autor: Áďa
Tom
Na stranu druhou, možná že je to nakonec i lepší, že Bill omdlel. Alespoň už nemusí vnímat tu bolest, kterou mu David působí, naplno. Stále jsem pevně svíral mříže a z očí mi tekly slzy lítosti i nenávisti, když jsem viděl, jak ten zmetek i nadále přiráží do bezvládného tělíčka a tváří se přitom, jako by vyhrál v loterii nejvyšší možnou částku.
Najednou mě ale zarazilo jeho chování. Poté, co svůj proces dokončil a konečně z brášky vystoupil, začal se tvářit divně. Ale ne tak, jako když zamýšlí nějakou další sviňárnu. Měl jsem dojem, že jsem v jeho obličeji zahlédl… je to vůbec možné, abych spatřil v jeho očích po krátkém záblesku škodolibé radosti a ironie i strach?
Zalapal jsem po dechu, když se rychle sklonil k bráškovi. Uchopil jej za ramena a zatřásl s ním.
„Bille? Bille! Bille, vstávej!“
Neudržel jsem se a protočil oči v sloup nad jeho neuvěřitelnou stupiditou. Bože! Jak Bill může vstávat, když je v bezvědomí? To už v tom vězení kleslo jeho IQ ke stu stupňů pod bodem mrazu?
Jenže David se začínal tvářit poměrně panicky. Cloumal bráškou, jak jen to šlo, dokonce jej i popleskal po tvářích, strčil mu na pár vteřin pod nos svou ponožku, štípl jej do ušního lalůčku. Reakce však nebyla žádná.
A v tu chvíli ve mně hrklo! Ten Billův zoufale prosebný tón a pohled, jakoby mě snad měl vidět naposledy v životě… Smrtelně bledé líce… To, jak teď nereaguje vůbec na nic, ani na věci, které běžně mdloby zaplaší… No to ne! Nemůže snad být…
Zděšeně jsem třeštil oči na to, jak David pokládá dlaně na Billův krk a tlačí je ke krční tepně. Chvíli je tam nechal a já napjatě očekával jeho reakci. Krve by se přitom ve mně nedořezal…
„Doprdele!“ vypadlo z něj tichým hlasem, načež dosedl na postel a zakryl si obličej dlaněmi. „To ne…“
To ne? Jak to ne?! Bill přece nemůže být mrtvý, prostě nemůže! To bych snad poznal, ne? Vždyť jsme přece dvojčata, cítil bych to, věděl bych to! Nebo snad ne? Já vím, že až nastane okamžik smrti, tak ho zažijeme jenom jednou jedinkrát v životě, ale myslím, že i tak to skutečně poznáme.
David si zhluboka vzdychl a smutně se na mě podíval.
„Tome… asi mi to nebudeš věřit, ale je mi to moc líto – „
„Lžeš!“ vyhrkl jsem zoufale, upínajíc přitom na bráškovu bledou tvář prosebný pohled. Prosím, ať se ukáže, že si ten hajzl dělá jenom trapnou srandu, jak by mu bylo podobný! Prosím, udělám cokoliv, klidně se i začnu modlit! Jen ať je Bill živý!
„Klidně mi to nevěř,“ pokračoval David. „Ale netušil jsem, že ten bídák nevydrží víc bolesti. Měl jsem v plánu mu ještě vyzkoušet palečnici a skřipec, to by byla panečku jiná zábava, až by mu praskaly svaly!“
Postupně se rozohnil a při zmínce o praskajících svalech, kdy se mi udělalo nevolno a zježily se mi snad všechny chlupy na těle, se mu do tváře dostal fanatický výraz. Když se však podíval na ležícího brášku, do očí mu vstoupil vztek.
