autor: Áďa
Tom
Chvěl jsem se zlostí, byl jsem však v takovém šoku a vzteku zároveň, že jsem nedokázal ani promluvit. Sevřel jsem mříže tak pevně, až mi zbělaly klouby, když jsem viděl, jak ten hajzl surově strčil do brášky takovým způsobem, že upadl. Ani ten šátek mu nesundal, Billí určitě ani netuší, kde je a co se s ním děle, co se s ním bude dít dál. Až teprve, když ho David zamkl a odešel i z místnosti, projevil Bill známky života. Celý se roztřásl a rozplakal se. Jeho úpěnlivé nářky mě bodaly do srdce. Nicméně tu byla jedna pozitivní zpráva. David se do rána pravděpodobně neukáže, takže spolu můžeme nerušeně mluvit, aniž bysme museli snášet jeho jízlivé poznámky. Sklonil jsem se do dřepu.
„Billí,“ zavolal jsem tiše na to chvějící se klubíčko. „Billí… lásko… pojď ke mně…“
Stále se třesouc, zvedl trošku hlavu omotanou černým šátkem a natočil se po zvuku.
„Tommy… kde… kde jsi?“
„Tady broučku, přesně tam, kam koukáš… běž tím směrem, kterým se díváš, a dojdeš ke mně…“
Vytáhl se na všechny čtyři a vratkým krokem se ke mně opatrně přesunul. Stále jsem potichu mumlal, abych ho k sobě co nejlépe navedl. Když byl až u mě, prostrčil jsem mřížemi ruce a přitiskl si jeho hlavinku k sobě tak blízko, jak jen to dovolovalo železné okýnko.
„Billí,“ pálilo mě v očích, zatímco jsem mu sundával šátek pryč z očí.
Zmateně zamrkal, to přítmí, které tu panovalo, pro něj asi muselo být docela dost světla po tom zavázání očí. Viděl jsem, jak pomalu rozeznává prostředí, v němž se nachází, a v tu chvíli se natiskl na mříže celým tělem, jak jenom to šlo.
„Tommy! To… Tommy!“
Hlas mu vibroval strachem a jeho oči na mě vrhaly úpěnlivost a prosby. Bál se, chudáček můj malej, a hodně moc. Vůbec se mu nedivím. To on je z nás dvou tím, kdo si tu bolest musí zažít na vlastní kůži. Pohladil jsem ho po zádech. Ač mu na celém těle stál horký pot, byl celý studený. Rychle jsem ze sebe strhl svoji mikinu, prostrčil ji mřížemi a zachumlal do ní jeho nebohé tělíčko.
Pohled se mi zastavil na krvácejícím šlinci, který se mu táhl přes hruď, a na oteklém rtu. Potřeboval to nějak ošetřit, jakkoliv, jinak se mu to v tomhle hnusným vlhkým prostředí zanítí. Ret ani tolik ne, ale kůže rozervaná bičem určitě. Rozhlédl jsem se po své cele a v rohu jsem spatřil přibližně půllitrový hrnek plný vody. Opatrně jsem se po něm natáhnul a přičichl, jestli to je opravdu voda. Jo, i podle chuti bylo poznat, že to je normální voda z vodovodu, ačkoliv hodně železitá.
Sundal jsem si z hlavy šátek a namočil ho v té chladné tekutině. Pečlivě jsem ho vyždímal, aby se co nejvíce drahocenné vody vrátilo zpět, a zatímco jsem jednou rukou objal Billa kolem zad, aby mi neutekl, druhou rukou jsem mu šátek přitiskl na zraněnou hruď.
„Ach,“ syknul a prohnul se v zádech. „Tommy, prosím… prosím, ne!“
Uvnitř mě spalovalo, když jsem viděl, jak mu do krásných kukadel znovu vstupují slzy, které tentokrát působím já. Jenže já mu to vymýt prostě musím, je to jediný možný způsob, jak ho aspoň pro tuto chvíli zbavit budoucí horečky pramenící ze zanícené mokvající rány.
„Drž, broučku,“ napomenul jsem ho jemně. „Bude to lepší, musíme to vyčistit. Pak už tě to bolet nebude, slibuju, jenom prosím drž…“
Snažil se ode mě ucuknout, ale nemohl, má ruka ho svírala v držení příliš pevně. Ranilo mě, když jsem viděl, že se jeho tvář, zkroucená bolestí, skutečně leskne stříbřitými slzami, ale nemohl jsem jinak. Snažil jsem se proces co nejrychleji dokončit, aby dlouho netrpěl.
