autor: Áďa
Bill
Nemám sebemenší tušení, kde jsem. Všechno halí hustá neproniknutelná mlha, která se po několika metrech vpíjí do bezedné temnoty. Jsem absolutně dezorientovaný. Je mi hrozně moc veliká zima, ale přitom mi po spáncích, krku i zádech stékají snad litry vroucího potu. Lapám po dechu. Kyslík se sice dostává do mých plic, ale má hruď při jeho přijímání protestuje palčivým bodáním. Au! Hoří mi záda, nedokážu se hnout. Připadám si tak bezmocný. Mám strach. Bojím se té tmy kolem mě…
„Pane Kaulitzi?“
Slyším cizí hlas, ale je nějaký vzdálený. Rozumím mu sice, ale nedokážu na něj odpovědět, nemohu přimět rty, aby propustily z hlubin mých úst jakoukoliv hlásku. Najednou ale slyším, že za mě někdo odpovídá.
„Sestři… jak mu je? Jak to s ním vypadá?“
Počkat! To přece není můj hlas, i když zní dost podobně! Jak někdo může mluvit místo mě? Kdo ví, jak se cítím, jak mi je? Copak ten někdo může cítit ten strach, který mám já? Chci zaprotestovat, chci taky promluvit, aby si ti dva lidé, kteří jsou evidentně daleko ode mě, uvědomili mou slabou přítomnost a třeba mi i pomohli zpátky na světlo. Jenomže to nejde, nedokážu pohnout jediným svalem. Můžu jenom mlčky naslouchat…
„Nemusíte se o něj bát,“ odpovídá žena. „Je mimo ohrožení života. Má sice hodně vysokou horečku, která plyne z té rány, ale píchli jsme mu sedativa. Budeme ho pod nimi držet asi tři nebo čtyři dny.“
„Proč… Proč tak dlouho?“ ptá se ten, kdo za mě mluvil. Jeho hlas zněl nervózně, skoro až vylekaně.
„Protože jeho zranění jsou velmi bolestivá. Z toho důvodu také musí ležet na břiše, a taky se nesmí hýbat, aby mu dobře srostla ta dvě zlomená žebra. A protože si asi umíte představit, jak moc ho to všechno bolí, zajisté pochopíte, proč ho budeme držet v útlumu, dokud nepomine to nejhorší. Nechcete přece, aby váš bratr trpěl?!“
Váš bratr? Trošku jsem se podmračil. Váš bratr? To jako můj bratr? V tom případě tu ale musí být…
„Tommy,“ špitnu radostně. On mě tady určitě nenechá, on mě zachrání! Už tolik let je mým strážným andělem, proč by to dnes mělo být jinak?
On však na moje zvolání vůbec nezareagoval. Jakoby mě snad ani neslyšel. Jsem zmatený. Jak to? Pokud skutečně slyším Tomův hlas, pak musí být bráška někde poblíž! Přece mě tady nenechá, vždyť se nedokážu ani pohnout. Potřebuju jeho pomoc, jeho přítomnost, jeho lásku, jinak umřu! V životě jsem se necítil hůř, bolí mě každičký sval v těle a hlavu snad ani necítím…
„Můžete tu u něj zůstat, jak dlouho chcete, klidně i přes noc, dokud ho nepustíme,“ promluvila ta žena. „Ale nesmíte zasahovat do práce doktorům, i kdyby se dělo cokoliv. Váš bratr má velice vysokou horečku, takže je možné, že bude i mluvit ze spaní nebo nepříjemně reagovat na doteky lékařů, až ho budou ošetřovat, i když by se takovéhle reakce dít neměly, protože budou působit sedativa. Ale i tak… Jediné, co můžete, jestli chcete, chladit mu obličej vlhkým šátkem. Ale nemusíte, on to bez toho taky zvládne. Jinak o jeho stravu si starosti dělat nemusíte, všechno mu proudí infuzí.“
„Dobře,“ odpověděl Tom. „Děkuju…“
Slyšel jsem tlumené bouchnutí a pak najednou klid. Hluboký klid, jako bych v té tmě a mlze zůstal úplně sám. Začínám se třást, bojím se, a ač ze mě stékají snad litry potu, je mi příšerná zima. Do toho všeho působí ta bolest, která mě svírá v drtivém sevření a při každém přerývaném nadechnutí mě palčivě bodne mezi žebry. Jenže nejvíce se děsím té samoty, co mě obklopuje. Chci domů. Chci alespoň spatřit denní světlo. Chci Toma.
