Časoprostor III 2.

BILL

„Dobře, tati, proberu to s Tomem a brnknu, jo? Pozdravuj Hanu,“ ukončím náš čtvrthodinový rozhovor a típnu telefon. Náš akční tatínek mi právě sdělil, že sehnal tu nejlepší možnou stavební firmu, která rychle a levně zrekonstruuje barák po dědovi. Táta nikdy nezahálel, když se jednalo o práci, je jí posedlý a má několik stejně postižených známých. Jeden z nich, nějaký Zigi, vlastní zrovna náhodou stavební firmu.

Udiveně mrknu na hodiny, když usrknu vína a zaslechnu klíče v zámku. Tom už je doma? No to to šlo rychle. Zvednu se a jdu mu naproti, jsem zvědavý, jak to celé dopadlo.

„Ahoj,“ zašeptám v předsíni, abych nevzbudil Dejva, a čekám, až si sundá boty.

„Ahoj,“ otočí se Tom ke mně a usmívá se. „Máš mě doma, jsi spokojen?“ zašeptá mi do ucha, když ho obejmu.

„No jasně,“ přikývnu a ještě víc ho k sobě přitisknu. „Jak to dopadlo?“ neudržím se, chci to vědět hned, ale nevyhnu se polibku, kterým mě Tom perfektně umlčí. Oplácím mu ho, při té příležitosti si vylezu bosými chodidly na Tomovy nárty a pomalinku se společně šineme k obýváku. Cítím z něj trochu kouř, asi byli v nějakým podniku, pil víno, to taky poznám, ale to hlavní… necítím z něj dámský parfém, takže jsem v klidu. Ulevilo se mi a spokojeně se nechám unášet pozadu do pokoje. Líbám toho svýho geparda, jak jen můžu. Konečně se dohrabeme k sedačce a Tom mě na ni odhodí.

„Jsi těžkej jak pytel,“ neodpustí si debilní poznámku, při který se ušklíbne, a zároveň mě rovnou na usmířenou líbne na nos. Ví moc dobře, jak mě tyhle jeho rejpance rozčilujou. Jsem ten nejhubenější zpěvák v celý střední Evropě, a on mi řekne, že jsem tlustej. Vrrrr… Jenže teď nemůžu vrčet, když potřebuju nutně vědět, jak to dopadlo s Tarou a Gustavem.

„Tak povídej,“ nedočkavě poplácám na sedačku vedle sebe, aby se tam Tom hezky usadil a referoval podrobně, jaký to bylo.

„Co jsi tak nedočkavej, kocourku?“ záměrně to protahuje, ale poslušně si kecne vedle mě. „Radši bych se mazlil,“ vrní mi do ucha, ale já moc dobře vím, že je to jen jeho manévr, jak mě naštvat. Ví dobře, že jsem zvědavej a má navrch, tak se to snaží využít, potvora. Ale to mu nedaruju… zejtra jsem chtěl sice objednat k obědu pizzu, ale jestli hned nezačne mluvit, udělám na just krupicovou kaši. Má smůlu, chlapeček.

„Nééé, jenom to nééé,“ zakňučí, když to řeknu nahlas. Mám ho, bratříčka jednoho. Co se týče jídla, je v mý moci. Na to, aby si něco koupil sám, už je moc línej.

„Tak mluv,“ natáhnu se na sedačku a hlavu položím na jeho stehna, abych mu viděl nahoru do obličeje. Rukou přejedu lehký strniště, který mu od včerejška vyrašilo na bradě, vydá to šustivej zvuk. Chvilku na mě jen tak kouká, hraje si s mými vlasy, jako vždycky, když se mu nechce mluvit. Sakra, že bych se spletl? Myslel jsem, že je všechno v pohodě, a teď to vypadá, jako by snad Tara měla chuť na moje dvojče. Tak už mluv, nebo…

„Tara mi svěřila jedno sladký tajemství,“ pronese potichu Tom. „Ale nevím, jestli ti to můžu říct,“ dodá a ušklíbne se. „Jsi strašně ukecanej, všechno hned vyslepičíš… jaůůůůůů,“ zakňučí, když si ho za drzost přitáhnu a do tý zarostlý brady ho kousnu. Já ti dám, že všechno vyslepičím… „Budu tam mít zuby,“ stěžuje si a mne si bradu. Kecá, skoro jsem neskousl, přece si ho nezohyzdím vlastníma zubama. Nemá bejt drzej.

