autor: Emilia
Moje nejmilejší twincestní zlatíčka 🙂 Je tady konec téhle povídky. Někteří to čekali, pro jiné je to možná šok. Myslela jsem, že to protáhnu ještě na dva díly, jenže nakonec jsem si řekla, že není co protahovat. Chtěla jsem to protáhnout, abych si tak na chvíli nalhala, že to ještě nekončí, jenže opak je pravdou. Strašně jsem přilnula k postavám z povídky. Beru je jako živé osobnosti a věřte nebo ne, sama jsem netušila, co všechno se odehraje. Ty situace tam skákaly samy, mršky jedny×D jako by ani nebyly z mé hlavy. U tohohle posledního dílu jsem zažila hodně emocionálních výlevů. Chvíli mi tekly slzy, pak jsem se zase smála×D prostě hrozný se mnou. Dalo mi to zabrat a všichni z té povídky mi budou chybět. Už nepřijdu k počítači, nezapnu Word a nezačnu sepisovat příběhy těch trhlých postaviček, ke kterým jsem si vytvořila tak velké citové pouto. Alespoň ne v dohledné době. Chtěla bych poděkovat všem, kdo jste ztráceli čas čtením mojí povídky×D děkuju taky za ty hezké komentáře, co mě celou dobu povzbuzovaly k dalšímu psaní 🙂 A chtěla bych vás poprosit, abyste jste shrnuli své pocity z celé povídky a z tohoto dílku (i ti, co mi pravidelně komentáře nepsali, ale na závěr bych chtěla znát váš názor na celou povídku a na postavy, jež se v ní vyskytovaly). Mám v hlavě takovou myšlenku, že bych někdy v budoucnu mohla udělat druhou řadu, pokud byste o to stáli, ale ne hned, až po nějaké době. Teď se chci totiž věnovat jiné povídce, která bude uveřejňována na mém blogu. Po čase bych se však k téhle vrátila, ale jak už jsem jednou napsala, jen pokud byste o to stáli. Ještě jednou všem moc děkuju, vaše Emy 🙂
Bylo něco po druhé hodině odpoledne a Nataša připravovala lehký osvěžující zeleninový salát. Tom lítal někde venku s Billem, Dianou, Stacy a Lucasem. Právě když chtěla salát vykoupat v dresingu, zazvonil telefon. „Sakra, kdo může teď otravovat?!“ Zaklela rozhořčením z vyrušené práce. „Prosím, KückMüllerová.“ Ohlásila se nevrle. Dneska se jí moc nedařilo a na co sáhla, to zkazila.
„Dobrý den, paní KückMüllerová, omlouvám se za vyrušení, ale už máme výsledky testů.“ Ohlásila jí sestřička s dodatečnou omluvou, protože slyšela její ne moc příjemný tón.
„V-vážně? Tak jak to dopadlo?“ Obrátila hned Nataša a s naprostou jistotou, že test byl pozitivní, očekává sestřino oznámení.
„Vyšlo to negativně. Pan KückMüller není otec Toma a posléze jsme zjistili, že ani vy nejste matka.“ Snažila se sestra o naprosto profesionální tón. Nataše šokem vypadlo sluchátko z dlaní. Cítila svírající pocit na hrudi a nemohla se nadechnout. Musela se opřít o skříňku v obývacím pokoji, na kterém pevná linka ležela. „Paní KückMüllerová jste tam?“ Ozývalo se ze sluchátka a sestřin hlas zněl trochu ustaraně. Nataša se trošičku vzpamatovala z transu a poklesla na zem, kde vzala do třesoucích se dlaní telefon a zakoktala.
„A-ano.“
„Ještě vám musím sdělit, abyste se dnes ve čtyři hodiny dostavila do nemocnice. Pan doktor vám všechno vysvětlí.“ Sdělovala jí dodatkem sestra a nebylo jí moc příjemné tohle říkat. Pro paní KückMüllerovou to byl jistě šok a ona se cítí tak trochu zodpovědná. Je jí strašně moc líto, toho, co se stalo. Byla přece u toho, když na to doktor přišel.
