autor: Rachel
Východ slunce byl ještě někde za kopcem a tráva byla plná rosy. Rozhodla se jí ještě užít, protože jí bylo jasné, že jakmile se jí dotknou první sluneční paprsky, rozplyne se a zůstane po ní jen malá mokrá stopa. Sluníčko začalo pomalu vycházet a se smíchem sledovalo, jak se kapky rosy třesou, jak uhýbají pod jeho spalujícím pohledem, nakonec však podlehnou. Jako všechny ostatní. Sluníčko se nad sebou pyšně usmálo a malinko zasvítilo do jednoho okýnka.
Bílá peřina se zachvěla a odhalila záda černovlasého chlapce, který se prudce otočil na druhý bok a podvědomě si rukou zakryl tvář.
„Ne, už ne… prosím… pomoc…“ vzlykl tiše a druhou rukou si k sobě tiskl plyšového medvídka, jako by v něm hledal záchranu. A medvídek opravdu záchrana byl. Jakmile Bill ucítil ten příjemný plyš na své dlani, se strachem otevřel vyplašené oči a upřel je před sebe. Za okny už byl bílý den, na parapetu vysedávali ptáčci a trénovali si své ranní melodie. To teď však polekané stvořeníčko, choulící se na posteli, vůbec nevidělo. Bill se posadil a přisunul si peřinu blíž k tělu. Ani skutečnost, že to byl jen sen, nezastavila slzy, deroucí se z jeho čokoládových očí.
Proč se mi to pořád musí zdát? Chci na to už jednou zapomenout.
Bill si hřbetem ruky otřel slzičky, ale v mžiku se objevily další. Nešťastně schoval tvář do dlaní a vybavoval si den, jeden z nejstrašnějších v jeho životě.
Stalo se to asi před půl rokem, když seděl na zahradě dětského domova a opřený o strom si prohlížel paprsky slunce. Z jeho polospánku jej vytrhla partička mladších kluků, kteří se však na svůj věk chovali jako grázlové. Nikdy nezapomněl na okamžik, kdy k němu jeden z nich přistoupil, z kapsy od kalhot vytáhl zapalovač a do rukou vzal jeden pramen Billových černých vlasů. Bill je tenkrát na kolenou prosil, aby jej nechali být, ale všechno bylo marné. Nebýt hlasitého zazvonění na oběd, bůhví, jak by to všechno dopadlo. A i přesto, že to bylo tak dávno, Bill na to nezapomněl. Jeho sny byly tak živé, že jej nutily ke bdění a také k pláči, který často trval i hodinu. Stejně jako teď. Hubené tělíčko se otřásalo v tichounkých vzlycích a Bill si raději rukou zakryl pusu, aby na něj ještě nějaké dítě nedoletělo a nestěžovalo si, že tak brzy ráno všechny ruší. Nikdo se tu k němu nechoval pěkně. Bill si už odmalička neuměl najít kamarády a i když se snažil, všechno bylo marné.
Od svých dětských let se setkával jen s posměchem, urážkami a šikanou, a čím byl větší, tím více se jeho problémy stupňovaly. Nikdy nevěděl, jestli je to jeho vzhledem nebo chováním. Nehledal vinu v jiných, snažil se chyby hledat hlavně v sobě. A proto si čím dál tím víc vsugerovával, že vše, co dělá, je špatně. Postupně se uzavíral do sebe, jeho společníkem byly jen jeho myšlenky, které jej pronásledovaly na každém kroku. Bill se bál každého nového dne, bál se každého, kdo se k němu jen přiblížil, bál se, kdo mu zase ublíží.
Jak tak nad tím přemýšlel, pomalu přestával plakat a jeho vzlyky se stávaly tiššími a tiššími. Otočil se na bok a do oka mu padla velká taška, ležící u dveří. Byla plná Billových věcí, které si včera pečlivě sbalil. Teď se posadil na posteli a upřeně na tašku zíral. Už dneska. Tento den je jeho posledním tady. Ode dneška bude mít domov jinde. Bude bydlet s tím zvláštním klukem a s jeho mamkou.
Ano, Tom Billovi přišel zvláštní. I když styl jeho oblékání byl na dnešní dobu poměrně hodně moderní, Billa více, než jeho vzhled, zaujalo jeho chování k němu. Bill už si ani nepamatoval, kdo se k němu naposled choval tak hezky jako Tom. Dlouho jej nikdo nepochválil, natožpak aby si s ním vůbec povídal. Když Toma uviděl, ozval se v něm strach jako vždycky, když se k němu přiblížil někdo cizí. Stačil však jen jeden milý úsměv z Tomovy strany a lehké pohlazení, které Bill ucítil na vlasech a Billova nedůvěra se začala pomalounku zmenšovat. Z Toma vyzařovalo něco, s čím se Bill ještě nesetkal. Bál se sice ještě a to moc, teď však jeho mozek nezaplavil strach z budoucnosti, ale otázky, nad kterými si lámal hlavu už od včerejšího odpoledne. Na jedné straně byl Bill sice rád, že už tu nebude, na druhé straně měl však strach z toho, kam se dostane.
