autor: Rachel
Poslední červánkový mráček, který z posledních sil zářil na obloze, zahalily obrovské černé mraky a vytvořily tak na obloze dokonalý zmatek. Hvězdičky jim polekaně uskakovaly z cesty a dokonce i jasný měsíc, pán večerní oblohy, vystrašeně zacházel do svého měsíčního paláce. A to už bylo co říct. Nikdy se ničeho nezalekl, ani sněhových bouří a zimní vichřice, teď však nevěděl, kudy kam. Celou oblohu zaplavilo stádo černých jezdců, kteří úplně narušili večerní klid v podobě cvrkání cvrčků a rozzářených světlušek. Během půlhodiny jich byla celá obloha a oni se jen krutě posmívali vyplašeným hvězdičkám, které se bojácně choulily ve svých postýlkách, očekávajíc, až tahle děsivá noc skončí. Bylo jim jasné, že černé mraky neodtáhnou jen tak. Alespoň ne do té doby, dokud neudělají na nočním nebi pořádnou melu. Netrvalo dlouho a na obloze se objevil velký žlutý blesk. Vítr se zesílil a opřel se do korun snad všech stromů ve městě. Teď už to nebyl ten slabý lehký vánek, který si pohrával s listy stromů. Teď to byl bezcitný prudký vítr, který nemilosrdně trhal listy ze stromů a nutil první dešťové kapky padat všude možně. Venku se strhlo počasí, že by psa nevyhnal. První zvuky hromu na sebe nenechaly dlouho čekat a společně s nesčetnými blesky dělaly oblohu ještě strašidelnější. Miliony dešťových kapek se roztříštily o zem a vytvářely tak hluboké kaluže na cestách a chodnících. Jejich životy nebyly dlouhé. Z černé oblohy dolů jim to dlouho netrvalo a postupem času nabývaly na intenzitě.
Hustý déšť už trval něco přes hodinu. Kapky dopadaly na okenní parapet a vytvářely tak hlasité bubnování, které však vůbec nemohlo přehlušit zvuk hromu. Černovlasý chlapec okamžitě semknul víčka k sobě, jakmile uviděl, že oblohu ozářil jeden z největších blesků. Zabořil tvář do polštáře a snažil se tak tišit své hlasité vzlyky. Snažil se plakat tichounce, moc se mu to však nedařilo.
Bill už odmalička neměl rád bouřky. Už jako malý se při zvuku hromu, který se roznesl celou oblohou, rozplakal a utíkal za svou maminkou do ložnice, aby mohl nakonec spokojeně usnout v její náruči. To už si však skoro ani nepamatoval. Neznal ten pocit, k někomu se přitulit, když má strach. Domov jej ze všech těchto představ vyvedl. Děti se mu kvůli jeho strachu smály a nijak mu jej neulehčovaly. Bill si moc dobře pamatoval na okamžik, když jej jednou v bouřce vytáhly na zahradu jen v pyžamu a zamkly za ním dveře. Chudáček Bill musel celou noc strávit venku pod střechou, do které bubnovaly dešťové kapky. Ani ta jej však neuchránila před promočením a pořádným nastydnutím, ze kterého se Bill zotavoval snad celý měsíc.