*Flash back*
V ordinaci doktora Corteze, který sedí za stolem a lije do sebe studené kafe, je hrobové ticho. Po chvíli se však ozve docela hlasité klepání.
„Dále.“ Zahuláká doktor směrem ke dveřím. Dovnitř vstoupí sestra. Je drobné štíhlé postavy a její hlava se pyšní dlouhými, téměř čistě blonďatými vlasy.
„Omlouvám se za vyrušení, ale už mají hotové ty testy, ehm…“ Odmlčela se a krátce pohlédla na obálku. „KückMüllerových.“ Omluvně na něj zamrkala. Kdyby si však měla pamatovat jména všech, co projdou jejíma rukama, tak by měla hlavu jako glóbus.
„Jistě položte mi to prosím na stůl.“ Sestra tak učinila a za okamžik byla pryč. Doktor vytáhl z obálky spisy a začetl se. Udiveně hleděl, jaktože jsou testy negativní? Tuhle rodinu si velice dobře pamatuje. Tu noc byly na sále jenom dvě ženy… Panebože! Teď mu to docvaklo. A jestli se nemýlí, mají opravdu velký problém. Popadl telefon a zavolal na sesternu, kde si vyžádal spisy z té doby. Tentokrát je přinesla sestra silnější postavy a v jejím buclatém obličeji se zračil zmatek. Doktor Cortez, aniž by něco vysvětloval, okamžitě začal listovat ve spisech a hledal sebemenší souvislosti. Také váha neseděla, když vážili hned na operačním sále dítě paní Kaulitzové, vážilo 2,8 kila. Jakmile ho vážili o den později, ručička váhy ukázala zcela jiné číslo. Je nemožné, aby za noc, co nevypilo ani mililitr mléka, přibralo tolik. Přemýšlel, jak se to mohlo stát? Zatím všechno nasvědčovalo proměně dětí, pro 100% jistotu však nechal kontaktovat obě rodiny, aby se zítra okolo čtvrté hodiny dostavily do nemocnice. Jestliže mu to testy potvrdí, budou mít opravdu problémy a rodina samozřejmě bude požadovat odškodné. Hlavně to nechce dostat ven, byl by to veřejný skandál a pacienti by již neměli takovou důvěru. Možná by změnili ošetřujícího lékaře i nemocnici.
*Konec flash backu*
Nataša po ukončení hovoru seděla zhroucená na zemi. Plakala, ne neplakala… přímo křičela, tak hlasitě, až se otřásaly stěny domu. Nemohla tomu uvěřit, co jí to ta sestra vykládala za hlouposti. Tom, že není její? To nemůže být pravda, vždyť… kristepane, celé je to nesmysl. Tohle ji opravdu položilo. Nestačilo to všechno utrpení z posledních dnů? Copak nemá už dost? „Bože, proč mi to děláš.“ Šeptala mezi vzlyky, dívaje se ke stropu. „Myslíš si, že si to zasloužím? Další rány bičem, štiplavé a tak moc bolestivé, ubližující mé duši? To jsem tak moc hříšný a zlý člověk? Provinila jsem se něčím špatným? Pověz, pověz mi to, protože já si na to nedokážu odpovědět…“ Vydechla a vzlykala čím dál zoufaleji, prosebněji. „Už ne prosím, bolí to…bolí.“ Po kolenou se připlazila k sedačce, do které zabořila hlavu a tělo se jí otřásalo pod náporem bolesti, vzlyků, šlo na ni mdlo. Už se nedokázala dále vzpírat krutým ranám, které jí život připravil. Neudělala nic špatného, jenom se postavila za svého syna a posléze se dozví, že ani není její? Tohle nedokáže přijmout. Ne po tom všem, kdy viděla jeho první krůčky. A poprvé v porodnici, kdy rozlepil ta svá velká čokoládová kukadla. Byla první… první, kdo je viděl. Jeho první slovo ‚mami‘. Tolik slz štěstí kanulo tenkrát po jejím obličeji. Klidně mohl říct poprvé tati, dědo, babi, ale on ne. Řekl ‚mami‘. Když nastupoval do první třídy, strašně se bál a chtěl, aby tam zůstala s ním. Jeho první poznámka, průšvih. U toho všeho byla. Je neodmyslitelnou součástí jejího života a ona jeho taky. Tohle ne! Tom JE její syn a vždycky bude. Ať se děje cokoli. Setřela si slzy a bojovně se postavila. Zítra půjde do té nemocnice a zjistí, co se to vlastně děje. Má se dostavit i s Tomem, to se samozřejmě dostaví, ale prozatím mu nebude nic říkat. Třeba to je omyl a spletli si to. Dneska nemůže mít člověk v ničem jistotu.
