Časoprostor III 11.

BILL

„No konečně jsou tady,“ vydechnu s úlevou, když se ozve dvojí krátké zatroubení Sabinina auta. Vymrštím se ze židle, abych se podíval, jestli mě moje uši neklamou, a sleduju, jak Sabine vyndává Dejva ze sedačky na zadním sedadle. Pomalu bude šest večer a oni se pořád nevraceli. Už jsem měl strach, že se jim něco stalo, ale Tom mě uklidňoval, ať nešílím, že má Sab určitě zase vybitej mobil jako vždycky, když s ní člověk nutně potřebuje mluvit. Nejspíš měl pravdu, naštěstí jsou v pořádku. Dejv vyskočí z auta, chytne se Sabine za ruku a ještě se obrací a mává směrem k jejímu autu. Snažím se zaostřit zrak, koho to zdraví, ale je to moc daleko.

„Ahoj, tatí,“ rozběhne se Dejv po cestičce, když otevřu dveře a vyhlížím je, než dojdou k domu.
„Ahoj, zlato,“ předkloním se a chytím ho do náruče. Vždycky na mě skočí tak prudce, že to málem neustojím, ale už jsem si na tyhle jeho vítací manévry zvykl. „Jak ses měl?“ zeptám se konverzačně a sleduju Sabine, jak důstojným krokem kráčí k nám. Vysmátá, vůbec nic jí netíží, jako když se nic neděje… já se tady bojím, že jsou někde mrtví v příkopu a ona je v klidu, piánko, vypadá, jak kdyby si dala práska trávy.
„Ahoj, taťko,“ pozdraví s úsměvem, když dojde až k nám.
„Čau, tetko, ukaž mobil,“ hned si vyžádám důkaz, že Tom měl jako vždycky pravdu.
„Proč? Něco se děje?“ zašmátrá v kabelce, vytáhne stříbrnej telefon, a aniž by se na něj podívala, podá mi ho.
„Jo… zase ho máš vybitej. Jak se ti mám dovolat? Víš, jakej jsem měl strach, kde jste?“ vyčítavě se na ní zadívám a podám jí telefon zpátky.
„Promiň, nevšimla jsem si… byli jsme s… byli jsme v ZOO a trošku jsme se zdrželi u slonů, viď, Daví?“ hledá zastání u mého synátora a současně tím odvádí řeč od našeho věčnýho dohadování. Nabíjení mobilu nikdy nebyla její silná stránka, zásadně na to zapomíná.
„Jo! Tati! Ten byl vélkej jako dům. Měl táááákovejhle chobot a pinkal si s míčem,“ hned mi vypráví Davídek a předvádí slona. Roztomile při tom kulí očka.
„Hele, kluci, bylo to fajn, ale už musím, takže se tady mějte. Čau Dejve“ vlepí mu pusu, „čau Bille,“ taky mi jednu lípne na tvář, „Toma pozdravujte,“ otočí se na podpatku a za chvíli už nasedá do auta. Neustálej úsměv na tváři, jako bych jí nic nevyčítal…
„Dík,“ ještě za ní zavolám, ale už se skoro ani neotočí, jak spěchá. Kdo to vedle ní sedí? Musím se zeptat Davídka, ten určitě bude vědět.
„Ahooooooooj!“ mává prcek, když se Sab odlepí s autem od chodníku a odfrčí.

*-*-*

„Máš hlad?“ zeptám se jen tak pro kontrolu, když dorazíme do kuchyně, ale je mi jasný, že tetička ho nacpávala od rána vším, co si poručil, takže bude plnej těch nejnezdravějších jídel, co existujou.
„Ne,“ zní stručná odpověď. „Kde je strejda?“ zeptá se, když proběhne všechny místnosti bytu a pro jistotu ještě nakoukne na záchod a do koupelny.
„Nahoře u sebe,“ ukážu prstem na strop. „Má tam práci, víš?“
„Jakou práci? Hraje?“ udiveně vykulí Dejv oči. To je jediná práce, kterou si se strejdou prozatím umí spojit, když nepočítám jeho excelentní výkon s motorovou pilou. Nahoru skoro vůbec nechodíme, Tom už tam dlouho nebydlí, takže ani není důvod, proto je Davídek tak překvapenej. Už ani před tou Folkovou se nesnažíme to moc maskovat, stejně jí muselo dávno dojít, že Tom žije s námi dole, tak blbá zase není.
„Ne, nehraje. Vybaluje krabice s podpiskartama a dělá z nich menší balíčky, víš?“ vysvětlím špuntovi. Zítra je první autogramiáda poté, co vyšlo nový album, takže musíme mít každej svůj balík. Sólový karty a taky s celou kapelou, co kdo bude chtít.
„Můžu mu jít pomoct?“ zeptá se a už si to peláší ke dveřím. Jenom přikývnu, ale až ve chvíli, kdy za ním zapadnou dveře. To jsem se toho teda dozvěděl… hned musí letět za strejdou. Ach jo… nezbyde mi, než se vydat nahoru za nima, aspoň Tomovi trochu pomůžu.