Teď bolestně přivřel víčka, aby zažehnal pryč tu ošklivou vzpomínku. Nijak mu to však neulehčovaly stále častější blesky a zvuk větru, který sílil stále víc a víc. Bill si ručkou otřel slzy, ihned se však objevily nové. I přesto, že mu bylo teplo, se jeho tělíčko třáslo strachem a novými a novými vzlyky, které Bill tlumil do své peřiny, která už byla skrz naskrz promáčená. Zoufale si k sobě přitiskl plyšového medvídka a modlil se, aby už bouře skončila. Spal sotva dvě hodiny, dokud jej nevzbudilo hlasité zahřmění. Roztřeseně vytáhl ze svého nočního stolku papírový kapesníček, aby si utřel uplakaný obličejík. Už asi posté se snažil zavřít očka a zamířit do říše snů, ale marně. Místo nádherné zahrady se mu vždycky jen před očima zjevila obloha plná blesků a černých mračen. Bill se třásl snad čím dál víc a jeho slz neubývalo. Vystrašeně upíral své uslzené oči na úplně mokré okno, za kterým se míhaly nové a nové odlesky. Přitisknul si k sobě medvídka ještě víc, jako by snad on byl jediný, který mu může pomoci. A taky že byl. Bill kromě medvídka opravdu nikoho neměl. Nikoho, kdo by se mu neposmíval, kdo by mu nenadával a kdo by jej nebil. Nikdo, až na…
Bill otevřel očka a zadíval se na stěnu, která jej dělila od dredatého chlapce. Tom byl jediný, který mu nikdy neublížil, i když tisíckrát mohl. Jen on se k němu choval mile a hezky. To on dokázal v Billovi vzbudit tu důvěru, která byla chlapci naprosto cizí. Tom byl ten, kterého se Bill pomalu přestával bát. Zbavoval jej strachu a plachosti, která dělala Billa tak uzavřeným. Bill zamrkal očkama plnýma slz a začal pomalounku přemýšlet. V domově by neměl za kým jít, tam by ho všichni poslali k čertu, teď však cítil, že za tou zdí je osoba, která by jej nevyhnala ven a nenadávala mu. Nenapovídala mu to však jeho nedůvěřivá mysl, ale něco úplně jiného. Něco, co se v Billovi ještě nikdy neozvalo, teď se však snažilo překřičet všechny ty negativní myšlenky, které dělaly Billa ještě zmatenějším. Nechápal, proč mu najednou tak prudce buší srdíčko. Jediné, nad čím teď přemýšlel, byly jeho myšlenky.
Mohl bych to alespoň zkusit. Tom by mě nevyhodil, takový není. A třeba také nespí.
Už už spouštěl nožky z postele, najednou se v něm však ozvalo něco jiného. Jako by jej ten pocit stahoval zpátky na postel. Bill se pomalu posadil a veškerá jeho odvaha byla tatam.
Ne, nemůžu za ním jít teď v noci. Určitě spí, a kdybych ho vzbudil, možná by byl naštvaný. Ale…
V Billové hlavince teď bojovaly mezi sebou dvě úplně jiné myšlenky. Každá z nich toužila po tom, aby mohla ovládnout Billovo chování. Tu první Bill znal, ozývala se v něm často a zrazovala jej snad od všech věcí, kterých chtěl dosáhnout a které mu byly nabízeny. Ta druhá jej však lákala mnohem víc. Bill ji cítil snad úplně poprvé v životě. Nevěděl proč, ale přišla mu mnohem víc krásnější, než ta první. Dodávala mu odvahu, která Billovi tolik chyběla.
Černou oblohu rozčísnul velký blesk a donutil tak Billa konečně se probrat ze svých myšlenek. Tichounce vzlykl, ale přesto už byl pevně rozhodnutý. Musím to alespoň zkusit.
Bill se postavil na své hubené nožky a ručkou si otřel nové slzičky. Cítil, jak v něm ta druhá myšlenka sílí, jak jej pobízí dál. Bill vůbec neměl ponětí, že to, co k němu celou dobu promlouvá tichým hláskem, je jeho srdíčko. Roztřeseně natáhl ručku po klice a pomalu vyšel na chodbu. Snažil se nevšímat si sílícího větru, prudkého deště a hlasitého hromu, avšak výsledkem bylo jen další moře jeho slz. Bál se, tak moc se bál. Strach z bouřky jej přivedl až sem – před dveře Tomova pokoje, po kterých zlehka přejel prstem.
