autor: Bajik
Po zbytek víkendu si už Bill dával na sebe pozor. Nemohl si přece dovolit takhle se chovat skrz to, co řekl. Zákazy jsou sice od toho, aby se porušovaly, ale o to tady přece nešlo…
Celý zbytek soboty šla dvojčata spolu se Sebastianem hledat Oggyho, který se už dva dny neukázal doma, avšak marně, protože ho nikde nenašli. Domů se vrátili kolem devátý s tak skleslou náladou, že šli rovnou spát. Neděle se nezvykle rychle přehoupla a bylo tu zase pondělní ráno…
Protože škola začínala už v osm hodin a deset minut, musel Bill vstávat už o půl sedmé, aby všechno stihnul. Tom si ze vstávání nikdy nic nedělal; vstával až před třičtvrtě na osm, takže měl na všechno necelých dvacet minut, z toho deset jen snídal. Tomu říkám výhoda…
Do školy je hodil Sebastian autem, tak jako vždycky, protože jezdil do práce okolo školy. A co by Seb pro Toma neudělal… Bral ho totiž jako svého vlastního syna, ne jako adoptovanýho syna sestry své manželky. Jednoduše řečeno ho měl opravdu rád. To samé však Beáta říct nemohla…
Do třídy vešli pár minut po osmé hodině ranní. Bill si automaticky sednul dozadu za Tomem, aniž by ho nějak zajímalo, že tam má sedět Fabian. Lisa s Emou nechaly kecání a se sladkým úsměvem se otočily na Billa.
„Ahoj, Billí,“ řekly zároveň a pak jim nejspíš přišlo blbý, že pozdravily jen Billa, tak pozdravily i jeho brášku, ale už ne tak sladce. „Ahoj, Tome.“
„Ahoj,“ hlesli zároveň a dále si jich nijak nevšímali.
„Co máme?“ zeptal se Bill Toma a než ten mu stihnul odpovědět, přerušil je jeden dívčí hlásek.
„Billí, můžu se na něco zeptat?“ zeptala se Lisa a Bill se na ni tázavě podíval. Lisa se koukla na Emu a ta jí kývla. Bill nikdy nechápal tohle dívčí dorozumívání. „Ehm, možná se ti bude zdát, že jsem moc zvědavá, ale máš holku?“
Bill se jí chvilku díval do očí a rozmýšlel se, jestli má lhát, nebo se vrhnout do jámy lvové. „Jo, mám,“ řekl jednoduše a usmál se. Cítil na sobě Tomův zvídavý pohled. Viděl v dívčiných očích jistou míru zklamání. To mu však nijak nevadilo. Její zájem mu byl úplně volný, když on sám měl Toma.
„Aha,“ řekla Lisa a hraně se usmála. „A jak se jmenuje?“ chopila se slova Ema. „A odkud je?“ zeptala se Paula, která seděla přes uličku, a celou dobu je poslouchala.
A sakra, pomyslel si Bill. „Říkal jsi, že Daniela, ne?“ zeptal se ho pohotově Tom.
„Jo, Danielka. Teď bydlí v Berlíně, budu muset za ní o víkendu zajet, za beruškou mojí,“ řekl Bill co nejzamilovaněji dovedl.
Do třídy vešly Nella a Anetta s hlasitým smíchem. „Ahoj,“ řekly zároveň celé třídě a zvonek zazvonil na hodinu. Nella, dívka sladěná do červena, se posadila a otočila se na Billa. „Jé, dneska už jsi zase ve svým oblečení?“ Ano, byla to právě ona s Anettou, kdo za nimi přišel v sobotu odpoledne. Bill se usmál.
„Jo, dneska už ve svým.“
„Jak jako ve svým?“ zeptala se zvědavě Ema.
„My ti to pak řekneme,“ křikla po ní Anetta a podívala se na Nellu. Potom se rozesmály, jak kdyby jim někdo řekl ten nejvtipnější vtip všech dob.
