Byl jednou jeden učitel 7.

Posted on by Janule
autor: Fabiana

-Bill-
Otevřel jsem dveře a nahlédl dovnitř. Tvář mi ovanul horký, vydýchaný vzduch. Bylo tu šero a pokoj byl na první pohled prázdný. Pak jsem uviděl, jak se peřina, nedbale pohozená na posteli, nepatrně pohnula. Jen malý, téměř nepostřehnutelný pohyb a dál nic. Přešel jsem k posteli a opatrně ji odtáhl.
„Bože, Tome!“ Zašeptal jsem. Pomalu zvedl hlavu a podíval se mi do očí.
„To jsi ty… co tady… děláš…“ Zamumlal. Jeho hlas zněl chraplavě, jako by několik dní neřekl ani slovo anebo se někde pořádně nachladil. Nebo obojí. Byl smrtelně bledý a pod očima měl temné stíny z nevyspání.
„Jdu za tebou.“
„Tak to bys měl rychle jít zase pryč.“ Odsekl, vytrhl mi z ruky cíp peřiny a znovu si ji přetáhl přes hlavu.
„Tak to ne!“ Ohradil jsem se a shodil peřinu na zem. Naskytl se mi pohled na jeho vyhublé tělo, jak ležel skrčený na boku jen v boxerkách.
„Co po mně ještě chceš?!“ Křikl na mě a posadil se. „Vykašlal jsi se na mě, tak proč mě otravuješ? Dej mi pokoj!“ Do očí se mu nahrnuly slzy, několikrát zamrkal, ale stejně jim nezabránil.
„Tome, poslouchej mě, prosím…“ Opatrně jsem mu položil ruku na rameno, on ji ale setřásl a otočil se ke mně zády. Bože, cítím se tak provinile. „Tome… já… přišel jsem se ti omluvit…“ Třásl se mi hlas.
„Jo? A za co? Žes mi dal kopačky? To je přece normální, za to se neomlouvá! Jdi pryč!“ Nehodlal jsem se teď vzdát.
„Tome, to co jsem tehdy řekl… byla to chyba. Hele, pochopím, když mě teď odsud vyhodíš, a budu to respektovat. Odejdu, ale prosím tě, nech mě jen jednou…“ Obešel jsem jeho postel a vzal jeho hlavu do dlaní. „Poprvé… naposledy… jak chceš…“ Letmo jsem se otřel svými rty o ty jeho a připraven na vše jsem očekával reakci. Tom mě ale ani neuhodil, ani neposlal pryč. Svou reakcí mě absolutně vyvedl z míry. Sklonil hlavu a tiše se rozvzlykal.
„T-to… bylo t-to… n.nejkrásnější… co jsi kdy… u-dělal…“ Vyrážel ze sebe. Objal jsem ho, vděčně se ke mně přitiskl a jeho slzy se vsakovaly do mojí mikiny. Konejšivě jsem jej hladil po zádech a Tom se za chvíli uklidnil.
„Miluji tě… chci, abys to věděl… protože teď už to konečně vím i já… a prosím tě… promiň mi to… prosím…“ Šeptal jsem mu do ucha. Odtáhl se ode mě a zadíval se mi hluboce do očí. Z jeho pohledu jsem nedokázal nic vyčíst. Až když se široce usmál, pochopil jsem. A dovolil jsem si ještě jednou propojit naše rty. Tom lehce pootevřel ústa a nevinný polibek se změnil ve vášnivé líbání. Teď, po těch dvou týdnech přemýšlení, jsem konečně měl jistotu. Tohle je to, co chci. A žádný kandidát na ředitele mi to nebude kazit, tohle si nenechám vzít. Už nikdy.