Tom se ospale překulil na posteli na druhý bok a snažil se usnout. I jeho ty hlasité údery hromu probudily ze spánku, a proto jen chvíli mžoural očima, než se rozhodl znova usnout. Oči se mu klížily, víčka klesala únavou a Tom už nemyslel vůbec na nic, oddávajíc tak svou mysl spánku. Málem by usnul, kdyby však neuslyšel nesmělé zaklepání na dveře. Otevřel oči dokořán a podíval se na ten kus dřeva, když se však nic nehnulo, jeho hlava klesla zpět na polštář. Ještě však ani nestačil pořádně usnout a uslyšel slabé cvaknutí dveří. Bill tiše vešel do pokoje a pohled mu padl na osůbku, která ležela na posteli. Tom opravdu vypadal, že spí, ale opak byl pravdou. Hleděl před sebe skrz přivřená víčka a snažil se rozeznat sen od skutečnosti. Najednou však uslyšel tiché: „Tome.“
Bil vzlyknul, když uslyšel další úder hromu a znova se roztřásl. Snažil se tlumit vzlyky do kapesníčku, ale nebylo mu to nic platné. Tom byl rázem dokonale probuzený. Před sebou viděl uplakaného Billa a to jej vyděsilo ze všeho nejvíc. Nevěděl, co se tomu křehkému stvořeníčku stalo. Jediné, co věděl, bylo to, že mu musí pomoci a musí jej ochránit od všeho zlého, co vyvolalo v těch nádherných mandlových očích tolik slziček. Okamžitě byl z postele venku a opatrným krokem zamířil k Billovi, který se před ním celý třásl. Píchlo jej u srdíčka, když k němu Bill pozdvihl pohled plný slz. Tom přešel až k němu a opatrně vztáhnul ruku, aby mohl pohladit hebké černé vlasy.
„Copak se stalo, Bille? Proč pláčeš?“ optal se jej měkce a rukou přejížděl po Billově hlavince, čekajíc na odpověď. Stačilo však jen, aby se na obloze objevilo pár blesků, které ozářily Billovu vystrašenou tvář, a Tom už věděl.
„Ty se bojíš bouřek, viď?“ optal se opatrně, a když uviděl slabé pokývání střapatou hlavinkou, zmocnila se jej neuvěřitelná lítost. A nejen lítost, ale také ochranitelský pocit. Bylo to přesně to, co si Tom už odmalička přál. Mít někoho, koho bude moci opatrovat a ochraňovat. A ten někdo stál právě před ním. Tom pocítil neskonalou touhu Billa obejmout a uklidit jej, že všechno už bude dobré. Vidět, jak se Bill úplně sám trápí, chvěje se a pláče, v něm vyvolávalo odvahu udělat to, co právě udělat chtěl. Uvědomoval si, že Billova plachost možná bude silnější, než on sám, ale rozhodl se alespoň to zkusit.
Pomalu přistoupil ke vzlykajícímu Billovi a dlaní přejel po jeho černých vlasech. A když mu odpovědí byla Billova sklopená hlavinka, konečně se odhodlal. Jednu svou ruku položil na Billův pas, druhou na Billova záda a velmi jemně si jej přivinul k sobě. Billa se zmocnila nejistota. Cítil Tomovy ruce na svém pasu a zádech a to mu jeho plachost ani v nejmenším nedovolovala. Rychle přemýšlel o tom, že musí co nejdříve utéci, když se však rozhodl své myšlenky zrealizovat, ozval se v něm ten neposedný hlásek. Nohy mu zdřevěněly a Bill se nemohl ani hnout. Nevěděl, co má dělat, najednou však uslyšel ten nádherný medový hlas.
