autor: Áďa
„NA NĚĚĚĚĚ!“ zařval Tom ve chvíli, kdy zpoza mraků a horizontu za jejich zády vyšlehly první paprsky ranního slunce.
Všichni jeho muži pobídli své koně. Rohy naposledy dlouze zaduněly, a celá Tomova výprava se jako jednolitá přílivová vlna divoce vrhla na zmatené nepřátele. Po chvíli se však hnědovlasý chlapec s několika málo muži oddělil. Bylo mu jasné, že pokud se Bill dostal až sem, pak se jistě vrhl přímo na nádvoří, aby byl co nejblíže rodičům. A tam měl právě Tom namířeno. Prosím, kéž bych ho tam našel a aby byl v pořádku! modlil se, zatímco tasil svůj meč a s divokým výrazem vrazil mezi nepřátele. Kličkoval jimi tak dlouho, dokud nevcválal branou na nádvoří. Chvíli se rozhlížel, překvapen z toho, že většina zde přítomných mužů je mrtvá nebo zraněná. Pak si ale všiml štíhlé postavy s dlouhými lesklými vlasy a v černém plášti, která k němu byla obrácena zády. Její meč byl daleko na to, aby na něj dosáhla. Pouze klečela a sledovala muže před sebou, který ji chtěl zabít…
„NEEEEE!“ zaječel, přičemž sebou muž i klečící postava trhli a zadívali se na narušitele jejich vyříkávání si účtů.
„Tomi!“ vydechl Bill, vidouc známou postavu na bílém koni. „Tys mě přeci jenom našel!“
Jeho radost však netrvala dlouho. Muž, který ho chtěl zabít, totiž vytřeštil oči, načež roztáhl rty do zlomyslného úšklebku.
„Ale ale, tak on mezi nás zavítal sám udatný de Peyrac?“ zapředl. „Ani nevíš, jaká to pro mě bude čest, až pánovi předhodím jak hlavu tvou, tak hlavu té čarodějné děvky – „
Víc už říci nestihl. Tom bleskově seskočil z koně a okamžitě Billa zaštítil vlastním tělem, třímajíc přitom výhružně svůj kord.
„Tak nás zkus zabít, jestli na to budeš mít odvahu,“ zasyčel nenávistně.
Nevadilo mu ani tolik to, že si ten opovážlivec dobíral jeho osobu. Ale nemohl snést, že urazil Billa. A za to teď zaplatí tou nejvyšší možnou cenou! Chvíli kolem sebe jen tak obcházeli, než ten smělec udělal první výpad. Na to Tom čekal. Zkušenosti ho naučily, že je při takovémhle druhu boje potřeba trpělivosti. Svižným úkrokem na stranu se uhnul dobře mířené ráně a sám sekl. Meč zazvonil na ostří soupeřovy zbraně. Chvíli se bili, aniž by jeden zranil druhého a Bill je celou dobu vystrašeně pozoroval. Bolest v noze mu nedovolovala se postavit a jít Tomovi na pomoc. Mohl tedy jenom pozorovat…
Vlastně nemusel! Byli u něj velice blízko. Bill se nenápadně přikrčil… a ve chvíli, kdy se k němu cizí muž přiblížil, vymrštil se vpřed, natáhl ruce a zaklesl je kolem soupeřova kotníku, čímž muž ztratil rovnováhu, tolik potřebnou pro jeho přežití. Bill rychle odvrátil hlavu, když se vzduchem mihla čepel Tomova meče. Pohyb byl následován bolestným výkřikem, který mluvil za vše.
Chvilku počkal, dokud se neujistil, že je protivník opravdu mrtev. Hned poté se Tom rozeběhl k Billovi. Prudce jej objal, a zatímco lačně vdechoval vůni rozvířených černých vlasů, děkoval Bohu za to, že našel svou lásku živou. Z očí mu tekly slzy radosti a oba dva na chvíli zapomněli na válku, která před branami zámku zuřila. Ani jeden z nich neměl ponětí, že Tomova družina, spolu s muži d´ Plessis – Belliérea pomalu, ale jistě, zahání nepřátele k ústupu, a že ti soupeři, kteří zatím ještě žijí, jsou již jenom nepatrným zlomkem armády, která zaútočila při západu slunce. O tom všem Tom a Bill nevěděli, měli oči jenom jeden pro druhého a jejich rty se o sebe šťastně otíraly…
Po chvíli se Tom od Billa trošku odtáhnul. Byl šťastný, že jej našel živého, ale také měl tisíc chutí mu vynadat za jeho pošetilost, která ho mohla stát život. K tomu ale jaksi nenacházel slova, i když se snažil ze všech sil.
„Billi… Ty seš takový… takový hlupák! Tohle mi už nikdy nedělej! Mohl ses ztratit, mohli tě zabít, mohli tě zranit – „
„Už se stalo,“ odpověděl se sklopenou hlavou Bill, bolest v noze se totiž opět ozvala.