…
Ve stejnou dobu u Kaulitzů také zazvonil telefon. Sestra jí sdělila o něco šetrnější situaci a to takovou, že se má i s dětmi a jejich biologickým otcem (Jörgenem, kdyby to někomu hned nedošlo 🙂 ) dostavit ve čtyři do nemocnice. Jenže to je už za hodinu? No a za tak krátkou dobu nestihne Jörgen přijet. I za těchto okolností mu tedy zatelefonovala. Bylo pro ni docela těžké po nedávném incidentu slyšet jeho hlas. Oznámila mu situaci, ačkoli vůbec nevěděla, proč by měla tak naléhavě přijet. Jörgen z toho byl značně vykolejen a okamžitý příjezd mu nepřišel vhod, ale přece jen tedy souhlasil a slíbil, že dorazí co nejdřív.
…
Mládež, jak by je někteří nazvali, zatím blbnula venku a neměla o starostech rodičů žádné tušení. Právě byli uprostřed hry na schovávanou. Nevěděli, co je to popadlo, asi chtěli zavzpomínat na staré dobré časy, kdy byli ještě docela malí prckové. Právě totiž hledal Lucas a všichni ostatní se snažili co nejrychleji a zároveň nejlíp schovat. Byli v už docela zapomenuté čtvrti, až na pár obořených paneláků tu nikdo jiný nebydlel. Nacházeli se konkrétně na takovém starém vrakovišti a schovek tu bylo nepočítaně. Dianě se však zalíbil stejný úkryt starého vraku auta jako Stacy, o které nevěděla, že je tam ukrytá. Rozbitým okýnkem, ve kterém už se nenacházel ani střípek skla, vklouzla dovnitř. Šok, který jí čekal když uviděla Stacy skrčenou pod sedačkou spolujezdce, dávala najevo ne zrovna tichým vyjeknutím. Stacy jí pohotově přitiskla dlaň na ústa.
„Potichu nebo nás prozradíš.“ Zašeptala Stacy a Diana přikývla na souhlas. Obě se začaly třást z těsné blízkosti té druhé. Stacy jí stáhla dlaň z úst, ale místo, aby ji sundala úplně, jí začala jemně přejíždět přes líce. Dianu zaplavilo horko a musela pod přívalem vzrušení přivřít oči. Po chvíli je však otevřela v němém údivu. Stacyiny rty byly totiž přitisknuté na těch jejích. Opět ji zaplavovaly všechny ty pocity, jako při úplně prvním polibku s ní. Občas pohnula rty, ještě se s ní však úplně nelíbala. Snažila se pomaličku uvědomit si to a vychutnat.
Najednou jí však v hlavě začal hlodat červíček pochybností. Tohle není správné, nemůže být lesba. Ne to rozhodně není! Razantně od sebe Stacy odstrčila.
„Tohle nechci, já nejsem lesba.“ Tahle slova jí stála hodně sil a dřív, než se stačila rozbrečet, vyskočila z auta a utíkala pryč. Vrazila do Lucase.
„Áá, Diano, mám tě.“ Ta však sklopila uplakaný pohled, vytrhla se mu a běžela pryč. „Co se to tady k čertu děje?“ Hned na to běžela Stacy. Oči taky plné slz. Lucas ji zastavil. „Co se to děje?“
„Já… já…“ nedořekla Stacy, protože jí v tom zabránilo vzlyknutí. Nemohla to zastavit a schoulila se Lucasovi do náruče, jež jí nabídnul. Nevěděl, o co se jedná, ale došlo mu, že se muselo stát něco mezi ní a Dianou. To dvojčátka se zařídila jinak. Našla si společnou schovku za hromadou ojetých gum, kde se velice aktivně zapojovala do spojování jejich jazyků. Jakmile jim připadal dostatečný klid, běželi tak rychle, až se málem přerazili a s připláclou dlaní na ošoupanou bytovku, která sloužila jako pikačka, hlasitě zařvali: „Piki piki na sebe!“ „Teda eh… za sebe.“ Opravil rychle Bill. Lucas však jen držel v objetí uplakanou Stacy a Diana byla neznámo kde. Dvojčátka nestačila kulit oči, co se to tady dělo za doby jejich nepřítomnosti. To zase vyhmátli situaci.
