autor: Majestrix
Je nesprávné vyložení vážně odpovědí? Nebuďte jak děti…
„Jsme hrozně šťastní, že můžeme být tady v Oslu. Tahle země je vážně nádherná.“ Usmál se Bill, čímž navrátil svůj šarm zpátky do vyššího levelu. Moderátoři mu zobali z ruky, on se jen usmíval, pil svou citronádu, říkal vtipy a usmíval se, jako by byl v televizním přenosu. Věděl jak ohromit lidi, v rádiu i v normálu, jeho jediným cílem bylo to mít za sebou.
„A my jsme rádi, že tu máme tebe; vaši fanoušci jsou tak… tak…“ Hledal moderátor správné slovo na vyjádření.
„Intenzivní a vášniví?“ doplnil ho taktně Bill.
„Přesně!“ luskl DJ prsty. „Jste na to zvyklí, a nebo byste si přáli, aby trochu zmírnili?“
„Absolutně ne! Naši fanoušci jsou náš život! Nemohl bychom bez nich dělat to co děláme. Proto se při živých vystoupeních snažíme ze sebe dostat to nejlepší. Je to jako poděkování všem, kteří nás podporují, kupují si naše cédéčka a stojí fronty před halami dny předem. Jsme na ně pyšní a chceme pokračovat, aby oni mohli být pyšní na nás.“ Zářil Bill.
„Tak tady to máte, lidičky, zpěvák skupiny Tokio Hotel byl na nás tak hodný, že nás dnes poctil svojí návštěvou, ale teď už je na čase jít. Omlouvám se všem, kteří se snažili dovolat se nám, ale naše linky jsou naprosto přeplněné. Zkoušejte to tedy dál a možná se vám povede dovolat se. Zůstaňte s námi, po desáté tu na vás čeká Ducky, teď je tu s vámi Forstan, krásné ráno.“ Zahrála znělka a Bill poděkoval své šťastné hvězdě, že je konečně konec. „Díky, Bille, že jsi dneska přišel. Jsi lepší, než ty ostatní hvězdy, co tu byly. Máš totiž na věci svůj vlastní názor.“
Bill se zasmál a potřásl mu rukou. „Děkuju, vážím si toho. Někdy mi přišlo, že mluvím trochu z cesty. Holt jsem tu neměl svého bratra, který by mě mohl umlčet.“
„Ne, bylo to perfektní. Zaujal jsi publikum, což nemohlo být vůbec lehké, podle toho, jak jsi unavený.“
„To je z toho cestování, víte? Každou chvíli děláme něco jiného, třeba například show brzo ráno a tak, máme toho opravdu moc, takže nevíme, kam to všechno nacpat.“
„Jak už jsem řekl, byl to dobrý rozhovor. Musíme odsud jít, po téhle písničce totiž už musí být připravený nový DJ. Bylo hezké tě zase vidět.“ Potřásl mu Forstan ještě jednou rukou a každý šel svou cestou. Bill zvednul pohled a uviděl Davida, který na něj čekal u gauče s rozporuplným výrazem. Co má zase za problém? Vydal ze sebe přeci to nejlepší, co mohl…
Bill se vzdal svému osudu, vyšel ze studia do chodby, podíval se na mobil. Žádné zmeškané hovory ani smsky… nic. Naštvaně vrátil mobil do tašky a otočil se zrovna, když se David zvedal z gauče.
„Bille, dobrá práce.“
„Wow, ty si vážně myslíš, že jsem udělal něco dobře?“ zeptal se Bill sarkasticky, sednul si na lavičku, která byla u zdi. Jost protočil oči.
„Hele, nebuď nepříjemnej, jo? Včera jsi to podělal, ale lidi to holt za čas podělaj. Ale dneska to bylo jedno z tvých nejlepších vystoupení. Jindy bys něco takového odmítal bez skupiny dělat, nebo alespoň bez Toma.“ Pokrčil rameny. „Takže jsem na tebe moc pyšný.“
Bill se na něj podezíravě zadíval.
„Tak povídej, co po mně chceš?“ zeptal se unaveně. David totiž neskládal komplimenty, pokud něco sám nepotřeboval. Manažer si povzdychnul a zavrtěl hlavou, promnul si kořen nosu.
„Ne, Bille… Já jen…“ posadil se vedle něj ztěžka a povzdychnul si, opřel se lokty o kolena a malinko se předklonil. „Řekl bys mi, kdyby se něco dělo, že jo?“ Podíval se David na Billa zcela vážně.