„Tommy,“ hlesnu tiše a všechno se mi ztrácí před očima, když uslyším tiché Šššššššt a neznámý chlad na svém čele…
Tom
Několik vteřin poté, co David spáchal sebevraždu, se pár policajtů vrhlo k mým mřížím. Chvilku jim trvalo, než ve změti na stole našli ten správný klíč a pustili mě ven. Já jsem se ale náhle nedokázal přinutit k pohybu, jenom jsem strnule zíral na Davidovo bezvládné tělo a na temně rudou skvrnu kolem jeho hlavy, která se neustále zvětšovala. Ani nevím proč, ale náhle se mi vybavil celý náš život s ním…
Vzpomněl jsem si, jak jsme ho poprvé viděli, když nám řekl, že se nás pod ochrannou rukou Universalu ujme. Byli jsme tehdy tak šťastní, žádní jiní manažeři nás nechtěli a náš sen, který už pomaličku ležel v troskách, díky Davidovi ožil… a stalo se to, co si nikdo z nás nedokázal představit ani v nejbujnějších myšlenkách. Začali jsme dobývat svět. U nohou nám ležely tisíce fanoušků. Koncerty byly až na výjimky vyprodány do jediného lístečku, kolikrát jsme museli udělat o pár vystoupení navíc. Naše cesta ke hvězdám prudce stoupala… a to především díky němu, to on nás dokázal protlačit a prosadit tam, kde se to zdálo téměř nemožné. Vnímal jsem, jak se mi po tváři skoulela slza, následovaná druhou…
A pak se ten nádherný, neuvěřitelný sen náhle pokazil. Můj Bill se najednou začal chovat hodně divně. Nepoznával jsem ho. Z hyperaktivního sluníčka celé kapely se najednou stalo ustrašené zvířátko, které se pohybovalo tak nejistě a plaše a každý jeho pohled podtrhovaly obavy a nejistota. Něčeho se bál. Snažil jsem se to z něj dostat, ale nešlo to, nechtěl mi nic říct, pořád mě ujišťoval, že je všechno v pohodě. Až do toho dne, kdy jsem ho nemohl nikde najít a šel jsem se s obavami zeptat Davida, kde je. Vždyť se mu mohlo stát cokoliv, mohl se někde zranit, mohl se dostat do obležení fanynek, mohl mu někdo ublížit. Jenomže po vstupu do pokoje mi poklesla čelist. Bráška byl celý od krve a plakal. Zoufale naříkal… a na něm byl David s nepříčetným výrazem a prudce, dychtivě přirážel do zraněného tělíčka.
Na ten pohled do smrti nezapomenu. I když je tomu přes dvanáct let, mrazí mě v zádech úplně stejně, jako tehdy, když jsem to uviděl. Když jsem spatřil, jak bráška ke mně stáčí uplakané oči, v nichž bylo tolik bolesti, zoufalství a psychického zlomení a slyšel jeho téměř neslyšné Tommy. Nevěděl jsem, jestli se dřív zlomím v slzách nebo v návalu vzteku. Jak mu to jenom David mohl udělat?
