autor: Oberon
Takže, toto je moje první povídka… Vlastně jsem si na tomto blogu chtěl jen v klidu a pokoji číst, ale NĚKDO mě přemluvil, ať něco napíšu… takže tady to máte. 🙂 Kdyby vás zajímalo, jak Svěcení jara vypadá, na YouTube je celý balet pod názvem The Rite of Spring Part 1-3. Takže přeji pěkné počtení, případně i podívání.
Stalo se to před dávnými časy v Rusi za časů pohanských. Vlastně se to dělo každý rok… Říkali tomu Svěcení jara. Byla to oslava příchodu jara, poklona matičce Zemi. Jednoduše pohanský svátek. Ale tohle jedno jaro to bylo jiné… Bylo to něco, co Země ještě nikdy nezažila a bezpochyby už nikdy nezažije…
V údolí u Velké modré řeky ležela malá vesnička. Teď, když do kraje přišla Vesna, ovládly vesničku vzrušující přípravy na nejdůležitější svátek roku. Je třeba uvítat tu krásnou dobu, kdy se Příroda probouzí a matka Země se rozhoduje, jestli daruje kmeni dost obživy, aby přežil do dalšího roku. Vesničané byli napjatí, těšili se a zároveň i trochu báli… protože součástí rituálu byl i tanec, kdy bude obětována mladá panna. Kdo to jen bude letos… Která z dvanácti nejkrásnějších panen kmene bude muset obětovat svůj mladý nevinný život, která se stane Vyvolenou? To bylo v rukou osudu…
Na samém kraji vesničky bydleli v malé, ale útulné chaloupce, tři sourozenci. Šestnáctiletá Vasilisa, nejkrásnější dívka v celém širém kraji, a její o rok mladší bratři – dvojčata Bilivoj a Tomij. Zajímavé bylo, že dvojčata od sebe šla snadno rozeznat, zato Bilivoj a Vasilisa si byli neuvěřitelně podobní a lidé si je někdy i pletli. Oba měli dlouhé havraní vlasy a sličný bílý obličej, zatímco Tomij měl hnědé zcuchané vlasy a rysy ve tváři mírně mužnější.
I naši tři sourozenci nervózně očekávali jarní rituál – jich se to totiž týkalo osobně. Vasilisa byla zvolena do kruhu dvanácti dívek, z kterého vzejde konečná oběť. Bratři se třásli strachy, když jen pomysleli, že by svou milovanou sestřičku mohli ztratit… Přihlíželi všem krokům a pohybům, které se Vasilisa na rituál pilně učila – v závěrečném tanci bude velmi důležité neudělat chybu… A ten osudný den se přiblížil velmi rychle.
Den před obřadem
Bilivoj a Tomij se kolem poledne vraceli z paseky, kde pásli své dvě ovečky a jednu kozu. Pošťuchovali se, i když v duši jim veselo nebylo, na to se příliš báli zítřka. Bilivoj přiběhl domů dřív a zastihl tam sestru, krásnou jako vždycky a upravenou na zítřejší obřad. Vlasy měla čerstvě spletené do copánků, jak to zvyk požadoval. Něco ale nebylo v pořádku. Vypadala bledší než obvykle a na čele se jí perlily drobné kapičky potu. Bilivoj se k ní starostlivě sklonil.
„Co je s tebou, Vasi…?“ zeptal se.
„Ach, Bili,“ vzdychla těžce. „Cítím, jako by na mě šla horečka… Jenže to nejde, vždyť víš, zítra je Svěcení…“ Bili jí viděl na očích, že je strašně rozčilená.
„Tak tam prostě nepůjdeš!“ řekl rozhodně.
„Ne, to nejde! Musím tančit, kdybych se nezúčastnila, zavrhli by nás, celou naši rodinu… pokud by nás vůbec nechali naživu!“ Vasilisa se roztřásla a Bili nevěděl, jestli horečkou nebo strachem. Teď přišel do světničky i Tomij.
„Tomi, Vasilise je špatně!“ informoval ho hned Bili. Avšak Vasilisa už vstávala.
„Nebojte kluci… z toho se vzpamatuju. Protože musím, musím to zvládnout…“ dořekla slábnoucím hlasem a vzápětí se skácela Tomimu do náruče. Ten ji s bratrovou pomocí vyděšeně přenesl na lůžko. Bili rychle svlažil kus látky v misce s vodou a chladil jí čelo. Ubohá Vasilisa za chvíli přestala vnímat a Bili se rozplakal.
