Tisíc střepů 6.

autor: Tessyna

Vaše Tessyna:)

Za ním se vynořil ze tmy Bill a chytil se ho. Nakonec mi nezbejvalo nic jiného, než je dovnitř vpustit oba.

„Víš, chtěli bychom si s tebou promluvit,“ vyřkl potichu Andreas a vzápětí ho doplnil Bill, „chtěli bychom se nechat registrovat. Registrovaný partnerství, chápeš…“ Bože, to snad nemyslí vážně. Tak já se utápím v depresích a voni mi to takhle klidně sdělí? Že jim není hanba.

„Hm… a co já s tím…?“ odpověděl jsem ledovým hlasem protiotázkou.

„No… po tobě bychom chtěli, abys nám šel za svědka,“ pokračoval Andreas a já se už nedokázal ovládnout svému rozhořčení.

„Seš moje dvojče a já bych byl rád, kdybys to pro mě udělal,“ pípnul znova Bill.

„Tak na to zapomeňte. Já nepůjdu za svědka někomu tak… tak… nechutnýmu,“ vyletěl jsem a otevřel dveře pokoje, abych jim ukázal, kudy ven. Jenže oni se snad nemínili vzdát. Voni si ze mě dělaj šprťouchlata, bo co. Nezbývalo mi, než se uklidnit.

„Bille, můžem si promluvit?“ zeptal jsem se nakonec a znova se posadil na okraj postele.

„J-jasně.“ Ajéje, tady to někdo nepochopil, a proto další můj pohled směřoval na Andrease. „O samotě.“

„Ale my před sebou nemáme s Billím žádná tajemství,“ vnucoval se ten blonďatej debílek dál.

„Vypadni,“ zašeptal jsem znova a sklonil hlavu. Bill mu ještě něco pošeptal, políbil ho a on se konečně zvedl k odchodu. Jen co za ním zaklaply dveře, spustil: „Proč mi nechceš jít za svědka?“ Von se ještě ptá, po tom všem se ještě ptá.

„Protože bych vám to nedokázal podepsat.“

„A-ale proč?“

„Proč? Ty se ještě po tom všem ptáš? Na tom, že tě miluju, se Bille nic nezměnilo ani po tak dlouhé době a právě proto vám to, i když je to ode mě sobecké, nedokážu přát. Najdi si někoho jiného, kdo vám to podškrábne,“ dokončil jsem svůj proslov a sledoval Billa, který na mě zíral s otevřenou tlamičkou a vypadal děsně sladce. Sváděl k polibku. Jenže já vím, že nesmím, a proto jsem to nechal bejt. Teď, až se vezmou, už nikdy nebudu smět se ho ani dotknout. Do očí se mi zase valily slzy a já je tentokrát před Billem neskrýval. Jenže on je vidět nechtěl. Nechtěl vidět, jak moc mi ubližuje, a proto se beze slova zvednul a s bouchnutím dveří odešel.

Nevím, co se dělo pak. Vím jen, že já umíral. Ano, přesně tak, zevnitř jsem pomalu umíral a věděl, že osoba, která je mi lékem, mě neuzdraví, právě naopak úmyslně mě nechá zemřít. Moje pozice se na posteli změnila v leh v pidi klubíčku a já se pustil do pláče. Už jsem se nesnažil bejt potichu, aby mně nikdo neslyšel. Nesnažil jsem se chovat tvrdě a bojovně. Teď jsem potřeboval pochopení. Jenže kdo pochopí zhrzeného kluka, který býval dokařem, a teď znova pomýšlí na sebevraždu kvůli svému dvojčeti? SEBEVRAŽDA!! To je ono. Konečně jsem našel něco, co mi pomůže od bolesti. A panadol extra s dvojitým účinkem to rozhodně není. Už jsem se pevně rozhodl, přesně v hodinu, kdy si řeknou „ANO“, to udělám. Ještě nevím jak, ale udělám to. Pomalu jsem se na té posteli zvednul a došel ke dveřím, které jsem otevřel a poté vyšel ven. Zamířil jsem dolů do kuchyně, kde jsem ZASE narazil na ty dva. O něčem diskutovali, a když si mě všimli, zmlkli.

„No jo, já vím… kazím vám tu romantiku…“ řekl jsem jim mezi tím, co jsem si napouštěl vodu do sklenice. „Ale to se nebojte, já kazím všechno… viď, Billísku…“ Bože, takhle jsem ho neoslovil od doby, co mě nechal. Bill otevřel pusu, že něco řekne.

„Tome…“

autor: Tessyna

betaread: Janule