autor: Fabiana
„O tom jsem s tebou právě chtěl mluvit…“
Úsměv mi zmrzl na rtech, z jeho hlasu čišel smutek. Odmlčel se.
„Jak…jak to myslíš?“ Několikrát se nadechl, dával si načas s odpovědí.
„Tome… musíme přestat.“ Vyvalil jsem oči.
„Cože?“ Vyhrkl jsem. „Vždyť jsme ještě ani nezačali!“ Jeho oči se zalily slzami.
„Já vím, Tome, já vím… nemůžeme začít, to je… nepřípustné. Nemůžeme tolik riskovat. Nejlepší bude… když každý půjdeme svou… cestou…“ Jedna slza mu stekla po tváři až k bradě a ukápla někam dolů, do tmy. Druhá se na jeho tváři zastavila. Natáhl jsem ruku a chtěl ji setřít, ale Bill uhnul. „Tome… myslím to vážně…“
Několikrát jsem zamrkal, abych zahnal slzy. Ne, Bille, mě nerozbrečíš. Mě ne. Já jsem… já nebudu brečet, ne před tebou. Chvíli jsem na něj ještě zíral. Koukal do země, viděl jsem, jak se chvěje, jak mlčí… Prudkým pohybem jsem se vyhoupl na nohy a rozběhl se ulicí pryč. Na druhou stranu než bydlím, bylo mi to ale jedno. Zahnul jsem doprava a další ulicí doleva.
Bylo mi jedno, kam běžím, hlavně co nejdál odsud. Od něj. Od toho malého, špinavého zrádce. Pryč… zastavil jsem. Najednou. Uprostřed cesty. Přestal jsem si otírat slzy a jen jsem tam stál, ztuhle stál a zíral kamsi za horizont. Jakési světlo se mi vloudilo do zorného pole, úplně mě oslnilo, slyšel jsem motor, křik a skřípění brzd. Někdo mě popadl za rukáv a odvlekl z dosahu – teď už stojícího – auta.
„Seš blbej?“ Ječela ta žena. „Mohla jsem tě zabít!“ Tupě jsem na ni zíral, ani jsem nevěděl, jak vypadá. „Hej, ty idiote, vnímáš?“ Dala mi facku. Slabou. Ale nezačal jsem reagovat. „Seš ožralej nebo co?“ Zatřásla mnou. Kolena se pode mnou podlomila, složil jsem se na chodník. „Chceš někam hodit?“ Přidřepla si ke mně. Nepohnul jsem se. „Tak si tady klidně chcípni ožralo.“ Bouchnutí dveří od auta, startování, světla se ztratila a kraj se opět zahalil do tmy.
Roztřásl jsem se. Tichem se rozlehl zvuk zvonu, odbíjejícího druhou hodinu ranní. Ten zvuk na chvíli přerušil moje tiché vzlyky. Na krk mi dopadalo něco studeného, za chvíli mi došlo, že prší. Přetočil jsem se na záda. Nevím, jak dlouho jsem tam zůstal. Ležel jsem na zádech na studeném, mokrém a špinavém chodníku, oblečení jsem měl za chvíli úplně promáčené, třásl jsem se zimou, a přesto jsem stále zíral do tmy na spodní straně mých očních víček a nechal chladnou vodu kapat do mých pootevřených úst. Možná jsem i na chvíli usnul, mohlo to být pár minut, nebo několik hodin. Každopádně jsem byl plně při vědomí, když mě někdo vytáhl na nohy. Oči jsem ale stále držel zavřené.
