autor: SunlovestheMoon
Jeho vidění zkřížily tváře. Jedna přes druhou, stejně jako se míchaly jejich hlasy, žádný z nich dostatečně jasný. Tom vzhlédl, téměř omámeně, a spatřil nad sebou budovy, daleko nad sebou. Dole a kolem sebe cítil beton, jako by byl součástí těch budov, majestátní a pevný, dokud neshlédl dolů. Něco nebylo správně. Hlasy se staly nesouvislými, zuřivě se obracely proti němu a ruce jej tahaly na všechny strany. Tom se pohnul, aby je odstrčil, ale nemohl. Byl budovou a neměl žádné ruce, jen okna, kterými mohl bezmocně shlížet na ty ruce, nyní sevřené v pěst a otloukající ho jako bourací závaží. Kámen se začal bortit a rozpadat, ale namísto prachu a kamení z prasklin vytékala krev, pak rychleji, jak se rány zvětšovaly. Začínal se naklánět, uvnitř lámat, a pak náhle to všechno přestalo, jako by to bylo jen zemětřesení.
Slunce bylo prakticky pryč a vzalo s sebou i své teplo. Shlédl dolů a zjistil, že tam není nic k vidění, byl zemí a věděl, že musel spadnout, a přesto stále čelil ostatním budovám. Jen z ostatních budov neproudila krev, pouze z něj, byl nekonečnou nádrží krve. A pak se z toho stala řeka, temná a lepkavá, chladná a bez očí, klikatě se natahovala směrem k oceánu, k čekajícímu oceánu plnému krve…
Tom zalapal po dechu, když přišel k sobě. Chladná váha na jeho tváři jej vrhla do dezorientované paniky – jeho mysl a tělo registrovaly tupou pulzující bolest, která znamenala, že je stále naživu – dokud se špičky jeho prstů nedotkly obkladu na jeho očích.
Potřeboval vidět.
Pozůstatky snu obklopovaly jeho mysl, zanechávaly ho bez sebe, a on se natáhl, aby obklad sundal, než ztuhnul, když jeho ruku zachytila jiná.
„Měl by sis to nechat ještě chvíli,“ doporučil mu hlas. Jeho uším to znělo blízko. Tom ruku neochotně stáhl a položil ji na hruď. Jeho rty se zformovaly do otázky, než uvolněně vzdychl.
„Bill,“ vzpomněl si, to slovo znělo jako otázka i prohlášení.
„Ano,“ odpověděl Bill, a Tom přemýšlel nad pocitem toho, že se druhý muž zdál být potěšený.
„Ten otok,“ zeptal se, když se znovu natáhl, aby se konečky prstů dotkl obkladu. „Už splaskl?“
„Trochu už ano. Gustav říkal, že to bude trvat ještě pár dní, než se to úplně-„
„To je dobře.“ Tom se zapřel o ruce a opatrně se zvedl, trhnul sebou při bolesti v ramenou, navzdory Billovým protestům. Ignoroval spadlý obklad a otočil se k Billovi, najednou chtěl vidět tvář, která patřila k tomu měkkému, téměř hrdelnímu hlasu. „Protože já potřebuju-„
Tomovi se zasekla slova v hrdle při pohledu na Billa, který se otočil, aby rozsvítil světlo, a nyní byl usazen vedle postele a tiše ho pozoroval.
Z Tomovy zkušenosti, tváře příliš často nepasovaly k hlasům jejich vlastníků. Atraktivní žena či muž mohli vlastnit nosový kňouravý hlas, zatímco někdo, koho by většina lidí považovala za průměrného, pokud vůbec, mohl vlastnit dokonale smyslný rádiový hlas. Samozřejmě bylo dostatek lidí, ke kterým jejich hlasy pasovaly, ale ti byli často zjevní hlasovými manýry, které je prozradily. V tomto případě tam nebylo nic, krom měkkého tónu, který nedával Tomovi žádnou nápovědu Billova vzhledu, a přesto byl ohromen.