„Vidíš, broučku, už je to dobrý,“ zašeptal jsem mu do vlasů, když jsem si jej po omytí rány přivinul k sobě.
Ani nedutal, jenom se stále třásl a nechal si ode mě sázet pusinky do hebkých vlasů. Pak jsem uchopil jeho ruku a mlčky, s nešťastným pocitem jakési viny, jsem si prohlížel jeho zkrvavené prsty. Zvedl jsem si je k ústům a začal je laskat rty. Děsil mě ten příšerný kontrast brutálně ledového zápěstí a horce sálajících konečků prstů, snažil jsem se to svými polibky aspoň trošku vyrovnat. Přejížděl jsem rty každičký kousek kůže na jeho hebkých pacinkách a doufal, že se mu aspoň trošku uleví.
„Tommy,“ hlesl po nějaké době. Slzy mu už z očí vyschly, zbyly však po nich slepené řasy a rozteklé černé linky. „Já… já se tak bojím… on… on mi to zase udělá,“ vzlykl tiše.
Jeho slova mě taky rozplakala. Tím více, že Bill alespoň neměl na vybranou a dělo se to jemu osobně. Nemusel ve zdraví, bez jediného škrábance, přihlížet tomu, jak někdo mučí jeho lásku přímo pár centimetrů od něj. Nemusí naslouchat těm tklivým, duši zraňujícím nářkům, nemusí vidět tu krev, nemusí bojovat se mřížemi, které pocit absolutní bezmoci ještě více podtrhují. A já jsem věděl, že na tuhle jeho větu nemůžu nijak odpovědět. Sám vím, že kdybych mu říkal něco na způsob toho, že to bude dobrý a že mu to David určitě neudělá, tak bych obelhával jak sebe, tak jeho. Oba jsme v hloubi duše věděli, že ten bídák chce Billa jenom pro sebe. Kdyby mezi námi už tehdy před lety nebylo tak silné pouto, asi by unesl jenom Billa. Takhle chtěl potrápit i mě, tím, že musím bezmocně sledovat, jak můj malý bráška trpí. A mám podezření, že když se teď dozvěděl, že jsme milenci, tak to bude celé znásobovat a já se mu tady budu hodit o to víc, že budu přihlížet skutečnosti, kdy se Billa dotýká někdo jiný, než já… kdy ho vlastní někdo jiný, než já…
„Tommy… i když mi udělá cokoliv… cokoliv řekne… tak já tě miluju,“ zakvílel nešťastně bráška. „Prosím, nevěř mu! On… mě bude chtít pro sebe, tak si na… na mě bude určitě něco vymýšlet, aby mě od tebe od… oddělil! Prosím… prosím, věř mi! Miluju jenom tebe, ne jeho!“
Omotal mi zesláblé paže kolem krku a zahleděl se na mě uplakanýma očima.
„Věřím ti, lásko,“ zakýval jsem hlavou.
Absolutně jsem nechápal, kde se v něm mohla vzít takováhle pochybnost. Jemu přece věřím už od narození! Hladil jsem ho po zádech a lehce pusinkoval jeho obličejík. Zavřel oči, naklonil se skrz mříže ke mně tak, jak jenom to šlo a krotce mě nechal, ať si s ním dělám, co se mi zamane, samozřejmě za podmínek, v nichž jsme držení. Úplně se mi odevzdal, ale ustaraný výraz z jeho tváře nezmizel.
Poté, co jsem svými rty pokryl snad každý centimetr čtvereční, na který jsem skrz železné okýnko dosáhl, odvážil jsem se co nejjemněji dotknout jeho rtíků. Trošku sebou cukl, ale setrval na místě. Lehce jsem mu na zraněný ret foukl a velmi, velmi opatrně jsem jej uchopil do svých úst. Zachvěl se a skoro neslyšně sykl, ale držel. Snažil jsem se mu bolístku postupným lehoulinkým žužláním a následným foukáním zchladit a ztlumit její palčivost. Soudě podle Billovy absolutní nehybnosti a posléze i odumření tichých stenů, se mi to pravděpodobně povedlo. Důkazem bylo, že bráška pootevřel pusinku ještě více a pomohl mi k tomu, abych se citlivě dotkl jeho jazyka.
Přestože jsem měl chuť na trošku větší akci, zacházel jsem s bráškou ještě jemněji a ohleduplněji, než když jsme se takhle líbali poprvé. Věděl jsem totiž, podle toho, jak Davida znám, že prudké, vášnivé polibky asi Billa neminou, nemusel jsem mu je tedy připomínat a radši jsem si ho rozmazloval jako křehký kvíteček růže, jenž se může kdykoliv rozpadnout na tisíc droboučkých střípečků.