*-*-*

„A kde jste ještě všude byli, povídej,“ vybídne Dejva Tom k vyprávění, přitom rozbalí novou krabici s Geovými kartami. Postupně mi podává balíčky zhruba po sto kusech a já na ně natahuju gumičky a házím na Georgovu hromadu. Až to bude roztříděný, každýmu dáme jeho karty a karty kapely do vlastní igelitky, a budeme na zítra připraveni. Kolik tak může přijít lidí? Snad bude tisíc kusů stačit. No… pro jistotu tam přidám ještě jeden kus… Bože, je toho strašně moc, snad se Carl nepřepočítal a nezůstane nám to tady… na celou tour to vystačí tutově…
„Včera jsme byli v kině na pohádce, pak jsme šli na procházku do parku, pak do Mekáče na večeři a domů k tetě,“ vypráví prcek vsedě na bobku a pomáhá strejdovi aspoň pohledem, když jinak nesmí. Nejspíš ho od toho Tom hned vyhnal.
„A jaký bylo kino? Na čem jste byli?“
„Na pohádce. Byli tam takoví strašidelný skřítci a já se jich vždycky leknul,“ vypráví Dejv, oči vykulené a předvádí, jak sebou vždycky cuknul, když některý ze 3D skřítků zakřičel. „Seděli jsme v první řadě, byli strašně veliký,“ líčí zaujatě, „měli táááákovýhle oči.“

„Proč jste byli v první řadě? Bylo vyprodáno?“ udiveně zvedne pohled Tom. Vždycky přece chodíme až nahoru, je tam lepší rozhled a nikdo si nás nevšimne, když jsme dobře maskovaní. I se Sabine jsme chodili vždycky dozadu…
„Protože vozejk přece nahoru nemůže?“ odpoví Dejv.
„Jakej vozejk?“ ozvu se překvapeně. Davídek se zarazí, je vidět, že je na rozpacích, a pak v klidu pronese: „Vlastně žádnej…“
„Jo žádnej, jo?“ zvednu se a jdu k němu. „Tak se mi zdá, že tady někdo lže…“ přiblížím se těsně k němu a dřepnu si před něj. „Ale já to poznám… ukaž nos,“ hraju s ním hru na pravdu a lež. „No jasně… je měkkej,“ vykřiknu vítězně, když mu zmáčknu ten jeho mrňavej knoflík. Tohle nám dělávala máma a my blbouni mrňavý jí to věřili… „Tak to vyklop, co to bylo za vozík?“ útočím, dokud je Dejv nahlodanej.
„Teta říkala, že je to naše tajemství,“ odsekne Dejv a zamračí se.
„Jo tak ty máš s tetou tajemství, jo? Děsně tajný?“ směju se. Je tak roztomilej, když se snaží vypadat vážně.
„Jo… povídala, že jste oba moc zvědavý a budete brzo starý. Já nechci, abyste byli starý,“ zdůvodní nám jasně a stručně synáček, proč nám tu věší bulíky na nos.
„No dobře, tak si to teda nech…“ tvářím se naoko uraženě a jdu zpátky dělat balíčky… nebudu ho dál ukecávat, stejně mám pocit, že jsem to rozluštil. Ten někdo, kdo seděl vedle Sab v autě, byl nejspíš Frank. Nikoho jinýho na vozíku podle mě nezná…

*-*-*

„Myslíš, že spolu něco maj?“ zeptá se pochybovačně Tom a překulí se blíž ke mně.
„Nejspíš…“ odpovím a zírám do tmy ložnice. Jsem utahanej, zavíraj se mi oči.
„Vždyť je o pět let mladší než ona,“ diví se bráška, „a na vozíku…“ dodá.
„Hmmm… můžou bejt jenom kamarádi,“ napadne mě. Znají se od Dejvových narozenin, předtím se nikdy neviděli. Pokud vím, Sabine nemá samaritánský sklony, aby s ním chodila z lítosti… nedovedu si představit, že by si s Frankem něco začala, ale člověk nikdy neví…
„To je fakt…“ přikývne Tom spokojeně, tahle varianta ho nejspíš nenapadla. Přišoupne se blíž, vleze mi pod peřinu, přehodí mi ruku kolem pasu a hlavu mi položí na rameno. „Ale co když je to splynutí duší?“ uculí se a líbne mě na tvář.
„Možný je všechno,“ zašeptám a oplatím mu to. „Jako to naše,“ dodám s úsměvem.

