autor: Rachel
Sluneční paprsky se stočily k okénku a celé jej ozářily. Zvědavě nakoukly dovnitř, a když uviděly, že bílá peřina se ještě ani nepohnula, okamžitě přidaly na intenzitě. Stvořeníčko jen něco zakňouralo ze spánku, potom se otočilo na bok a nastavilo svou tvář zářícím paprskům. Za chvilinku už po pokoji rejdila dvě rozespalá kukadýlka. Bill se pomalu posadil na posteli a promnul si mírně zalepená očka. Už dlouho se tak krásně nevyspal jako dnes. Dokonce se mu nezdál ani jeden ošklivý sen. Ba právě naopak. Snad celou noc se procházel v říši těch nejkrásnějších snů, které byly plné zvířátek. Bill si vzal do rukou svého plyšového medvídka a začal jej pomalu hladit. Přitom stočil pohled k oknu a zadíval se ven. Počasí dnes bylo jako stvořené pro jejich výlet do zoo. Blankytně modrá obloha byla bez mráčku, ptáčci vesele cvrlikali a s listy stromů si pohrával slabý větřík. Černovlasý chlapec se podíval na hodiny na zdi, které svým tikotem oznamovaly, že je něco málo po půl osmé. Bill se zamyslel. Nevěděl, jestli už je Tom vzhůru a také nevěděl, jestli už má vstávat. Nechtěl zaspat, protože jeho přípravy trvaly obvykle hodinu. Chtěl se dnes lépe učesat a také lépe namalovat, aby vedle Toma nevypadal jako šmudla. Nechtěl mu udělat ostudu a také se bál, že by se Tom za něj mohl stydět. Kdyby jen hlupáček věděl, jak moc se mýlí.
Pomalu odhrnul peřinku a spustil nožky dolů z postele. Chvilinku jen rejdil prstíky na noze po koberečku a přemýšlel. Nakonec však přeci jen vstal a opatrně zatahal za kliku u dveří. Zvědavě nakoukl na chodbu. V domě vládl klid, dokonce ani z kuchyně dole se neozývaly žádné zvuky. Bill pomalu jen v pyžámku s medvídkama vyklouzl na chodbu a opřel se o zábradlí.
„Tome,“ špitl tichounce a shlédl dolů. Nic se však neozvalo. Bill nezaznamenal ani žádný pohyb a zvuk. Vždycky, když vstal, Tom už dole chystal snídani, nebo se koukal na televizi, nic z toho se však teď v domě nedělo. V celém domě bylo ticho, což mohlo znamenat jen jediné. Bill se pustil zábradlí a pomalu stočil pohled na dveře od Tomova pokoje. I tam však vládl klid, Tom nejspíš ještě spal. Bill malinko znejistěl. Mám tam jít? Ale co když Tom ještě spí? Nechci ho vyrušit.
Bill si však ani neuvědomil, že jedná proti svým myšlenkám. Bosé nožky opatrně kráčely ke dřevěným dveřím, a když už nebylo kam jít, zastavily se. Jejich majitel se zadíval na ten kus dřeva, který jej dělil od dredatého chlapce. Už už sahal po klice, když vtom se jej opět zmocnila nejistota. Raději se vrátím. Nebo… půjdu dovnitř, a když bude Tom ještě spát, tak se tiše vrátím k sobě do pokoje. A co když je opravdu už vzhůru?
Bill zmateně zavrtěl hlavinkou a pomalu přiložil ouško ke dřevěným dveřím. Žádný pohyb však neslyšel. Přivřel oči a více nastražil uši, když v tom najednou…
Dveře se otevřely, až Bill málem spadl dovnitř. Myslel si, že se co nevidět ocitne na tvrdé zemi, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. To něco byly dvě měkké ruce, které jej zachytily, ještě než stačil dopadnout na zem. Držely jej pevně, ale přitom tak lehce a jemně, že si Bill myslel, že snad sní. Úlekem se mu zatmělo před očima, a proto je raději zavřel a sklopil hlavinku, ani si neuvědomujíc, že jeho bílé ručky teď spočívají na dvou krásně opálených pažích, jak se při pádu rychle snažil něčeho se zachytit. Pomalounku se uklidňoval, v hlavince měl pěkný zmatek, ale rozhodl se to udělat. Opatrně pootevřel očka, aby mohl alespoň malou škvírečkou mezi víčky spatřit svého zachránce. Jaké bylo jeho překvapení, když se setkal s dvěma rozzářenýma mandlovýma očima, které se na něj kouzelně usmívaly.