Teď s Tomovými slovy si totiž plně uvědomil nesprávnost svého rozhodnutí učiněného v afektu. Tom měl absolutní pravdu. Dovolí mu vůbec tuhle nerozumnost odčinit? Zatímco mu hlavou táhly výčitky, natáhl na Tomovu prosbu svou nohu a stáhl z ní plášť.
Tom se neovládl a vyjekl zděšením. Billovo lýtko bylo zezadu téměř po celé jeho délce rozervané, a přestože jeho kalhoty byly černé, bylo znát, že jsou nasáklé značným množstvím krve. Rychle uchopil Billa do náruče a rozeběhl se s ním k fontáně, která, ač byla značně poškozená, stále v sobě měla studenou vodu. Nemusel se bát, že by jim někdo ublížil, na nádvoří krom mrtvol nebyl nikdo, všichni bojovali buď před hradbami, nebo se stáhli do zámeckých chodeb, aby ošetřili zranění utržená v bitvě.
Odepjal od Billova opasku dýku a zručným pohybem mu odřízl od kolena dolů celou nohavici, aby mu nepřekážela. Poněkud se mu zamotala hlava, když viděl, jak je krev kanoucí z rány, rozmazaná po celé noze. Poněkud měl z toho v hlavě chaos. Jak to, že nepřátelům usekne hlavu nebo jim probodne hruď, sledujíc přitom krev bez mrknutí oka, když ho dokáže jeden škrábanec na Billově kůži tak moc vyděsit? Snad tím, že tohle nebyl jenom povrchový škrábanec, snad tím, že přitom tekla krev toho, za něhož by obětoval vlastní život. Vzal odříznutou nohavici a smočil látku v chladivé vodě. Viděl, jak z ní plyne krev, která se přízračně rozprostírala ve vodní hlubině do neuvěřitelných útvarů a ornamentů. Poté, co látku vyždímal, začal Billovi otírat z nohy zasychající krev. To bylo ještě dobré. Když však přiložil látku na dlouhou ránu, Bill vykřiknul bolestí, načež si dal poplašeně ruku před ústa. Jeho oči, slzící díky působení vody na jeho zranění, vyděšeně těkaly po celém nádvoří, jestli jej neslyšel nikdo, kdo by ho mohl potrestat. Tváře mu zahořely studem nad sebou samým, že nedokáže potlačit bolest sám v sobě, a provinile svěsil hlavu. Přesto sebou škubnul pokaždé, když Tom látku znovu smočil a opět ji přiložil k ráně, ve snaze zastavit krvácení. Přitom se při každém svém trhnutí choulil čím dál více k zemi, dokud téměř neležel ve vyplašeném chvějícím se klubíčku.
Tom zprvu dělal, že si jeho pohybů nevšiml, když už se však Bill skorou stulil do klubíčka, nechal mu látku na ráně a oběma rukama mu chytil hlavu tak, aby jej nutil hledět mu do očí.
„Billi,“ zadíval se do těch uplakaných kukadel, tolik podobným těm svým. „Neboj se. Nemáš se za co stydět, ta rána je docela hluboká, není vůbec divu, že tě to bolí!“
Přitiskl si černovlasou hlavinku na hruď a tišil Billa tak dlouho, dokud se zcela neuklidnil, teprve pak pokračoval v ošetřování. Spokojeně zaznamenal, že rána už přestala krvácet. Odsekl si tedy z pláště kus látky, kterou použil jako obvaz a jemně jím Billovu nohu omotal. Tentokrát už byl Bill trošku statečnější, jenom tiše hlesl tklivý nářek, ale poté, co se vystrašeně podíval na Toma, donutil se k váhavému omluvnému úsměvu. Tom mu úsměv oplatil.
„No vidíš, jak to jde, když se chce,“ pohladil ho po vlasech.
Najednou se oba zaposlouchali. Uvědomili si, že bitevní ryk k nim doléhá již ze značné dálky. Tom vstal a vyhlédl branou. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv, když viděl, jak se nepřátelé sami od sebe ženou na úprk, věděl, že jeho muži je ještě nějakou chvíli budou pronásledovat, aby byla jistota, že se ti bídáci už nevrátí. Pak se vrátil k Billovi, zatímco nádvoří zaléval plný sluneční svit. Obloha se z červené začala zbarvovat do nádherné blankytné a sluneční kotouč už přešel z krvavě rudého zbarvení do sytě zlaté.
„Vida,“ usmál se Tom, když si sedal k Billovi. „Už je po všem!“
Bill jenom šťastně a s úlevou vydechl, opírajíc přitom hlavu o Tomovo rameno. Pak ale zaznamenal na nádvoří pohyb a otočil se po něm. A srdce mu radostí zaplesalo, když viděl, jak k němu běží žena s vyčesanými černými vlasy a radostným úsměvem…
„Billian!“
„Maminko!“
Bill se opřel o Toma, který mu pomohl na nohy a chtěl se rozeběhnout matce vstříc. Jenomže zraněná noha jej neunesla, měl co dělat, aby vybalancoval krok a nespadl na zem. O to se však už nestaral, protože o pár vteřin později již spočíval v radostném objetí.
