autor: Muckátko :o*
tedy, jestli tu vůbec ještě někdo je, kdo by čekal na nové díly této povídky. Upřímně mi to přijde jako včera, co jsem posílala poslední díl, ale podle kalendáře to budou za chvíli 3 měsíce, co se tu neobjevil nový díl, což mi přijde šílené, ale zřejmě to bude pravda.
Proč to trvalo tak dlouho? Buď jsem byla přinucena řešit skutečné věci ve skutečném světě, anebo jsem naopak konečně měla možnost řešit skutečné věci ve skutečném světě, proto už nezbývalo moc času na ten fiktivní, ale slíbila jsem sama sobě, že co je rozepsáno, bude dokončeno, což je ale docela velký závazek nejen k vám, ale především ke mně samé, tak uvidíme, jestli budu schopná to dodržet. Přeji příjemné počtení.
Muckátko :o*
Něco pro tebe mám
David vešel do studia a zamknul za sebou dvoje dveře, kterými předtím prošel. Ve společné místnosti se pozdravil s Tobim a na stůl před něj položil krabičku s domácím cukrovím, aby alespoň tímto zmírnil své špatné svědomí, že bodyguard nemůže být na Štědrý den doma. Sice věděl, že za Tobim přítelkyně přijde do studia, aby mu dělala společnost, ale to nebylo přece jen to pravé ořechové, když ve studiu neměli ani jednu jedinou vánoční ozdobu, žádný věnec na stole, stromek nebo světýlka. Z útrob studia byste nepoznali, jaké je venku roční období, nebo zda se neslaví nějaký svátek. David s Tobim prohodil jen pár zdvořilých frází a poté se odebral ke třetím dveřím, které vedly do místnosti s počítači a mixážním pultem.
Místnost to byla malá, plná různých kabelů, které se válely po zemi, půlka prostoru byla zabraná pulty s nejrůznějšími čudlíky a v rohu stál samozřejmě počítač.
Po vstupu dovnitř našel David Toma sedět na pohovce pod neprůhlednými okny, přesně jak očekával.
„Ahoj, Tome,“ pozdravil David a zavřel za sebou dveře. Tom k němu vzhlédl, ale neodpověděl. Muž si povzdychl. „Tohle ti posílá Darcy. Je tam nějaké cukroví a hlavně štědrovečerní večeře, tak si ji později ohřej,“ řekl David a na stůl položil tři krabičky s různým obsahem.
„Díky,“ zamumlal Tom, aniž by se na jídlo podíval. David obešel stůl a posadil se vedle Toma.
„Vážně nechceš jít k nám? Pořád bych byl raději, kdybys šel a nezůstával tady sám,“ naléhal David.
„Nechci být na obtíž,“ odvětil Tom.
„Řekl jsem ti snad někdy, že by mě to obtěžovalo? A argument, že Vánoce jsou o rodině a příbuzných, rovnou pusť z hlavy. Víš, že s námi letos zůstává i Darcy a ta rodina není, takže nevidím důvod, proč bys nemohl i ty.“
„Protože se nechci dívat, jak se všichni baví, zatímco mně není ani za mák do smíchu. Stejně bych zalezl někam do pokoje, tak je jedno, jestli jsem sám tady nebo u tebe někde v domě.“
„Ano, ale kdybych tě měl v domě, mohl bych se kdykoli zvednout a jít za tebou,“ oponoval mu David.
„Prostě zůstanu tady a není nic, co by mě přesvědčilo,“ ukončil Tom. David si znovu povzdychl nad Tomovou paličatostí a vstal z pohovky.
„Něco pro tebe mám,“ pronesl do ticha.
„Řekl jsem, že nechci žádné dárky,“ zabručel Tom.
„Není to něco, co bych kupoval. Nechal jsem to v autě, protože jsem myslel, že se mi podaří tě přesvědčit, ale vidím, že to nepůjde, takže… hned budu zpátky,“ řekl David a na okamžik se vrátil ke svému autu, kde z kufru vyndal velkou hnědou krabici, se kterou se během chvíle objevil u Toma. Položil krabici vedle Tomových nohou a počkal, dokud si ji jeho svěřenec dobře neprohlédne. Tom natočil hlavu mírně doleva a zadíval se na obyčejnou papírovou krabici, která byla však přelepená a zapečetěná neobyčejnou páskou a opatřená razítkem policie.