Tom ani nemohl uvěřit tomu, co se dělo právě teď. V náručí držel to nejkřehčí stvoření na světě, které svýma nádhernýma očima překvapeně těkalo po jeho rozesmáté tváři. Cítil Billovy jemné ručky na svých pažích, které se jej pevně držely, jakoby se Bill snad bál, že pokud se jich jen trochu pustí, Tom jej neudrží a nechá jej spadnout. Přitom se v jeho náruči cítil tak bezpečně. Ale jen do té doby, než si uvědomil, že Tom jej pořád drží svými dlaněmi kolem pasu a zad. Vyplašeně očima těkal po jeho tváři a rychle přenesl rovnováhu na dvě hubené nožky, které se však pořád mírně třásly. Nebylo to ale počátečním úlekem. Teď to bylo něčím jiným. Něčím, co Bill ještě nezažil. Pomalu spustil své dlaně z Tomových paží a rychle hledal ta správná slova, kterými by se omluvil.
„T-Tome, p-promiň, já jen… jen jsem chtěl… j-já…“ veškerá jeho odvaha na vysvětlování jej opustila ve chvíli, kdy zahlédl na Tomově tváři nádherný úsměv a ucítil lehké pohlazení ve vlasech.
„Co, Bille?“ optal se Tom a upřeně pozoroval to nervózní stvořeníčko před sebou, neustále se usmívajíc. Nemohl se vynadívat na Billa, který proti němu stál oblečený jen v modrém pyžámku, s bosýma nožkama, zcela nenalíčený a rozcuchaný. Vypadal snad ještě křehčeji, než kdy jindy.
„Jen jsem se chtěl zeptat, kdy půjdeme do zoo?“ pípnul Bill tiše a pohledem sjel Toma, který byl už oblečený ve svém klasickém XXL oblečení.
„Půjdu nachystat snídani a po snídani vyrazíme. Zatím se běž obléci, ano?“ vybídl ho Tom a pousmál se.
„Dobře,“ Bill přikývl a pomalu se otočil ke svému pokoji, když se za ním ozvalo Tomovo jemné „Bille?“
Bill se otočil a setkal se s Tomovým úsměvem.
„Už se moc těším,“ šeptl a na Billovo přitakání se vydal po schodech dolů.
Bill namísto toho vešel k sobě do pokoje a opřel se o zavřené dveře. Pořád se ještě nemohl vzpamatovat z toho, co se stalo před krátkou chvílí. V domově by mu určitě nikdo nepomohl, o to víc by se jeho neštěstí smáli a možná by jej i zbili. Ale Tom ne. Okamžitě chytnul padajícího Billa do náruče. Přesto, že se Bill bál jakéhokoli doteku, Tom jej držel tak jemně, tak krásně. Jako by se bál, že mu Bill spadne a ublíží si. Bill měl v hlavince dokonalý zmatek. Ani ne tak z Tomova milého chování, jako z toho zvláštního pocitu u bříška. Teď už byl dávno pryč, Bill si však dobře pamatoval ten šimrající pocit v bříšku, když jej Tom držel v náruči. Tohle ještě nikdy nezažil. Raději zamířil ke své skříni a začal si vybírat oblečení.
Oproti tomu Tom v kuchyni jen zářil. Bylo mu jedno, proč za ním Bill šel. Kdyby mu někdo ještě včera řekl, že otevře dveře a v náručí mu přistane ta plachá osůbka, určitě by se mu vysmál. Ale teď, když se to stalo, Tom si připadal jako v sedmém nebi. Sám ani nevěděl, proč je tak šťastný, a proč má tak dobrou náladu. S úsměvem chystal snídani, a když uslyšel na schodech slabé kroky, začal nosit talíře na stůl.
Bylo asi devět hodin, když oba chlapci vyšli ven z domu, vstříc krásnému letnímu počasí a spoustě zvířátek. Tom ještě zkontroloval, jestli si doma nenechal peněženku a společně s Billem se vydal na kraj města. Zoo nebyla příliš daleko a za půlhodinku chůze už stáli před branou a kupovali si vstupní lístky. Bill očekával, že zoo bude určitě narvaná k prasknutí, jak tomu bylo za jeho dětských let, to se však spletl. Chodníčky s prazvláštními rostlinami kolem byly docela prázdné, jen sem tam narazili na skupinku lidí, či rodiče s kočárkem. Vůbec jim to však nevadilo. Pomalu procházeli všemi různými cestičkami, které je vedly ke všem možným zvířatům. Ať už to bylo stádečko žiraf, rodinka lvů, či malé koaly na stromech, nebylo jediného zvířete, u kterého by se nezastavili.