Do třídy ale vešla profesorka němčiny a rozkřičela se na celou třídu: „Co to má znamenat? Nevíte snad, že už je dávno po zvonění?! Dreierová, vy se smějete nejvíc, tak si sem pojďte stoupnout, on vás ten smích přejde.“ Profesorka si sedla na židli a otevřela si svůj bloček. „No tak, Dreierová, kde to vázne? Řekla jsem vám snad, že si sem půjdete stoupnout, nebo snad nerozumíte německy?!“ Profesorka byla už pěkně naštvaná, tak si tam šla Nella raději stoupnout k tabuli. Profesorka jí vrazila do rukou fixu a nadiktovala jí větu: „Můj hlasitý smích obtěžuje všechny okolo, tudíž se budu snažit, že se budu smát tak, abych nerušila okolí.“ A pak jí řekla, aby udělala větný rozbor. Jenže Nella tam stála jak svatý na mostě a nic nedělala. To už profesorka začala prskat na všechny strany, dala Nelle nedostatečnou s tím, že s jejím přístupem se nemá divit, až na konci roku bude mít na vysvědčení z němčiny také nedostatečnou, a všechno dokončil pozdní příchod Fabiana.
„Brý den,“ zabručel, sjel Billa nenávistným, znechuceným pohledem a sednul si na volné místo v první lavici. Profesorka se rozkřičela na celé kolo, že škola není holubník, že škola má svůj řád a kdesi cosi, mezi tím Fabian propaloval Billa pohledem.
„Proč se na mě tak dívá?“ zeptal se Bill Toma. Tom se na Fabiana letmo podíval.
„Neřeš ho, je divnej,“ řekl Tom, napil se koly a zazvonilo na přestávku. „Doufám, že jseš machr na matiku, protože já z ní skoro propadám,“ řekl Tom nepříliš nadšeně.
„Hej, kočko, nechci ti nic říkat, ale tady sedím já,“ zazněl nad lavicí Fabianův hlas. Bill se zamračil a otočil se na Fabiana.
„Kočko? To bylo jako na mě?“ zeptal se Bill a šel skoro do vývrtky. Tom se rozesmál.
„Co je tu vtipnýho?!“ zeptal se naštvaně Fabian. Tom zvednul hlavu a pronesl: „Fabiane, tohle je moje JEDNOVAJEČNÝ dvojče Bill. A ručím ti za to, že to je kluk.“
„Kluk?“ zeptal se Fabian jízlivě.
„Jo, kluk, a jestli jseš slepej, zajdi si na oční, tam ti na to daj takový sklíčka s obroučkama, víš, brýle se tomu říká a prej to fakt pomáhá. Hele a to ti tak vadí, že sedím se svým bráchou, kterýho jsem neviděl skoro osmnáct let? Jsi na něm nějak zvlášť závislej? Zamilovanej? Potřebuješ ho mít pořád na blízku? No to mě poser na holý záda!“ zvolal Bill a rozesmál se.
Tom na něj vyvalil oči a rozesmál se taky. Bill jej neustále překvapoval.
„To si spolu ještě vyřídíme,“ cekl Fabi skrz zuby na Billovu adresu. Tohle však Toma popudilo – Nikdo, prostě nikdo nebude ubližovat jeho bráškovi! Tom tedy vstal a bojovně vystrčil bradu.
„Opovaž se na něj sáhnout nebo mu zkřivit jedinej vlásek na hlavě, a budeš mít co dočinění se mnou!“ A to on myslel smrtelně vážně.
Bill se překvapeně koukal na svého bratra, jak tam stál a vztekle svíral ruku v pěst. Nikdo se ho ještě nechtěl zastat, nikdo by se za něj nepopral. Spíš se všichni dohadovali, kdo se s ním popere tentokrát.