-Tom-
Bylo to úžasné. Po dvou týdnech strávených ve tmě ticha, ve stínu smutku a zklamání, jsem se konečně cítil šťastný. Billův jazyk jako by do mě vléval novou sílu, novou a dosud nepoznanou chuť do života. Nejradši bych ten okamžik protáhl navěky. Nikdy neskončit… za chvíli mi ale došel kyslík a musel jsem polibek porušit. Padl jsem Billovi do náruče, poklesl pode mnou a padl zády na postel. Tiskl jsem se k němu, jako bych ho měl umačkat.
„Počkej, Tome, vždyť mě udusíš!“ Zasmál se Bill. Jen velmi neochotně jsem jej pustil a on se vyhoupl na nohy. Než jsem stačil zeptat, co hodlá dělat nebo kam hodlá jít, přešel k oknu a roztáhl závěsy. Sluneční světlo jsem už dlouho neviděl. Bill okno otevřel dokořán a mávnutím ruky mě přivolal k sobě. Blížilo se poledne a venkovní vzduch byl krásně chladný. Cítil jsem vítr ve tváři.
„Podívej, sněží!“ Vypískl jsem. Bill se usmál a přikývl.
„Však taky bylo na čase…“ Vzal jsem jej za ruku a propletl s ním prsty. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale najednou jsme stáli u otevřeného okna a líbali se. První sníh oslavený vroucími polibky. Takhle nějak jsem si vždycky představoval první lásku a také jsem to Billovi řekl. Usmál se a souhlasil. Najednou bylo tak lehké s ním mluvit. Vsedě na posteli jsem mu povídal o sobě. O mámě, o tátovi, o příbuzných. O rakovině. Nikdy mi nikdo takhle nenaslouchal. Řekl jsem mu všechno to, co mi leželo na srdci tak dlouho. Opravdu se o to zajímal.
„Jak dlouho jsi pak chodil na chemoterapii?“
„Dlouho. A ztratil jsem všechny vlasy. Pak jsme se přestěhovali sem.“
„To muselo být hrozné…“
„Nejspíš bylo. Ale mně to bylo jedno, já chtěl umřít. Hned, když jsem zjistil, že to bylo zhoubné. Chtěl jsem se na všechno vykašlat a vyřešit to po svém.“ Ukázal jsem mu už skoro nezřetelnou jizvu na zápěstí. „Naštěstí jsem tenkrát měl rodinu, která mě podržela. Bez taťky bych tu dneska nebyl.“
„Musím mu poděkovat.“
„Proč?“
„Protože kdybys tu nebyl, co bych dneska dělal?“ Usmál jsem se a znovu jej políbil.
„Neznal bys mě, nepostrádal bys mě. Vůbec bys nevěděl, že jsem kdy existoval. Žil bys jiný život, možná jinde, s někým jiným…“ položil mi prst na rty.
„Dost, tohle neříkej…“ Naše rty ještě jednou splynuly v jedny. „Miluji tě…“ zašeptal.
„Já tebe taky…“ Leželi jsme na zádech vedle sebe a drželi se za ruce. „Řekni mi o sobě…prosím…“ Požádal jsem. Hořel jsem touhou něco se o něm dozvědět. On ale zavrtěl hlavou.
„Až jindy.“
„Bille, no tak!“
„Promiň, nevím, jestli jsem připravený o tom mluvit… můj život nebyl horší než tvůj, to mi věř, ale neměl jsem to lehké… Už jen… cestuj na černo z Rumunska…“ Pousmál se.
„A kde teď vlastně bydlíš?“
„Někdy ti to ukážu. Až na to bude vhodná chvíle.“
„Kdy to bude?“
„To se uvidí… Dočkáš se.“ Pohladil mě po tváři. „Nemáš hlad?“ Zeptal se.
„A víš, že docela jo?“ Dotáhl jsem ho do kuchyně, kde na lince stál hrnec s gulášem. Výborně. „Dáš si?“
„Rád.“
Nachystal jsem talíře a najednou mě přepadl nápad. Vytáhl jsem ze skříňky dvě svíčky.
„Večeře při svíčkách? No tak to si dám líbit.“

