Proč mě nikdo nemá rád 12. (konec)

autor: Anett483

Ahojky! Posílám poslední dílek téhle povídky, která nekončí happy-endem. Tuhle povídku jsem psala už dlouho a nějak už nemám inspiraci. Navíc tohle byla moje první vícedílovka, takže se ani nemůžu divit xD Každopádně děkuju za předešlé komentíky k téhle povídce a jestli budete číst tenhle poslední dílek, tak příjemné čtení. Anett483

*************

„Sakra, Bille! Přestaň už, prosím!“ prosíkoval zoufale Tom, ale Bill se jen smál a utíkal. Sice by Tom nechtěl, aby se Billovi něco stalo, ale v tuhle chvíli chtěl, aby Bill zakopl a zůstal ležet na zemi, aby ho mohl chytit.

„Mám toho dost…“ řekl Tom spíš jen pro sebe… Rázným krokem šel k závěsu, za kterým se Bill otřásal smíchy a myslel si snad, že není vidět. Jeho smích ustal hned poté, co Tom odhrnul závěs a čapnul ho za ruku. Billův smích vystřídal vyděšený pohled s otevřenou pusou a nepřítomným výrazem, ke kterému mu dostatečně dopomohl alkohol. Tom se na něj ani nepodíval. Jen ho pevně držel za předloktí a šinul si to ke koupelně. Bill za ním neochotně cupital a snažil se Tomovi vysmeknout. Každý pokus o vysmeknutí se rovnal silnějšímu stisknutí jeho štíhlé ručičky.

Tom Billa zavedl do koupelny, posadil ho na okraj vany a zavřel dveře. Bill se kolem sebe nechápavě a dezorientovaně rozhlížel a jeho nepřítomný pohled Toma jen donutil se smát. Tom k němu došel a začal z něj stahovat tričko. Bill pořád seděl na kraji vany s otevřenou pusou a nepřítomným výrazem, nic mu nedocházelo… Tom mu pomohl do vany… no pomohl, spíš tam Bill padl sám… Pořád sledoval nechápavým pohledem, ale to, co přišlo, Billa hned probudilo…

„Ty kreténe! Co si myslíš, že děláš?!“ začal pištět Bill, když na něj začaly dopadat ledové kapky vody ze sprchy, přesně mířené Tomovou rukou.

„Ještě mi ráno poděkuješ…“ uchechtl se Tom a smáčel Billa dál…

***********

„Na… To tě zahřeje…“ Tom mu podal hrneček s teplým čajem a sledoval Billa zabaleného v dece. Možná to s tou ledovou sprchou trochu přehnal…
„Díky…“ řekl potichu Bill a sledoval svůj hrneček.
„Pamatuješ? Tady to všechno začalo…“ řekl po chvíli Bill a zase se napil čaje. Tom jen smutně sklopil hlavu…
„Jo… Ale začalo tu jen to špatné…“ Bill se po jeho slovech mírně zamračil.
„Já za nic nemohl!“ začal se obhajovat, jakoby na něj Tom házel všechnu svoji vinu.
„Nic takového jsem taky neřekl…“ odpověděl Tom a smutně sklopil hlavu. Mohlo to být všechno jinak, kdyby se do Billa před lety nezamiloval a nesnažil by se schovávat svoji lásku a touhu k bratrovi za kopance a urážky.

_-_-_-_-_vzpomínka_-_-_-_-_

„Co chceš?“ zeptal se Bill a v jeho hlase byl poznat strach.

„Otevři a pak ti to řeknu…“ řekl vychytrale Tom. Bill se posadil na posteli, namáčknul se ke zdi a neovladatelně se třásl. Sice ho od bratra dělily dveře, ale strašně se bál… Hrozil se toho hrubého tónu bratrova hlasu.

„Ne… já… chci být sám…“ šeptl Bill.

„Hele to mě ale nezajímá. Otevři, nebo to bude ještě horší.“ Bill zaváhal a nakonec se zvedl z postele a šel pomalu ke dveřím.

„Ale… neuděláš mi nic, žejo?“ ptal se vylekaně Bill… Tom se za dveřmi jen pousmál.

„Ale ne! Jsi můj mladší bráška…“ řekl Tom s ironií v hlase a po chvíli uslyšel, jak Bill odemkl dveře a pomalu je otevíral. Tom dveře prudce otevřel a srazil tak Billa k zemi. Bill se křečovitě držel za nos… Se slzami v očích pozoroval Toma, který se k němu nebezpečně skláněl.