To, že je Bill vysoký a štíhlý, už rozeznal předchozí večer. Tomovy oči přelétly přes jednoduchou ústřicově zbarvenou košili pod tmavě šedým sakem, na kterém v záhybech probleskovaly stříbrné nitky, šedé kalhoty, jež zdůrazňovaly dlouhé nohy, jednu zastrčenou pod druhou. Dvě tenké stříbrné šňůrky ležely na hlubokém trojúhelníku bledé kůže vykukujícím z výstřihu košile. Konečně byl Tom schopný spatřit mnohem jasněji ty oči, které považoval minulou noc za atraktivní, a téměř okamžitě je povýšil na omračující. Bill měl mandlové oči usazené ve tváři, jež byla plná řezaných rysů a hladké pokožky, jeho černé vlasy byly sčesány dozadu a po stranách vystříhané. Bylo to úsilí o kontrast mezi mužností a ženskostí s převahou toho druhého ve vystínovaných očích a lehkým leskem na hříšných rtech, které chtěl Tom ochutnat.
Tomovy oči vystřelily vzhůru, pootevřel a zavřel ústa, jak svůj pohled silou vůle odvrátil, nechtěl vypadat nezdvořile ve světle té štědré pohostinnosti, která mu byla dopřána. „Hmm?“
Bill naklonil hlavu, s lehce pozvednutým obočím a zábleskem stříbra na okraji jednoho z nich.
„Říkal jsi, že něco potřebuješ?“ Tom odhrnul přikrývku stranou a pomalu se sunul z postele do stoje, podepřený Billovou rukou.
„Jo,“ řekl Tom, děkovně se na Billa usmál a rychle přemýšlel, nechtěl přiznat svou potřebu vidět Billovu tvář. „Já, ehm, potřebuju čůrat.“ Nebyla to úplná lež. Ale jakmile to Tom vyslovil, chtěl zasténat, lehce sebou škubnul, jak se jeho tělesné potřeby projevily více způsoby než jen jedním.
„Ach! No, tak tudy…“ Bill neurčitě mávnul rukou a obešel postel, aby otevřel dveře na pravé straně pokoje.
Billova blízkost k jeho téměř nahotě nijak nepomáhala k utlumení jeho ranní erekce. Tom nebyl v žádném případě stydlivý, ale ani se nechtěl tomu nádhernému a elegantnímu muži před sebou nijak vystavovat. Avšak pokud se dalo soudit podle Billových lehce rozšířených nosních dírek, pak už to viděl.
„Máš hlad? Přinesu ti něco k jídlu,“ nabídl Bill s odvráceným pohledem, když kolem něj Tom prošel, a aniž by počkal na odpověď, rychle se otočil a opustil pokoj.
Rozhodně to viděl.
Tom sklopil hlavu a smutně svou erekci poplácal. „Tak díky,“ vzdychl.
O pár minut později byl Tom překvapený, když po svém návratu našel vedle postele tác s čajem, čerstvým džusem a teplý hamburger. Vůbec Billa neslyšel, nejspíš byl prostě tak potichu. Posadil se na postel čelem k tácu a pustil se do jídla, zatímco přemýšlel, jestli svého hostitele nějak urazil, ačkoliv Bill nic takového nedával najevo. Nejspíš ho zkontroluje později, usoudil Tom, a zívnul. Byl unavený dokonce i z té nejmenší činnosti. Tom položil sklenici džusu zpátky na tác, položil se na postel a během několika minut opět spal.
Když se znovu probudil, byla venku tma. Obklad byl pryč, a podle toho, co cítil, tak stejně tak i otok, což jej sice potěšilo, ale zároveň i překvapilo. Jeden Tomův kamarád si jednou pořídil ukázkový monokl a měl ho skoro týden.
Zatímco nad tím dumal, Tom nakrčil obličej při pocitu ve svých ústech, vysušených z nedostatku vody, a nad zoufalou potřebou sprchy. Zavrtěl se, aby se posadil, nadechl se a zarazil, pak se znova zhluboka nadechl do plic a zjistil, že jej žebra bolí o trochu méně než předcházející večer. To, že se mu dýchá lépe jen po dvou nocích spánku, by jej nemělo nijak znepokojovat, a přesto jej to znepokojovalo. Zatočil rameny, ve kterých jen noc předtím cítil táhnutí, a pocítil jen malé píchnutí. Pomalu se zvedl z postele a uviděl, že Bill v jistém okamžiku musel přijít pro tác. Vydal se do koupelny a rozsvítil světlo, ale když se otočil k zrcadlu, to, co spatřil, jej přinutilo sebou prudce trhnout, když zíral na svůj odraz.