„Co je?“ Zeptal se Tom pohotově. Lucas jenom zakýval hlavou, aby se neptal a gestem ruky naznačil, ať se pakujou×D Pokrčili tedy jen rameny a za ruce se vypravili pryč. Po cestě potkali Dianu vypadající zdrceně, taktéž jako Stacy.
„Dí.“ Chytil ji za rameno Bill. Škubla sebou, nečekala to, ponořena do proudu svých myšlenek. „Co se ti stalo?“ Diana zakývala záporně hlavou. Nechce o tom mluvit. „Půjdu domů.“ Oznámila stroze Billovi a zrychlila krok. „Tak já tady nechápu už vůbec nic.“ Nafoukl Billda tvářičky. Vypadal zase jako roztomilý žraloček.
„Ty moje rybičko, pojď, zajdem si někam na pizzu. Lucas nám to snad později vysvětlí.“ Přitáhne si ho k sobě za pas Tom a kráčejí vedle sebe bok po boku. Najednou Tomovi zazvoní v kapse mobil. „Máma.“ Objasní Billovi. Ten jenom kývne na souhlas. „No, mami? Copak se děje?“
„Tomi, musíš přijít okamžitě domů, prosím tě. Co nejrychleji.“
„Proč?“ Nechápal dredík.
„Nevyptávej se, já ti to teď nemůžu vysvětlovat, musíš honem domů.“
„T-tak fajn, za chvíli sem doma, ahoj.“ Típl hovor a Bill mezitím, co Tom volal, pročítal právě přijatou zprávu. „Mám přijít okamžitě domů.“ Řekli oba současně. „Co se může dít?“ Opět se zeptali stejně. Museli se mírně pousmát. „Nevím, ale zjistíme to, až budem doma.“ Lucas musel samozřejmě také vyrazit.
…
„Mami, už jsem doma.“ Dá o sobě vědět Tom, když si snaží v předsíni zout boty, aniž by se musel ohýbat. Výsledek je však žalostný. Spíše se zamotá do svých dlouhých nohavic a tak se nakonec neochotně skloní a vypomůže si rukou. Nataša přijde oblečená a zastaví ho v činnosti. „Ani se nezouvej, pojedeme rovnou pryč.“
„A kam?“ Nechápavě na ni hledí Tom. Pro dnešek už měl těch záhad dost. Nejdřív Stacy, Diana a teď ještě tohle. Všiml si kruhů pod očima, jež Natašinu obličeji dávaly naštvaný a bolestný výraz. Nechtěl tedy rozdmýchávat oheň a tenisku si zpátky nazul.
Zastavili před nemocnicí a to ho udivilo.
„Co tady děláme? Něco nebylo v pořádku s těmi testy?“ Napadlo hned Toma. Samozřejmě si nemyslel, že by nebyl dítě ani jednoho ze svých dosavadních rodičů.
„Dá se říct.“ Odpověděla stručně a Tom se jí radši už na nic neptal. Nevypadala zrovna vstřícně, byla docela v ráži. Podpatky jí hlasitě klapaly po opotřebovaných dlaždičkách a mířila přímo ke kanceláři doktora Corteze. Nezaklepala, přímo zabušila na dveře a zuřivě pohodila hlavou, kvůli vlasům, jež jí spadly do obličeje. Doktor Cortez, jenž netrpělivě očekával příchod obou rodin, se zvedl a otevřel.
„Dobrý den paní Kück…“ Nestačil doříct, protože Nataša vletěla dovnitř jako uragán a spustila na něj vodopád slov.