Fabian se na něj ještě jednou hnusně podíval a odporoučel se ven ze třídy. No tohle! Pár dní a ta buzna mu vymyje mozek, nadával v duchu. Ne, takhle se k němu Tom ještě nechoval. Vždyť ještě ve čtvrtek byli nejlepší kamarádi. Dobře, párkrát se s Tomem popral, ale nikdy to nebylo tak vážný, aby se z nich stali nepřátelé. Co se s ním, do prdele, děje?
Znovu zazvonilo na hodinu. Bill stále užasle zíral na Toma, Tom se ochranitelsky tvářil na Billa a stále si něco mezi sebou šeptali. Nebyly to žádné nechutnosti, zvrhlosti nebo tak něco. Spíše se jen domlouvali na tom, jak to udělají s tou „Danielou“.
Do třídy vešla profesorka matematiky, která byla zároveň jejich třídní. Všichni si stoupli a pak zase sedli, dyť to známe všichni. Třídní zapsala a podívala se po třídě. V první řadě ji zarazil Fabian v první lavici.
„Fabiane, co děláte tady?“ zeptala se ho.
„To víte, Kaulitz mi zasednul místo…“ Třídní se podívala na Billa, který se zrovna bavil se svou drahou polovičkou.
„Bille, vy jste neviděl zasedací pořádek?“
Bill zbystřil a probodl Fabiana pohledem. Kdyby pohledy dokázaly opravdu vraždit, nebyl by tu ani jeden.
„Ne, neviděl, protože jsem nastoupil v pátek a Fabian tady nebyl, takže jsem si myslel, že to místo vedle bráchy, teda vedle Toma, je volný. A on sám mi to neřekl, takže jsem to nemohl tušit,“ řekl omluvně a trošku výmluvně. Třídní se na něj pousmála a pak řekla: „Dobře, ale prozatím si pojďte sednout sem. Po hodině přijďte za mnou a přepíšeme to, ano? Chápu, snažíte se trávit se svým bratrem co nejvíce času, když jste se tak dlouho neviděli. To je ale asi jediné, co vás omlouvá. Tak si zatím přesedněte.“
Bill si sbalil sešit a mířil do první lavice za April, tou nejtišší holkou, co ve třídě byla. Nebyla chytrá, ani hloupá. Nepatřila k těm nejkrásnějším holkám na škole, ani mezi ty největší puťky a ošklivky, ale měla své osobité kouzlo. Byla něco mezi… Nebyla oblíbená, nikdo s ní nemluvil. Byla outsider tak jako kdysi Bill.
„Ahoj,“ řekl Bill tiše, když si sednul na místo vedle ní.
„Ahoj,“ pozdravila ho April. A to byl konec celé jejich konverzace. Možná časem se s ní bude dát i bavit, pomyslel si Bill a zahleděl se z okna.
„Než začneme, chtěla bych vám ještě něco říct. Paní Tripplerová, vaše profesorka dějepisu, mě požádala, abych vám řekla, že koncem května, to je od 26. května do 30. května, pořádá zájezd do Vídně kvůli probírané látce. Takže já vám teď pošlu papír i s programem, do kolonek se napíší případní zájemci, a poté mi papír vrátíte. Zatím uděláme docházku a omluvenky. April, kdo dneska chybí?…“
Bill si četl program. Prohlídka Schönbrunnu, historické části města, muzea, atd. atd. Nuda, ale pokud to znamenalo žádná škola a celý týden jenom ulejvání se, Bill to bral. Mrknul dozadu na Toma a rty naznačil otázku: Jedeme? Tom zakýval hlavou na souhlas a věnoval mu ďábelský úsměv. Bill tedy uchopil propisku a svým škrabopisem napsal: Kaulitz B. + T. …
Hodiny utíkaly jako voda v potoce, než se člověk nadál, byla už první polovina čtvrté hodiny, francouzština. Tom měl francouzštinu rád, zvláště když ji mohl praktikovat s Billem…
Najednou se otevřely dveře a v nich stála Karin i se svou matkou. Její matka ji šla omluvit za učitelkou, Karin si šla sednout na své místo vzadu. Přes uličku sousedila s Billem. Její výraz nebyl zvláště nadšený, když ho tam spatřila. Zkazil jí život a ona zkazila život jemu, nic víc. Když dosedla na místo, obrátil se na ni Bill a pozdravil ji. „Ahoj.“ Karin se na něj podívala a špitla: „Ahoj.“
Toť celá jejich konverzace. A Bill si pomyslel, že tady asi všichni, až na pár výjimek, budou děsný mluvky v ironickým slova smyslu…
I to se však převalilo a nastala volná hodina, kterou většina využila na oběd.