„Davide-„
„Ne, Bille, myslím to vážně. Potřebuju to vědět, řekl bys mi to?“
„Proč si myslíš, že se něco děje?“ zeptal se Bill nelehce, poposednul si a přitisknul si svou koženou bundu blíž k tělu.
„Poznám, když se něco děje. Už vás nějakou tu chvíli znám a většinu času spolu teď trávíme v autobuse.“ Povzdychnul si znovu a opřel se o zeď, koukal do blba. „Vím, že si o mně myslíš, že jsem moc tvrdej, ale máme povinnosti. Máme zodpovědnost, co se rýče nahrávací společnosti, musíme pro ně být tak výnosní, jak jen můžeme, to už se ani nezmiňuju o tom, že nám už minule museli slevit, když jsme rušili turné. Já jen… Nesmíš zapomínat na to, že tohle je business a nemůžeš si dělat, co chceš, ty to na starost nemáš. Na starost to mám já, to proto jsem já váš manažer. Jen… Nemysli si o mně, že jsem zlej, ano? Protože já pro tebe chci jen to nejlepší.“
Bill nesnášel, když David mluvil smysluplně a zněl jako vyvinutá, myšlení schopná bytost. Bylo mu totiž pak těžší lhát, těžší pohrdat jeho slovy.
„Jo, pochopil jsem to.“ Řekl nevrle a založil ruce na hrudníku, koukal na špičky svých kovbojských bot.
„To rád slyším. Můžeme jít? Vypadáš, že budeš potřebovat před koncertem odpočinek.“
„Nejdřív ale potřebuju něco sníst. Musel jsem totiž znovu vynechat snídani.“
~*~
Tom se převalil a zamručel, slunce mu neúnavně svítilo do očí. Vyhrabal se ven, zatáhnul záclony, udělal to tak rychle, že se mu zatočila hlava, držel se parapetu, dokud zase nenabral rovnováhu. Zašklebil se nad pachutí, kterou měl v puse, doběhl do koupelny a vypláchnul si pusu; musel na to použít celou lahvičku ústní vody. Co to sakra včera v noci pil?
Když se mu konečně úspěšně podařilo dostatek tu chuť gumy z jeho úst, vrátil se zpátky do pokoje a povzdychnul si. Podíval se na budík na nočním stolku, měli ještě čtyři hodiny do zvukové zkoušky. Někdo zaťukal na dveře, Tom nadskočil, když máte kocovinu i tohle vám přijde jako hrozný randál. Otevřel je a zmateně se zamračil. Byl to Georg, vypadal naštvaně. „Co chceš?“
„Jak se má tvá hlava?“ řekl basák, aniž by se obtěžoval odpovědět na Tomovu otázku a vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře.
„Žiju, co je?“ zeptal se Tom znovu.
„Zmeškali jsme tu show v rádiu.“
„…Co prosím?“
„My, jako ty, já a Gustav, jsme prospali tu show v rádiu, kam jsme měli jít.“ Vysvětlil mu Georg, Tom jen zavrtěl hlavou.
„Ne, o ničem takovém nevím. Kdybych to věděl, nechodil bych večer ven.“
„Bill nám to měl říct. Tobě to neřekl?“ Tom zavrtěl hlavou.“
„Ne, neřekl mi nic.“
„Tak se koukni na telefon. David kvůli tomu chtěl Billa pěkně sjet, ale ten říkal, že ti několikrát volal.“
Tom sebral mobil z nočního stolku a zapnul si ho. Zamrkal na displej, do obličeje ho bila čísla, která udávala nespočet zmeškaných telefonátů od Billa z včerejší noci.
„A do prdele…“
„Jo; za chvilku sem nejspíš dorazí David, nejspíš hodně brzo, protože se dozví, že jsi se už probudil.“
„Proč by měl, hodláš mu to snad říct?“
„No to si piš, že hodlám!“ dal si Georg vlasy za uši. „Měl jsi slyšet tu nádhernou konverzaci, kterou jsem s naším milovaným manažerem měl já. Takže ano, hodlám mu říct, že jsi už vzhůru, snad si nemyslíš, že bych tě o takovou legraci ošidil?“ začal odcházet, když ho Tom zastavil.