„Kdybych jen tušil, že toho tolik nevydrží, tak s ním začnu hezky pozvolna, aby si zvykal, nebo bych mu něco píchnul!“ syčel nazlobeně. „Nějakýma drogama bych ho dostal do útlumu a pak by ten parchant přežil všecko! Vždyť jsme vlastně ani kloudně nezačali, tohle byla jen slabá předehra!“
Ne! Ne! NE! Prosím, kéž by jeho slova nebyla pravdivá! Kéž by mi jenom lhal do očí! Jenže jsem si uvědomoval jednu skutečnost. David byl vyšinutý psychopat a jestli bylo něco, co vždycky myslel vážně, pak to byly zmínky o bolesti a násilí. A jestliže teď je tak vytočený, že ty jeho hračičky nemůže použít, pak to může znamenat opravdu jediné…
„Billí!“ vzlykl jsem a snažil se k němu skrz mříže protáhnout ruce, abych se ho mohl dotknout, ač jsem věděl, že to je marný. „Billí… lásko… prosím, prober se!“
Můj brouček se však neprobral. Oči byly nenávratně zavřeny a tvář, potaženou zaschlým potem a slzami utrpení, halil závoj jeho rozpuštěných havraních vlasů. Rozpraskané rty byly lehce pootevřené, jakoby se snažil něco říct, jenže z jeho hrdla nevycházelo nic. Ani hláska, ani chrčivé lapání po dechu. Jeho tělo se mi rozmazávalo před očima pod novým přílivem slz, když jsem neviděl náznak toho, že by se jeho hruď zvedala a ruce nečinily žádný, byť chabý a beznadějný pokus o osvobození se z bolestivého spoutání. Ach, Billí… lásko moje…
Svezl jsem se po mřížích na zem, kde jsem se dal do usedavého pláče. Když Bill nereaguje ani na mé niterní prosby… Na to něžné oslovení, které patří jenom jemu…
Ozval se hlasitý úder a mě zamrazilo v zádech ještě dříve, než jsem vzhlédnul. Viděl jsem, jak David stojí nad Billem s tou železnou tyčí, kterou ho před chvílí pálil, ale vypadalo to, že její konec už aspoň trošku vystydl.
„Koukej… se… probrat… ty… malá… svině!“
Každé jeho slovo bylo doprovázeno úderem, jak se snažil brášku probrat bolestivými ranami přes záda. Vzkypěla mi krev. Ten bastard! Copak ho nezajímá, že jeho rány nemají sebemenší účinek? Že jimi jenom hyzdí zmučené tělo?
„Nech ho na pokoji, ty hajzle, nech ho být!“ řval jsem jako pominutý.
On se mi však jenom vysmál. Přestal, ale teprve ve chvíli, kdy ho to přestalo bavit. Přistoupil k mým mřížím a shlédl na mě.
„Tak, Tome. Neříkám, že se vidíme naposledy, budu vás sem chodit kontrolovat. Tenhle už to nepotřebuje, ale bude mi potěšením sledovat, jak postupně umíráš, sám, bez přátel, bez lásky, pouze v přítomnosti mrtvého bratra. Kecám, vlastně v přítomnosti své mrtvé lásky, viď?“ zaculil se na mě škodolibě. „No jo, teď jsem si to vlastně uvědomil,“ nasadil naoko soucitný výraz. „Už ho nikdy neobejmeš… nepolíbíš… nevojedeš… Jaká to škoda, co? Sledovat jenom chladnoucí mrtvolu, že? Užij si to!“
Naposledy hrubě pohladil Billa po zraněných zádech a odešel, aniž by se namáhal zamykat, dveře jenom hlasitě zabouchl. Vrhl jsem se ke mřížím.
„Bi… Billí,“ brečel jsem. „Pro… prosím, prober se… Lá… lásko moje… Mi… miluju tě! Prosím, pro… prober se!“
Bráška však jakoby mě neslyšel. Nadále spočíval v nehybné pozici. Jediné, co se na něm hýbalo, byly pramínky krve, kanoucí z rozervané kůže, kterou David před chvílí tak nelidsky zrasoval. Naštěstí se zaměřil jenom na záda, ale jeden pramínek vytékal i zpod vlasů. Jestli ve mně do téhle doby setrvávala nějaká bleďoučká jiskřička naděje, pak ji ta krev a Billova mrtvolná strnulost nenávratně pohřbila.
„Lásko,“ vzlykl jsem naposledy nahlas, načež jsem se na zemi stulil do chvějícího se klubíčka a rozeštkal se tím největším pláčem, který jsem ve svém životě zažil. Byl jsem sám…
Nevím, kolik času od Billovy smrti uplynulo. Jenom jsem ležel na chladné kamenné podlaze a zoufal. Cítil jsem se tak osamělý. Ani jsem se na bráškovo bezvládné tělíčko nedokázal podívat, nechtěl jsem, aby mě pravda opět udeřila do očí, nechtěl jsem vidět znovu jeho zasychající krev a nehybné řasy, které se už nikdy nemají zachvět. Jenom jsem odvracel tvář.
Už jsem neměl ani sílu brečet nahlas, jenom se mi po tváři koulela jedna slza za druhou a braly mi sílu a chuť do života. Je konec, Bill odešel a s ním i moje srdce, moje duše. Už nemám pro koho ani proč žít. Chci zemřít, běžet pro brášku do těch hlubokých temnot. Určitě se tam někde chvěje zimou a strachy a hledá mě. Bojí se a čeká mou ochranu, která ho nikdy nezklamala. A já ho nezklamu ani tentokrát!