„Tomi, já se bojím,“ vzlykal a poklekl Vasilise u hlavy. Tomi věděl, co jeho bratr myslí. Jejich sestřička už se z toho nemusí vzpamatovat. Jenže tu bylo něco horšího, něco co naplňovalo jejich duše hrůzou. Svěcení jara.
Tomi usilovně přemýšlel. Pozoroval Biliho, jak probírá Vasilise drobné copánky se zapletenými lesklými ozdůbkami a kamínky. Hned ho k sobě přitulil, nesnesl vidět, jak pláče. Hladil jeho černé vlásky a pohled mu přitom padl na Vasilisiny stejně černé vlasy… a dostal nápad. Napadlo ho to, co by napadlo každého z nás, a proto mu to nesmíme zazlívat.
„Bili,“ zašeptal. „Možná je tu možnost…“
Bili už se trochu sebral a pohlédl na bratra. Ach, ten si vždycky věděl rady.
„Zatančíš to místo Vasilisy?“ vydechl Tomi.
Bili se zamyslel. Vypadá jako ona. Nikdo nepozná, když ji nahradí. Věděl přesně, co má kdy tančit, protože při nácviku Vasilisu pozoroval ještě víc než brácha. Dokonce to potají sám zkoušel, protože se mu to moc líbilo.
„Asi bych to dovedl,“ řekl pomalu. „Ano. Dnes večer si to ještě vyzkouším a zítra… zítra mi to určitě dobře půjde!“
Tomi na něm viděl, jak si je nejistý, jak musí sám sebe přesvědčovat, že se toho nebojí… přestávalo se mu to líbit, už litoval, že to vůbec navrhl.
„Jenže Bili, je to vážně moc nebezpečný… Taky se můžeme sebrat a utéci odtud! V lesích se s Vasi nějak uživíme…“ sám nevěřil tomu, co říkal.
„Hloupost,“ odvětil Bili. „Neboj, mě za oběť nevyvolí, budu tančit dobře, slibuji!“ A mrkl na svého brášku.
„Tvrdohlavče,“ řekl Tomi smutně. Bili se jen pousmál a začal Vasi vybírat ozdůbky z vlasů, aby si je vpletl do copánků, které musí vypadat přesně jako ty Vasilisiny. Přesně jako ty, které budou mít zítra všechny ženy z jejich kmene.
Byla téměř půlnoc. Tomi celý večer dával pozor na Vasi, jestli se jí nepřitížilo, a přitom netrpělivě čekal, až se bráška vrátí z nácviku. Konečně uslyšel venku jeho kroky a vyšel mu vstříc. Bili se ptal na Vasilisu.
„Neboj, zdá se, že už je jí mnohem líp,“ uklidnil ho hned brácha. „Chceš něco jíst?“
„Ne, díky,“ odmítl Bili sklesle a zamířil do rohu místnosti, kde s Tomim spávali. Ten za chvíli zhasil světlo a lehl si k němu.
„Jsi moc unavený?“ zeptal se. Přitom vsunul ruce pod jeho oděv a začal ho něžně hladit po hrudi.
„Ani ne,“ řekl Bili a nechal se Tomim líbat na tvář a na rty. Někdy se takhle mazlívali, třeba když spolu pásli a věděli, že je nikdo nevidí. Nepřišlo jim na tom nic divného… proč taky.
Tomi drahnou chvíli svého malého brášku laskal. Chtěl ho nějak uvolnit, ulehčit mu jeho těžký úkol, který ho zítra čeká. Bili mu v náručí pokojně vzdychal… Pak Tomiho napadlo, že by mohli zkusit něco víc než jindy. Dřív k tomu neměli dost odvahy, ale teď, když je to jejich možná poslední noc…? A tak zamířil rukou níž, pod Biliho bříško.
„Ale tohle ne, Tomi,“ zarazil ho Bili okamžitě.
„Proč?“vybreptl Tomi.
„No přece mám zítra tancovat jako panna… Když už uděláme matičce Zemi tenhle podvůdek, že místo holky bude tančit kluk, mohl by ten kluk být, alespoň neposkvrněný, že?“ zasmál se Bili a laškovně kousl Tomiho do nosu. Chvíli se muckali a nakonec Tomi uznal, že má bratříček pravdu… bude to tak lepší.
„Dobře. Ale zítra, touhle dobou už bude po všem… pak si tě vychutnám,“ slíbil. Bili se mu spokojeně uvelebil hlavou na hrudi a zanedlouho usnuli spánkem klidným a hlubokým, jako by je zítra čekal ten nejobyčejnější den.