„Nic se ti nestalo,“ ujistím ho, líbnu ho na postižený místo a čekám. „Tak už povídej,“ pobízím ho, aby nezdržoval.

„No tak dobře,“ konečně svolí Tom. „Takže… když Gustav nafingoval, že musí za ségrou, chtěl jsem ji někam pozvat, ale ona mě předběhla. Navrhla to sama, tak jsem jen kývnul. Sedli jsme si do kavárny, na kterou jsme narazili, a dali si víno.“ Přikývl jsem, jako že rozumím. „Pak se mě zeptala, jak budem oslavovat Dejvovy narozeniny,“ pokračoval dál a mně v tu chvíli zatrnulo. No jo! Davídek má za týden narozky. Sakra. Nějak jsme na to v tom fofru zapomněli. Tom ale pokračoval dál. „Tak jsem jí řek, že se musíme ještě domluvit. Chtěla na oslavu pozvat, prej že se ráda setká s malou Sofi. Bylo mi to sice divný, ale nijak jsem to nekomentoval. No a pak tak nějak zvážněla a zeptala se mě, jestli si myslím, že by si ji Gustav vzal,“ šokoval mě a čekal, jak se k tomu vyjádřím.

„No… pěkně vám vypálila rybník,“ uznám, že Tara je převezla. Oni dva ji chtěli nachytat při nevěře a místo toho tohle. Tom byl evidentně nespokojenej, že jsem nereagoval tak překvapeně, jak si asi představoval, ale přesto pokračoval dál. Nejspíš měl ještě další eso v rukávu, jinak by se takhle netvářil. „A cos jí na to řekl?“ zajímalo mě.

„No… váhal jsem, ale pak jsem ji uklidnil, že asi jo… vypadala totiž tak divně zamyšleně. Chvilku jsem to z ní tahal, ale víš, co mi řekla potom?“ zatváří se vítězně. Ani nečeká, až se zeptám a vyhrkne. „Je těhotná!“

„Cože?“ vylítnu do sedu, div ho při tom nebrnknu hlavou do brady, která se nade mnou skláněla. „Fakt?“ ujišťuju se, ale je mi jasný, že Tom nemá proč kecat. „No to je teda gól!“ směju se na celý kolo. Tom se ke mně vzápětí přidá, ale je vidět, že jemu to zdaleka tak směšný nepřipadá. „Já se posměju,“ kňučím. „To má Gustíček za to, jak si ji chtěl prověřovat. Já věděl, že se mu to vrátí,“ vysvětluju Tomovi, co mi na tom přijde tak k smíchu, „ale že to přijde tak brzo, to mě teda nenapadlo.“

„No jo,“ zazubí se bráška chápavě. „Teď už to nejspíš všechno ví, protože si to s tím mým balením Tary nějak rozmyslel, zeptal se mě esemeskou, kde sedíme, a za chvíli se tam přiřítil jak tajfun. Nejspíš dostal strach, že by se mi třeba fakt mohlo podařit sbalit tu jeho nastávající matku. Tak jsem se zvedl a šel domů,“ dokončí své vyprávění a upije z mojí sklenice vína. „Máš to dobrý,“ mrkne na flašku na stole a kopne do sebe zbytek.

Takže bude svatba, to už je jistý. No vida… Gustí bude taťka. Poslední z party, kdo ještě nemá dítě. I když vlastně ne… Tom ještě nemá svoje dítě, ale snad po něm ani netouží… Dejv mu to vynahradí stonásobně.

„Taky mám novinku,“ přisednu si zpátky k Tomovi a zase se na něj pohodlně uložím. Spokojeně popíjí a hladí mě mimoděk ve vlasech. „Volal táta, že nám sehnal firmu na rekonstrukci dědova domu,“ čekám, jak na to bude reagovat.

„Hmmm… fajn, aspoň to budeme mít rychle z krku,“ pokrčí rameny Tom.