Serval jsem ho z Billa a po krátké šarvátce, při níž jsem utržil několik modřin, jsem toho zmetka předal ochrance, načež jsem zaznamenal, že Bill je schoulený pod peřinou. Chudáček můj malej… Musel být šílený hrůzou. Když jsem s ním na pokoji osaměl a blížil se k jeho posteli, chtělo se mi brečet. Po celé zemi byly stopy Billovy krve, a i povlečení hýřilo rudými skvrnami. Bože… jestli je Bill ustrašený od doby, co mu to David začal dělat, pak to trvalo přes měsíc… To snad ne! Bože, vždyť u toho bráška musel trpět jako zvíře! Ach, Billí… vždycky ses našemu případnému vztahu tak moc bránil, ale já si dělal pořád tajnou naději, že by nám to někdy mohlo vyjít. Ale ty naděje už jsou teď asi marné, že? Po tomhle mi jenom hodně těžko dovolíš, abych se tě vůbec směl dotknout…
Setřel jsem si z očí tajné slzy, načež jsem se jemně dotkl peřiny. Vtom se Bill začal úporně bránit, snažil se držet peřinu nad sebou, ale když jsem ji stejně strhnul, tak se zaryl hlavou do polštáře, aniž by se na mě podíval, a přitom plakal strachy. Jenom však do doby, než mě poznal. Pak mi nekonečně dlouhou dobu visel kolem krku a nebyl schopný se uklidnit, všechno to utrpení se z něj dralo ven. Uklidňoval jsem ho a tišil, šeptal mu do ouška slůvka útěchy a říkal jsem mu, že už je po všem, že už bude zase jenom dobře.
A dobře taky bylo. Když jsme ve zdraví přežili maratón kolem soudu, všechno se zase začalo obracet k lepšímu. Našli jsme si nového manažera, pod jehož vedením jsme opět byli na výsluní. A do toho se začal plnit můj nejtajnější sen! Bill mi začal projevovat svou lásku a náklonnost. Bál se sice jakýchkoliv intimnějších věcí, a já jsem se mu vůbec nedivil, ale i tenhle strach jsme společně postupně překonali. A následovalo dlouhých, sluncem zalitých dvanáct let, kdy jsme žili šťastný a spokojený život, než nás David unesl sem, do téhle díry a děly se tu věci, kterých jsem byl nedobrovolným svědkem…
A teď je po všem. Davidovo tělo ležící přede mnou chladne, zatímco teplá krev smáčí ledovou podlahu. Nevím proč, ale nějak tomu všemu nedokážu věřit. Proč se z tak milého člověka, jako byl David, nakonec vyklubala taková zákeřná mrcha? Proč ho dvanáct let ve vězení nenapravilo? A proč to všechno musel dělat zrovna mně a Billímu? Trhnu sebou, když se mě dotkne něčí ruka.
„Pojďte, pane Kaulitzi,“ řekne někdo z policajtů. „Potřebujete ošetřit.“
Nic nenamítám a pokorně jako beránek odtrhávám oči od toho hrůzného představení přede mnou a nechám se vést do jejich auta. Za Billem… V nemocnici se ukázalo, že moje „ošetření“ spočívalo kromě desinfikování několika malých škrábanců, především v pořádném najedení se a doplnění tekutin. Doktoři se ode mě nehnuli, dokud jsem nespořádal talíř vrchovatě naložený kuřecím řízkem s bramborami. Nepopírám, že se mi po dobrém obědě a čtyřech či pěti sklenicích neperlivé minerálky skutečně ulevilo. Jenomže doktoři chtěli, abych si šel na lůžko odpočinout. To jsem nemohl dopustit. Chci za Billem!
Trvalo hodně dlouho, než jsem je přemluvil, aby mě za bráškou pustili. To bylo takovejch důvodů proti! Že prej má horečku a potřebuje klid (jako bych ho snad schválně rušil), že by se mi při pozorování ošetření jeho spáleniny mohlo udělat nevolno (jasně, zažili jsme si toho s bráškou tak málo, že nás vyděsí každá sebemenší ranka na kůži), že by mě mohl ze spaní volat, což by mi mohlo údajně působit psychický problémy a kdesi cosi. Prosil jsem je ale tak zoufale, že se nakonec nechali obměkčit. S tím, že je to na moje riziko a že jestli z toho budu mít trauma, pak je to jedině moje vina, ne jejich. Bože! Jako bych to snad nevěděl! Všechno jim odsouhlasím, jen aby už neprudili a konečně mě pustili za dveře izolovaného pokoje na jednotce intenzivní péče. Radostně tam následuju sestřičku…
… a mám co dělat, abych neomdlel hned ve dveřích. Hrklo ve mně jako ve starých hodinách, když jsem se podíval směrem k posteli, na níž ležel můj malý bráška, moje veliká a největší láska. Ležel na břiše, ruce mu zvolna splývaly kolem těla. Vlasy se mu rozprostíraly jako černý závoj na čistě bílém prostěradle, kterým byl přikrytý, vytvářejíc tak téměř oslepující kontrast. V sinalé tváři mu stál pot a z levé ruky, která byla položena na prostěradle, nikoliv pod ním, mu vedla tenká hadička. Další kabel byl napojený na špičku jeho ukazováčku, a vedl k monitoru, kde na černém pozadí zářily jedovatě zelené křivky, zaznamenávající činnost bráškova srdce. Ach, Billí…
„Pane Kaulitzi?“ osloví mě sestra.