„Hej!“ Někdo mě profackoval a podržel mi hlavu rovně. „Hej!“ Pomalu jsem otevřel oči. Před sebou jsem uviděl kulatý obličej s jasnýma zelenýma očima. Z větší vzdálenosti jsem pak uviděl celého muže. Byl malý, lehce obtloustlý a na sobě měl uniformu. Počkat, uniformu?! A jé. „Konečně. Jak dlouho tu, prosím tě, takhle ležíš?“ Pokrčil jsem rameny, moc dobře to ale nešlo. Byl jsem úplně ztuhlý. Zaostřil jsem na okolí. Bylo už světlo. Je… ráno? Možná hodně brzo ráno. Hrozná zima, prázdné ulice a ticho, narušované jen monologem policisty, který jsem sice nevnímal, ale který mě čím dál víc obtěžoval. „Tak pojď…“ Zakončil svoji řeč a než jsem se nadál, seděl jsem na zadním sedadle policejního vozu, jenž kličkoval silnicemi neznámo kam. Takhle výřečného člověka jsem ještě v životě neviděl. V tomto případě spíš neslyšel. Nevnímal jsem ani jedno slovo. Nejeli jsme dlouho. Za chvíli zastavil a vystoupil. U nějakého domu zazvonil a chvíli s někým mluvil. Zachytil jsem jen útržky, bolela mě hlava a všechno se se mnou točilo. „-opravdu? To-„
„-ale ne-„
„-zabiju!“
„-klid, on-„
Jeden z těch hlasů byl policista a druhý jakási poměrně hysterické žena. Ona vyhrožovala, že někoho zabije, on ji nejspíš uklidňoval, moc jsem toho ale nepochytil. Její hlas mi byl nějaký povědomý, stejně jako ten dům. Nemohl jsem se na nic soustředit. Vím jen, že se otevřely dveře a pak mě někdo vytáhl z auta. Už jsem se celkem držel na nohou. Tvář té ženy jsem vnímal jen rozmazaně. Křičela na mě. Neslyšel jsem, co říká, vše splývalo v jakési dlouhé, nesouvislé slovo. Pak mě někdo popadl v podpaží a někam mě vedli. Cítil jsem, jak ze mě mizí oblečení, za chvíli mi bylo teplo a začínal jsem se uklidňovat. Konečně jsem poznal tu ženu.
„Mami?“ Zachraptěl jsem. Otočila se na mě, tvářila se nevraživě.
„Spi. Promluvíme si o tom později.“ Odpověděla úsečně a odešla, nezapomněla za sebou prásknout dveřmi. Vymrštil jsem se do sedu. Byl jsem v posteli ve svém pokoji. Docela rád bych spal, ale něco mi říkalo, že nesmím. Opřel jsem se o dřevěnou pelest postele, nohy jsem si přitáhl k tělu a obemkl je rukama. Bylo mi jedno, že jsem nahý. Po tvářích mi začaly znovu stékat slzy, skrz mé popraskané rty se ale neprodral jediný vzlyk. Za chvíli se otevřely dveře, viděl jsem Denise. Když si mě všiml, zarazil se.
„Ehm…můžu?“
„Proč bys nemohl, posluž si.“ Vešel a zavřel dveře.
„Já jen jestli neruším.“
„Teď je to i tvůj pokoj.“ Pokrčil rameny a sehnul se ke svému batohu. Chvíli se v něm přehraboval, pak si cosi strčil do kapsy a pátravě se na mě zadíval.
„Rozešla se s tebou?“ Nechápal jsem nic.
„Kdo?“
„Ta holka, se kterou tě viděla tvoje máma.“
„Která holka?“ Pořád jsem to nechápal. „Jak která, ty jich máš víc? Ta černovláska v červené bundě, kterou viděla tvoje máma s tebou před domem.“ Konečně mi to docvaklo. Máma si myslela, že Bill je holka! A jako by to docvaklo nahlas, zeptal se Dennis: „Nebo to nebyla holka?“
„Byla to holka.“ Rozhodl jsem se všechno podstatné popřít.
„Chápu. Z toho se dostaneš.“ Dořekl a odešel.