„Takže mám říct, že jo?“ zeptám se ještě pro jistotu. Tom jenom kývne, je mi jasný, že je mu tohle šumafuk. Rekonstrukce byla od začátku spíš můj nápad, takže se do toho asi nehodlá moc zapojovat. „Je to tátův známej, tak snad to bude spolehlivá firma,“ dodám si už spíš jen pro sebe a zavřu oči. Tom si zatím natáčí prameny mých vlasů na prsty a usrkává archivní červený. Spokojeně si vrním v jeho klíně a pomalu se mi začínají zavírat oči. Jo… musíme nějak vymyslet tu Davídkovu oslavu…

*-*-*

TOM

„Nechceš ještě džus, Tari?“ obskakuje Gustav svoji nevěstu, září jak vánoční stromeček a je na něm vidět, jak si svoji roli nastávajícího manžela a otce užívá. Asi před dvěma hodinami, než odjeli Listingovi s malou Sofi, všem hostům probíhající oslavy oznámili své zasnoubení a brzkou svatbu, protože jaksi není čas otálet. Už je to týden, co se tu šťastnou novinu Gustav dozvěděl, a jak mi Tara vyprávěla, neváhal ani chvilinku a požádal ji o ruku ještě u stolu v kavárně. Dokonce měl u sebe i prstýnek, který jí vzápětí nasadil na prsteníček, což jí připadalo jako naprostej zázrak, ale díkybohu neměla šanci se dozvědět, jakou boudu na ni Gustav připravoval, takže dodneška věří na spojení jejich duší. „Asi v tom byla vyšší moc,“ zvedla svoje zelený oči k obloze, když mi to dnes po obědě líčila venku na zahradě. Smál jsem se pod fousy a sledoval Gustava s Dejvem a Billem, jak se snaží uřídit letadýlko, aby jim zase nepřistálo na stromě jako už tolikrát. Zatím se jim to dařilo, tak jsem si povídal s Tarou. Kolem druhé už se ale začali sjíždět hosté na Davídkovu oslavu, takže víc jsem se nedozvěděl. No… hlavní je, že to těm dvěma klape a jsou šťastní, je jedno, co tomu předcházelo.

Oslava Davídkových čtvrtých narozenin probíhá v poklidný rodinný atmosféře v naší starý dobrý zkušebně, nakonec jsme se rozhodli, že žádnej velkej humbuk pořádat nebudeme. Uvažovali jsme o tom, že pozveme nějaký děti, aby měl Dejv větší zábavu, ale pak jsme zjistili, že vlastně skoro žádné neznáme. A krom toho nedávná vzpomínka na Andyho dcery, které Dejv neměl moc rád, to vyřešila. Úplně stačí, když se sejde ta naše banda, a je nás tu jak psů. Georg s Vanessou a Sofinkou; Frank na svém vozíku; Sabine, milovaná Dejvova tetička; Gustav se svou nevěstou Tarou; máma s Gordonem a táta s Hanou. Docela jsme se setkání svých rodičů báli, ale dopadlo to výborně. Gordon s Hanou si padli do oka okamžitě a naši se tak trošku oťukávali, než se dali do normálního hovoru. Neviděli se už léta a oba měli strach, že se hrany jejich sporu dodneška neobrousily. Momentálně to vypadá, že si rozumějí skvěle. Čas zahojil všechny rány, každý má svého partnera a není třeba se hádat. S Hanou se sice máma ještě nebavila, ale při představování se na sebe obě vlídně usmívaly. Momentálně máma společně se Sabine sedí vedle Franka a zaujatě poslouchají jeho vyprávění o životě na vozíku. Sám by o tom asi nemluvil, ale naše máma je zvědavá, tak se zeptala.

Poprvé za ty roky, co se s Frankem známe, jsme ho pozvali k nám, osobně jsem pro něj dojel a přivezl ho, a zítra ho zase dopravím zpátky do jeho bytu. Vypadá šťastně mezi tolika lidmi, není na společnost moc zvyklý. Náš prcek ho nenechal chvilku na pokoji, zkoušel s ním všechny nové hračky, včetně helikoptéry na ovládání, kvůli které musel Frank vyzkoušet i nesnadný terén naší zahrady, o kterou se nikdo moc nestará, protože syn paní Folkové momentálně nemá čas ji posekat. Vysoká tráva nebyla zrovna nejvhodnější pro jeho kolečka, ale nakonec jsme to společnými silami zvládli. Frank si už nejspíš oddechl, když šel Bill Dejva před chvílí uložit do postele, už ho musel mít za celý odpoledne dost. Náš špunt byl už utahanej, od rána nervózně pobíhal po bytě, jak se těšil, co dostane za dárečky a kdo všechno přijde na jeho oslavu a ochutná obrovský dort, který jsme nechali vyrobit v té nejvyhlášenější cukrárně. Byl ve tvaru obrovského medvídka Pú a Dejvova očka zářila jak baterky, když ho poprvé spatřil. Chvíli dokonce oněměl úžasem, což se nestává tak často. Pak se ale rozeřval, když se Bill přiblížil s obrovským nožem, že mu zakrojí do ucha, aby podělil všechny hosty, tak jsem ho musel uklidnit, a dokud nedostal ochutnat, aby překonal tu hrůzu, že mu někdo vraždí „jeho“ Medvídka Pú, fňukal jako štěně. Pak už si spokojeně pomlaskával a celý odpoledne chodil kolem torza zbývajícího z jeho medvěda, a prstíkem vydloubával marcipán, který mu chutnal ze všeho nejvíc. Byl špinavej jako čuně.