Den obřadu
Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední, když se dvojčata vypravila z domu. Museli nechat Vasi samotnou, a to jim na klidu nepřidalo. První část rituálu – Polibek zemi – se odehraje ještě za světla. Bratři v této části neúčinkovali, ale museli být přítomni alespoň jako diváci. Bili už měl na sobě Vasilisiny šaty a odteď už se za ni musel vydávat. Cestou na Posvátné shromaždiště se k nim přidávali další lidé z jejich kmene a všichni obdivně Biliho pozorovali.
„Podívejte,“ šuškali si. „Dnes je Vasilisa ještě krásnější než obvykle! To je jistě tím strachem, který cítí!“
K dvojčatům se přidala jejich nejbližší sousedka a též si Biliho se zájmem prohlížela.
„Ó… Země bude ráda, že jí k poctě zatančí taková kráska,“ pronesla. „A kde jste nechali Biliho?“
„Bylo mu moc špatně, včera měl dokonce horečku…“ pospíšil si Tomi s odpovědí.
„Ale to je mi líto. Jistě ho moc mrzí, že něco takového nemůže vidět. Přitom letos by tomu mohl přihlížet poprvé, právě vám bylo patnáct, že? No škoda,“ rozloučila se a odkvapila k hloučku jí podobných bab.
„Uf…“oddechl si Tomi. Bili ani nemluvil.
Přišli na Shromaždiště právě včas, Polibek Zemi měl začít každým okamžikem. Obřadních tanců by se vlastně měl účastnit celý kmen, ale vesnička se poslední dobou trochu rozrostla a přehršel lidí by působila zmatek. Proto se lidé na obřadní tance pečlivě vybírali a pro každého byla čest, pokud mohl tančit.
Obřad zahájila věštbami stařena, hrozně sešlá. Povídalo se, že jí je snad třista let. Tomi si pomyslel, že je to jen stará plesnivá čarodějnice, ale Bili na ni pohlížel s téměř nábožnou úctou.
Stařena skákala a pohazovala pruty. Pak se přidali mladíci a dívky se začaly točit v kruzích. Hudbu obstarávaly především bubny. Obřad pokračoval Hrou na únos, Hrou na nepřátelské kmeny a tím se prolínaly tance v chorovodech. Všechno do sebe dokonale zapadalo. Na závěr se slavil příchod starého mudrce, který Zemi uctil a políbil.
Když bylo po všem, Bili okouzleně vydechl. Taková krása! Tomimu se to také líbilo, ale už ho zaměstnávaly obavy z přicházejícího večera. Poodešel s Bilim stranou, aby se mohli rozloučit. Za chvíli totiž Biliho odvedou, aby se ve společnosti ostatních panen soustředil na večer a staršinové je očistili od zlých duchů.
„Bili,“ řekl tiše a uchopil jeho hlavinku do svých rukou. Chvíli si pohlíželi do očí. „Já vím, že to zvládneš. A potom už budeme mít pokoj. Nikdo se nikdy nedozví, co jsme udělali, a my už budem žít navždy v klidu.“ Bili se souhlasně usmál a něžně svého bráchu políbil.
„Teď už, Tomi, musím jít. Běž a starej se o Vasi, večer se uvidíme,“ a odběhl.
A večer nastal. Už byla tma, ale na Obětní mýtince bylo světlo jako ve dne, svítil totiž úplněk. Na této mýtince tančilo v kruhu dvanáct krásných panen. Celý kmen napjatě přihlížel. Zejména příbuzní tanečnic pociťovali velmi svíravý pocit, protože každá z těch dvanácti se mohla stát Vyvolenou. Přihlížel tomu též jeden chlapec, jemuž hrozilo, že ztratí dvojče – bytost jemu na světě nejen nejbližší, ale z jistého důvodu i nejdražší.
Všechny dívky tancovaly lehce a jemně, vypadaly všechny stejně a krásně. Ale Tomi Biliho přesto rozeznal – on byl mezi těmi překrásnými stvořeními nejpohlednější.
Teď přišla těžká část, kdy dívky chodily do kruhu a vzájemně mezi sebou probíhaly.
Teď je to rozhodující, pomyslel Tomi. Která z nich asi zakopne, problesklo mu ještě hlavou. A vzápětí opravdu někdo upadl.
„Ach ne…„zasténal Tomi potichu a srdce cítil někde v krku. Byl to Bili, kdo zakopl. Všechna pozornost se teď zaměřila na něho. Vstal a dívky pokračovaly, jako by se nic nestalo.
„Prosím ne, prosím ne…“ modlil se Tomi v duchu. „Bohové, to nesmíte, nesmíte mi ho vzít, ne jeho…„
A pak se to stalo! Spadl znova a Tomimu se zatmělo před očima. Dívky Biliho odstrkaly doprostřed kruhu a zběsile kolem něj skákaly. Teď mohly dát průchod své radosti, protože už věděly, že dnes přežijí. Oběť byla vyvolena.