-Pondělí, 9:53 ráno-
-Bill-
Po posledním hlubokém nádechu jsem otevřel dveře třídy. Hluk uvnitř okamžitě umlkl a žáci si stoupli. Neviděl jsem přes ně na Toma. Dnes jsem se nalíčil o něco víc než obvykle, aby nikdo nepoznal, že jsem probrečel téměř celou neděli. Děsil jsem se okamžiku, kdy se budu muset Tomovi podívat do očí. Bude mě nenávidět, vím to. Vešel jsem do třídy a vyzval žáky, aby se posadili. Naskytl se mi pohled na prázdnou první lavici. Tom nikde, Andreas nikde. Zabloudil jsem očima k poslední lavici v řadě uprostřed. Seděl tam samotný Andreas a vypadal dost sklesle. Posadil jsem se za katedru a nalistoval příslušnou stránku v třídní knize. „Služba? Johnsonnová, chybí někdo?“ Jana Johnsonnová se postavila. „Pane profesore, chybí Kaulitz.“ Zapsal jsem jeho jméno do kolonky a vedle udělal svislou čárku. Chybí. To není možné… jak to, že chybí?
-Následující pondělí, 9:58 ráno-
-Bill-
Tom už dneska určitě ve škole bude. Musím si s ním promluvit. Vešel jsem do třídy. Za chvíli jsem se od Johnsonnové, která měla službu další týden kvůli nepořádku ve třídě, jak mě informovala němčinářka Musilová, dozvěděl, že chybí Kaulitz. Nasadil jsem neutrální tón. „Andreasi, nevíte, co je s Tomem?“ Andreas zavrtěl hlavou.
„Prý je nemocný. Nebere mi mobil. Je to divné. Víte, on nebyl sedm let nemocný.“ Jeho hlas zněl nějak plačtivě. Umínil jsem si, že za Tomem musím zajít. Když o tom tak přemýšlím… dneska mi odpadli šesťáci a po nich už mám volno, zbývá tedy odučit tuhle hodinu a mohu jít. Nebo že bych…
„Co byste tomu řekli, kdybyste měli volnou hodinu?“ Ze třídy se ozval jásot. „Musím si něco zařídit. Ale budete tu hodní. Jestli ne, dozvím se to. A pak byste už s ničím takovým nemohli nikdy počítat. Jasné?“ Svorně přikyvovali. Usmál jsem se na ně, popadl kabelku a vytratil se ze třídy. U Toma doma jsem byl jenom jednou, od čajovny bych ale tu cestu mohl najít. Tady to bylo doprava, ano, tenhle dům si pamatuji. Takže dál. Kudy teď? Zkusím to ještě rovně. Ano, tohle je ta ulice. Výborně. Zbývá najít dům. Vzpomněl jsem si na dotazník. Bylo v něm spoustu informací. Vytáhl jsem z tašky složku a chvíli se v ní přehraboval, až jsem našel ten správný papír. Číslo sedm. Tak, a jsem tu. Vzhlédl jsem k oknu jeho pokoje. Vím, že tam má pokoj, ukazoval mi ho. Jen okno zvenku, zatím. Natáhl jsem ruku ke zvonku, vtom jsem se zarazil. Já nevím, mám? Když jsem odcházel ze školy, byl jsem pevně rozhodnutý, ale teď váhám… ano, myslím, že bych měl. Někdo to Tomovi říct musí. Říct mu, že se omlouvám. Že mě to mrzí. Takže… jde se na to. Nádech, výdech… Natáhl jsem ruku a zazvonil. Asi za půl minuty se otevřely dveře a ven vyšla asi čtyřicetiletá žena. Podezíravě si mě změřila.
„Dobrý den, je doma Tom?“ Přikývla.