Nejspíš teď padl do postele a okamžitě usnul, protože Bill se právě objevil ve dveřích zkušebny a zasedl zpátky ke svému bílému klavíru. Na otočné židličce bylo momentálně jeho místo, skleničku s pitím měl na piáně, občas si brnkal do melodie pouštěné muziky, když měl náladu, a pozoroval cvrkot. Každou chvíli bloudil pohledem po místnosti a hledal, kde se zrovna pohybuju. Žárlivka moje roztomilá. Hlídá ostřížím zrakem všechny ženský, který se kolem mě jen mihnou, ale vzhledem k tomu, že tady je jediná nezadaná mezi nima Sabine, je v klidu. Dneska určitě nešílí. Usmívá se na mě, když se setkají naše pohledy a je vidět, že už má taky dost. Občerstvení jsme sice nechali přivést cateringovou firmou, všechno to tu připravili a zase odjeli, ale stejně toho na něj bylo moc.

Má za sebou hektický týden, protože od úterka zařizoval rekonstrukci dědovy chalupy. Přiznám se bez mučení, že jsem ho v tom nechal, byl to jeho nápad a já bych se na tu boudu s Bédou, Ádou a zázračnou budkou nejradši vykašlal a nechal ji klidně spadnout. Až příliš mi připomíná, že je pořád možnost, jak se mi Bill může znenadání zase ztratit; člověk nikdy neví, co ho napadne a jaké okolnosti ho donutí znovu nasednout do těch pekelných strojů a odfrčet někam napravovat, co se pokazilo. Ale je to Billův majetek, nemůžu s tím dělat vůbec nic, tak ať si z toho udělá moderní prázdninový sídlo, budu tam s ním a se synovcem jezdit, dokud mě tam budou chtít mít s sebou.

„Co ty tady tak sám?“ ozve se mi za hlavou táta, a vzápětí si ke mně přisedne. „Všichni tu někoho mají, jen ty nic,“ udiveně kroutí hlavou. „Že nemá ženskou Bill, to chápu, má starosti s Dejvem, ale ty?“ vrtí nechápavě dál hlavou.

„Nepotřebuju žádnou ženskou,“ odpovím a mrknu na Billa, který nás od klavíru po očku sleduje. Táta už má taky trošku opičku, pije víno, tak se asi rozhodl mi promluvit do duše. To mi tak ještě scházelo. Ale asi má pravdu, jsem děsně podezřelej. „Ženský jsou dobrý jen do postele, a tím to končí,“ dodám ještě, aby mu bylo jasný, že sex mi nechybí, ten jsem schopen sehnat si vždycky.

„Jak jsi starej, tak jsi blbej,“ odvětí na to táta trošku rozevlátě. „Víš, co to je, se zamilovat?“ zasněně se otočí po své Haně, která se baví se Sabine, mamkou a Frankem. „Tak krásnej pocit… už dlouho jsem to nezažil, až zase teď. Poslední dobou se cítím líp, mám pocit, že bych mohl lítat a Hanička je se mnou spokojená po všech stránkách. Prý už ani nechrápu,“ mrkne na mě můj otec spiklenecky. „Filipovi musím ještě poděkovat,“ uvažuje nahlas. „Kde je vlastně? Proč tu s Vallerií nejsou?“ zeptá se udiveně. Teď teprve mu došlo, že tu někdo z našich známých chybí.

„Jsou doma, musí připravit na zítra barák pro firmu tvýho kámoše Zigiho,“ odvětím. Nejspíš zapomněl, že Billa honil do rekonstrukce baráku, aby začala co nejdřív, a vzhledem k tomu, že tam ty dvě vědecký hrdličky bydlí, dostaly úkol dělat stavební dozor.