Tom rozšířil oči a vzhlédl ke svému manažerovi.
„Je tohle…?“
„Ano. Dva policisté to dnes doručili a hned na to volal komisař, aby nám oběma popřál klidné svátky,“ sdělil mu. „Přiznávám, že jsem původně neměl v plánu ti tu krabici dávat, protože jsem nechtěl, abys strávil Štědrý večer prohrabáváním se věcmi, které ti ho stejně nevrátí, ale hádám, že by bylo jedno, kdy ti krabici dám. Tak jako tak to skončí stejně, takže jsem se nakonec rozhodl ti ji dát rovnou,“ vysvětlil David.
Tom s očima fixovanýma na krabici u svých nohou přejel prsty po policejní pásce. Druhý muž se natáhl ke komodě se spoustou zásuvek a z jedné z nich vytáhl lámací nůž, kterým se jeho svěřenec do krabice dostane snáz, než kdyby se snažil pásku odstranit holýma rukama. Položil nůž na stůl a napřímil se.
„Kdybys cokoli potřeboval, zavolej. Kdykoli,“ pověděl mu ještě a otočil se k východu, protože věděl, že Tomova pozornost je teď věnována něčemu úplně jinému.
„Davide?“ uslyšel muž za zády své jméno. Otočil se celým tělem zpět k Tomovi, aby mu dal najevo, že má jeho plnou pozornost. „Díky,“ špitl Tom tiše ale vděčně. David se smutně pousmál. Přál si, aby pro Toma mohl udělat mnohem víc, ale to, co si mladý muž před ním přál, mu nemohl splnit nikdo na světě. Ani sám Bůh.
David přikývl a nechal Toma o samotě. Ten s vědomím, že střízlivý nemá šanci s tou krabicí zůstat sám, se krátce po odchodu svého manažera zvedl, aby si do společenské místnosti došel pro nějaký alkohol, kterého tam měli jistě dostatek. Na co úplně zapomněl, byla Tobiho přítomnost, když otevřel dveře a uviděl svého bodyguarda, jak se dívá na displej svého telefonu. I když mu do toho nic nebylo, tušil, že kdyby ho Tobi viděl, jak se se zásobou tvrdého alkoholu vrací sám do vedlejší místnosti, přednášce by se rozhodně nevyhnul, a jelikož Tom neměl chuť poslouchat nějaké poučování, jistě by jejich argument skončil jako hádka, do které by byl nejspíš zatažen i David, protože svalnatý muž by jistě nezanedbal svoji oznamovací povinnosti a za tepla by Davidovi napráskal, co Tom provádí, ale když se Tomovi podaří se muže zbavit, pak si bude moct ve studiu dělat, co chce, bez zbytečného dozoru a soudících očí.
„Jdi domů, Tobi,“ řekl Tom pevným hlasem, když se objevil v bodyguardově zorném poli. Muž zvedl pohled.
„Víš, že to nejde. David by…“
„Jdi domů, Tobi,“ zopakoval Tom. „Myslím to vážně. Chci být sám,“ dodal.
„To nejde,“ zavrtěl muž hlavou.
„Je mi jedno, co řekne David. Jdi domů ke své rodině.“
„Nejde o to, co David řekne, ale co udělá, až zjistí, že jsem bez jeho svolení odešel a nechal tě tu bez ochrany. Vyhodí mě na minutu a bez možnosti mu něco vysvětlit, navíc moje přítelkyně už počítá s tím, že přijde sem za mnou.“
„Pokud se to David dozví, beru na sebe plnou zodpovědnost. Jsem tu za třemi zamknutými dveřmi. Nic se mi stát nemůže. Teď si vezmi věci a jdi domů, nebo přísahám, že se v nepozorované chvilce sbalím a budu to já, kdo odejde, abych mohl být sám, tak si vyber. Sám tam venku, nebo tady v bezpečí.“ Tom si uvědomoval, jak hloupě a dětinsky se chová, ale pro to, aby byl sám, hodlal zajít až do krajností. Tobi se na svého klienta snad poprvé za celou tu dobu podíval jinak než se soucitem.