„Vynechme úvodní ceremonie a pojďme rovnou k věci.“
„Já bych rád, ale začít můžeme, až tu bude rodina Kaulitzových.“ Dovolil si namítnout doktor.
„Co ta s tím má co dočinění?“ Nechápala zase pro změnu Nataša. Šmarja panno!
„Dozvíte se vše potřebné, jen prosím buďte chvíli trpělivá. Kdybyste se ráčila tadyhle posadit.“ Ukázal na sedačku, jež měl v ordinaci. “ Já bych vám donesl něco na uklidnění a třeba čaj?“
„Nechci nic na uklidnění, chci jen vědět, co se to dopekla děje!“ Tom vůbec nechápal rozhovor mezi těmi dvěma. Pocítil však, že by měl zasáhnout.
„Mami, to bude dobrý.“ Přisedl si k ní na sedačku a vzal její dlaň do své.
„Kéž by bylo, zlato, kéž by bylo…“ Podívá se na něj a pohladí jeho tvář. „A vy,“ ukáže prstem na doktora Corteze, „si najděte sakra dobré vysvětlení pro tohle všechno, nebo by se taky mohlo stát, že pacientem budete pro změnu vy.“
Asi po patnácti minutách dorazila, Simone i s Billem a Lucasem. Čekalo se tedy jenom na Jörgena. Bez něj by totiž nemohli provést ty testy. A také na Dana, kterého doktor kontaktoval. Musel u toho být přítomen. Nataše se dělalo zle už z pouhého pohledu na něj. Jakmile dorazil Jörgen, mohlo se konečně začít. Udělali testy a výsledek ukazoval jasný důkaz toho, co bylo doktorovi Cortezovi jasné už od první chvíle.
„Takže, asi byste všichni rádi věděli, proč jste teď tady a děje se to všechno.“ Začal.
„No, to teda sakra jo.“ Zamrmlal Jörgen. Musel podnikat takovou dlouhou cestu kvůli nějakým šaškárnám. Simone byla značně vykolejená, Nataša vypadala, že to s ní každou chvíli sekne a kluci byli úplně mimo.
„Zjistila se věc, která není příliš příjemná. V den narození tady vašich chlapců,“ poukázal na ně, načež pokračoval, „se stala jedna velmi vážná nehoda. Byli zaměněni. Takže tady Tom by měl být dvojčetem Billa a Lucas dítě paní a pana KückMüllerových. Veškeré testy, které jsme teď provedli, to potvrzují.“
„Cože?!“ Vykřikli všichni šokovaně. Tohle byla poslední kapka na Natašiny nervy a zhroutila se. Billovi se zamlžilo před očima, ale Lucas ho pohotově zachytil. Dan započal nadávat a Jörgen byl také naštvaný. Doktor se nejdřív postaral o Natašu, kterou vzkřísil. Simone jí uvolnila místo na sedačce, kam jí položili. Jen co otevřela oči, její první slova byla: „Kde je Tom?“
„Mami, já jsem tady, neboj.“ Ačkoli byl sám silně rozrušen, nemohl myslet na nic jiného, kromě Natašina zdraví. Šlo teď hlavně o ni. Nedokázal přijmout fakt, že Simone je jeho pravá matka. Byla mu cizí.
„Jak se to mohlo stát? Tohle podám k soudu. Podstrčili jste mi úplně jinýho parchanta a můj pravej syn byl zatím bůh ví kde. Kdybych nepřišel s tímhle nápadem, nikdy bychom se to nedozvěděli.“ Nadával Dan a dělal jako by mu měli být za to všichni vděční.
„Můj syn není žádnej parchant.“ Ozvala se Simone a poprvé se přihlásila jako matka Toma. Lucase měla ráda, to ano, ale nikdy k němu necítila tak pevné pouto. Možná proto měli problémy a nikdy si zas tak nerozuměli. Nebylo pro ni těžké přijmout skutečnost, že Tom je její syn. Bill však viděl před očima jen jedno. Tom je jeho bratr. Ještě nedávno se přece milovali, líbali, drželi za ruce. Má poměr se svým bratrem, ještě k tomu dvojčetem. Proboha!