„Ale Frank je pěknej kluk,“ ozve se po chvíli tichou ložnicí.
„Hmmm,“ zahučím z polospánku, už jsem málem zabíral.
„Myslíš, že může to… no víš co…“ zeptá se potichu do tmy.
„Myslíš, jestli mu to funguje?“ proberu se, tohle je zajímavý téma.
„No… vždyť je dole ochrnutej, ne?“ zdůvodní svůj nesmělý dotaz Tom, asi mu to v hlavičce pěkně šrotuje.
„Nevím, ale možný to je,“ zamyslím se. „Znal jsem ve svým starým životě kluka, co měl havárku na motorce… přerazil si míchu, byl od pasu dolů ochrnutej, ale když jsme na jednom mejdanu hromadně čuměli na péčko, stál mu pod teplákama jak stožár. Všiml jsem si toho náhodou, nečuměl jsem schválně, ale pamatuju se, že mě to překvapilo. Neměl jsem odvahu se ho na to zeptat, ale pak jsem ho jednou potkal s výstavní kočkou. Holky na něj letěly, takže nejspíš jo…“ uzavřu svou dlouhou úvahu.
„Možná se do Franka zamilovala,“ rozvíjí dál teorii Tom. „Proč by nám to jinak Dejv nesměl říct?“
„Hmmm… to je fakt,“ povzdychnu si, „nechtěla, abychom o nich věděli,“ přemýšlím. „Divný… asi to chce utajit, ale to se přepočítala, holčička, to naše hlásný rádio to dlouho pod pokličkou neudrželo,“ usměju se. „Na tajemství je to ještě prcek,“ dodám spokojeně a hlasitě zívnu. „Tak dobrou, Tomi,“ líbnu ho ještě jednou a otočím se k němu zády.
„Dobrou,“ zašeptá mi do vlasů a přitiskne se ještě blíž, aby mě hřál jako kamínka…

*-*-*

Kde je zase ten pardál…? Rozhlížím se kolem a nemůžu najít prcka. To byl ale blbej nápad, brát ho s sebou na autogramiádu. Je jak pytel blech a nikdo z ochranky ho neuhlídá. Vždycky se mu podaří někam zdrhnout.
„Pardon,“ omluvím se s úsměvem slečně, která mi podává k podpisu plakát, a otočím se na Carla. „Kde je Dejv?“ zašeptám, když se ke mně nakloní. Mezitím se vrátím zpátky a podčmárnu se fixou na svý břicho… jediný místo na týhle fotce, kde bude vidět černá fixa.
„Jak to mám vědět, před chvilkou tady byl,“ zašeptá mi do ucha a bezradně pokrčí rameny. Bože, tomu tak svěřit dítě… Usměju se na slečnu, a hned se mi zjeví další. Tohle snad nemá konce… už tu sedíme dvě a půl hodiny, pořád je řada až ven. Sice mě to těší, je to krásný, kolik máme pořád fanynek, ale mám strach o Dejva. Zleva do mě žďuchne Tom a ukáže na druhou stranu sálu.
„Hele, hvězda showbussinesu,“ ušklíbne se a podepíše kartu. „Celej tatínek,“ dodá ještě sarkasticky a vrátí se ke svým povinnostem. No jistě… náš miláček se tam druží s fanynkama. Stojí a něco jim důležitě vykládá. Otočím se ke Carlovi, ukážu mu směr a ten dá hned pokyn klukovi z ochranky, aby pro něj došel. Mezitím, co se podepisuju, sleduju, jak se vztekle brání, když ho dvoumetrovej hromotluk v černý kombinéze popadne v pase, a nese ho k nám jako pírko. Div si s ním nepohazuje nad hlavou…

„Co s ním, šéfe?“ zastaví se před naším stolem.
„Dejte mi ho sem,“ natáhnu se pro něj přes stůl a posadím si ho na klín. „Kam jsi zase utekl?“ zašeptám mu přísně do ucha. „Říkal jsem ti, že se máš držet u Carla, jinak už tě na žádnou další autogramiádu nevezmu,“ vyhrožuju.
„Je tady nuda,“ odsekne mi Dejv. „Už bude konec?“ sleduje mou ruku, jak čmárá na papír klikyháky a sápe se po náhradní fixe v krabičce na stole.
„Jo, za chvíli, to už vydržíš,“ usměju se na slečnu, která sleduje, jak náš prcek soustředěně kreslí kolečko na mou podpiskartu. „Můžu?“ zeptá se blondýnka s úsměvem, když Dejv s vyplazeným jazykem kolečko domaluje. Chvilku na ni kouká, nechápe, co se po něm chce, ale nakonec přikývne, a tak, jak to viděl u nás, podá jí přes stůl svůj výtvor. „Děkuju, Davídku,“ uculí se na něj fanynka a šoupne se k Tomovi. Dejv se na ni zazubí, nic neřekne a sáhne po další kartičce.
„No vidíš, a máš první fanynku,“ směju se tomu. „Příště ti necháme udělat vlastní podpiskarty, abys mi nečmáral po ksichtě,“ dodám a podepíšu další z nekonečné řady fotek. Snad už to brzy skončí… mám tu ruku skoro dřevěnou.