Setřel jsem si z očí a tváří slzy a začal se rozhlížet po své cele, jestli tu je někde nějaký předmět, kterým bych mohl svůj život ukončit a následovat tak brášku do světa věčnosti. Jasný, mohl bych se rozeběhnout hlavou proti zdi a doufat, že se to povede. Jenomže to bych nesměl mít ten svůj pud sebezáchovy, který by mě pokaždý zastavil těsně před nárazem. Sakra. Co mám teda použít?
Najednou se můj pohled zastaví na keramickém hrníčku. Ano, to by mohla být ta správná věc. Rozbiju ho a použiju střepy! Vší silou, co v sobě dokážu ještě posbírat, vezmu hrníček a třískám jím o zem. Sleduju, jak se rozlítává na několik střepů. Vezmu si z nich ten největší a natáhnu před sebe levou ruku. Pohledem utkvím na mých žilách, které se svou namodralostí jasně rýsují pod tenkou kůží. To by nemuselo být zas tak těžký. Přiložím střep k zápěstí…
…a neříznu se. Jenom si lehce přejedu ke kůži, ale nedokážu zabrat, aby ji ostrý keramický úlomek protrhl. Sakra, proč zrovna já musím být takovej srab? Bill teď bloudí někde mezi nebem a zemí a hledá mě, čeká na mou pomoc, a já tady váhám nad nějakým stupidním říznutím! Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Teď nebo nikdy…
Vtom slyším, jak se otevírají dveře. Bože! To nás už ten hajzl nemůže nechat na pokoji? Vždyť dosáhl svého! Zabil Billa a mě dohání k sebevraždě…
Jenže místo těžkých kroků slyším jakési ťapání, které je mnohem tišší a ladnější. Zamračím se dřív, než se pokusím ohlédnout přes rameno. Že by David nečekaně zhubnul a naučil se balet? Nedá mi to a já otáčím svou hlavu, čekajíc, že uvidím, jak David lačně osahává Billovu mrtvolu, aby ji ještě více zohavil a zneuctil…
Místo toho však šokem otevřu pusu dokořán. Vidím, jak si to k nám mete nějaký pes! Nechápu to. Jak mohl otevřít dveře? Teprve pak mi dojde, že vlastně nebyly zamčené, takže se evidentně jenom postavil na zadní a předními packami stlačil kliku směrem k zemi. Ale proč by to dělal? Vždyť takhle se normální pes snad ani nechová! Alespoň Scotty byl v tomhle směru líný jako veš…
Nepopírám však, že s jeho příchodem mě zaplavila nečekaná vlna radosti a naděje. Dokázal by sem přivést pomoc? Mohl by! Vždyť vypadá úplně stejně jako komisař Rex, ladné tělo německého ovčáka je krásně žíhané černou a zlatavou hnědou…
„Pejsku!“ zamlaskal jsem na něj skrz mříže a natáhl k němu ruku.
Přiběhl ke mně, s vrtícím ocasem se nechal pohladit a oblízl mi zápěstí, kterému ještě před chvílí hrozilo říznutí. Pak se ale ode mě otočil a zamířil k Billovi. Napjatě jsem ho pozoroval. Snad mu nechce ublížit nebo ho dokonce sežrat? To bych ho vlastnoručně stáhnul z kůže a udělal si z něj předložku před postel!
Nic takového však neudělal. S tichým zakňučením se postavil na zadní, opřel se předními packami o postel a začal olizovat zasychající krev a vůbec nevypadal, že by to dělal z hladu nebo krvelačnosti. Nešťastně jsem si vzdychnul. I to zvíře má s bráškou větší soucit než David. Beznadějně jsem sledoval, jak se vlhký černý čumáček blíží až k Billovu obličeji. Viděl jsem, jak růžový jazýček čistí tržnou ránu na spánku a ňufáčkuje tváře, nos i pootevřené rtíky…
Vtom jsem sebou trhl, jako bych dostal zásah elektrickým proudem. Viděl jsem, jak se Billova hlava trošku pohnula… a slyšel, jak ze rtů unikl tichý sten! Pes tiše štěknul, zavrtěl ocasem a začal olizovat celý Billův obličej ještě intenzivněji.
„Tome, nech toho,“ zaslechl jsem slaboučký hlásek.
Byl to pro mě ten nejkrásnější zvuk, který jsem kdy v životě slyšel, a přestože Bill oči ještě neotevřel a bolest v jeho obličeji nezmizela, naopak tam byla znát ještě více, měl jsem pocit, že snad vyskočím dva metry vysoko! Z očí mi znovu začaly téct slzy, tentokrát to ale byly slzy dojetí, které zmáčely můj šťastný úsměv. Bráško, ty žiješ! Rozzářeně jsem sledoval, jak vlčák olizuje obličej a strká do něj vlhkým čenichem tak dlouho, dokud Bill neotevřel oči.
„Scotty?“ hlesl mdlým hlasem, když spatřil velikou chundelatou hlavu.
