autor: Xinka
Čáááute Twincesťandy :))
Chtěla, bych poděkovat za komentáře u prvního dílu moi povídky :))
Posílám vám druhej 🙂 doufám, že se bude líbit 🙂 Pokud ano, pokráčko Vás nemine xD
Okay, dost keců tady máte Děvku 🙂 Xinka.
Dredatý chlapec se zasekl v půlce věty. „Jen, jsem se chtěl zeptat, jestli něco nepotřebuješ?“ řekl nejistě.
„Ne, v pořádku, před chvílí jsem tady měl hotelovou službu.“
„Aha, nevěděl jsem, promiň. Eh, asi bych neměl obtěžovat. Hezký večer.“
„Ne, ne, v pořádku, jestli máš čas, můžeš zůstat, tedy pokud chceš.“
S těmito slovy Tom rozhodně nepočítal. Jeho malý bráška jej pozval k sobě. Že by věděl, že je to Tom, ale jen nemá odvahu se jej zeptat?
Nebo už na něj úplně zapomněl? Nesčetně mnoho otázek se Tomovi honilo hlavou. Bylo toho na něj v tu chvíli moc, ale pozvání dál přijal.
Bill
Zpočátku jsem se bál, co po mně ten chlapec chce. Ale po jeho zmatené řeči mi přišel neskutečně roztomilý, pozval jsem ho tedy dál, a jeho odpověď byla kladná. Zato jsem byl rád, protože nerad trávím noci v hotelech sám. No, většinou sám nejsem, ale dnes to byla výjimka. Odpadli dva zákazníci, ne že bych litoval, právě naopak. Nikdy bych si sem nikoho nevzal, ale u něj jsem cítil zvláštní pocit…
xXx
Mladík tedy vešel do pokoje, a na pokyn Billa se posadil do křesla.
„Jen se skočím převléct, počkej chvíli.“ Během 5 minut byl Bill oblečený a vrátil se k netrpělivě sedícímu Tomovi.
„Promiň, jestli mi to trvalo. Dáš si něco?“
„Možná trochu vody?“
„Dobrá.“ Otevřel tedy vodu v pet lahvi a nalil ji do dvou skleniček. Jednu podal Tomovi, ten ji s ochotou přijal.
Sotva se napil, začal se opatrně vyptávat…
„Nejsi z Amsterodamu, že?“
„Ne, nejsem. Jsem tady čistě náhodou.“
„Cestovně?“ Tom jej nechtěl nějak vyděsit, proto tyto otázky.
„Ne, nechtěl bych to řešit,“ plaše sklopil hlavu.
„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout.“ Černovlásek se na chvíli odmlčel, a po chvíli začal vypravovat. Měl potřebu se někomu svěřit, i když jej vůbec neznal, potřeboval to někomu říct a on byl podle něj tou vhodnou osobou.
„Před dvěma roky jsem byl s bratrem na večeři, byl jsem moc rád, že jsme šli. Protože jsme doma měli „tichou domácnost“, neustále jsme se vyhýbali jeden druhému, on to pak prolomil. Myslel jsem, že bude všechno jako dřív, byl jsem s ním během večeře šťastný. Restauraci jsme měli pronajatu jen pro sebe. Obsluha byla velmi milá, diskrétní. Myslel jsem si, že nikdy víc nemůžu být šťastnější,“ odmlčel se a po tváři mu stekla slza. Tom však seděl a hypnotizoval ho pohledem, doslova hltal každé písmeno, které z jeho úst vyšlo.
Bill se nadechl, setřel slzu a pokračoval dál…
„Když vtom Tomi odešel na WC. Ani jsem to nestihl zaregistrovat a seběhlo se kolem mě několik chlapů, a odtáhli mě do auta. Pochybuju, že Tomi slyšel můj pláč. Když jsem se, dalo by se říct, uklidnil z šoku, přestal plakat, tak jsem se odvážil zeptat, kam mě vlastně vezou. Odpověď mi však nebyla řečena. Poznal jsem to, až když auto zastavilo u, dalo by se říct, velkého domu. Udělali ze mě děvku.“ Ukončil svůj proslov.
Toma bodalo u srdíčka, když mu to Bill vyprávěl. I přesto, že to jeho mladšího brášku muselo bolet, se snažil zachovat si nějakou osobnost. Tu jeho mladší bráška stále měl.
„Máš bratra asi hodně rád, že?“ vystřelil Tom otázku, ani nevěděl jak.
„Nenávidím jej,“ hleslo to černovlasé stvoření. Tom nemohl uvěřit vlastním uším. Hledal jej celý rok, a on mu tady řekne, že jej nenávidí? Za co vlastně? Vždyť za to nemohl.
„Proč?“
„Protože mě nehledal. Nenašel mě, nechybím mu. To jen já pro něj po nocích pláču. On na mě už zapomněl,“ odvětil Bill a rozplakal se. Tom se však okamžitě proti jeho slovům ohradil…
„Proč tohle říkáš? Víš, co to pro mě bylo? Každou sekundou jsem volal tvé jméno, neustále pro tebe plakal. Hledal jsem tě! Všichni tě hledali, ale marně.“ Tom značně zvyšoval hlas. Neudržel se v klidu. On jej rok hledá a on mu tu bude říkat takové věci?… Až po chvilce mu došlo, že mu vlastně řekl, kdo je. Takhle si to opravdu nepředstavoval. Bill se na něj díval svým bolestným pohledem…
„Jak ty to můžeš vědět?!“ vykřikl.