„Je nemocný. Pustím tě dál, ale jsem zrovna na odchodu. Tom je u sebe. Trefíš tam?“ Přikývl jsem. Nemůže být těžké to najít. Vešel jsem do domu a Tomova máma odešla. V chodbě se rozhostilo ticho. Soustřeď se, Bille. Takže je to nahoře… vyšlapal jsem schody a octl se v dlouhé chodbě. Páni, to je ale velký dům. Procházel jsem kolem asi pěti stejných dveří z tmavého dřeva a začínal jsem si zoufat. Jak jen to najdu? Začal jsem ale brzo. Na konci chodby byly poslední dveře, na nichž visela papírová cedulka s nápisem „Tady je Tomovo – klepat!!“ Pousmál jsem se a zaklepal. Nikdo neodpověděl, zaklepal jsem tedy znovu a chvíli vyčkával. Nic. Promiň, Tome, musím to risknout, teď už se nemůžu otočit a vrátit. Otevřel jsem dveře…
autor: Fabiana
betaread: Janule
Takže první reakce- jupííí xD A teď jdu číst xD
Oooh fakt napínavý. Honem rychle dál je to super =)
NapínaVý!!Těším se na daLší díL x))
dááál dááál prosííím
Ach božeeee………….ten Bill je taký zlý k Tomovi, ja ho nepochopím……………:(
Prosím rýchlo ďalšiu časť!!!!!!!!!!……….pls XD
Umřu jestli tady nebude další díl co nejdříw!
honem dááááál….ach božeeee xD……já chci další díííííl :D…..
Yeaahhhh a můje bylo první uh uh uuuuh xDD to je uep úžasná povídka prosím co nejdříc další díííl
no krucinál, proč by nemohli? nějaký vztahy učitel žák mě nezajímají:D
ale sem teda hodně zvědavá co se v tom pokoji stane xD
skvělej dílke, honem další, nesmíš nás tak napínat xD
Aby tam Tom neměl nějakou ženskou:D
nechtoho, ty to napínáš a já jsem zvědaváá xDDD.. honem piš další díl, tohle je povídka která se musí psát rychle abych měla co číííst! xDD
o můj božeee, ježiš 🙁 chudáček tomík a bill vlastně taky, ale co mu to udělal? ježiš, at to dobře dopadne!!!!
by mě zajímalo, jetsli si tomova máma pořád myslela, že je bill holka 🙂
jůůůů 🙂 nějak jsem si vzpomněla na ceduli z Večerníčku – "Tady je Krakonošovo" 😀 ale krásná povídka, šup dál 🙂
Úžasný…rychle dál jinak se zbláááznim xD
Napínavýý… Billi ho sice nemusel tak odmítnout, ale teď se to snaží dát dokupy, takže fajn xD dáále! 😀
wooow..tak učitel za ním přišel i domů jo? pěkné…xD
Hned mě napadlo, že se tam podřezal… Nebo že se Bill upe zarazí jak tam bude Tom zničenej… Rychle dál!
Hele Fabiáno , co bys řekla na to že bych tě zabila…?
Děkuju všem za komentáře:)
Angelross: ženskou tam mít nebude xD
Mei: podle toho jak by to bylo myšleno O:)
No jasně…utnout to v nejlepším že to by ti šlo! Já tuto povídku miluju:-) doufám že tu hned bude další dílek! :-))
Dáááááál! Dýáááááál! Dál díl áldád.dáídldid b
xd xd xD
Sakra v tom nejlepším si to usekla, ty víš jak člověku přivodit skoro-infarkt…honem dál nebo nepřežijuu!!!
Och, rychle dáL!
Miluju tuhle povídku!!! Sem zvědavá, jak to bude pokračovat a jestli to daj nakonec dohromady…x)
Dneska ve skole nuda. Prebliknu si v hlave neco a predstavila jsem si dvojcatka u tabule a nebo tak, jako je to tady xD Hned jsem se zabavila, ale nevnimala z uceni nic xDD A asi meli dost, jestli jsem pripitomele civela a culila se ;D Takze k povidce… Tome, Tome, chudak! A Billovi at nehrabe a jde za nim xD
a honem další….co je s tomem????
Coooo to si dělášprdel ? já sem čekala že se políbí aon se s ním rozejde .. noto teda nééé Paneučiteli vzpamatujte se !!!
Božeeeeeee dáááál!! =D
bože… mě z nich jebne…. to bude dojemny…