Pes místo odpovědi jenom tiše zakňučel, naposledy zavrtěl ocasem a rychlým klusem se rozeběhl z místnosti pryč. Strčil čumákem do pootevřených dveří, a když se jimi protáhl, opřel se do nich z druhé strany tak, že se zabouchly. Sakra, to je ale nějak moc chytrý zvíře! Kéž by nám dokázalo přivést pomoc! Prosím!
Teď jsem ale na tohle doufání neměl moc času. Billí se probral k životu a já nestíhám polykat slzy.
„Lásko… lásko moje… ty ses mi probral!“ štěbetal jsem štěstím absolutně bez sebe.
Jenže pak jsem zachytil Billův pohled a úsměv mi ztuhl na rtech. Jeho oči byly otevřené jen napůl a čišelo z nich utrpení. Ve tváři byla vryta hluboká bolest a dech vycházející z hrdla byl mělký, přerývaný a sípavý. Vypadalo to, že bráška jede z posledního!
„Tommy,“ zachraplal a smutně mi koukal do očí. „Tommy, já…“
„Pšššt, nemluv, lásko,“ zarazil jsem ho. „Ať se nevysílíš. Za chvilku přijde pomoc, ten pes pro ni šel!“
Sám nevím, kde se v mém hlase objevila ta jistota, že vlčák skutečně běžel pro pomoc. Třeba se tu jenom tak ochomýtnul a my už ho nikdy neuvidíme! Přesto jsem však doufal. Ten pes byl naše poslední naděje. Prosím, kéž by alespoň ta vyšla!
Z přemýšlení mě vyrušil zvuk kroků a následné otevírání dveří. Viděl jsem, jak Bill zalapal po dechu a smrtelně zbledl. Oba jsme napjatě hleděli ke dveřím, které se centimetr po centimetru otevíraly…
autor: Áďa
betaread: Janule
at je zachrání plss
a jestli ty dveře otvírá David tak je po mě!!! Ale pes je dobreeeej…..
Áďo já bych tě nejradši zabija!wíš ty úbec jak ted wypadam?nechtěj:'(:'(:'( hey ae zachrámí je že jó? Prosííím!
Hej to je fakt o život…
Jako upe záhul na psychiku takova povídka….
Ty vole on žije… Teda skoro ne ale přece jen… Já už myslela, že ho hned necháš umřít ať má pokoj, ale ty néé ty ho musíš trapit? Holka já se tě bojím xD xD Ale jako ta povídka je naprosto užasna…
no já nevím, kdo ty dveře otvírá :-((( to se uvidí v další kapitole…
Bitter, jak vypadáš??? :-)))
Aduska: proč bych ho měla nechat umírat? 🙂 za á byste mě za to všichni zabili, a za bé, ještě si toho zas tak tolik neužil, brouček, aby už nutně musel umírat 😀
Ak wypádám?!No teď už normálně,ae musela jsem kwuli tobě pracně předěláwat wočíčka,du totiž za chwilec s tátou na ples tagže musím wypadat kulturně a né uřwaně:'( 😀
Áďooooooooooooooooooooooooo! Sakra,to sou šoky! Za tenhle díl se mi několikrát zastavilo srdce! Pozor,abys mi kromě kupování nový klávesnice nemusela navíc platit bolestný… =D
Bitter: jůůů, ty jdeš plesat? 🙂 taky bych někam vyrazila 🙂 ale tos neměla brečet, měla sis užívat, jak pejsek oňufával Billímu obličej, načež ten ho nazval Tomem :-)))
Terezka: a doprčic 😀 nenene, takovýhle zástavy jsou krajně nebezpečný, tak bacha, aby sis kvůli Chaosu nezadělávala na infarkt :-)))
jejda já u toho brečela jak želvička že je Bill mrtví!Už jsem Áďu proklínala!V duchu jí slibovala smrt!!Ale on se nakonec Bill probudil:-)Teda stem akrokama je to mooooc zajímaví…jenom ať to není David:-O
Milá Áďo,pisu z plesu dokud ete ziju.Ejstli ces pod sem misto me,ja umiram nudou(to wis tata aktiwni,eurt by tancowalXD) a nejmit w mobilu net tag uz neisem.No neboj pejska jsem si uzila ae stejne jsem rwala… Ja su taka citliwa duse wis;-):-D
Kristepane..já tak nesnášim mučení jakýhokoli druhu! Kdyby mu měl David ještě něco dělat, byl bych radši kdyby byl Bill mrtvej, fakt
Bitter: jasný, pohoda jahoda 🙂 ale klidně bych s tebou měnila, mě plesy bavěj…. jediný, co teda nesnáším, jsou následné puchejře na nohou 😀
Oberon: taky bych to tomu broučkovi přála…. ale už brzy se to pohne 🙂