Tisíc střepů 7.

autor: Tessyna

Bill otevřel pusu, že něco řekne.

„Tome… co zase máš??“ Vypadal nešťastně, stejně jako Andreas. Co se jenom asi mohlo stát?? Že by nakonec žádná svatba nebyla? Né, to těžko, kvůli mně by se toho nevzdali a Bill už vůbec né. Napil jsem se, vzal si noviny a sednul si na kuchyňskou linku, protože jsem si mezitím dal vařit vodu na kávu. Ti dva se na mě dívali a čekali na mou odpověď. No budiž.

„Já? Vůbec nic. Jen tu sedím a vařím si kafe. Je to i můj dům, pokud vím…“ Andreas nade mnou zakroutil hlavou a Bill se na mě smutně díval. Já si dál listoval v novinách, a přitom vymýšlel, co bych si mohl udělat. Žíly si podřezat nemůžu, to už jsem zkoušel, stejně jako se předávkovat práškama. V tom mě z přemýšlení vypla pískající konvice, která hlásila, že se vypla. Tak jsem si zalil kafe. Ze skříňky si vytáhnul cukr, mléko a šlehačku a udělal si to do vysokého skleněného pohárku. V tom jsem si ve skříni všimnul i rumu. Vzal jsem ho a trošku si cvaknul (trošku a půl láhve je pryč :D).

„T-Tome co blázníš?? Máma tě zabije…“ Otočil jsem se na něj se zlým pohledem a odvětil.

„No a co… tak koupím novej, no…“ Bill na mě zase čučel s otevřenou pusinou. Byl tak moc rozkošnej. Zato ten blonďatý fuj vedle něj se na mě mračil, proto jsem se otočil i na něj. „Co čumíš? Jak kdyby sis ucvrknul?“ Je to hrozné, jak svého ex nejlepšího kámoše nenávidím. Nejradši bych mu rozbil ten jeho xicht. Doufám, že se nevezmou a naopak rozejdou.

„A co bys chtěl, když jsem teď kvůli tvé namyšlenosti dostal kopačky??“ začal po mně řvát ten idiot. Jo… ! Jo! Jo! Huráááá! Oni se rozešli. To je ta nejlepší zpráva v mém nechutném životě. „Jo?? To je bezva zpráva.“ Na pohled se mi rozzářila očka. Takhle šťastnej jsem už dlouho nebyl. Vzal jsem krásně udělanou kávu a postavil ji s úsměvem před Billa. „Pro tebe, za to, žes dostal rozum,“ ocucnul jsem si prst, na kterém mi zůstalo trošku šlehačky a krááásně se na něj usmál.

„D-díky,“ oplatil mi usměv ten můj čmelda. Jen doufám, že se zase udobříme. Vím, že to nebude hned, ale třeba jednou. Andreas se zvednul a vrazil do mě. Trošku jsem se zapotácel, ale hned jsem mu to oplácel.

„Prr… ty prcku… co si to dovoluješ… běž radši na nočníček…“ To už se zvednul i Bill a se slzami na krajíčku zakřičel: „Kluci né… nechte toho, prosíím…“ Ale Andreas ho neposlouchal a vrhnul se po mně. Já ho pár pohyby zpacifikoval a se zahnutýma rukama za zády ho odvedl ke dveřím, kde jsem s ním třísknul do zahrady a zamknul dveře od domu. Jestli ho tu ještě jednou uvidím, ať si mně nepřeje.

Pomalu jsem se o dveře opřel a otočil se. Za mnou stál Bill se smutným pohledem a po tvářích mu kanuly velké slzy.

„P-promiň tohle jsem vážně nechtěl…“ sklopil hlavinku a dál plakal. Dodal jsem si odvahu a šel za ním.

„To nevadí… jen neplakej…“ Pomalu jsem ho obejmul. Voněl zase tak krásně… pomalinku se ke mně přivinul a naplno se rozplakal. Já sál jeho jemnou kořeněnou vůni a byl v sedmém nebi. Tu nádhernou chvíli zas přerušilo to hovado venku… Začal bouchat na dveře a vztekle křičet… „Bille… ty děvko jedna… !! okamžitě ty dveře otevři nebo tě zabiju…“ To mě dostalo na vrchol vzteku. Odemknul jsem dveře a vrhnul se na něj… Dal jsem mu přímo jednu do nosu, ale on se začal bránit… A kdyby…