„Ššš, už neplakej, Bille. Už se ti nemůže nic stát,“ špital Tom a modlil se, aby mu to stvořeníčko neuteklo. A opravdu. Po chvilce ucítil na své hrudi malou hlavinku. Při dalším hlasitém úderu hromu se však Bill znova roztřásl. Tiše vzlykl, ale jemné pohlazení po vlasech jej malinko uklidnilo. A víc, než jen malinko. Najednou jako by pro něj celý okolní svět přestal existovat. Vnímal jen ten nádherný pocit, který mu přinášela Tomova hřejivá náruč. Blesky, vítr a bouřka jakoby úplně zmizely, teď tu byl jen on a Tom. Srdíčko mu bilo jako splašené, ale i přesto se Bill cítil nádherně.
A nebyl jediný. Tom jej jemně hladil po vláscích a s úsměvem zaznamenával, že Billovy vzlyky už ustaly. Chtěl něco říct, v tom však ucítil dvě nesmělé jemné ručky, které jej objaly kolem zad. Sám pro sebe se pousmál a sklopil hlavu. Do nosu jej okamžitě praštila omamná vůně Billových vlasů, která z nich vycházela. Byla snad ještě voňavější, než louka těch nejkrásnějších květin a nutila Toma přivírat oči. Tom byl jako omámený. Necítil nic, jen tu nádhernou vůni, která jej zbavovala myšlenek. A právě proto se teď chtěl řídit něčím jiným. Něčím, co teď prudce bušilo v jeho hrudi. Tolik toužil po tom, aby směl vtisknout alespoň malý polibek do těch hebkých vlasů. Už už se nahýbal, když v tom…
„Když… když já se tam sám bojím,“ špitl Bill nešťastně a upřel své oříškové oči na Toma, který se dokonale probral. Pohladil Billa po vlasech a zapřemýšlel.
To ne, určitě odmítne. Ale co když…
„Jestli chceš, můžeš přespat tady se mnou,“ zašeptal opatrně a ukázal na svou větší postel. Bill okamžitě znejistěl. Podíval se na Toma svýma vyplašenýma očima a začal pomalu ustupovat dozadu. Stačil jeden jediný pohled na prostornou postel a jeho se zmocnil strach. Tom to však vůbec neviděl tak, jako Bill. Pomalu k němu přistoupil.
„Ne, to ne, Bille. Já ti neublížím. Slibuju. Tohle bych nikdy neudělal,“ ujistil jej šeptem a čekal na Billovu odpověď. Bill sklopil hlavinku a zapřemýšlel. Vyrušil jej až Tomův hlas.
„Bille, zatím se půjdu dolů napít, jo?“ oznámil mu a nato vyšel ze dveří ven. Nevěděl, jak se Bill rozhodne, jedním si však jistý byl. Když za ním Bill přišel uprostřed noci s nadějí, že mu pomůže, mohlo to znamenat jen jediné. Že si Tom konečně získal jeho důvěru. A tomu byl Tom neuvěřitelně rád. Možná se mu opravdu povedlo to, čeho chtěl dosáhnout už od první chvíle. Zbavit Billa plachosti a naučit jej důvěřovat mu.
V rychlosti se napil džusu a zamířil nahoru do pokoje. Pomalu vešel, hned ve dveřích však oněměl úžasem. Na posteli leželo to nejkrásnější stvoření, jaké kdy viděl. Stočené do klubíčka se oddávalo tichému spánku a ze spaní se nepatrně chvělo. Tom se usmál a zamířil blíž ke spícímu Billovi. Ještě nikdy nespatřil tak jemnou tvář. A nejen to. Tomovi něco připomínala. Spíš někoho. Tom se usilovně snažil vybavit si, kde jen ji viděl. Pohled stočil na Billovy černé vlasy a po chvilce přemýšlení se jeho rty zvlnily do úsměvu. Nikdo totiž neměl tak krásné černé vlasy, jako jeho anděl ve snu. A také jako Bill. A tím si byl Tom jistý snad víc, než čímkoli jiným. Byl si jistý, že ten jemný prstík jej hladil po tváři, ty nádherné oči se rozzářily a ty narůžovělé rty špitly zdrobnělinu jeho jména. Najednou se cítil neuvěřitelně šťastný. Něco mu říkalo, že to Bill byl ten anděl ze snu. A kdoví, možná to nebyl jen sen…
Tom se usmál, vzal do rukou lem své peřiny a něžně ji přes to chvějící se stvořeníčko přehodil. Sám se přikryl jen tenkou dekou a odsunul se až na kraj postele. Nechtěl Billa vylekat.