„Jak? Podívej se na mě a už si to přiznej!“ Křičel po něm a slzy mu stékaly po tváři. Billovo tělo se otřásalo pod vzlyky.
„Tomi…“ neustále opakoval v hysterickém pláči jeho jméno. Tom se však nemohl uklidnit. Ta slova, která mu vmetl přímo do obličeje, ho zraňovala. On měl přeci taky nějakou osobnost. A po té mu nikdo šlapat nebude. Sebral se, a jak rychle se u jeho dveří zjevil, tak rychle od něj odešel.
Nechal jej tam samotného, napospas tomu chlapovi. Ale co měl dělat, když mu řekl, že jej nenávidí? Jelikož mu pracovní doba skončila a on měl teď tři dny volno, okamžitě vzal klíče od auta a jel domů. Bez rozloučení. Bez Billa. Jako zázrakem mu zazvonil telefon.
„Kaulitz, prosím?“ s těmito slovy telefon zvedl.
„Pane Kaulitzi, německá národní banka, mohl byste se do dvou dnů dostavit? Máme tady menší problém.“
„Jistě, zítra kolem čtyř odpoledne bych tam mohl být.“
„Děkuji, omlouvám se za vyrušení,“ hovor byl těmihle slovy ukončen. Co mu jen mohli chtít? To se má po roce vrátit do země, která mu tolik připomínala to, kvůli čemu přišel o bratra?
xXx
Tom opravdu následující den byl v Německu. Snažil se nevzpomínat, ale nešlo to. Proto tedy rovnou zamířil do banky. Bylo mu navráceno 6 milionů korun, a dům, ve kterém kdysi bydlel, a který mu byl i s penězi odebrán. Ovšem důvod neznámý. Vrátil se do toho domu. Vše tam bylo jako předtím. Jeho pokoj. Obývák, kuchyň, i ta nově zařízená koupelna zůstala. Samozřejmě i Billův pokoj. Bylo to poslední místo, do kterého se přišel podívat. Nevydržel tu ani minutu a okamžitě sedal zpět do auta a vyrážel do Amsterodamu. Silnice byly dobře průjezdné, takže neměl problémy. Byl tam do několika hodin. Zaparkoval přímo před hotelem. Vběhl na recepci a ptal se po tom chlapci.
„Tome, je mi líto, ale před chvílí odjeli,“ řekla mu kamarádka z recepce. Toma to však nesrazilo, nechal si zjistit, kde se nachází ten ´´dům´´ ve kterém Bill pracoval. Nebylo to složité, protože kamarádka na recepci mu vyhověla. Přesně věděla, kde to místo je, protože majitel si vybíral jednoznačně jejich hotel. Tom se tedy vydal pro svého bratra. Ta tam byla jeho hrdost, odhodlanost ho nenávidět, zapomenout na něj.
Během deseti minut vešel do dveří. Výslovně si nechal zavolat Billa. Ten se strachem a sklopenou hlavou šel, čekal někoho dalšího, dalšího chlapa, kterýmu bude muset ´´sloužit´´. Když uviděl Toma, měl sto chutí se mu vrhnout okolo krku, ale nemohl.
„Dobře, mohl bych si jej zaplatit na zbytek dne?“ optal se Tom majitele. Ten přikývl a dal mu klíč od pokoje. Bill jen vystrašeně koukal očima. Tom si jej opravdu zaplatil? To má dělat děvku vlastnímu bratrovi? Miloval jej neustále… to ano, ale s tímhle podrazem od Toma nepočítal. Tom jej dostrčil do dveří a zamkl je.
„Pojedeme domů.“ Vypadlo z Toma náhle.
„Cože?“ Otázky však byly zbytečné. Tom otevřel okno a seskočil asi ten půl metr.
„Pojď,“ natáhl k Billovi ruku. Ten se jej opatrně chytil a sklouzl mu přímo do náruče. Takhle blízko mu snad ještě nikdy nebyl. Jejich rty se o sebe skoro otřely, dokud neuslyšeli kroky přicházející k nim…
autor: Xinka
betaread: Janule
at jenechytí prosím…
ať odjedou….nemůžou tam zůstat..
Twéé Šwagru….Umírám zvědavOstí, Že mi to řekneš dOpředu jak to dopadne?:D:D:D ÚžasNé fááKt JaKo..sPisOvateLka..tO řikaM!:D RychLe dáL..[ Jo Už píšeš Já wim:D ]
Jé, tyjo, to je pěkný! Sice mi to přišlo trochu urychlený, ale stejně super!
Jako bombááá! Strašně se těším na další dílek…ale mám takoví pocit že se něco stane:-))) Ale jako povídka je to překrásná
Skvělý, rychle piš dáll x))
nééé honem zdrhejte!!!
a šup pryč!!! rychle utýct, dokud to jde!!!
Já mám dost xD Tom je borec prostě
super tesim sa na dalsiu poviedk
prosim at je nechaji jit nebo at zdrhnou upa rychle pls
a jinak sem se moc těšila na tuhle povídku je krásná 🙂
omg… to je skvělýý ♥ Tom je fakt borec xD