„Copak Billíku? Máš bebinko? Nemám zavolat maminku, aby ti to pofoukala?“ smál se Tom a skláněl se nad Billem. „Jsi jak holka, Bille.“

_-_-_-_-_ konec vzpomínky_-_-_-_-_

Tom sebou polekaně cukl nad tím, co se mu právě přehrálo v hlavě. Když zvedl hlavu, uviděl přímo vedle sebe Billa. Vždycky mysleli na to samé. Teď tomu nebylo jinak, jak Tom poznal z jeho očí. Bill vzal svoji studenou dlaní tu jeho. „Už na to nemysli…“
„To nejde… Tak moc jsem ti ublížil…“ Tom sklopil pohled od Billových očí zase někam na koberec.

„Už se k tomu nechci vracet. Co bylo, bylo a teď je teď… Stejně to už nevyřešíš.“ Toma dostávala Billova klidnost. Kdyby byl na jeho místě on, nejspíš by ho na místě nejméně uškrtil. Byl vždycky agresivnější a nervóznější. Bill všechno dokázal řešit s klidem a bez kopanců. Navíc násilím by si Bill, se svojí křehkou postavou stejně nic nevydobyl. Tom se nadechl… Řekne Billovi o svých citech! Vysvětlí mu ty kopance a facky, kterými před lety nešetřil…
„Musím… Musím ti něco říct…“ začal potichu…
„Ššš… Slyšel jsi to?“ zastavil Bill Toma rukou a pomalu si stoupl a šel ke dveřím.
„Co jako?“ zeptal se nechápavě Tom a šel za Billem. I když v sobě Bill měl ještě trochu alkoholu, měl pocit, že někoho nebo něco slyší. Pomalu vyšel ze dveří ven a v závěsu za ním Tom. Oba stáli před domem, ale bylo slyšet jen šumění listů stromů. Ani jeden z nich si nevšiml černého auta, které stálo zaparkované vedle sousedního domu s dívkou za volantem. S dívkou, kterou oba dva dobře znali. Pro Billa to byla nejlepší kamarádka a pro Toma velká konkurence.
„Měl jsem pocit, že něco slyším…“ řekl Bill a rozhlížel se. Tom šel dál od domu a rozhlížel se. I jeho sžíral divný pocit, že je někdo sleduje. Došel pomalu až k silnici mezi domy…
„Nic tu není… Asi se ti jen něco…“ Tom nestačil domluvit, když za sebou uslyšel startování auta a následně byl oslněn světlem auta, které ho srazilo k zemi. Poslední, co slyšel, byl Billův vyděšený výkřik a následně zoufalý pláč…

*************

Tom pomalu otevřel oči a rozhlédl se po bílém pokoji. Viděl rozmazaně a všechno ho bolelo.
„Miláčku! Klidně lež a nenamáhej se… Jsi v nemocnici,“ uslyšel vedle sebe hlas svojí matky a následně cítil její ruku na té své.

„Kde… kde je Bill?“ promluvil po chvíli Tom.

„Bill? Myslíš Sebastiana? Toho chlapce, jak s tebou večer byl?“ zeptala se ho. Tom jen přikývl a čekal na odpověď. „Bydlel u Amandy a jejích rodičů, ale ještě dneska ráno si pro něj přijeli jeho rodiče. Teď už je na cestě domů. Byl tu za tebou, ale spal jsi. Byl vyděšený a plakal, že ho to mrzí, a že ti za všechno děkuje…“ Tomova matka mluvila potichu a z jejího výrazu bylo poznat, že Billovi to ráno vůbec nerozuměla, nechápala jeho slova a ani nevěděla, co má Tomovi vyřídit. Sama byla z jeho nehody šokovaná. Tom ani tak nevnímal ji, jako to, že Bill odjel. Nemůže ho znovu ztratit! Ovšem jaká je naděje, že ho najde? Nulová… Tom nechal své slzy zoufalství volně stékat po tvářích…

************

„Tak co, Amando?“
„Je v pořádku, Bille. Byla jsem v nemocnici a je na tom lépe… Až budu vědět víc, dám ti vědět.“
„Díky, Amando,“ pousmál se Bill, i když v duchu šťastný nebyl. Musel odjet hned ráno a s Tomem se nemohl ani rozloučit. Celou noc čekal v nemocnici, ale Tom se probral, až když odjel.
„A až se bude vědět, kdo to udělal, tak se hned ozvi. Rád bych znal jméno toho grázla!“
„Víš, že je na mě spoleh, Bille. Doufám, že ho brzo dopadnou…“ řekla starostlivě Amanda a rozloučila se.

Bill i Tom trpěli ze ztráty toho druhého. Oba byli bezmocní a daleko od sebe. Tom v Německu v nemocnici, Bill v letadle, někde nad oceánem. Toužili být spolu, milovali se navzájem… Špatný začátek i špatný konec… Jen jedna osoba měla radost…

Amanda vyšla z nemocnice a nasedla do svého auta černé barvy. Potutelně se usmívala a odjela… Bill bude vždycky jen můj, kdekoli na světě… ¨