*-*-*

v tu samou chvíli… 3.8.2015 – pondělí dopoledne
kancelář vedoucí Odboru péče o dítě – Berlín

„Co s tím mám dělat, paní vedoucí?“

„Hoď to do koše, Greto, vůbec se tím nezabývej, takových udání chodí týdně několik. Pojď mi pomoct, nemůžu najít ten spis, co s ním mám jít zítra k soudu… Kdybychom to měly všechno brát vážně, za chvíli se z toho zblázníme…“
„Z čeho se zblázníte, paní Krautnerová?“
„Ale zase přišlo udání na toho Kaulitze, paní ředitelko. Je to pořád dokolečka.“
„Ukažte, Greto… jděte pomoct paní vedoucí najít ten spis… Hmm… to je zajímavé… četla jste to, paní Krautnerová?“
„Ne, myslím, že je to totéž jako všechny ty ostatní anonymy… Kaulitz je nezodpovědný slavný fracek, vypadá jako gay, určitě se o to dítě vůbec nestará, dává mu špatný příklad, nebo ho naopak strašně rozmazluje, zasáhněte, udělejte s tím něco, seberte mu to dítě… pořád totéž dokolečka. Na kontrolách jsme nikdy nic takového nezjistily.“
„No… myslím, že tady se píše trochu něco jiného. Mrkněte na to.“
„Hmmm… cože? Proč jsi mi to neřekla, Greto?“
„Já se vás ptala, co s tím mám dělat, paní vedoucí…“
„No jo, ale neřekla jsi, o co se jedná… tohle je celkem závažné obvinění…“

„Ano, paní Krautnerová, píše se tam, že ta vaše vzorná otcovská hvězda spí s vlastním bratrem… zvláštní pomluva. Pokud by to byla pravda, není to zrovna dobré prostředí pro výchovu nezletilého syna, že? Incest je trestný čin, pokud vím… Sice je to anonym, ale podle stylu, jakým je to napsáno, tipuju, že to psal vzdělaný člověk, žádná zhrzená pomstychtivá fanynka jako obyčejně. Co kdybyste se tam zašla mrknout, paní Krautnerová… znáte to… na každém šprochu pravdy trochu. Za prověření nic nedáme.“
„Myslíte, paní ředitelko? Není to zase jen další prachsprostá pomluva? Já nevím…“
„Ale já vím. Naplánujte si tam přepadovku, myslím, že stojí za to se na to aspoň mrknout… abychom měly čisté svědomí, že jsme to prověřily.“
„Dobře, paní ředitelko, my se tam s Gretou zajdeme podívat, aspoň se bude učit v praxi, že, Greto?“
„Ano, paní vedoucí. Tady máte ten spis.“
„No vidíš! Jsi šikovný děvče, kdes ho našla?“
„Byl pod stolem, asi vám tam spadl.“
„Už abych šla do toho důchodu, Gretko, leze mi to tady všechno na nervy. Až tě to naučím, prásknu za sebou dveřma a odjedu na měsíc k moři… všichni nezbední rodičové a jejich vlastní i nevlastní ratolesti mi budou v tu chvíli absolutně ukradení.“

„Kdy tam půjdeme, paní vedoucí?“
„No… zítra ráno mám ten soud o opatrovnictví malé Brauschwitzové, tak to necháme na středu… to bude nejlepší. V osm vyrazíme, v půl devátý jsme tam…určitě je vytáhneme z postele, aspoň uvidíme, jak to tam chodí, když nejsme dopředu ohlášení.“
„Mám vzít něco s sebou, paní vedoucí?“
„Ano. Vezměte diktafon, to bude stačit… a taky pevný nervy, ty jsou na tyhle akce vždycky nejdůležitější. Jo a zavolejte Kurtovi, že ho budeme potřebovat s sebou, chlap za zády je vždycky dobrá pojistka, i když zrovna u Kaulitzů nám myslím nic nehrozí.“
„Dobře, paní vedoucí, zařídím to na středu.“

PS: Zkouším nový druh ankety, snažím se to nějak zefektivnít, tak prosím všechny, kdo čtou Časoprostor, aby na ni klikli. Anketa bude už jenom jedna, stále stejná pod každým dílem, měla by sloužit k informaci, kolik lidí celkem čte povídku, takže vás to bude stát jenom jeden klik. Díky, Janule :o)

PS2: Samozřejmě moc děkuju za všechny komentáře