„A co se stalo s tou show?“
„Vypadá to, že to Bill zvládnul sám.“
„Fajn…“ zamumlal Tom, promnul si čelo, bolela ho hlava. Georg odešel nejrychleji, jak mohl. Tom se podíval znovu na telefon, který měl v ruce a zmáčkl číslo, na kterém měl uloženého Billa, čekal, až skončí nějaká stupidní popová písnička, než se ozval hlas jeho bratra. Hlasová schránka. Kurva. „Bille, to jsem já. Zavolej mi hned, jak budeš mít čas.“ Položil to a nazul si boty.
Otevřel dveře, otevřel údivem pusu, když málem napálil do Davida.
„Musíme si promluvit.“ Řekl David a zatlačil ho zpátky do pokoje, zavřel.
~*~
Gustav se na Georga nemohl podívat, aniž by se červenal a nebo skláněl hlavu. Aby byl upřímný, už mu to pěkně lezlo na nervy. Jazyk se mu zasekl kdesi hluboko v krku pokaždé, když se basák třeba jen přiblížil na pár metrů k němu, tak jak moc nerad mluvil, tak moc chtěl teď něco říct, nemohl ale zlomit to něco, se uvnitř něj bouřilo. Jak mohl být tak hloupý? Muselo to vypadat, že ho pozval dovnitř jen, aby ho mohl svést. O což se opravdu nepokoušel.
Jeho pocity vůči Georgovi byly opravdu podivné. Znali se tak dlouho, že to byla už celá věčnost, znal ho ještě dřív, než vůbec věděl, co to znamená mít někoho rád v jiném směru než v kamarádství. Poznal, jaké je to s holkama a byl to Georg, kdo ho naučil, jak jim dát to, co chtějí, alespoň to, co si kluci mysleli, že holky chtějí. Byl to Georg, který mu dal první skelničku vodky, řekl mu, aby nekouřil, i když on sám kouřil, byl to Georg, kdo ho naučil být v pohodě.
Myslel si, že ho má rád jako nejlepšího kamaráda a jakéhosi hrdinu, hluboko uvnitř ale věděl, že je to víc. S homosexuálními lidmi neměl žádné problémy, občas si myslel, že i Bill je jedním z nich, obzvláště, když nosil svojí taštičku od Prady, kterou odmítal spustit z dohledu. Takže jeho pocity vůči jeho kamarádovi byly tak nějak zvláštní.
A to ani nebyl nijak zženštilý! Ne jako Bill, z kterého by se každýmu postavil, kdyby nebyli připravení na to, že vejde do místnosti. Nebyl nijak úžasně roztomilý. Spíš byl dobře stavěný, mohl přepít, kohokoliv chtěl, byl trochu nedbalý, ne tak vybíravý a hrozně rád se pral.
Ne, uvědomil si, že se ztrácí v jeho úsměvu, v jeho šarmu, ve způsobu jak komunikoval s lidmi. Gustav mu záviděl to, jak netoužil být vždycky na výsluní sám, ale nevadilo mu, když to tak bylo. Georg si udržoval svou pohodářskou náladu, svůj osobitý úšklebek a vyrovnaný temperament. Závist se brzo přeměnila do přitažlivosti a Gustav byl ztracený.
Ale zrovna, když už byl připravený, dát svým pocitům navždy sbohem, Georg si musel jeho srdce zachytit napořád. Pitomá vodka; to bylo to poslední pití, které vám dokazovalo, že všechno bude v pořádku. Gustav zvednul pohled a znovu se začervenal, všiml si totiž, že se na něj Georg dívá, přestal dumat. Musel ho nenávidět, nebo ještě hůř, musel si myslet, že je odpudivý. Všechno to přemýšlení nebylo pro jeho srdce dobré, tím si byl naprosto jistý. Myslíte, že můžete umřít hanbou?
Gustav zamířil pohledem ke dveřím, do kterých se postavil Tom; byl neuvěřitelně zamračený a šel si zkontrolovat kytaru. Jost s ním musel už mluvit, protože jinak tohle nebylo možné. Teď už jen zabíjeli čas, než začne show. Zazíval a dál pozoroval zbytek skupiny. Georgovi obličej zakrývaly vlasy, protože se skláněl nad svojí basovkou, nepřítomně si pobrnkával. Bill se prohlížel v zrcadle a snažil se co nejlépe ignorovat Toma.