S úlekem sebou trhnu, pohled na mou lásku mě zcela zhypnotizoval. Vidím, jak mi posunkem naznačuje, abych se posadil na židli u postele. Strnule se usadím a stále na brášku hledím. Co mu asi ti doktoři všechno našli, že má v těle tolik kabelů? Určitě mi ještě neřekli všechno, co o něm věděli. Ale já to musím vědět!
„Sestři… jak mu je? Jak to s ním vypadá?“
„Nemusíte se o něj bát,“ odpovídá sestřička se smutným, ale uklidňujícím úsměvem. „Je mimo ohrožení života. Má sice hodně vysokou horečku, která plyne z té rány, ale píchli jsme mu sedativa. Budeme ho pod nimi držet asi tři nebo čtyři dny.“
Cože??? Já snad špatně slyším! Proč ho chtějí v útlumu držet takovou dobu?
„Proč… Proč tak dlouho?“ vypadne ze mě rozechvělým hláskem.
„Protože jeho zranění jsou velmi bolestivá,“ odpovídá mi trpělivě a soucitně sestřička. „Z toho důvodu také musí ležet na břiše, a taky se nesmí hýbat, aby mu dobře srostla ta dvě zlomená žebra. A protože si asi umíte představit, jak moc ho to všechno bolí, zajisté pochopíte, proč ho budeme držet v útlumu, dokud nepomine to nejhorší. Nechcete přece, aby váš bratr trpěl?!“
Zavrtím hlavou a nešťastně se na toho svého broučka zadívám. Bože, proč on? Proč zrovna on musí takhle trpět? Co komu udělal, že si tohle všechno zasloužil? Cítím, jak mi sestřička jemně stiskla paži, sledujíc přitom můj teskný pohled, stěží maskující slzy.
„Můžete tu u něj zůstat, jak dlouho chcete, klidně i přes noc, dokud ho nepustíme,“ řekla s milým úsměvem. „Ale nesmíte zasahovat do práce doktorům, i kdyby se dělo cokoliv. Váš bratr má velice vysokou horečku, takže je možné, že bude i mluvit ze spaní nebo nepříjemně reagovat na doteky lékařů, až ho budou ošetřovat, i když by se takovéhle reakce dít neměly, protože budou působit sedativa. Ale i tak… Jediné, co můžete, jestli chcete, chladit mu obličej vlhkým šátkem. Ale nemusíte, on to bez toho taky zvládne. Jinak o jeho stravu si starosti dělat nemusíte, všechno mu proudí infuzí.“
Pocítil jsem k ní obrovský příval vděčnosti. Aspoň někdo na tomhle světě chápe, jak moc potřebuju být u brášky v době, kdy je takhle bezmocný. Vždyť co kdyby se s ním něco stalo v momentu, kdy doktoři budou mimo jeho pokoj a počítačové alarmy zrovna náhodou selžou? Známe přece techniku! Kolikrát se mi už stalo, že když jsem potřeboval opravdu akutně volat, tak mi ten hajzl mobil vprostřed hovoru chcípnul! Kolikrát jsem měl v počítači rozdělanou důležitou práci a ten parchant mi najednou hodil blikající nápis typu Error a já musel všecko dělat znovu, protože se to neuložilo! Co já vím, kdy přijde nějaká bouře a vypadne elektrika a Bill se pak kvůli takovéhle prkotině nedovolá pomoci, pokud ji nedejbože bude potřebovat?