-Úterý, 11:15-
-Tom-
„Mohu si půjčit Kaulitze, prosím? Jenom na chvilku, hned vám ho zase vrátím.“
V hodině němčiny se najednou ozvalo zaklepání a ve dveřích stál Bill. Jeho hlas zněl jako rajská hudba osvobozující mě od zoufalé nudy.
„Ale jistě. Klidně na celý zbytek hodiny, tady je stejně k ničemu.“ Pronesla kysele němčinářka a narážela tím na fakt, že jsem týden chyběl a tudíž jsem neměl úkoly a neuměl jsem. Andreas je na mě naštvaný, takže mi neměl kdo přinést úkoly. Nadšeně jsem vstal a následoval Billa do jeho kabinetu. Celou cestu mlčel a tvářil se nějak sklesle.
„Děje se něco?“
„Až uvnitř.“ Zamumlal a odemkl dveře. Posadil jsem se na jeho stůl. „Potřebuji tvé sliny.“ Pronesl a tvářil se přitom smrtelně vážně.
„Žádný problém.“ Našpulil jsem rty.
„Ale ne, sem na tu… věc. Kvůli testu DNA.“ Vytáhl odněkud vatovou tyčinku, takovou, jakými dělá výtěry z úst doktor House, kterého pravidelně sleduji.
„Testu DNA?“ Nakrčil jsem obočí. „A proč?“
„Víš, jak jsem ti říkal, že hledám svého bratra? Tak jsem ho asi… našel…“

autor: Fabiana
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1

29 thoughts on “Byl jednou jeden učitel 7.”

  4. no můj ty bože to je rychlost! chudák Tom jakoo rakovina? páni zlatí.

    A jak vlastně Bill došel k tomu, že sou bráchové? sakra já se těšim na další díl!

    Odpovědět

  6. Rozsekalo nás to! Už v sedmým díle se to dozví?! Nejdřív mělo bejt TO a pak až TAMTO! xD

    "Potřebuju tvoje sliny"- to nás napadlo buď že se chtěj líbat xD nebo že chtěj jít na testy AIDS. Fakt sranda, tohleto. 😀

        Zdraví dvě úchylné Terky, které sedí vedle sebe a moc je tahle povídka baví. 🙂

    Odpovědět

  8. Juchůůůůůůůůůůů to je upe úžasný..wow jsi dobrá spisovatelka..jen tak dál 😉

    Odpovědět

  11. Twe chuďátko Tomi…rakovina…ale teď to bude hustý to jsem zvědavá..ale když se konečně dali dohromady..jen by mě zajímalo jak na to přišel…bóha jeho to jsou komplikace:D

    Odpovědět

  16. Potřebuju tvoje sliny xD Bille, ty máš teda slovní zásobu!  xD Je to ale skvělý díl, konečně se dali dohromady. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál.

    Odpovědět

  20. Úžasná povídka…totálně mě bere…moc pěkné…snad jim to nebude překážet v lásce…určo se těším na pokráčooooo :))))))))

    Odpovědět

  24. a sakra, bude po romantice, až to zjistí… Bill bude jakožto učitel dělat toho moudrého a rozumného, co to musí ukončit, ale láska pak zvítězí 🙂

    Odpovědět

  28. úúú, omg!!!! musim dejchat, ježiši….tom měl rakovinu? bože bože, a bill už zjistil kdo je jeho brácha, no tak to bude ještě zajímavý, jak to dopadne? omg, dokonalý, úžasný, jedinečný, těšim se se dáál!

    Odpovědět

  29. Jaká rakovina, jaký sliny, já jsem nějak mimo?!? Pro jistotu jsem si ještě jednou přečetla minulé díly, jestli mi něco neuniklo, ale stejně nechápu, jak Bill přišel na to, že Tom by mohl být jeho bráška.

    Ovšem nejvíce mě dostala ta romantická večeře… guláš se šesti a svíčky :)))))))))

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics