autor: Áďa
Neděle – den čtvrtý
„Tak tohle bude všechno.“
„Děkuji,“ usmál se unaveně Tom, když před něj mladý muž navršil pořádný svazek knih.
Už několik hodin seděl v knihovně a snažil se zjistit něco o kazetě. Prohlížel všechny možné knížky a snažil se zjistit, jestli někde nebudou podobné výjevy jako ty, které si v centru vytiskl. Marně projel už několik obrázků a desítky knih, až se mu v ruce objevil papír s majákem. Požádal proto obsluhu, aby mu přinesli všechno, co mají, o amerických majácích, a teď se před ním kupilo asi sedm pořádně silných knih. Nevěděl, kterou začít, a tak s povzdechem sáhl po té nejspodnější. Chvíli jí listoval… když vtom ho uviděl. Na skalnatém pobřeží, pod nímž byl ještě jeden útes, trčící z moře jako hrozící prst, se tyčil starý maják.
„Moesko Island,“ zamumlal Tom a opsal si název ostrova do poznámkového bloku. Zkusí o něm najít něco na internetu, až bude v práci, protože teď na to neměl čas, za chviličku musel už vyrazit, aby nepřišel pozdě. O nadávky ze strany šéfa skutečně zájem neměl. Zběžně prohlédl ostatní knihy, načež je odložil stranou. Na chvilku si položil unavenou hlavu na stůl, pak ji zvedl, zakroužil krkem, protáhl se a vyrazil do práce…
Po příchodu si uvařil v kuchyňce kávu, ačkoliv na ni skoro vůbec neměl chuť, a usedl ke svému počítači. Otevřel si internet a zadal do vyhledávače Moesko. Chvíli na nalezené výrazy jenom koukal, než našel, co hledal. Článek, který se zmiňoval o místním majáku. Rozkřikl si celou stránku a zkoumavě se na ni zahleděl. Byl tam přesně tentýž maják, který byl na kazetě, a pod ním vyfocená skupina asi deseti lidí se sklenicemi šampaňského v ruce. Všichni se usmívali do objektivu. Tom očima přejížděl jejich tváře…
A najednou mu poklesla čelist, když se jeho pohled zastavil na druhé ženě zprava. Byla vyšší, než ostatní lidé, jako jediná byla oděná celá v černém a upřený pohled jejích očí byl až mrazivý. Tom věděl, proč ho tak polekala. Byla to přesně ta žena, která se na videozáznamu česala stříbrnými ostny hřebene, a která se upřeně podívala nikoliv do kamery, ale přímo na pozorovatele záznamu. Podíval se na jména pod fotografií, dokud nenašel to její. Ann Morganová.
Zadal ji do vyhledávače a klikl na pokyn Hledat. Ke svému zklamání našel jen jediný odkaz. „Ann Morganová pořádá jezdeckou show!“ hlásal titulek. Tom zprávu rozklikl, ale jediné, co se mu zobrazilo, byl jezdec na koni, skákající přes překážku, a fotka Ann, svírající v ruce pohár a stojící vedle vavříny ověšeného koně. Upravil tedy zadání ve vyhledávači na „Moesko Island koně“… a když rozklikl hned první článek, vykulil oči nevěřícností a strachem.
„Ach bože!“ vydechl.
Na fotografiích byla totiž ležící koňská těla na mořském pobřeží. Částečně je omývaly příbojové vlny… A byl to totožný výjev s tím, který byl na kazetě.
Tom po práci opět zamířil do knihovny. Tentokrát ho zajímaly noviny a podobné deníky. Hledal v nich tak dlouho, dokud s bušícím srdcem nenalezl obrázky, které hledal… Zprávy si kopíroval a z titulků mu běhal mráz po zádech. „Neštěstí na farmě Morganových: při jezdecké show těžce zraněn jezdec.“ „Šílenství kolem koní. Nikdo ho neumí vysvětlit!“ „Již druhé zvíře utonulo v příboji.“ „Koně se zotavují po sebevraždě chovatelky.“
Tom se zahleděl do prázdna. Koně se zotavují po sebevraždě chovatelky… Otočil několik listů a skutečně našel na stránce s černou kronikou Ann. Jelikož to očividně byla významná žena, bylo tam shrnutí jejího života. Tom letmo přelétl očima text. Většinu z toho už věděl. Byla to úspěšná chovatelka koní, sama dobrá jezdkyně. Co ho však překvapilo, byl předposlední řádek. „…přihlížející, kteří viděli Ann Morganovou se synem v náručí…“
Se synem? Vždyť co zatím stihl přečíst, tak to vypadalo, že Ann byla bezdětná! Jak tedy mohla mít syna? Zaujatě četl zbytek článku, ale nic jiného se tam nedozvěděl. Tedy… nic nového o synovi. Ale zaskočilo ho, když spatřil, že poslední roky života strávila Ann v psychiatrické léčebně. Co ti bylo, Ann? Najednou se mu rozšířily oči, když viděl větu: „Je možné, že skočila.“ V duchu se mu ihned promítla scéna z videokazety, kdy Ann padá z útesu přímo do rozbouřených hlubin moře. Jak je to možné? Jak se mohla dostat k moři, když byla pod zámkem na psychiatrii?
Zamyslel se a nepřítomně koukal do prázdna. Pak si ale uvědomil, že jeho ruka vykonává nějaký pohyb. Překvapeně shlédl na papír… a zjistil, že jeho prsty, svírající propisku, kreslí po fotografii Ann. Nebyla to však žádná bezděčná čmáranice. Byly to dlouhé vlasy, pod nimiž Ann mizel celý obličej. S touhle „úpravou“ až příliš neuvěřitelně připomínala chlapce ze záznamu…
Tom si zhluboka povzdychl. Jak jenom zjistí, kdo ten chlapec je? Kde ho najde? A proč ho ta bytost tak neskutečně přitahuje? V ruce svíral jeho obrázek a upřeně na něj hleděl. Snažil se najít něco nového, nějaký detail, který mu na fotografii předtím unikl. Nic ale nenašel, všechno zůstávalo pořád stejné…
… vlastně nikoliv! Teď se chlapec pohnul! Tomovi se rozšířily oči, když viděl, jak se postava blíží čím dál tím víc… až najednou vystrčila hlavu z fotografie! Tom hlasitě vyjekl, ale nedokázal se hnout. Ten kluk se k němu přibližoval natolik, až vylezl z obrázku celý a teď stál před ním. Upřeně hleděl na Toma, vypadal jako bůh pomsty. Dlouhá noční košile mu splývala až na zem a do pasu dlouhé vlasy mírně povlávaly kolem těla, jako by je čechral neznatelný vánek. Tvář byla stále nesmírně bledá, z výrazně podmalovaných očí opět nebylo vidět vůbec nic. Jenom stál a nehybně na Toma hleděl…
V tu chvíli se ozval podivný zvuk. Tom se na chlapce pořádně zahleděl… a zjistil, že se okolo něj tvoří kaluž vody, která se neustále rozrůstá. Pohlédl na přízračně bledé ruce… a ke své hrůze zjistil, že vypadají, jako by nesčetnou řadu dní tlely ve vodě. Toma najednou zachvátily z toho podivného chlapce obavy. Polekaně před ním ucouvl. Ustupoval tak dlouho, dokud zády nevrazil do zdi. Chlapec se ani nehnul, jenom ho nadále hypnotizoval pohledem… A najednou se, aniž by se jakkoliv pohnul, ocitl přímo před Tomem! Tom zaječel hrůzou. Nevěděl proč, ale i když ho tohle stvoření tak moc přitahovalo, tak v tuhle chvíli se ho děsil více, než čehokoliv jiného na světě. Viděl, jak se k němu natahují vodnaté tlející prsty…
„POMOOOC!“
„Děje se něco?“
Tom se zběsile rozhlížel na všechny strany. Kam se ten chlapec ztratil? Tomův obličej se leskl potem a jeho puls byl velice vysoký, jak se dredatý vystrašený človíček vydýchával, jako by právě uběhl maratón. Zaměstnanec knihovny si ho ustaraně prohlížel.
„Stalo se vám něco? Nevypadáte vůbec dobře.“
Hm, díky, zavrčel Tom v duchu.
„Asi… asi se mi jen něco zdálo,“ zavrtěl hlavou. „Promiňte.“
Stále se poplašeně rozhlížel kolem sebe, ale už mu bylo jasné, že musel jenom usnout. Ten chlapec by mu přece ve skutečnosti neublížil, tím si byl jistý! Nikdy by mu zajisté neudělal nic zlého. Nebo snad… ano?
autor: Áďa
betaread: Janule
v klídku Tome…on není zlej..jen tě chce zabít…xD
Ooo skvělí:-D Jsem se úplně bála jak vylezl s té fotky…no jako Tom si docela věří že by mu Bill nic neudělal:-D Ale je to suproví,suproví,suproví
Zabije tě ae to nejní nic špatnýho že jó XD
Sauriel: trefně řečeno 😀 tfuj Áďo, já chci hned další dílek! 😀 jsi vážně nejlepší ♥
Ježiš Sauriel, já se chci bát a ty mě vždycky v debatě dole rozesměješ, šmejde! :D:D:D:D (samozřejmě myšleno v legraci x) )
A mimochodem, precizní díl!
skvělý, rychle dalšíí díl :))
Drsnýýý 😀
Týjo, dál!
Tom mě naštval xD Furt po něm touží a pak ječí xDD
to je stejně vtipný xD a ani nevím proč xD
No, keby nemal tie hnilé ruky, tak by možno Tom neutiekol a nevrieskal 🙂 Chudák Billí. Teraz ho bude musieť zabiť.
Mam z toho husinu.