„Dobře,“ odpovím dojatě a zmůžu se alespoň na lehounký náznak úsměvu. „Děkuju…“
Sestřička se na mě jenom chápavě usměje. Naposledy zkontroluje, zda má Bill všechny hadičky na správných místech, povzbudivě na mě mrkne a odejde. Jsme tady sami. Jenom já a můj malý bráška. Ach jo, kéž by jenom nebyl napojený na těch přístrojích! Hypnotizuju jeho bledou tvář, vlhkou od horkého potu. Dýchá poněkud sípavě a jeho rozpraskané rty jsou lehce pootevřené. Broučku můj, miláčku… uzdrav se mi, prosím… Namočím kousek sestřičkou určené látky do misky se studenou vodou a pečlivě ho ždímám, když vtom náhle zaslechnu své jméno.
„Tommy.“
Rychlostí blesku vrhnu pohled na Billovu tvář v nenadálé radosti, že se mi probral, ač mi předtím sestra říkala něco o sedativech. Má naděje však pohasla při pohledu na křídovou kůži a na pevně zavřené oči. Asi už mám halucinace, když si myslím, že mě bráška volá, a přitom je pod práškama nebo co to je za uspávací sajrajt, ta sedativa. Přesto si však nemůžu odpustit tiché Šššššššt, když mu opatrně pokládám studený obklad na horoucí čelo…
autor: Áďa
betaread: Janule
aspoň, že už sou v nemocnici a nic jim tam od Davida nehrozí…hm, ale to jim nebude hrozit nikde…naštěstí!
:´-(
Fňuk,už je konečně po všem…Ale myslim,že mi psychický problémy po prodělanám traumatu zůstanou.Krásný,Áďo.
Ono je po všem…? Na to bych nesázel, známe přece Áďu;-)
jéé to je tak ulevny že jsou v pořadku
jůůů… tak mám dojem, že Oberon má ze všech komentářů nejblíž k pravdě :-)))
Já to věděl… Ach bože co nás ještě čeká?!
no…. přece ti to tady nebudu vykládat 🙂 byste přišli o překvapení :-))) víš přece, jak je ta reklama na Neoseptolete tablety s ovocnou příchutí, která bývala těsně před Velmi křehkými vztahy: "Kdoví, jak se to ještě všechno zamotá? Skvělou zábavu vám přejí tablety Neoseptolete!" :-)))
VéKáVéčka zásadně nesleduji, takže tímhle mě neuklidníš:-)
tady šlo o tu reklamu 😀 dobře, tak aby to sem ladilo: "Kdoví, jak se Chaos ještě zamotá? Skvělou zábavu při čtení vám přeje Áďa" :-)))
Aby to ladilo, muselo by to znít: "Kdoví, jak se Chaos ještě zamotá? Skvělé trauma při čtení vám přeje Áďa" :-)))
trauma??? proč trauma? 🙂 jenom trošku bolestivé reality, nic víc 🙂
Mně to teda pár traumat způsobilo:-)
Sem holt citlivka
neboooj…. vždyť víš, jak krásně dopadla první řada 🙂 třeba mě to bude inspirovat 🙂
Áďo pjosimtě na kolenou,dej jim aespoň dwa díl pokoj XD janak moc pěkný, chudinka Bill…
Dva díly v klidu, to by byl podezřele velkej luxus
teeeda… kdybyste jen tušili, co mají dvojčátka v osudu předurčené… 🙂
mooooc krásně napsaný dílek:-)miluju tuto povídku:-)Ale Bill se stoho na sto pro jen tak nevyhrabe:-(
myslím, že nejsi daleko od pravdy….
ajeééééje:-(No jo to by jinak nebyla Áďa:-D
to nebyla 🙂
Reaguju na komentář Bitter a taky rovněž prosím na kolenou-Áďo,ať má Chaos eště dalších milion dílů!
A na to Billovo trauma se…těšim 😀
milion dílů??? 😀 vtipe 😀 nejsem Rowlingová ani Tolkien, abych vydala takovou ságu!!! 😀