Otok na oku opadl a tmavá modřina, která předchozí noc zářila, začínala žloutnout. Na tváři měl také téměř týdenní strniště, které tam při posledním pohledu do zrcadla nebylo. Tom si přejel chvějící se rukou po tváři.
Na místě se otočil a vydal se tak rychle, jak jen to jeho tělo dovolovalo, zpátky do pokoje, kde spatřil své kalhoty pečlivě poskládané na židli. Nemohl si být jistý, pomyslel si, zatímco prohledával široké kapsy, jak dlouho člověk s jeho zraněními spí, ale pochyboval, že tak dlouho, jak naznačovala jeho tvář. Tom našel svůj mobilní telefon, zapnul ho a nevěřícně zíral na displej.
„Pět dní…“ zašeptal. „Jak je to vůbec možné?“
Tom přešel k oknu a zatáhl za závěs, aby vykoukl ven. Začínalo se vyjasňovat, sluneční paprsky se odrážely ve spodních oknech budov naproti. Už se chtěl otočit, když v něm hrklo, jak odněkud spatřil odraz červené. Pocítil přitom podivný pocit déjà vu, jako by už zde stál předtím a díval se na okolní budovy.
Tom potřásl hlavou, pustil závěs a zíral na telefon, který nechal na židli. Byl tady už pět dní. Posadil se na okraj postele a snažil se tomu nějak přijít na kloub, znovu myslel na ten večer útoku. Něco z té noci se filtrovalo přes okraje jeho mysli, něco, co viděl.
Tomovi se vrátily záblesky z toho útoku.
Bylo to brutální, Tom sevřel čelist při vzpomínce na vztek.
Ten posměšný smích, když zjistili, že Tom má sotva 20 euro, ta zlodějova zlost spojená s bolestí Tomovy tváře, jeho těla, která nepřestávala, a pak poté, co se tam objevil Bill.
Ale Tom byl rozptýlen už předtím, už před útokem… snažil se soustředit na to, co to bylo, ale viděl jen ty zloděje.
Oba leželi na zemi, ti zloději. Tom také, ale vzpomněl si na to, že spadl, nebo byl puštěn. Hádavé hlasy. Otázka: „Co jste zač?“ Bylo to, jako by zavál vítr a oba jeho útočníky srazil k zemi. A pak tam byl Bill.
Tom při té vzpomínce vykulil oči.
Bill byl tím rozptýlením jen tím, že tam byl. Bill byl tím větrem, který přivál a zachránil ho. Bill…
„Co jste zač?“… „Viděl jsi nás, a to nemůžu dovolit.“
… zabil ty zloděje. Nebylo tam žádné jiné vysvětlení.
A Tom byl tady, u Billa doma.
Než nad tím mohl více přemýšlet, natáhl se pro své kalhoty. Se ztuhlými pohyby si je oblékl, zatímco se rozhlížel po svém tričku, a zaklel, když si vzpomněl, že žádné nemá. Bill ho roztrhl, sjel dlaní lehce po Tomově hrudi, než sevřel lem Tomova trička oběma rukama, a roztrhl ho na dvě části. Jen při té vzpomínce Tom zadržel dech nad napnutím v jeho těle a uvažoval, jak moc zvrácené bylo cítit tohle k někomu, kdo je zabiják, dokonce i když jeho Bill zachránil.
Tom si zastrčil ponožky do kapes a nazul si boty, nechtěl ztrácet žádný čas. Chvíli stál u dveří a naslouchal zvukům, avšak žádné neslyšel, a tak vyšel ven a nervózně se rozhlédl. Oči se mu lehce rozšířily nad luxusním prostředím toho, co mohl pouze pokládat za střešní apartmá.
Bill a ten doktor – Gustav – jak si Tom vzpomněl, nebyli nikde v dohledu. Šli ven, nebo byli někde v bytě? Tom to nechápal. Nikdo, pomyslel si cynicky, nebyl dostatečně nesobecký, aby nechal cizince, dokonce ani raněného, ve svém vlastním domově, bez ohledu na to, co ukazovali ve filmech. A zvláště ne lidé, kteří si mohli dovolit žít na místě, jako bylo tohle.