Kde asi bydlí? A jaký budu mít pokojík. Včera byl Tom hodný, ale co když to jen hrál? Co když je ve skutečnosti úplně jiný a bude se ke mně chovat jako ostatní?
Bill přivřel oči a do rukou si vzal svého plyšového medvídka. Byl to jeho jediný kamarád a přesto, že to byla neživá bytost, Bill si s ním dokázal celé hodiny povídat. Medvídek znal jeho osud od pěti let a všude, kam se Bill hnul, mu byl věrným společníkem. Dokonce i teď se choulil v hubených ručkách a jeho plyšové ouško naslouchalo tlukotu Billova srdíčka. Bill ještě chvilinku ležel, než ho zvuk budíku přiměl ke vstávání.
Byla asi jedna hodina odpoledne, když před domovem zaparkovalo auto, které ředitelka tak netrpělivě očekávala. Na jedné straně jí ani nevadilo, že si Simone s Tomem Billa vezmou. Pohledem propalovala Billa, stojícího s velkou taškou a menším baťůžkem před ní. Dveře auta se otevřely a vystoupili dva usmívající se lidé.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom a otočil se na Billa, který jen slabým pípnutím odpověděl Simone na pozdrav.
„Dobrý den, paní Kaulitzová, mohla byste jít se mnou? Potřebuji nějaké Vaše podpisy,“ požádala ředitelka a následována Simone, která ještě zamávala oběma klukům, vešla dovnitř. Tom se na Billa usmál.
„Ahoj, Bille,“ pozdravil jej rozzářeně a na Billovo tichounké „Ahoj“, reagoval úsměvem.
„Posaď se do auta, Bille,“ vyzval ho a otevřel mu dveře od auta. Bill však před ním začal polekaně ustupovat a Tomovi došlo, že to asi neřekl zrovna nejlépe. Pomalu k němu přistoupil.
„Ne, neboj se, Bille. Já ti neublížím,“ zašeptal a zadíval se do těch čokoládových očí, které k němu vzhlédly.
„Slibuješ?“ špitl Bill nedůvěřivě a konečně přistoupil o pár kroků blíž k Tomovi. Tom se pousmál.
„Slibuju. A jestli chceš, můžu si tam sednout s tebou a počkáme na mamku společně, hmm?“ nabídl Billovi a v duchu se modlil, aby mu to plaché stvoření alespoň trochu důvěřovalo. Bill jen krátce přikývl, do oka mu však padla jeho taška, ležící na zemi. I Tom už si stačil všimnout. Představa, že to křehké stvořeníčko zvedá tak těžkou tašku, ho donutilo sehnout se k zavazadlu.
„Pomůžu ti, Bille,“ ujistil ho, avšak Billova zmatená hlavinka reagovala jinak.
„N-ne,“ vykoktal Bill i když mluvil proti svým myšlenkám. Jak rád by teď Toma nechal, aby mu pomohl. A Tom to vycítil.
„No tak, bude to tak lepší,“ ujistil ho a otevřel prostorný kufr, aby do něj mohl položit Billovu tašku. Nevšímal si jeho protestných pohledů, které se však ihned změnily na vděčné. Baťůžek si však Bill chtěl nechat u sebe. Přitiskl si ho ke svému tělíčku a podíval se na Toma prosebným pohledem. Tom se pousmál.
„Pojď, Bille, sedneme si a počkáme na mamku, jo?“ optal se, a když Bill souhlasně přikývl, posadil se za ním do auta.
Asi za hodinku už vyjížděli z Berlína a vydali se směrem, odkud přijeli – na Magdeburk. Bill tam ještě nikdy nebyl, a proto skoro celou cestu vyhlížel z okýnka na sluncem ozářenou krajinu. V duchu byl však velmi nervózní, nevěděl, jak se má chovat a už vůbec ne, co říkat. Simone se soustředila na jízdu a Tom? Ten nespustil oči z osůbky vedle sebe. Sledoval ta vyjukaná kukadla a mírně chvějící se ručku s černými nehty a mnoha prsteny. Usilovně přemýšlel, co se v té malé hlavince může asi honit za myšlenky, ale sám nedovedl odhadnout. Vykoukl z okénka a spatřil světlý, asi středně velký dům. Byli doma.
