jeho ruce, zcela nezávisle na jeho vůli, samy sáhly po čemkoliv k jídlu. Dychtivě žvýkal každé sousto a slastí zavíral oči… než ho opět přepadly výčitky. Stačilo vzpomenout si na Toma… a znovu si připomenout jeho poznámku, která mu v jeho mysli zněla stále víc pohrdavým tónem, ač původně byla vyřčena zcela nevinně. Udělalo se mu zle sama ze sebe. Ani se nemusel moc snažit a dostal ze sebe snědené jídlo zase ven…
Když se to stalo poprvé, s námahou se zvedl od záchodové mísy, podíval se na sebe do zrcadla a chvíli nevěřícně zíral na svůj odraz. Jako by nemohl pochopit, co to vlastně dělá. Po spáncích mu stékaly kapičky potu, v očích se leskly slzy a celé jeho tělo se třáslo. Nepoznával se. Nepoznával svou tvář ani své chování. Nemohl uvěřit, čeho všeho je schopný… pro co vlastně? Pro svůj lepší pocit? Nebo… pro Toma?
Ale i když se tím sám cítil znechucený, opakovalo se to. A zhoršovalo. Později se jeho rozdrážděný žaludek začal sám bouřit proti čemukoliv, co se Bill pokusil sníst.
A Bill nebyl hloupý, věděl, že tak to být nemá. Začal pociťovat strach a paniku. Bál se reakcí svého vlastního těla, zrazovalo ho, ztrácel nad ním kontrolu. Posledních pár dní už jen vyděšeně sledoval, jak mu ubývají síly a každá činnost ho stojí neskutečnou námahu… Přestával to zvládat.
„No, Bille, je načase tohle nějak vyřešit, nemyslíš? Objednám něco k jídlu… najíme se a bude ti fajn, uvidíš.“
Rozhodnost v Tomově hlase přinutila Billa zase zvednout zrak. Podíval se svému dvojčeti smutně do očí.
Věděl, že to nezvládne… Už předem mu bylo líto, že Toma zklame. Přesto pomalu přikývl a Tom se potěšeně usmál.
autor: Majka
betaread: Janule
Chudák Bill..Jsem zvědavá co to jídlo s ním udělá..
Nádherný. Tahle povídka získala slunné místečko v mém srdci.
jako tak ale Tomí mu musí nějak pomoci…
Krásné =) Chudáček Bill, anorexie je sviňa…hrozná! Bohužel…=( Ale snad se z toho dostane, za pomocí Toma samozřejmě =)
Takže za to opět může Tom xD Jak jinak, miluju, když je Bill takový urážlivý a citlivý 😉
To je úplně smutňoučké, ale přitom tak nádherné…V této povídce je tolik, tolik emocí…Bill je chudák..:-( Už s těším na další dílek!!! Snad přibud brzy…;-)
já nevim co říct. Náhderný no. Smutně nádherný
Tak takhle rychle to asi vyřešit nepůjde, ale hlavně že se Tom začal o Billa zajímat 🙂
chudak malej…. to chce odborníka ne Toma ten nic nezmůže…..
Chudák…musí se jít léčit…
to je úžasný, sice smutný, ale úžasný. Už se těšim na další díl XD