Tom se dál koukal Billovým směrem, přál si, aby se otočil a všiml si, že tam stojí. Bill to ale nepochopil. Byl naštvaný a neměl problém s tím, dávat to každému najevo. Zasraný hormony… myšlenka nad chemicky nadopovaným Kaulitzem ho rozesmála. Jeho nervy si zahrávaly s jeho životem, nemusel to dávat najevo ještě ostatním.
Nemohl zpěváka obviňovat za to, že je naštvaný kvůli té show v rádiu, ale Bill mohl být dost chytrý na to, aby zavolal jemu nebo Georgovi, když se nemohl dovolat Tomovi. Někdy měl ale Bill takovou náladu, že chtěl mluvit jenom s Tomem, ale tahle malá pitominka potom z každého ve skupině dělala pitomce. Teď si sebe ale nevšímali vůbec, nevěděl co z toho je horší.
Gustav zvedl pohled ke stropu a zjistil, že je to zábavnější než se dívat do země.
~*~
Bill se zakousl do okurky a namočil ji do mističky s cukrem, znovu se do ní zakousnul a slastí zamručel. Okurky byly snad to nejlepší jídlo na světě, v téhle části těhotenství. Pomáhalo to dokonce i jeho náladě, koukal se do zrcadla, vypadalo to velice uvolněně. Jeho břicho vypadalo tak nějak nafoukle; jakoby se zrovna někde pořádně najedl. Kůže na břiše se mu začínala natahovat; bylo to vidět a navíc to i cítil, když se tam dotýkal. Nechtěl si to přiznat, ale chyběly mu Tomovy masáže.
Zaxichtil se nad myšlenkou o svém bratrovi a naštvaně namočil další okurku do cukru, znovu se zakousnul. Bill takhle pokračoval dál a dál, snažil se svoje břicho nějak schovat, ale skoro nic nepomáhalo. Už to na něm holt začínalo být vidět. Podíval se malinko výš na svůj hrudník a zoufale zavrčel, okamžitě se podíval jinam. Celý prsní problém se mu začal vymykat z rukou. Musel používat stále víc a víc obinadla a už ho to začínalo unavovat. Začínalo to štípat a bylo to opravdu nepohodlné. Bill neměl nejmenší tušení jak něco tak zábavného jako prsa, která vídal na holkách, mohlo být pro něj samotného tak nesnesitelné. Cítí se tak holky taky? Taky nesnášejí svá prsa?
Potřeboval něco, co by je udrželo na jednom místě, něco jiného než obinadlo, něco pohodlnějšího co by nebylo pod jeho oblečením moc vidět. Co by mohl použít? Další kousnutí oslazené kyselé okurky a nic nebylo tak zlé, jak se zdálo. Bill se povzdychnul a podíval se do zrcadla. Byl dostatečně chytrý na to, aby porozuměl tomu, co mu cukr říkal.
Koncert byl dobrý, nechápal, kde vzal všechnu tu energii, ale byl vděčný za malé zázraky. Od té doby, co se posadil, mu nebylo špatně, snědl čtyři talíře plné karbanátků, potom musel zpomalit, aby mohl nabrat dech. Slyšel, jak se otevřely dveře a rychle si natáhnul tričko, zapomněl na obinadlo. Vrátil se z koupelny do pokoje a naštvaně zkřížil ruce na prsou. „Do kdy na mě ještě hodláš být naštvaný?“ zeptal se jeho nezvaný host.
„Dám ti vědět.“ Odvětil, protočil oči a vrátil se zpátky do koupelny, třísknul za sebou dveřmi.
„Bille!“ vydechl Tom a jemně na ně zaťukal. Celý den neměl šanci si se svým dvojčetem promluvit; Bill ho odmítal jako by měl mor a to muselo přestat.
„Jdi pryč!“ sesunul se Bill po dveřích na zem, povzdychnul si a složil obličej do dlaní.
„Podívej, omlouvám se, jasný? Proč seš tak zasraně přecitlivělej?“ Bill se postavil a prudce dveře otevřel, v obličeji měl opravdu rozhněvaný výraz.
„Přecitlivělej. Přecitlivělej? Přišel jsi sem, aby sis na mě mohl něco dokazovat?“ zeptal se. Tom rezignovaně zvedl ruce.
„Hele, týká se to včerejší noci, že jo? Kvůli tomu, že jsem ti nebral telefon se tak zlobíš?“
„Kdybys mi to vzal, dozvěděli byste se o tý pitomý show v rádiu.“
„Hele, je mi to líto, okay? Vůbec to pro mě není lehký.“ Posadil se Tom na postel.