Bill vystoupil a plaše se rozhlížel kolem. Tak jako vždycky, když byl v cizím prostředí, se mu žaludek stáhnul strachy a nechtěl povolit. Avšak Tom i Simone se k němu chovali více než vlídně. Pozvali ho dál a neustále mu pokládali jednoduché otázky, aby se nebál. A opravdu to pomohlo. Bill se otočil a zadíval se na Toma.
„Tome, ukážeš mi, kde budu bydlet?“ pípl tichounce, jakoby se snad bál, že Tom jej za sebemenší zvýšení hlasu uhodí. Tom se usmál.
„Samozřejmě a taky ti tam musím odnést věci,“ vzpomněl si a přehodil si tašku přes rameno. Simone přitakala.
„Tome, pomoz Billovi a já zatím uvařím něco dobrého na večeři, ano?“ mrkla na ně a ani nečekala na odpověď. Už už se hrnula do kuchyně a uvazovala si kuchařskou zástěru.
A zatímco Simone vařila, Tom Billovi ukázal celý dům i zahradu a všechno mu vysvětlil. Dokonce se mu i nabídl, že mu zítra pomůže s vybalováním věcí. Choval se k Billovi co nejvlídněji a to se mu také vyplatilo. Se Simone se sešli až u večeře, která začala vonět po celém domě a s přáním dobré chuti se do ní pustili. Tom i Simone ještě večeřeli, když Bill odložil příbor na prázdný talířek.
„Děkuju moc a… nevadilo by, kdybych si šel už lehnout?“ optal se tiše a Tom i Simone přikývli.
„Vůbec ne. Dobrou noc, Bille,“ popřáli mu.
„Dobrou noc,“ odpověděl Bill a otočil se ke schodům. Tom se za ním díval s odhodláním ve svých oříškových očích. Byl pevně rozhodnutý získat si důvěru toho plachého stvoření – za každou cenu.
autor: Rachel
betaread: Janule
to je tak moc rozkošný!
Nádherný díleček…dokonalý…miluju povídky,kde je Bill za něžného a plachého tvorečka…miluju tuhle povídku…moc moc moc….:))))
Jupííí, no já snad myslela, že to tu kvůli tomu podělanýmu blogu dneska ani nebude a vy se na mě budete zlobit… Ale je to tu, takže pište komenty a přeju všem příjemný počtení:-D
tohle je tak krásná povídka… chudák Billí… opalování vlasů… tohle mi jednou udělali na táboře, když jsem byla malá, ale bylo to jenom pár jednotlivých vlásečků a hned přestali… já to tehdy ani kloudně nevnímala, si pamatuju jen ten puch… a ten medvídek je taky roztomilý… vzal si ho sebou?
To je krásný dílek, Billi je naprosto cutézní x) Jsi mocky šikovná, mám ráda, kdy je Bill takový jemný a ustrašený =) Je to teprve třetí dílek a já jsem se do toho zabouchla 😀 neuvěřitelný xD
Já tuhle povídku žeru! Je dokonalá! Jak se Bill bojí, je to takoví roztomilí…prostě je to opravdu nádherná povídka a já doufám že bude mít miliony dílů!!
Och, už se nemůžu dočkat dalšího dílu…
krásná povídka, jedna z nejlepších =)) už se těším na další díl
chudáček…jak je upe plachej…to je upe roztomilý….
Taky se mi moc líbí, jak je Bill plachej, působí na mě strašně roztomile a věřím, že se Tomovi podaří získat si jeho důvěru. Tuhle povídku jsem si zamilovala už při čtení prvního dílku a čekání na další dílek je pro mě skoro nesnesitelný xD Líbí se mi, jak Rachelka píše x)Stejně jako Samara doufám, že bude mít strašně mooooc dílků!!
Áďo, neboj, medvídek je určitě s Billem, jak jinak x)
Tleskám a těším se na další dílek x)
Ano, medvídek je s Billem, je to přece jeho nejlepší kamarád. Děkuju vám všem za komenty, ani nevíte, jak jsem ráda, když je čtu. Zdá se, že tahle povídka bude snad ještě víc oblíbenější, než Láska a to je co říct. Děkuju moc moc ♥
Ano, Bill si vzal medvídka sebou, je to přeci jeho nejlepší kamarád. Vůbec jsem nečekala, že se vám to bude tak moc líbit a mám z vašich komentů velkou radost. Možná bude tahle povídka ještě lepší, než Láska, ale uvidíme. Děkuju moc moc ♥
Tak tohle bylo krásný. Ten Tom jak je na něj natěšenej a pořád se usmívá. A Bill jak kuňká xD
Bill asi nezažil nic dobrého když se tak bojí.