S potlačováním otravného provinilého pocitu z toho, že utíká, se Tom vydal tam, kde viděl hlavní dveře. Prosklené dveře odhalily šatní skříň a jeho bundu. S tichým pohybem zkusil vstupní dveře a našel je odemčené. Podezřívavě na ně hleděl a vrtěl přitom hlavou. Tohle bylo až příliš jednoduché.
A přesto…
Tom otevřel dveře, a bez dalšího ohlédnutí vyšel ven.
Venku na chodbě Tom stiskl tlačítko výtahu a úzkostlivě čekal, napůl očekával, že ho Bill nebo Gustav chytí.
Skákal pohledem mezi dveřmi apartmá a blikajícími čísly nad dveřmi od výtahu. Stoupal ze třetího patra, kde se na chvíli zastavil. Tom tiše zasténal a uvažoval, jak těžké by to bylo pro jeho žebra, kdyby šel po schodech. Vyzkoušel je, a našel schodiště zamčené, jak předpokládal. Byl to střešní byt, nebylo pochyb, že zabezpečení bylo vysoké. Další pohled na výtah mu napověděl, že už je na půl cesty.
Tom si znovu prohledával kapsy, aby našel svůj telefon, a z jedné kapsy vytáhl několik zbrusu nových dvacetieurovek poskládaných kolem tvrdé vizitky s Billovým natištěným jménem a telefonním číslem. Tom kartičku popleteně otočil. Na taxi domů, bylo tam napsáno úhledným písmem.
„Co to ku-“ Pronesl Tom. Viděl, co Bill udělal, a věděl, že oni to taky musejí vědět. Proto ho nejspíš vzali sem a ne do nemocnice. Žádní svědci. Logicky to dávalo smysl. Ale v ruce měl peníze na odchod, bez výhrůžek nebo strachu z pomsty. To mu dala vědět Billova vizitka.
Tom si představil Billovu tvář, ty jeho oči, a pocítil, jak jím prostoupil klid spolu s nevysvětlitelným pocitem, že byl po celou dobu v bezpečí.
Výtah konečně zacinkal a otevřel se.
Tom udělal dva kroky k výtahu a pak se zastavil s rukou zabraňující zavření dveří. Měl by jít, nic jej tady nedrželo, odůvodňoval si, s nutkáním otočit se. Ale v Billově krátkém vzkazu nebyla žádná sentimentalita, žádné potvrzení… čeho? V tom okamžiku Tom přemýšlel, jestli si to jen představoval, že tam možná mezi ním a Billem v těch krátkých okamžicích něco bylo.
Tom vešel dovnitř a dveře výtahu se za ním zavřely.
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Tak že Tom odešel jen jsem zvědavá kdy zavolá Billovi.
Ja tuhle povídku proste MILUJU 🥰🥰🥰. A Tebe, Zuzu, miluju za to, ze sis ji vybrala a takhle úžasne nam ji překládáš ❤️❤️❤️. Tak se mi zda, ze po ďáblovi tu mam novou uchylku haha 😂😂😂!!! Jen to opětovné týdenní cekani na dil me zničí 😭😭😭…
PS1: Nejsou v tom nejake upirske čáry, ze prospal v kuse 5 dni? Vzdyt to je jako by byl spis v uz komatu, nez pouze zraněny 🤔.
PS2: Je úsměvné, jak hledám běžnou logiku ve sci-fi příběhu – asi jsem fakt magor 🙃!
[2]: Všechno se vysvětlí, neboj 😉
Som zvedava kedy sa Tom s Billom znova uvidi . Teším sa na pokračovanie.
Tom je teda poriadny zbabelec, xi Ale zdá sa, že Bill to tušíl. Som zvedavá, čo ich cesty skríži nabudúce. Ďakujem za preklad.
Tom je teda poriadny zbabelec, xi Ale zdá sa, že Bill to tušíl. Som zvedavá, čo ich cesty skríži nabudúce. Ďakujem za preklad.