Lucas se cítil zrazený. Uvědomoval si svoji roli v tomhle příběhu. Dopadl asi ze všech nejhůř. Byl odstrkovaný a tu lásku, kterou Nataša tak vehementně projevovala Tomovi, mohl mít on. Mohl být milován. Ale není a nikdy už asi dostatečně nebude. Těmito pár větami zničil doktor Cortez všem těm osobám život víc, než mohl kdokoli jiný. A odškodné, které jim nabízel, nevynahradí ty roky ztracené z jejich ne-pravými dětmi. Dan zkoušel navázat kontakt s Lucasem. Ten se však nezajímal, byl ublížený zraněný a cítil se strašně. Bill se díval po Tomovi, ten k němu však nezvedl ani pohled. Jediné, co ho zajímalo, byla Nataša, ležící vysláble na pohovce. Simone se také snažila navázat kontakt s Tomem. Rozhodla se, že jak bude probíhat soudní proces, požádá o svěření do péče. Jörgen se toho nijak moc neúčastnil, byl sice rozhořčený, ale moc se s kluky nevídal, a tak s nimi neměl moc dobré vztahy. Rozhodl se tedy po anglicku vytratit. Simone si toho všimla a na chodbě ho dohnala.
„Ty jeden parchante a to je všechno, na co se vzmůžeš?!“ Udiveně se na ni obrátil. Vždy ji měl omotanou kolem prstu a kdyby chtěl, padla by mu k nohám. Tedy alespoň takhle si ji pamatoval. Netušil však, jakou prošla Simone změnou. „Nikdy si se o kluky nezajímal a to je to, co nejlíp umíš, že? Utéct, vytratit se od problémů, však ono to někdo vyřeší za mě, že? Ale takhle to nefunguje a víš co? Jsi mi ukradenej, běž si ty jeden budižkničemu, protože já tě nepotřebuju a kluci taky ne. Jsi pro nás míň, než si dokážeš představit.“ Křičela na něj. Otočila se a odkráčela zpět. Jörgen neschopen slova se za ní jen udiveně díval.
„Tomi.“ Šeptala Nataša. „Slib mi, že zůstaneš se mnou.“
„Slibuju, mami, neboj. Vždycky jsem přece s tebou.“ Pohladí ji Tom po ruce. Nataša je pro něj jeho máma a vždycky bude. Žádné testy ani nic jiného to nemůže změnit. „Vezmu mámu domů.“ Oznámí Tom a při slově mámu se významně podívá na Simone. Chce, aby věděla, že si může o svěření do péče žádat jak chce, stejně by s ní nikam nešel. Pomohl Nataše vstát, podepřel ji a pomalu vycházeli pryč. Přijeli autem, ale Tom se rozhodl, že domů dojedou autobusem. Nataša je příliš rozrušená na řízení.
…
Od doby, kdy opustili všichni nemocnici, uběhlo hodně hodin. Teď je něco po desáté večer a Tomovi zavibruje v kapse mobil. Rozklikne sms. Lásko prosím tě, přijď ven za barák, potřebuju s tebou mluvit, tvůj B. Tom si jen povzdechne a vyjde. Nemyslel moc na sebe a Billa, protože nebyl čas. Všechno se seběhlo tak rychle. Šoural se pomalu. Nechtělo se mu tam, a když ve tmě zahlédl tmavou siluetu, přistoupil k ní. Děkoval bohu za tu tmu, že se mu teď nemusel dívat do očí.
„Tomi.“ Přiskočil k němu Bill a objal jej. Tom mu však objetí neopětoval, nicméně ho ani neodstrčil, jen stál jako tvrdé y. „Víš, jsem tak rád, že si přišel.“ Začal Bill, jako by si Tomova odstupu nevšiml. „Já… byl to pro mě šok, stejně tak jako pro ostatní. Už si dokonce dokážu vysvětlit všechny ty pocity, co jsem cítil. A navzdory tomu, že jsme dvojčata, tě pořád miluju. Nedokážu se toho zbavit. Vlastně je to dobře, ne? Máme mezi sebou pouto, které nás navždy spojuje. Nechci udělat tu chybu, jako když jsem tě málem ztratil, kvůli mé zbabělosti říct o tom rodičům. Stejnou chybu neudělám dvakrát.“ Dopověděl a chtěl Toma políbit. Ten ho však zastavil.