„Máš hlad?“ zeptal se Tom Billa.
„Mám takovej hlad, že bych sežral i vola,“ odvětil Bill, který, ač na to nevypadal, snědl opravdu hodně.
„Zvu tě do mekáče, co ty na to?“ navrhnul mu Tom.
„Nestihneme to,“ podotklo jeho černovlasé dvojče.
„Billí, stále nějak zapomínáš, že jsme skoro v centru. Uděláš pár kroků a jseš tam. Nemusíme tam sedět, jen si vezmem něco k jídlu a můžem se sem vrátit, když budeš chtít.“
„Dobře,“ souhlasil Bill a na nic se nečekalo a šlo se.
Tom měl pravdu, do Mc’Donalda jim to netrvalo dýl než deset minut. Během dalších pár minut už měli objednáno a za chvilku už mířili i s jejich „obědem“ zpátky do školy.
Seděli na školním dvoře, na kterém byly lavičky, houpačky a prolízačky pro mladší i starší děti. V tuhle chvíli tam bylo jen málo duší, protože většina seděla buďto v jídelně, nebo byla mimo školu. Ti dva seděli na lavičce ve stínu, jedli a povídali si, dokud nezazvonilo přímo na hodinu. Měli ještě informatiku, která značila z jisté části naprosté nicnedělání. Všichni brouzdali po internetu, zatímco si malý, tlustý profesor dopřával polední siestu… Probudilo ho až zvonění, ale to už byla třída z velké části vylidněná.
Tom pozval Billa ještě na zmrzlinu do jedné z cukráren, kterou měli na cestě domů. Dali si velkou porci točené čokoládové zmrzliny a vydali se na dlouhou cestu domů. Tom vzal i bráškův batoh, aby jeho záda tolik netrpěla, a kdyby mohl, vzal by ho i za ruku, ale na to byla kolem spousta lidí, která je znala. Snad na každém rohu potkali někoho z jejich ročníku, z jejich třídy, ze školy.
Tom neustále mlel jednu blbost za druhou, Bill se smál, uculoval se, chvílemi červenal stydlivostí. Vskutku na ty dva byl božský pohled.
Najednou se však Bill zastavil a zblednul…
autor: Bajik
betaread: Janule
to nevěstí nic dobrýho…..
Ooou..dál
Fabian kdo jinej.
to končí tak napínavě x)) s Fabianem to nevypadá dobře, ten kluk má něco za lubem. Já to poznám 😀 rychle další!
sem zvědavá, co tam vidí… xO ten Fabian to nenechá asik jen tak běžet….. krásně napsaný… x)) těšim se na další dílke, je to zajímavý… x))
Bojim, bojim…vypadá to zajímavě:-))) Už se moc těším na další dílek:-))
:-O mám štrach
Copak se stalo? Zase mě nechaj napnutou bůhvíjak dlouho… 😀
Jako tohle je fakt super, u toho praktikování francoužštiny jsem se upřímně rozesmála. 😀 Kluci si dávaj do nosu-mekáček, zmrzlinka…a dfělaj mi chutě. 😀
jo… nic dobrýho to asi nebude… Fabi, žejo?! xD miluju tvůj styl psaní ♥ vážně pěkný..