Toma zaujali malí poníci, kteří spokojeně přežvykovali seno, Bill však popošel o kousek dál, aby se mohl podívat na dikobraze v ohrádce. Zvířátko naježilo své bíločerné ostny, a jakmile zahlédlo Billovu hřívu, která byla té jeho tolik podobná, přikulilo se na malých nožkách až k němu. Bill od něj nemohl odtrhnout oči. Vždycky si přál mít alespoň jednoho dikobraze doma. Otočil se a pohledem vyhledal Toma, který se na něj od poníků usmál a zamával mu na pozdrav. Bill chvilinku váhal, nakonec však také pozdvihl ruku a se skoro neznatelným úsměvem Tomovi pozdrav oplatil. Tom jej však moc dobře viděl a pocítil neskonalou radost.
Už byli skoro u konce, na řadě byla už jen velká ohrádka s králíčkama. Tom je vždycky miloval nejvíc, a proto se rozhodl zavést k nim i Billa. Nebyli to však obyčejní králíčci. Tihle byli krásně chlupatí, někteří bílí, někteří hnědí a černí. Spokojeně se pásli na zelené travičce, přes kterou vedl úzký písčitý chodník. Pracovnice, chystající krmivo, se na ně usmála.
„Můžete si je pochovat, mají to rádi,“ vybídla je a dál si hleděla své práce. Tom se jí zvědavě ptal na králíčky a na jejich péči a prohlížel si jejich krmivo. Zrovna se k jednomu malému chlupáčkovi sehnul, v tom však uslyšel to nejkrásnější, co slyšet mohl. Byl to nádherný zvonivý smích, jakoby se rozcinkalo snad tisíc rolniček. I to se však nemohlo vyrovnat tomu, co Tom právě teď slyšel. Pomalu se otočil a nemohl uvěřit svým očím. Bill držel v náručí malého králíčka a neustále se chichotal jeho pokusům spapat mu vlásky. Králíček jej neustále zvědavě očichával a tulil se k těm hebkým ručkám, které jej škrabkaly za krkem. Bill se už dlouho necítil tak dobře. Konečně byl šťastný a ani si neuvědomil, že se teď hlasitě směje. Přišlo mu to jako samozřejmost. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy odtrhl pohled od toho chlupatého neposedy a setkal se s Tomovým překvapeným úsměvem.
„Copak?“ optal se mile nechápavě, na tváři stále zářivý úsměv. Tom mu jej oplatil.
„Nic, já jen… moc ti to sluší, když se směješ,“ přiznal, ale okamžitě poznal, že to říkat neměl. Bill sklopil hlavinku a malinko posmutněl. Tom si k němu klekl a pomalu vztáhnul ruku.
„Ne, Bille, to jsem nechtěl,“ zašeptal a pohladil Billa po vlasech. S úsměvem zaznamenal, jak se tomu stvořeníčku vrací na tvář ten krásný úsměv.
„Nejsou krásní?“ optal se Bill a dále si pohrával s malým králíčkem ve svých dlaních.
„Jsou,“ přikývl Tom, nespouštějíc oči z osůbky, která se znovu šťastně rozesmála. Kam se podělo to plaché, smutné stvořeníčko, které si před týdnem přivezli domů? Dávno už tu nebylo. Namísto něj se teď na Toma usmíval krásný černovlasý chlapec s rozzářenýma očima a nádherným úsměvem. Možná si to ani neuvědomil, ale nutil Toma smát se s ním. Ale Tomovi to vůbec nevadilo. Konečně se mu splnilo to, co si přál. Konečně se díval na rozesmátého Billa s jiskřičkami ve svých oříškových očích. A to bylo to nejkrásnější, co v posledních dnech zažil.