„Podívej se. Neumím si sice představit, čím teď procházíš, ale dokážu to pochopit. To ti ale nedává právo se mnou takhle mluvit. Tím, že budeš kopat kolem sebe, ničeho nedosáhneš,“ sykl Tobi rozladěně. Měl těch Tomových nálad už plné zuby. Ano. Ztratil blízkého člověka, ale nemohl za to nikdo, na kom si Tom vždycky vybil zlost, a i soucit a pochopení ostatních mělo své meze.
Tom věděl, že jednou se Tobimu za své nynější chování omluví, ale v tu chvíli hodlal udělat nebo říct cokoli, aby bodyguarda dostal pryč ze studia.
Po krátké, ale ostré výměně názorů se Tobi nakonec zvedl se slovy, že si nehodlá nechat kazit svátky něčím nedospělým chováním, a s tím posbíral své věci a naštvaně vypochodoval ven. I přes zlost dvakrát zkontroloval zámky u všech dveří, a přece jen dal Davidovi vědět, že ze studia odešel. Bylo znát, že se Davidovi jeho odchod vůbec nezamlouval, ale dokázal si představit, za jakých okolností Tobi musel studio opustit. Krátce na to, co s bodyguardem domluvil, mu přišla sms od Toma, který mu důrazně doporučil, aby ani nepřemýšlel nad tím, že by Tobiho přítomnost nahradil tou svojí. Manažer hlasitě zaklel. Na jednu stranu Tom poslal všechny domů, aby alespoň oni měli podle něj klidné Vánoce, ale vůbec mu nedocházelo, že budou všichni celou dobu přemýšlet nad tím, jestli je v pořádku a v bezpečí, když zůstal někde sám a bez ochrany, takže klidné a pohodové Vánoce mít stejně nebudou. S rozhodnutím, že jakmile bude mít celá rodina po večeři a po rozbalování dárků, se David alespoň na chvíli ve studiu staví a nepozorovaně se zkusí ujistit, že je Tom v pořádku, schoval mobil do kapsy od kalhot a vrátil se k ostatním.
Tom otevřel dvířka od baru a podíval se na aktuální nabídku alkoholu. Bez dlouhého rozmýšlení sáhl po láhvi medové whisky a bar zavřel. V prosklené skříňce vzal jednu ze skleniček a se svým společníkem na dnešní večer a možná i noc se odebral zpět do nahrávací místnosti. Z vysoka dopadl na pohovku a nohou při tom pádu kopl do zapečetěné papírové krabice vedle své nohy. Zhluboka vydechl a napřímil se. Věděl, že nebude schopný se krabicí prohrabat střízlivý, proto si nejdříve nalil do skleničky zlatavohnědou tekutinu a na ex ji obrátil do svých úst, aby ji vzápětí polkl. Rozhodl se přestat předstírat a sklenku odsunul dál od sebe a v prstech sevřel hrdlo rovnou celé láhve, ze které si znovu loknul několik bohatých doušků. Otřel si ústa hřbetem ruky a postavil láhev na stůl.
Vzal do prstů nachystaný lámací nůž, vysunul ho a začal se do krabice pomalu dobývat. Jakmile byla páska proříznuta po celé své délce, strany krabice se okamžitě samovolně otevřely, jak nebyly páskou přinuceny držet u sebe. Nůž, který již nebyl třeba, Tom odložil stranou a sklonil se k pootevřené krabici. Sáhl po papírových stranách a zlomil je na opačnou stranu, aby se mu samovolně nezavíraly zpět dovnitř.
S těžkým srdcem sáhl dovnitř a první předmět, který nahmatal, byl dřevěný rámeček s fotografií. Vytáhl předmět ven a otočil si jej tak, aby si mohl fotku prohlédnout. Z obrázku se na něj dívala žena po boku s mužem, kterým měl položenou svoji dlaň na ženině rameni. Oba se usmívali a vypadali spokojeně. Jediné dvě osoby, které by Bill měl takhle u sebe, museli být jen jeho rodiče, už jen vzhledem k věku obou na obrázku.