„Dobrou noc, Bille,“ špitl s úsměvem do ticha a ponořil se do říše snů.
Sluníčko se vesele usmálo na celý kraj a donutilo spící černovlasé stvořeníčko otevřít svá mandlová očka. Bill zamrkal a nato se poplašeně rozhlédnul kolem. Tohle nebyl jeho pokoj. Vylekaně se na posteli posadil, a až teď si všimnul spícího Toma vedle sebe. Ještě nebyl ani pořádně probuzený, a už jej začaly napadat ty nejčernější myšlenky.
Ne, to snad… ne. Nebyl jsem snad zase…
Poplašeně nadzvedl peřinu a podíval se pod ni. Byl oblečený ve svém medvídkovém pyžámku a Tom spal vedle něj také ve svém XXL tričku. Bill už vůbec ničemu nerozuměl. Jediné, co však věděl, bylo to, že by mu Tom neublížil. Nato mu Bill moc věřil. Vzpomínal si na všechno, na bouřku i na to, jak šel ze strachu za Tomem. Nevěděl si však rady s něčím jiným. Pomalu vyklouzl z peřiny, položil ji opatrně vedle Toma a tiše vyšel ven ze dveří Tomova pokoje. Potřeboval si to všechno ve své zmatené hlavince urovnat.
autor: Rachel
betaread: Janule
Krásnéé <3
teda Rachel… ty mi děláš radost čím dál větší. miluju bouřky… a ten první odstavec byl teda těžce luxusní. při zmínce o "černých jezdcích" jsem si vzpomněla na Pána prstenů… a ty blesky a hromy to celé jenom korunovaly. a jak se Bill pořád tak bojí, to je prostě muckovní… prostě tuhle kapitolu jsem si vychutnala snad nejvíc ze všech, žádný slaďounký sluníčko, ale pořádná bouře… chválím a moc se těším dál 🙂
Baví mě to, Rachel;) Hodně mě to baví… je to rozkošný a těším se na pokráčko…;)
To je sladké♥ Tom jako ochránce se mi neuvěřitelně líbí ♥ Máš takový hrozně jemný styl psaní, miluju to =)
Krásné, nemám co říct, moc se ti to povedlo ♥
Dokonalost <333
mě prostě nikdy nepřestane fascinovat, jak je Tomi tak strašně hodnej a obětavej… x)) a Billi se konečně odhodlal mu alespoň trošičku věřit… x)) a jak se chudáček tak strašně ráno polekal…. těšim se na další dílek, je to skvěle napsaný… x))
Náááádhera…to se ani nedá popsat slovy:-)))
[7]: souhlasím se Samarou
Děkuju moc moc za komenty:-D Áďa je zase vyjímka, že Áďo??? Teda já kdybych nechala Billa nebo Toma umřít, tak tobě by to udělalo radost:-D Né, taková bych nebyla, jenom mě fascinuje, že máš ráda bouřky… xD
Díky za komenty a pište dál:-D
Pa Vaše Rachel:-D
Miluju tu jeho plachost….
jejda….chudák Bill..takovej strach má..se mu nedivim
jak že Áďa je výjimka? 😀 nenene, nezabíjej je, to bys pak nebyla ty 🙂 jako je mi jedno, jestli přežijou nebo ne, záleží na autorovi, jak dokáže povídku popsat, a to ty umíš nádherně, tak s nimi dělej, co chceš 🙂 no bouřky já miluju celých dvacet let, co chodím po tomto světě 🙂
Jejkyy, to je krásný! A ty bouřky jsou snad nejvděčjější látka twincestu. xD