„Asi bys měl vlézt do tý chrápací budky taky,“ doporučí mi táta, nejspíš si vzpomněl, jak mě Bill obvinil z hlasitých projevů, když se opiju. To už ale díky Ádovi dávno není pravda. „Oženil by ses a měl bys vlastní děti,“ bručí úplně nelogicky, co to s tím má proboha společnýho? „Včera jsem Haničku požádal o ruku, na podzim bude svatba,“ jen tak z něj vypadne, jako by se nechumelilo.

„Vážně? Tak to gratuluju,“ neupřímně mu popřeju. No potěš. Takže nová macecha skutečně přibyde do naší rodiny a bude šmírovat, jestli s Billem spolu nespíme. Tuhletu bývalou fanynku nám byl čert dlužnej, ještěže snad s tátou zůstanou v Hannoveru a nebudou se stěhovat k nám. Čím dál od nás, tím líp. Až bude mít děti, nejspíš si na jejich nevlastní bratry ani nevzpomene. No jo… my budeme mít sourozence… to je divnej pocit.

„Doufám, že na tu svatbu si uděláte čas, Hana by byla moc nešťastná, kdybyste nepřišli,“ hučí mi do ucha táta, sklenička vína se mu v ruce povážlivě houpe, skoro mám strach, že mě za chvíli pokropí.

„Jasně, tati, že váháš,“ plácnu ho po zádech familiárně, ale jistej si nejsem. Na podzim je v plánu turné k novýmu albu, tak doufám, že se nějak shodneme v termínech.

Hana by si tátu už asi měla odvést do postele, začíná bejt vláčnej až moc, vypadá, že tady za chvíli usne. Mrknu směrem k hloučku kolem Franka, z kterého září dlouhé blond vlasy, a hypnotizuju její záda, aby se otočila. Za chvilku se to opravdu stane a ona velice rychle pochopí, co můj významnej pohled znamená. Za chvilku už si našeho taťku vede nahoru do mého bytu, kde je jejich dnešní útočiště. Bill se pomalu zvedne od piána, je mi jasný, že jde vyzvídat, co jsme si s tátou povídali; díky hluku, co tu panuje, neměl šanci nic slyšet. Sedne si vedle mě, konečně zmizel blond nepřítel číslo jedna do prvního patra, tak se nebojí ke mně přijít blíž, než jsou bezpečné dva metry. Hrůzu, kterou má Bill z Hany, chápu, ale neměl by to tak přehánět a vyhýbat se mi obloukem, mohlo by jí to být podezřelý.

„Co říkal taťka?“ zeptá se, když se usadí a nenápadně mě pohladí po ruce.

„Na podzim jedem do Hannoveru,“ odpovím neurčitě, přece mu to nevyklopím jen tak a zadarmo?

„Co tam?“ stručně se zeptá Bill a vyzývavě na mě čučí. Pochopil, že ze mě bude muset zase všechno páčit, rád si s ním takhle hraju, úžasně ho to rozčiluje.

„Coby? Na svatbu,“ dodám zcela nevýrazným tónem, a čekám, co Bill na to.

„Ne!“ vykřikne brácha, až se na nás upřou všechny oči, co jich v místnosti je. „To nemůže bejt pravda,“ zašeptá už Bill potichu, nechce vzbuzovat další nežádoucí pozornost.

„Ale jo,“ potvrdím mu, že Hana nám bude od podzimu dělat druhou matku. „Budeš to muset skousnout, bráško. Tatínek je zdravej jako buk, tak se potřebuje ještě množit, abychom nebyli jedináčci,“ zubím se na něj. „Třeba budeme mít ještě ségru.“

„Doufal jsem, že se ti dva nakonec rozejdou, mám z ní vítr,“ zahučel mi do ucha, ale to já přece vím. Už jsme o tom mluvili, ale tátovi zakazovat manželství nemůžeme. Stejně by si nedal říct a my nemáme smysluplný důvod mu v tom bránit… Hana je skvělá ženská, dokonalá partie, tý se táta jen tak nevzdá. Leda bych mu ji přebral, ale ona fakt nevypadá na to, že by mě chtěla… a hlavně nechci já ji, Billa by žárlivostí nejspíš klepla pepka, kdybych s tím přišel jako s možným řešením… a otec by mě tutově vydědil. Nedá se nic dělat, svatba bude. Letos se s nimi roztrhl pytel, tak doufám, že to všechno proběhne v klidu.