Tomi se trochu vzpamatoval a pohlédl na kruh. Dívky už vůbec nevypadaly hezky, byly spíš jako zuřivé šelmy. A v jejich středu stál Bili jako nějaká osamělá květina, stál nehybně se strnulým a vyděšeným pohledem. Všichni věděli, že takhle bude stát, dokud nepřijde jeho chvíle… pak se sám bude muset utančit k smrti.
Tomi horečně přemýšlel. Na scénu už nakročili další tanečníci, dokonce i Vlčí hlavy, které Biliho chtivě obcházely.
Co má Tomi udělat? Co může udělat? Ale on to věděl: nemůže dělat vůbec nic. Země si vyvolila Biliho, chtěla právě jeho život a nedá si ho vzít. Je pozdě, je pozdě cokoli udělat… A byla to Tomiho vina, on měl ten nápad… Sklesl na kolena a hlasitě úpěl. Okolostojící ho litovali – tak přece jen to padlo na jeho krásnou sestru. Na druhou stranu, až Vasilisa odvede svou práci, budou na ni oba bratři moct být hrdí.
Bili mezitím také přemýšlel. Hrůza v jeho nitru se stupňovala, ale jedno mu bylo jasné. Jestli ho Země vyvolila, on do toho dá všechno. A to především proto, že je tu někde jeho láska a vidí ho…
Pak přišla jeho chvíle – nechal své tělo, aby se řídilo hudbou, která zněla čím dál hrozivěji.
Zatím se Tomi zvedl… on to musel vidět, musel ho vidět jak tančí nejstrašnější tanec, tanec smrti.
A tak Bili tančil, divoce skákal, a chvílemi zase musel stát, protože se mu šíleně třásla kolena…
Tomi se ocitl v transu. Teď pro něj existoval jen Bili a jeho tanec. Nic hezčího v životě neviděl… sledoval to tělo, jež se svíjelo v trochu křečovitých, ale přitom úžasně ladných pohybech… jen v těch očích byl hrozný smutek…
Po pěti nekonečných minutách se Bili vzepjal v posledním skoku, zatočil se a pohltila ho tma. Byl už mrtev, když ho Vlčí hlavy zvedly do výšky. To už ale jeho bratr neviděl. Zemřel ve stejnou chvíli jako Bili. Už dávno si slíbili, že zemřou společně.
Když lidé z kmene zjistili, koho vlastně obětovali, byla to pro ně pohroma. Celou vesnicí se ozývaly výkřiky jako znesvěcení, věčné prokletí a následovala naprostá nenávist k té ubohé rodině. Vasilisu kupodivu nezabili, ale vykázali ji do jeskyně daleko v lese. Vasi bloudila po lese tak dlouho, dokud nenašla místo, kde vesničané pohodili těla jejích bratrů. Vlastníma rukama jim vyhrabala hrob a uložila je vedle sebe, jak by si to jistě přáli. Každý den chodila skrápět hrob slzami… možná proto si vůbec nevšimla, že ten rok bylo všechno jiné. Jaro bylo krásné. Vše bylo barevné, protože květiny kvetly všude, a stromy vyrostly do závratných výšek. Příroda byla v rozpuku, jaký snad lidstvo nepamatovalo. Není divu. Zemi se obětoval nejkrásnější chlapec všech dob. A do své oběti dal celou svou duši, jak to žádná dívka nikdy před ním ani po něm nedokázala. A toho si Příroda uměla vážit. Alespoň ona.
autor: Oberon
betaread: Janule
Moooc pěkné !!!
Um jo, tohle mě naprosto dostalo!
Vážně, je to krásný!! Na to, že je to první povídka, tak je to napsané opravdu krásně!!
Oberone to je naprosto úžasný!Já věděla že máš talent!Je to úplně něco jinýho než na co jsme zviklý ale je to jendím slovem dokonalost měl by jsi psat dál:-D
No widíš Obi a t ses bál neco napsat:-D štěstí že jsme tě ukecali, je to moc pěkný:-*
Jo sam má prawdu koukej napsat nějakou wíce dílowku bo tě wážně tim háčkem pjopíchnu:-D
krásné ale smutné…x'(
teda Oberone…. a to bylo keců o tom, že nic nenapíšeš!!! je to fantastický… jinak to označit nemůžu. absolutně nezvyklý téma, ale těžce dokonalý…. úplně jsem tam Billiho v těch šatech viděla a ten obřad s nima soucítila…… prostě klobouk dolů, moc se ti to povedlo!!!