„Ach, dítě mé,“ šeptala dojatě hraběnka. „Oni nám lhali… Ty žiješ!“
Po tvářích jí stékaly slzy dojetí a štěstí. Už tolik dní pokládala svého syna za mrtvého! Svou skutečnou lásku k němu si plně uvědomila až ve chvíli, kdy odjížděli ze svatby, když viděla, jak chlapec smutně stojí v zářivě bílých svatebních šatech a teskně hledí za jejich vzdalujícím se kočárem. V tu chvíli si uvědomila, že se k němu vůbec nezachovali férově, alespoň ona mu mohla o jeho skutečné identitě říct, i když značně nejistě. Došlo jí, že už to křehké zranitelné dítě pravděpodobně nikdy neuvidí… Od toho dne pro něj truchlila. Tajně, aby o tom její manžel, který se radoval, že už mají toho „nevděčného spratka“ z domu, nevěděl. Když však o dva dny později přicválal posel z panství de Estéllea se zprávou o Billianině smrti, rozplakala se nahlas a od toho okamžiku nepřestávala před svým mužem skrývat slzy. Přestala také dbát o svůj zevnějšek. Ne snad, že by upustila od jejích návyků jako je každodenní vyčesávání vlasů a líčení, ale značně pohubla, pod očima se jí udělaly kruhy a s málokterou živou duší promluvila. Myslela jenom na své dítě a na to, jak moc mu tím nalháváním o tom, že je dívka, pravděpodobně ublížila. Věděla, že již nedostane šanci to odčinit…
A nyní před ní stál. Objevil se v okamžiku, kdy už nikdo nedoufal v jeho přežití. Uvědomila si, že on již ví o tom, že je chlapec, bylo to na něm poznat. Nejen ve způsobu oblékání, ale i když toho nečekaného člověka pozorovala z okna v noční tmě (tehdy ještě netušila, kdo to je), když viděla způsob jeho boje. Sice měl stále začerněné oči tak, jak jej to učila při líčení a rysy v jeho obličeji byly stále nadzemsky jemné a něžné. Ale zmužněl jeho pohled a srdce. Trošku se od něj odtáhla a smutně sklopila oči.
„Odpusť… Odpusť mi, prosím,“ hlesla tiše, netroufajíc se podívat synovi do očí. „Odpusť mi, že jsem ti neřekla… kým ve skutečnosti jsi.“
Bill jí však rychle nadzvedl bradu a pohladil ji po tváři.
„Maminko, ale já se vůbec nezlobím! Již dávno jsem tobě i tatínkovi odpustil. Tom mi všechno řekl, vysvětlil mi, kdo jsem a…“
„Tom? Jaký Tom?“ zeptala se hraběnka.
„Můj Tom, přece!“ odpověděl radostně Bill a poodstoupil, aby mohla jeho matka Toma vidět. A hraběnce v tu chvíli potemněly oči, když spatřila, že po Billově boku stojí sám de Peyrac…
autor: Áďa
betaread: Janule
úúžasný..ale billova maminka nebude chtít aby spolu byly fnuk:-(
Tom je proste borec. Ta valka skoncila docela rychle, hold maji asi z Tomovy druziny respekt 😉 A Bill je taky uzasny, statecny chlapec. Ale hlavne se Bille vyprdni na matciny vyroky o Tomovi! Vy se milujete a nikdo vas nesmi rozdelit. Ado, hezky xD
Uplně naprosto skvělý! Ještěže to tak dobře dopadlo a Bill je v pořádku. Teď mě moc zajímá, co hraběnka řekne na Toma. Krásný, fakt moc, moc, moc. :-))
no máš štěstí, že si je nechala přežít! to bych ti jinak neodpustila…..a navíc je štěstí, že v tý době neznali desinfekci jinak bys jí určitě ráda použila k mučení Billa……a jestli teď hraběnka zavrhne Toma a nebude ho mít ráda….tak něco zažiješ! xDDD
ale samozřejmě, že je to moc krásná povídka!!!! Přenádherně napsaná!
proste uchvatny nemam slov jen tak dal si skvělá píšeš senzačně
poděkuje mu nebo jen vynadá.Tak to jsem zvědavá.
hezký:-D
twe esi bude mít něco proti tak ju kopnu!..
dyt tOmi jim pomohl!
mrcha xD
dáál!xD
sem tak ráda, že je Bill v pořádku…. x)) Tomi opět nezklamal…. x)) jinak toho jeho tátu nemám ráda čím dál tím víc!!! x(( doufám, že teďka nezačnou nějaký problémy kvůli tomu, že je Tomi de Peyrac…. ale snad to mamča pochopí, když jí Billi odpustil, že mu lhala…. x)) sem zvědavá na pokráčko, je to zajímavý… x)) sem zvědavá co hraběnka udělá… x)) jinak moc hezky napsaný… x))
taaaaaaaaak.. a mají po prdeli….
potemněly oči? čím jako potemněly? xD Jako on je tam zachraní zachraní Billa tak ji nemaj co potemnět oči! xD
Jo přesně tak Adusko, moje řeč, žádný potemňování 🙂