K mému překvapení bráška spolupracoval. Poté, co sebou párkrát trhl, jak ho bolavý rtík ještě zapálil, mi dotyky jazyka opětoval. Neměl přitom zavřené oči jako jindy. Dnes je měl otevřené. Zrcadlily strach, naléhavost, prosbu a nejistotu. Hladil jsem ho přitom ve vlasech, v místech, o nichž jsem věděl, že tam to má rád. Mám takový zvláštní pocit, že kdyby nás od sebe neoddělovaly ty zpropadený mříže, tak prožíváme romantiku jako blázen. Jenže ty mříže tady byly a my jsme o tom věděli…
Moje ruce sjely na jeho rozechvělé tělíčko, které se pomalinku konečně začalo uklidňovat, ne však dříve, než jsem ho důkladně přejel svými dlaněmi v takové míře, jakou mi naše vzájemné oddělení poskytovalo. A bráška se ke mně tulil, jak to šlo, v očích mu přitom začínala prosvítat i bolestná touha a němá prosba…
Nemusel ani mluvit, věděl jsem, co ty emoce v jeho kukadlech znamenají. Vjel jsem rukama pod jeho džíny a hladil jsem jeho hubeňoučké půlky, občas jsem si některým prstem dovolil vniknout až mezi ně a do bráškova těla. Dělal jsem to však opatrně, věděl jsem, v jakém je teď Bill vypětí, jak se cítí při pomyšlení na zítřek a já nechtěl jeho strach z toho, co přijde, ještě více zvětšovat. On však byl asi jiného názoru.
„Tommy, prosím,“ vzlykl a do očí se mu vracely lesklé krůpěje, když se na mě prosebně zadíval. „Tommy, prosím, vem si mě… Prosím, lásko, udělej to pro mě… Já… já nechci patřit jemu… Vem si mě tak, jak se na to zrovna cítíš… je mi jedno jak, jestli rychle nebo v klidu, ale udělej to, prosím… ať víš, že… že jsem pořád jenom tvůj, i když mi on udělá… udělá cokoliv.“
Rozechvělýma rukama ze sebe shodil mou mikinu i svoje kalhoty a boxerky. Obojí si sroloval jenom ke kolenům, ale stačilo to. Celý se třásl jak zimou, tak strachy, když se natiskl svým pozadím k volnému okénku mezi mřížemi. Prudce dýchal, zatímco jsem si zmateně rozepínal kalhoty. Samozřejmě, že to pro něj udělám, a rád! Jen prostě nechci… aby mu tohle dělal kdokoliv jiný, a už vůbec ne David.
Naslinil jsem si prsty pravé ruky a jemně, pomaloučku jsem vnikl do jeho zadečku. Ačkoliv se třásl chladem a jeho kůže byla hrozně moc ledová, uvnitř z něj sálalo naprosté horko. Nechal jsem mu chvilku času, aby si na mě v sobě zvykl, načež jsem prsty vyměnil za svého, jak Billí s oblibou říká, caparta a opatrně jsem do něj vstoupil. S tichým zakňučením se prohnul v zádech, jako vždycky však tuhle prvotní bolest statečně překonal a já se v něm jemně rozpohyboval, objímajíc ho přitom kolem pasu, svírajíc zepředu jeho penis a v rytmu svých přírazů pohybujíc zápěstím. Nebudu přece dělat blaho jenom sobě, že? Takový sobec nejsem.
Řekl mi, ať si sám zvolím způsob, jakým se s ním dnes budu milovat. Asi čekal to, co mám rád, rychlost a tvrdost. Ale obojí jsem si dnes odpustil. Pokud tohle David totiž skutečně udělá, aby nebohému Billímu dokázal, že jedině on je jeho pánem, pak se bráškovi rychlosti a tvrdosti dostane více, než dost. Ne. Dnes jsem vsadil na jemnost a klid, žádný spěch. Nechtěl jsem, aby ho to ani trošku bolelo, přál jsem si, aby si to užil, jak jenom to půjde. Moc místa jsme sice neměli, mříže byly odporně studený a nelítostně se vrývaly do našich těl, ale dalo se to zvládnout.