Domů se dostali asi ve tři hodiny odpoledne, úplně unavení, ale přesto šťastní. Tom se rozhodl Billovi jako dárek koupit malého králíčka. Sice to nebyl ten ze zoo, ti samozřejmě nebyli na prodej. Tohoto koupili ve zverimexu poblíž zoo i s klecí, krmivem, ohrádkou a ostatními nezbytnostmi. Tom byl rád, že může Billovi udělat radost takovým malým bílým chlupáčkem a když viděl šťastného Billa, cítil se taky šťastný jako už dlouho ne. Jen byl moc unavený. Nechal Billa s králíčkem na zahradě a se slovy, že si jde zdřímnout, zamířil k sobě do pokoje. Netrvalo ani deset minut a on usnul na posteli jako kotě.
Bill si chvilku hrál s králíčkem a neustále přemýšlel o dnešku. Po hodince už se začal nudit, a proto se otočil ke schodům. Něco jej táhlo k Tomovi. To něco byl úžasný pocit, který Bill už dlouho nepocítil. A vděčil za něj právě Tomovi. Jen on mu ukázal, jak je smích krásný. S králíčkem v náručí otevřel pootevřené dveře a zamířil k tomu spícímu klubíčku na posteli. Pomalu si klekl a vztáhnul prstík. Chvilku váhal, nakonec však bříškem prstu jemně přejel po Tomově tváři.
„Tomi,“ špitl tichounce a mile se usmál. Najednou však uviděl na Tomově stolku pár jeho malých fotek. Bill si opatrně jednu malou vzal, ještě jednou se na spícího Toma usmál, popošel ke dveřím a tiše jako myška vyklouznul ven.
autor: Rachel
betaread: Janule
jo takhle…tak Bill mu čmajznul fotku….xDDD
a zase tu máme králíčky 😀 to je roztomilý… ale největší perla tohohle dílu byl Bill X dikobraz 😀 v té scéně mohla být nenápadně věta "Tom vypnul blesk u foťáku a stále se usmívajíc, nenápadně si ty dvě natolik podobná stvoření vyfotil" :-)))
Tak tohle se nám opravdu moc líbí! Billi, takovej šmudlínek…a cmucíček! xD Jinak to říct nejde. 😀
Úplně krásný-už se na něj usmál a pak se dokonce rozesmál! No a Tomi ho za to pochválil, to bylo slaďounký. Už začíná něco cítit. Králíčky jsme tu dlouho neměli, že? 😀 A dokonce ho pošimral prstíkem! xD Copak asi udělá příště? xD
Jůůů..ZOO…zvířátka a králičci..miluju..a to s tou fotkou..něco mi to připomíná :o)
To je sladký ♥ Ten Billi je vážně k umuckování xD A králíčci, jo? 🙂 Dost se mi líbila část s dikobrazem ^^ Naše Rachelka nikdy nezklame.
🙂
Juchů! To bylo tááááák krááásný!:-))) No jo, s tím dikobrazem to byla bomba:-D Doufám že toto bude mít alespon sto dílků!:-)))
Děkuju děkuju děkuju děkuju děkuju děkuju děkuju děkuju děkuju děkuju moc za komenty:-D Né, nekoktám, ale vůbec nevím, jak vám mám, zlatíčka moje poděkovat. Tento díl se mi totiž strašně moc líbí a já jsem byla zvědavá, jak budete reagovat. Opět mě rozesmála Áďa s tou větou xD Děkuju i za králíčky, že jste je tak vzali a zatím papa a pište pište pište…
Pa. Vaše Rachel xD
jůů on už se směje… *sweet*
krásná povídka, já mám ráda když je to roztomilýýý
Rachelko, já tě zbožňuju x) Ani nevíš, jak moc mě tentokrát tvoje povídka potěšila. Po těch všech stresech kolem Tomíka… Konečně jsem mohla malinko vypnout.
Bill vs. dikobraz – to nemělo chybu, musela jsem se smát x) Představy návštevy zoo byly různý, ale ty jsi mě zase překvapila. Jsem opravdu ráda, že se Bill konečně směje, Tom má pravdu, úsměv mu sluší mnohem víc.
Ale teda, Billi, ty chmatáku jeden xD Takhle čmajznout spícímu Tomovi fotku xD Zdá se mi to a nebo Bill začíná něco cítit? x)
Jak začátek, tak prostředek i konec – jedna velká dokonalost! Ty prostě nikdy nezklameš!!
Díky Ladynko, se tady úplně zajíkám:-D Ty máš prostě nejlepší komenty:-D
Jsem moc rada že se Bill přestava bát.