Tom o nich sice nevěděl mnoho, nevěděl, kde žijí, jak se jim daří, nebo jestli jsou vůbec ještě naživu, přesto se mu oči zalily slzami, když si uvědomil, že pokud tam někde venku jsou, ani nevědí, že přišli o své dítě.
S hlasitým posmrknutím Tom odložil fotku vedle sebe na pohovku a na žal se znovu napil z láhve s whisky, aby byl schopný z krabice vytáhnout další věc. Pod prsty mu okamžitě zašustil plastikový sáček, proto byl další věcí, která znovu spatřila světlo. Tom promnul sáček ve svých prstech a přes slzy se jemně usmál, když rozpoznal všelijaké cetky, které Bill obvykle nosil na svých zápěstích a měl je i v den, kdy se viděli naposled. Jediná věc, která si získala Tomovu pozornost, byl však ručně pletený náramek, o kterém si s Billem už jednou povídal. On sám ten svůj ztratil, proto sáček otevřel a náramek vytáhl, aby si ho mohl přivázat na své zápěstí. Měl pocit, jako by se mu na ruku vrátilo něco, co tam mělo být vždycky. Ukazováčkem pohladil vzor náramku a smutně se usmál. Podle obsahu sáčku museli všechny Billovy doplňky sundat v nemocnici, ale piercingy mu zřejmě nechali, protože žádné malé ozdoby Tom v sáčku nenašel.
Stejně jako fotka tak i sáček byl odložen na pohovku. Tom nahlédl hlouběji do krabice a zjistil, že do poloviny je krabice naplněná především oblečením. Černým oblečením, protože jiné barvy Bill téměř nenosil, a ve službě už vůbec ne.
Poslední věc, která ležela na složeném oblečení, byl poznámkový blok s tvrdými deskami. Byl obyčejný, přesně takový, jaký byste pravděpodobně našli v každé kanceláři. Tom dlouhou dobu přejížděl pohledem po zavřeném bloku a váhal, jestli má desky otevřít, nebo i teď zachovat Billovo soukromí a blok neotvírat. Netroufal si odhadovat, co bylo uvnitř, ale jak Billa znal, deník, kam by si zapisoval své pocity, to určitě nebyl. Se stylem Billova uvažování by Tom spíš odhadoval, že v něm najde seznam Billových obětí nebo možná ještě hůř – seznam lidí, které se Bill chystal smazat z povrchu zemského.
Přestože část jeho samotného mu napovídala, aby blok odložil stranou a neotevíral ho, ta druhá část ho nakonec otevřela. Jeho oči však padly na sněhově bílé prázdné stránky s tenkými úzkými linkami. Tom sevřel v prstech všechny stránky a narychlo je prolistoval, aby letmo zjistil, jestli je blok opravdu nepopsaný. A byl. Tom v něm nenašel jedno jediné slovo. Co z něj však během Tomova listování vypadlo, byla nějaké fotka. Muž středního věku, který se na Toma z fotky díval, pro něj byl naprostým cizincem. Instinktivně otočil fotku, aby zjistil, jestli na druhé straně, kam se dalo pohodlně psát, aniž by se písmo kvůli fotopapíru rozmazalo, nenajde alespoň jméno muže. Stála tam však pouze jedna jediná věta psaná Billovým písmem – „Nikdy neudělat tu samou chybu dvakrát.“ Nic víc, nic míň.