Přiznávám, že jsem postupně čím dál víc začínal zrychlovat, ale nebyla to moje typická divočina. Rychleji a rychleji jsem taky pohyboval zápěstím, zatímco Bill přerývaně lapal po dechu a vyluzoval přidušené steny…
O chvíli později jsme oba vykřikli poté, co jsme dosáhli svého vrcholu ve stejném okamžiku. Vnímal jsem, jak mi Billova horká tekutina zaplavuje zápěstí, a viděl jsem, jak se mu na okamžik na tváři usadil šťastný výraz. Chvíli jsme takhle setrvali v nehybné poloze, načež jsem z Billa vystoupil a on se po mřížích svezl k zemi. Oblékl se a já učinil totéž pro případ, že by se David přeci jen vrátil o něco dřív. Nato jsem se v kleče přitiskli ke mřížím, jak jen to šlo. Vzájemně jsme si propletli prsty na obou rukou a upřeně si hleděli do očí.
„Tommy, prosím,“ zašeptal bráška. „Řekni mi, že jsem jenom tvůj…“
„Jsi jenom můj,“ uklidňoval jsem ho. „I kdyby s tebou ten parchant udělal cokoliv, tak budeš navždy jenom můj.“
Smutně sklonil hlavinku a po tváři se mu skoulela jediná osamělá slza.
„Já… já se tentokrát nenechám tak snadno,“ vydechl tiše, ale pevně. „Jsem tvůj a jemu se budu bránit…“
Tahle slova mě vyděsila. Prosebně jsem se na něj zahleděl.
„Ne, Billí, prosím,“ hlesl jsem. „Prosím, nebraň se mu… Vždyť víš, jak málo mu stačí k tomu, aby tě zmlátil nebo zkopal nebo ti jakkoliv jinak ublížil víc, než je potřeba! A tohle ho k tomu jenom vyprovokuje!“
Teď jsem to byl já, komu se z oka skutálela osamělá slza.
„Prosím, Billí, nevzdoruj mu,“ zanaříkal jsem tichounce. „Víš… víš, jaké to pro mě je, když můžu jenom bezmocně sledovat, jak tě týrá? Broučku, prosím, jestli mě miluješ… udělej pro mě to, že mu nedáš jedinou záminku k tomu, aby tě zranil více, než bude z jeho strany nezbytné! Prosím!“
Tklivě mi pohlédl do očí.
„Do… dobře,“ vydechl slabým hlasem. „Slibuju ti to, Tommy.“
Skrz závoj slané vody v mých očích jsem se na něj vděčně pousmál. Nadále jsme proplétali své prsty a marně se snažili mříže buď úplně vypáčit, nebo alespoň od sebe ještě trošku oddálit. Byli jsme šťastní, že jsme spolu, ale přitom jsme se báli toho, co přijde nadcházejícího dne.
autor: Áďa
betaread: Janule
zajímavý jak si i v takove situaci najdou intimní chvilku… chudáček Billi musí upe trpět 🙁
Nádhernej,emotivní díl.A jak je mým dobrým zvykem u téhle povídky,utopila jsem klávesnici v přívalech mých slz.Tomi je zlato,tak citlivej,něžnej a starostlivej.Ale tolik mě to trápí! :´-( Bojím se s nimi…
DOKONALOST,Áďo!
♥
Tý jo třesu se po celím tělě..to je překrásný jak si i v takové chvilce našli místo pro sex..v úterý bych si asi měla vzít ke četní dalšího dílu prášky na uklidnění a kapesníky..ale Áďo fakt bomba jsi skvělá!!!!
chudáci dva…..takhle je týrat oba dva…x(
ty jo to byl tak oddechovej dílek! vážně úžasný!!! taková krásná romantika sex přes mříže…no prostě úžasný je dnešní díl!!! Naprostej klid a oddech! xDDD xDDD Je to něžné a procítěné! xDDD xDDD
PS: Dostala sem od Ádi sprďáka xDDD a ujistila mě, že dnešní díl byl romantický jak blázen, a že sem si ho měla užít, že tam maj pohodičku….tak se omlouvám za svůj předešlej koment a tento platí..xDDDDDDDD
Sauriel: tssss….. a není to snad romantický? místo pro lásku se najde všude, no 🙂
Terezka: sakra, tak to abych ti za chvíli nemusela kupovat novou klávesnici, když tuhle rozmočíš slzami :-)))
Samara: ale ono to půjde i bez prášků :-)))
dyť řikám, že je to romantický jak blázen!!! větší romantiku si nedokážu představit!!! prostě mřížová romantika 4ever!!!!
bez prášků???aj bych se hádala:-D
Ty jooo.
Nádhera…
Len tak ďalej pls…
Útok na city… je mi jich tolik líto. Alespoň, že jsou spolu. Ani si nedokážu představit, zda je vůbec možnost se z takového maléru dostat. Co bude Billa ještě čekat? Netroufám si tipovat. Trošku nechápu, jak po takovém mučení ještě dokáže Bill sexovat… ale výborné, opravdu se mi tato kapitola hodně líbila.