„A pro mě to snad lehký je?“ vešel Bill do místnosti úplně.
„Bille, neříkám, že to máš lehký, ale ignoruješ to, že to pro mě taky není lehký. Když se snažím s něčím pomoct, tak tě ‚dusím‘. Když tě nechám o samotě, tak se o tebe ‚nezajímám‘ a jsem kretén. Tak co po mně chceš, Bille?“ rozkřičel se na něj, zvednul se a postavil se před svého bratra. „Nemůžu být obojí najednou a odmítám to být, protože mě to už unavuje!“
„Podívej-„
„Ne! Ty se podívej. Snažím se dělat, jak nejlíp umím; nevím, co dělám! Poslední dobou mě pořád odstrkuješ nebo ze mě děláš pitomce, když se pro tebe snažím něco udělat. Proč, proč se tu ještě vůbec o něco snažím? Chtěl jsem jen jednu noc, kdy bych celou tuhle pitomou situaci mohl ignorovat, kde by mi zase mohlo být osmnáct, a nemusel bych být rodičem. Tahle zkurvená věc je v mojí mysli každou vteřinu každýho dne a já se chci už do prdele znovu nadechnout, vzpomenout si, jaký byl život před tímhle vším…“ Tomovi došel dech mluvit.
Bill tam jenom stál, ruce zkřížené na hrudníku a na obličeji nesrozumitelný výraz. Zůstali tam takhle, Tom ztěžka dýchal a Bill téměř nedýchal, oba se na sebe dívali, nehnuli ani brvou. „Řekni něco.“ Poprosil Tom tiše.
Bill otevřel pusu a zase ji zavřel, znovu se zapřemýšlel. Za minutu to zkusil znovu. „Omlouvám se. Omlouvám se za to, že se mnou není zrovna snadné vyjít. Nechci to tak. Jen se bojím a pořád se cítím tak sám.“ Tom k němu natáhnul ruce, ale Bill couvnul, přešel k oknu. Roztáhnul závěsy a zakoukal se na město, světla dokonale osvětlovala celé nebe. Odtamtud, kde stál, všechno vypadalo tak fajn, tak jak by to mělo být. Ale nebylo. „Občas to chci prostě vypustit.“ Řekl tiše, tak tiše, že to Tom málem ani nepochytil. Bylo mu hrozně. Samozřejmě, že taky chtěl občas předstírat, že je všechno normální.
„Bille…“
„Ne, Tomi. Ty už jsi se vyslovil, teď je můj čas.“ Zhluboka se nadechl a odvrátil se od okna. „Nemůžu si dát drink a ignorovat to. Jednou jsem to zkusil a cítil jsem se provinile celý týden. Nemůžu kouřit, abych se uklidnil. Bojuju s tím od tý doby, co nenosím tu pitomou náplast.“ Usmál se Bill smutně. „Vidím, jak tě to ničí.“ Tom chtěl něco říct, ale Bill ho zastavil zvednutím ruky. „Prosím, nemysli si o mně, že jsem hloupý nebo tak něco. Znám tě. Vím, když tě něco zraňuje. Co chceš, abych dělal?“
„Jen abys mě pochopil.“ Požádal ho Tom a přešel k němu blíž. Bill se snažil couvnout, ale všiml si, že stojí přímo u zdi. Ostražitě ho pozoroval, vypadal trochu vystrašeně. Tom zpomalil, snažil se, aby se jeho dvojče nebálo. Kdy se to tak změnilo? „To je jediný o co tě žádám, Bille. Nechci tě dusit a nechci tě ignorovat. Jen se mi zdá, že nic nedělám správně a šílím z toho.“
„Nechci tě dovést k šílenství, ale sám ze sebe mám pocit, že k tomu dovádím sebe.“ Promnul si Bill ruku, jakoby mu byla zima. „Hele, snažím se zapamatovat si, že je to pro tebe obtížný, opravdu se snažím… Já jen…“ pokrčil rameny. „Nevím, okay? Já prostě jen nevím!“ utřel si rozčíleně slzy. Znovu brečí? Kolikrát se vám tohle za den může stát?