Po tom, co mu komisař svěřil na hřbitově, si Tom dal dvě a dvě dohromady a došlo mu, že na fotce musel být muž, kterého Bill nezvládl uchránit a za jehož smrt se vinil až do poslední chvíle. Vedle lítosti však Toma u žaludku píchl osten žárlivosti, když si uvědomil, že ten muž na fotce je Billův expřítel a také poslední osoba, ke které byl Bill kdy milý. Věděl, že nebylo třeba žárlit na člověka, který už není mezi živými, ale z nějakého důvodu se tak Tom cítil, a to nejspíš především proto, že jemu bylo upřeno to, co muž na fotce mohl považovat za samozřejmost. On měl Billovy úsměvy, doteky a polibky, kdy jen mohl chtít, kdežto Tom ty chvíle, kdy se ho Bill dotkl z vlastní iniciativy, považoval za malý zázrak a vážil si jich o to víc, když věděl, že je to něco, co může dostat tak zřídka. Ani nechtěl začít uvažovat nad tím, že od Billa nikdy nedostal široký hřejivý úsměv. Cokoli se kdy dalo nazvat úsměvem, byly spíše dobíravé a ironické úšklebky, kterými agent nikdy moc nešetřil.
Tom měl sto chutí fotku roztrhat na ty nejmenší možné kousíčky, ale včas se zastavil. Ta fotka mu nepatřila. Nebyla jeho, a proto neměl právo ji ničit. Svého času ten muž dělal Billa šťastným, a to by mělo být to jediné, na čem by Tomovi mělo záležet. Že byl Bill šťastný, proto založil fotku zpět zhruba doprostřed nepopsaného bloku a odložil jej stranou.
Cítil, že už nemá sílu dál zkoumat, co by případně mohl v krabici ještě najít, proto se rozhodl vrátit vytažené věci zpět. Když se skláněl dolů nad otevřenou krabici, aby věci položil na kupku oblečení, zarazil se, když ho do nosu udeřil slabý závan Billova parfému, který nejspíš ulpěl právě na jeho oblečení. Vložil věci do krabice a v prstech sevřel první svršek, který ležel úplně nahoře. Byla to černá mikina se zipem a kapucí, kterou Bill nosil, když mu skončila oficiální pracovní doba, kdy neseděl jako přilepený před monitory v řídící místnosti.
Automaticky si kus oblečení přitáhl k sobě a zabořil do něj nos. Vůně nebyla tak silná jako obvykle, když měl Bill oblečení na sobě, ale zachytit se dala, proto se Tom schoulil do klubíčka na pohovce, na které předtím seděl, objal tmavý kus oděvu a zabořil do něj obličej.
S tichým vzlykem nasál Billovu vůni a věděl, že ráno nebude mikina vonět po Billovi a také po papírové krabici, ale bude v ní zachycen i Tomův žal.
Příště: „Jsi v pořádku?“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
To musí být snad telepatie…. Víš, že jsem si zrovna před pár hodinami říkala, že by bylo fajn, kdyby se tu po dlouhé době dneska objevil díl nějaké tvé povídky? Asi bych nad něčím podobným měla přemýšlet častěji, pokud je možnost, že se mi to vždycky vyplní 🙂
Ale teda, tohle je pořád tak smutné… 🙁 Nedivím se Tomovi, že chce být sám. Vím, že ostatní to myslí dobře, ale myslím, že kdyby byl mezi lidmi, kteří si spokojeně slaví vánoce, tak by se cítil ještě hůř… Je mi ho líto 🙁
moc hezký díl… Toma je mi tak líto…
Díky, že sis na Bodyguarda ještě vzpomněla. 😉
Toma je mi moc líto, strašně se užírá. Ale už je asi na čase, aby se objevil někdo, kdo ho z toho marastu dostane.
Díky za další kapitolku, bylo to milé překvapení.
Paráda další kapitolka Toma mi je líto jen bych mu přála nekoho kdo mu po může i když na Billa nikdy nezapomene.
Já nějak nemám slov, protože je mi strašně smutno. Tohle všechno si Tom nezasloužil, ale bohužel život si nevybírá a mně je teď jen strašně líto, čím vším si musí procházet. Já jsem nikdy nic podobného nezažila, takže si ani neumím představit jaké peklo teď musí zažívat, ale určitě je to horší než to, jak si myslím, že to je. Ať přemýšlím jak přemýšlím nenapadá mě nic, čím by se Tom mohl rozveselit nebo alespoň přijít na jiné myšlenky. Tom pravděpodobně potřebuje čas, nic jiného. Netuším jak tohle bude dál pokračovat, ale doufám, že nic horšího se už snad nestane!
Opravdu moc děkuji za další pokračování! 🙂