„Bille tohle nejde, copak to nechápeš? Jsme bratři. Chyba by byla, kdybychom v tom pokračovali. Je to nezákonný a není to správný. Já v tom nemůžu pokračovat.“ Snažil se Tom o chladný odmítavý tón, ale dařilo se mu to jen těžko. Billa miloval víc, než kohokoli jiného, ale něco v něm mu nedovolilo s ním dál zůstat. Je to jeho bratr a to všechno mění.
„Tohle neříkej. Ty už mě nemiluješ?“ Zeptal se Bill a do očí se mu tlačily slzy.
„Bille, tohle…“
„Ne, řekni to. Řekni, že už mě nemiluješ a skončí to. Protože já nemám tu sílu to ukončit a ani nechci.“ Tom byl rád, že nemusí vidět jeho uplakané oči. Nejspíš by podlehl, vrhl se mu do náruče a zlíbal ho. Bylo to pro něj těžké a sám nevěřil, že slova, jež byla vyřčena, vyšla z jeho úst.
„Ne, už tě nemiluju. Jak si jen mohl myslet na to, že bychom v takové zvrácenosti pokračovali? Je to nechutné.“ Otočil se a šel. Nevydržel by to déle. Nechtěl mu ublížit, ale musel, aby to znělo věrohodně a Bill ho opravdu nechal na pokoji. Protože kdyby naléhal, zcela jistě by neměl sílu ukončit to. Zabouchl za sebou dveře, po kterých se svezl na zem a spustily se mu slzy. Tu noc oba tvorečkové proplakali zcela zlomení, poražení. Trpěli za něco, co kdysi způsobily dvě nerozvážné zdravotní sestry.
…
Uběhl už nějaký čas a konal se soud o svěření do péče. Nataša byla nervózní. Nechtěla přijít o Toma, jenže Simone je jeho pravá matka, tak co může proboha dělat? Přece jí nemůžou vzít to stvoření, které je smyslem jejího života.’Bože prosím tě, neber mi ho. Neber mi mého syna, protože když to uděláš, už nebudu mít důvod dál zůstávat na tomhle světě. On je to jediné, co mi zbylo. Už jsi mi uštědřil dost ran, nemyslíš? Dám ti, co budeš chtít, jen mi ho neber.‘ Tom jí stiskl ruku a povzbudivě se na ni usmál. Soud začal. Právník Simone si protiřečil s právníkem Nataši. Nakonec byla požadována výpověď Toma. Vstal tedy, chvíli se rozhlížel na všechny kolem a potom spustil.
„To, co nám oznámil doktor v nemocnici, byl pro všechny šok. Žijete si v klidu a najednou vám do života zasáhne blesk, jenž udělá velkou prasklinu na cestě, po které jdete. Je jen na člověku, jestli prasklinu překročí a půjde dál, nebo si vybere cestu jinou. Víte, celý život mi stojí máma po boku. Vždycky mě chránila, ve všem mě podporovala. Postavila se otci. Ať ji to bolelo sebevíc, vždycky se obětovala, abych mohl být já šťastný. Je to ta nejlepší máma na světě a mám ji rád víc, než kohokoli jiného. Simone je moc milá paní, ale jako moje matka, mi nic neříká. S mojí opravdovou mámou a tím myslím Natašu.“ Oslovil ji po dlouhé době jménem. „Žiju celý život. Nemůžete po mně chtít, abych se najednou zdekoval a přestěhoval se mezi, dá se říct, cizí lidi. Jsou to moji přátelé, známí, ale nikdy to pro mě nebude rodina. Za chvíli mi bude 18. Stejně bych odtamtud odešel. Do té doby bych se jenom trápil. Proto vás prosím, nechte to tak jak to je. Už je moc pozdě vracet se zpátky. Já ani nechci. Vybral jsem si tu samou cestu, po které jdu celý život. Ať už jsou překážky sebevětší, člověk musí najít sílu je překonat.“ Dokončil svůj proslov.