„Bille, prosím. Necháš mě se tě dotknout? Prosím?“ Bill zavrtěl hlavou, snažil se od něj dostat pryč, aniž by se na něj podíval. „Bille, chybíš mi, vím, že ti taky chybím.“
„To teda nevíš.“ Bill chtěl skočit na gauč, pak si ale vzpomněl na malinký živůtek uvnitř sebe. Před pár měsíci by mohl skočit a nemusel by o tom přemýšlet. Podíval se Tomovi do očí a odfrknul si. Byl ještě neuvěřitelně naštvaný, ale nikam to nevedlo, bylo mu jedno, jak moc nechtěl, ale potřeboval Toma celým svým srdcem.
Viděl, jak k němu jeho dvojče znovu natáhlo ruce a chytilo okraj jeho trička, malinko za něj zatáhlo. Bill okamžitě zavrtěl hlavou, snažil se odolávat, ale Tom byl vždycky silnější. Zhluboka se nadechl, když ho Tom jemně chytl za zápěstí, hladil ho po ruce a chytl ho za jeho biceps. Druhou rukou se usídlil kdesi na Billových zádech a Bill se najednou válel v Tomově objetí. Snažil se s tím bojovat, stále byl naštvaný a nechtěl to jen tak nechat být. Ale nikdy nemohl odolat žádnému z Tomových objetí, povzdychnul si a položil hlavu na bratrův hrudník. „Tohle je příšerný.“ Zamumlal mu Tom do vlasů, hladil ho po zádech. „Zvládneme to, ale jen když budeme spolu, okay?“
„Okay.“ Zamručel Bill, nechal se zvednout. Dal ruce Tomovi kolem krku a zavřel oči, neuvědomoval si, jak moc byl unavený. Tom ho něžně položil na postel a usmál se, když se ho Bill odmítal pustit. „Zůstaneš tu se mnou?“ zeptal se jednoduše.
Tom přikývl, Bill se poposunul tak, aby mu udělal prostor a zároveň se ho nemusel pouštět. Leželi tam a koukali na sebe, jeden s Billovýma rukama za krkem a druhý s Tomovýma na boku. Billovi tahle blízkost hrozně chyběla, od té doby co se mu svěřil s tím, že je těhotný, s ním Tom nestrávil ani jednu celou noc. Sotva se ho dotknul, jako by se snad bál.
Bill se nahnul pro polibek, ale Tom se znovu odtáhnul pryč, políbil ho na čelo. Chtělo se mu křičet, ale snažil se na to podívat z bratrovy perspektivy. Nejspíš z toho byl ještě pořád malinko vedle a potřeboval víc času. Nebo mu už možná nepřipadal přitažlivý. Bill tloustnul a tloustnout bude… Tahle myšlenka byla poněkud depresivní, schoulil se do těsnějšího klubíčka, cítil se zahanbeně.
~*~
Gustav zvedl pohled, protože někdo zaťukal a zamračil se, přitáhnul si ručník blíž a otevřel malinko dveře. „Georgu? Co se děje?“
„Na to bych se rád taky zeptal.“ Otevřel dveře úplně a vešel dovnitř. „Proč se mi vyhýbáš?“
„Já se ti nevyhýbám.“ Řekl Gustav klidně, snažil se uklidnit bouři, kterou v sobě cítil.
„Blbost. Myslel jsem, že bys mi nikdy nelhal?“
Sakra. Bubeník si povzdychnul a se strachem se na svého kamaráda podíval. „Protože nechci, abys mě nesnášel?“
„Vtipný, chováš se jako bys právě tohle chtěl.“ Protočil Georg oči a povzdychnul si. „Co ohledně minulé noci tě donutilo myslet si, že tě nenávidím?“
„Políbil jsem tě a pak jsem utekl jako dvouleté děcko! Ani jsem se tě nezeptal, jestli tě můžu políbit!“ vyhrknul.
Georg se na něj divně podíval. „To je u tebe normální, že se ptáš holek, jestli je můžeš políbit?“
„Ne!“
„Tak proč by ses měl ptát mě?“
„…To je něco jiného.“
„To máš pravdu.“ Přikývnul Georg, opřel se o dveře, snažil se ignorovat fakt, že má na sobě Gustav jenom ručník. „Nechci, aby ses ke mně choval jako k holce. Já jen… Chci, abys se mnou jednal na rovinu. A ještě něco, ty jsi mě nepolíbil. Já políbil tebe.“
„…Opravdu?“ Gustav si ten polibek moc nepamatoval, jen rty a to, že se mu to moc líbilo. Ostatní detaily byly celkem rozmazané.