Ale prosím tě, slib mi něco!!! Že budeš psát dál? 🙂
jinak se teta Áďa rozzlobí a místo proti Billovi pozvedne zbraň proti tobě :-)))
Ježíši holky! Děkuju, to si fakt nezasloužim…
Jinak co se toho baletu týče, dát sem prostě odkaz by asi bylo inteligentnější…http://www.youtube.com/watch?v=bjX3oAwv_Fs
Oberone! To je něco tak neuvěřitelně krásného!! Já nemám slov…prostě…musíš začít psát častěji x), protože tohle je naprosto nadpozemský!!!! Klaním se ti!
A jde to i bez sadismu, že? Vidím, že tě tvoje ochránkyně ještě nezkazila…x)
No tohle mi nedělej, já měla Svěcení jara vždycky moc ráda, celou tu pohanskou slavnost jsem snášela poměrně dobře, sice jsem obětovanou dívku litovala, ale byla to taková ta lítost nad zmařeným lidským životem, nic osobního, a ty teď do toho s Billivojem, Tomijem a Vasilisou!!! 😉
No nic, pěkné to bylo, dokonce jsem vyštrachala CD a po několika letech si Stravinského znovu poslechla 🙂
Jj Kattys to jsem rád že to někdo zná:-) Pro mě je to ten nejkrásnější balet na světě…fakt to miluju, úplně nejvíc;-)
no páni, sice oba umřeli, což na povídkách vážně ráda nemm, ale tahle byla taková neobvyklá, strašně pěkná:-)
moc se ti to povedlo:)
Oberon: no tak nejkrásnější, to bych se možná přela, ale teď si nějak nevybavuju, čím bych to Svěcení přebila, protože ho mám taky ráda, i když to už je teda let, co jsem ho viděla naposledy 🙂 Bože, já už tak dlouho nebyla v divadle, to je fakt hrozný. Asi večer zkouknu youtube, jak jsi sem dal ten odkaz, abych se trošku zkulturnila 🙂
Jinak ještě k povídce… tedy nic proti Tomijovi, ale to byl od něj skutečně geniální nápad, vyměnit Billa s Vasilisou, já osobně bych raději popadla oba sourozence a prchla do lesů :)))
no…. docela bych to viděla s nima podobně, jako Kattys. buď po svejch, nebo někomu zabavit koně či oslíky nebo co tam měli za zvířátka… a mizet do lesa na houby. Tomij by jim dělal na rozpálených kamenech smaženici 🙂
Přesně…To mohlo Tomije napadnout, že když já píšu povídku, neměl by se Bill vystavovat rizikům xD
Nj už bych se mohl rozhoupat a zkouknout taky něco v divadle, pořád jen youtube to není úplně ono:-)
to je úžasné..
hele ale podle tvého posledního komentu zavání tvá další díla morbiditou 🙂 těším se :-)))
Prej další díla… to bych nevěděl, kam mám na ty nápady chodit…vždyť už vy ste všechno napsaly:-)
Teda…všechna čest! Je to nádherně napsané! Chválím!!
Oberon: a co třeba takhle Louskáček, Labutí jezero, Coppélia, Giselle, Spartakus, Romeo a Julie… vlastně zpět, to poslední dílo ne, to už je tady rozpracovaný, ale třeba by tě mohly inspirovat ty ostatní balety, co jsem ti předložila k uvážení 😉
Hrozně vám všem děkuju! Jako TH nesnášim ale je dobrý že sem díky nim natrefil na pár moc milých lidiček. Dík dík dík:-)
Woow! Oberone, vždyť to je krásný, má to magický nádech. Hlavně jak ses bál ;D Já čtu a čtu a pořád myslím, že je to vícedílka xD Tak koukej psát povídky
Naprosto skvělý výtvor, absolutně mne to dostalo, gratuluju autore!!!
prej TH nesnášim… ale od Billa by se propíchnout háčkem nechal, co? 😀 neboj, však on tě nějaký nápad jistě napadne, máš mou plnou důvěru – A TO SE VYPLATÍ!!! 🙂
Úplně mě to pohltilo,skvělá povídka! Takové ztvárnění jsme tu ještě neměli…a asi i proto jsem se u jména "Vasilisa" musela vždycky řehtat…to prostě nešlo. =D
první povídka?? fakt to tak nevypadá, bylo to naprosto uužasny!!! 🙂 fakt nadherně napsany ..prostě super!
to je neskutečný, vážně úžasný, máš ohromnej talent…
Bože, to byla dokonalost <33 Nádhera, a pak že talent na psaní povídek mají jenom holky. Kecy =D