Nataše tekly po tváři slzy dojetí. Simone moc stála o svého syna. A navzdory tomu, co říkal, si přece jen myslí, že by to dokázala změnit. Vždyť jí nechce dát ani šanci. Nicméně je to na soudci. Po dlouhé pauze všichni netrpělivě očekávají rozsudek.
„To co se stalo je neodpustitelné. Nemocnice zaplatí oběma rodinám veliké odškodné, ale navzdory tomu, se nic nespraví. Proto se soud rozhodl nechat Toma, teď už Kaulitze, v péči Nataši KückMüllerové.“ Nataša a Tom se radostně objali.Byli šťastní. Simone oproti tomu vypadala na omdlení. Jak je tohle možné? Ona je přece jeho pravá matka. Nechápe to.
…
O týden později už byli Nataša a Dan rozvedeni a díky odškodnému, co dostala u soudu, se mohli přestěhovat. Nechtěli už tady strávit ani den. Koupili menší byt v Münsteru, ale bohatě jim to stačí. Pro dva by byl dům moc velký. Simone se zhroutila, ale Gordon se jí snaží co nejvíc podporovat. Bill se uzavřel do sebe a s nikým od rozhovoru s Tomem nemluví. Lucas se rozhodl nadobro přestěhovat k Agátě, která s tím samozřejmě souhlasila. V bytě je sama a Lucas jí bude příjemnou společností. Bude blízko Stacy a kdo ví… Možná Kim konečně příjme pozvání na kafe. Dan se snažil později navázat kontakt s Lucasem, jenže ten projevil naprostou lhostejnost. Je to na něj brzy. A Stacy? Od poslední scény s Dianou je na tom špatně. A je ráda, že bude mít blízko sebe Lucase. Diana si nedokáže přiznat, že by mohla být lesba a dělá jako by se nic nestalo. Trápí se tím však čím dál víc a to, kým opravdu je, zadušuje v sobě. Když se Tom dívá ven z okýnka auta, všechno se mu zdá jako jedna barevná šmouha. Ucelí se to někdy v čistý obraz? Začíná pro něj nový život. Bez Billa, ale zvládne to? Neví. Nikdo z nich neví, jak budou jejich životy pokračovat. Jestli vůbec… Začnou nový? Dokážou zapomenout? Nebo se budou utápět ve vzpomínkách?
autor: Emilia
betaread: Janule
Teda musim uznat, že takovejhle konec sem nečekala, ale byl dobrej, nezvyklej!
Tahle povídka mi taktéž přisrostla k srdci. Je neuvěřitelně nádherně napsaná, ty pocity, které jsou v ní jsou tak krásně popsané. Tuhle povídku sem si zamilovala! A rozhodně se k ní ještě někdy vrátím, abych si jí mohla přečíst znovu….Děkuju za ní!
to je síla…. nečekala sem že mu tak natvrdo řekne že jej nemiluje… to si naprosto žáda o druhou řadu!!!
děl napiš pokráčo nebo te uškrtím.
Sauriel – děkuju mockrát, jsem ráda, že se ti líbila a vnímala si ty pocity, které jsem do toho vkládala:-)
Aduska – a víš, že já taky ne?×D no druhá řada, to se ještě uvidí, v dohledné době však zatím ne. Až po nějakém čase.
Mei – ×DD jo rovnou uškrtit. To už bych druhou řadu asi nenapsala×D každopádně jak už jsem psala výše Adusce druhá řada bude podle ohlasu a taky až později, protože teď pracuju na jiném projektu:-)
2. radu!
omgomg to je ten nejkrasnejsi a nejemotivnejsi pribeh co sem kdy v zivote cetla ja tady na to sice moc nejsem ale rekla sem si ze jedno prectení to snad nic nezkazí je to skvelý neudrzela sem se a brecela sem jak zelva…… rada bych nekdy videla pokracovaní……
Nádherná povídka….opravdu dokonalost sama…ehm….vím že píšu pozdě, ale bylo by úžasný, kdyby si dala druhou řadu….
Takhle to přece nemůžeš ukončit.Pvídka byla nádherna.
Prosím druhou radu .. Takhle to přece skončit nemůže!!!! :'(
Prosím druhou radu .. Takhle to přece skončit nemůže!!!! :'(