„Ano, opravdu. Tak se přestaň cítit tak provinile, jo? Už jsem to chtěl udělat pěkně dlouho.“ Přiznal se. Gustav se na něj podíval a rozzářil se. „Měl by ses usmívat častěji. Bere mi to dech.“ Bubeník se začervenal tak, že byl červenější než rajče.
„Hele, já…já nevím, co to je.“ Řekl upřímně, ukázala na ně oba. „Mám dojem, že jsem do tebe poblouzněnej už nějakou tu dobu.“
„Poblouzněnej… A teď co?“
„Mám dojem, že je to pořád to samé, ale nejsem si jistý.“ Georg přikývnul a pokrčil rameny.
„No, nežádám tě o ruku, tak se tu nesnaž vymyslet, co to mezi náma je. Nic vážného nehledám, je ti to jasný?“
„To je fajn.“ Kývnul rychle Gustav, Georg se ušklíbnul.
„Mimochodem, myslel jsem, že se ti líběj jen holky, nebo to byl snad nějaký převlek?“
„Ne! Chci říct… Nikdy se mi žádnej jinej kluk nelíbil, jen ty.“ Gustav měl dojem, že se hanbou propadne do země.
„Chápu. Jsem prostě úžasnej, co?“ zažertoval Georg.
Gustav pokrčil rameny a sklopil hlavu. „Jo, řekl bych.“ Začínalo tam být poněkud dusno, Georg se narovnal, chytl Gustava za bradu a zvedl mu hlavu, podíval se mu do očí. „Máš hrozně krásný oči.“ Řekl samovolně.
„Díky. Ty taky.“ Usmál se Georg a přitiskl se svému menšímu kamarádovi na rty, jemně se mu jazykem dostal do úst. Ten polibek byl velice pomalý a nejistý, ale nechával Gustava mít všechno pod kontrolou, nechtěl ho nijak vylekat. Odtáhnul se, usmál se, když viděl, že jeho kamarád má stále zavřené oči. „Dobrou noc, Gustave.“ Řekl Georg hlasem, z kterého běhal mráz po zádech a odešel ještě dřív, než Gustav stačil otevřít oči.
Gustav polknul a otevřel oči, třásl se. Nemohl si pomoci, ale přemýšlel nad tím, co všechno Georg umí se svou pusou kromě líbání.
~*~
Bill otevřel oči a zamrkal. Nevšiml si, že by usnul. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak mluvil s Tomem. Když se přetočil na bok, povzdychnul si.
Zase sám.
Komentáře prosím zase anglicky, díky moc :o) J.
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
i love it.. really..
Georg and Gustav are so cute xD I love it!
And twins, why was Bill lonely in the morning?
but amazing part:-)
funny … sad … lovely … cute … *in love* Beautiful…
I love it…;)
I like it !!! 🙂
It is really best story xD Gugi (Gustav) and Geo (Georg), yes? ^^ omg… xD I´m laughing 😀
and I am angry, because Tom is… STUPID xD okay, I am strange (again) xD but this FF make me laugh, cry, smile…
amazing ♥
P.S: Lil.Katie – omg, obdivuju tě, že tohle dokážeš přeložit 😀
Jesus this is so beautiful. Tom, I too do not like is weird Georg and Gustav are great
Wow! Gustav and Georg…yes yes yes!!
It´s so sad! I dislike, wenn they talking gracelessly about a baby. I know, it´s difficulty. But… They like a baby. They are so sad. Oh my God!
And Georg and Gustav are… quaintly sweet xD I´m reading Gecest xDD It´s so crazy!
I love this ff xD
Georg and Gustav…amazing! This story is amazing!
Georg and Gustav, oh, good!
oh Gustav and Georg ar so sweeeeeet….
Bill is alone? Why? :-/
I love this story ♥
I am really proud of Bill… no smoking, no drinking, no jumping… finally motherly instinct ??? 🙂
I wonder when David finds out the truth about Bill´s behaviour…
Georg and Gustav… they both are so sweet 🙂 Georg seems calm and confident and Gustav seems nervous and confused… they are cute 🙂
Oh my God…
I totaly… Oh… 😀
I only can say, I need to reed more about G/G paaring! 😀
Mmmm…. I <3 slash!
Poor Bill… But he know how feel (I don't know last time for feel- excuse me) his mother! 😀
Oh, Tom, Bill… I need to see your little baby! 😀
muhehe…We begin this pair 😉