autor: Áďa
„Ach, bože!“ vyjekl Bill, tisknouce si dlaň na ústa, když spatřil vzdálený černý dým.
Dým se valil z nitra panství. Ale to Billovi na klidu moc nepřidávalo, naopak. Vždyť ve středu země byl zámek jeho rodičů!
„Maminko… tatínku!“ zašeptal a do očí mu vstoupily slzy, přičemž nebyl schopen svůj zrak od vzdáleného pekla odtrhnout.
Tom na hustý dým také fascinovaně hleděl. Snad nejedou pozdě? Ale i kdyby, nepřátele zajisté doženou a pak s nimi bude zle! Co ale zcela nepochopil, bylo to, proč Bill pronesl oslovení svých rodičů takhle něžně a s láskou. Vždyť copak už zapomněl na to, jak mu ublížili tím, že mu neřekli, co je vlastně zač? Jak ho vychovávali jako dívku, kterou se snažili provdat za někoho, kdo ho chtěl upálit?
Teď ale nebyl čas na úvahy. Museli jednat, a to hodně rychle, nebo bude pozdě. Na úvahy bude času dost a třeba se i ukáže, že ti podivní rodiče nejsou třeba zas až tak moc špatní. Pokud již tedy nejsou mrtvi nebo vlečeni do otroctví…
„Jedeme!“ zavelel a důrazně pobídl svou klisnu.
Všichni jej následovali a vyrazili svižným cvalem, přestože je od hořícího místa dělilo mnoho hodin cesty. Pravděpodobně tam dojedou až v hluboké noci. To se Tomovi líbilo, mohli by využít překvapení pod rouškou tmy. Jenže do boje bude potřeba, aby jezdci i koně dojeli v plné síle, což po několika hodinách rychlé i pomalejší jízdy nebude možné. Holt budou muset počkat na to, jak se budou všichni cítit po příjezdu. V nejhorším zaútočí za ranního úsvitu…
Nikdo však nehnal koně k jeho úžasu tak rychle jako Bill. Všichni jeli v souměrném útvaru, nikdo se však neodvážil v čele jedoucího Toma předjet. Až na Billa. Ten, ač se snažil držet se po de Peyracově boku, byl stále čím dál tím více před ním, přestože držel tmavého hnědáka ve cvalu, nikoliv v trysku. Černé vlasy za ním vlály jako závoj a nádherně ladily s černou hřívou koně, zatímco s čokoládovou srstí sladěné oči zrcadlily nejenom veliký strach, ale i probouzející se nenávist. Nenávist vůči komukoliv, kdo by ublížil jeho rodičům.
Ano, uznával, že se k němu nezachovali férově. Ale taky je svým způsobem chápal. Co taky měli udělat, když sňatek dohodli ještě před jeho narozením a místo dívky jim osud nadělil chlapce, ještě k tomu s tak jemnými rysy, který se za dívku klidně mohl vydávat, aniž by kdokoliv cokoliv poznal? A má je za to až do smrti nenávidět, když to jsou pořád lidé, kteří mu dali život, ať už se zachovali tak, jak se stalo?
Zatnul zuby, přebral otěže do levé ruky a pravačkou si ověřil, zda mu za opaskem visí meč. Bude ho skutečně potřebovat a bez váhání ho použije na jakéhokoliv narušitele míru v zemi jeho rodičů. Upínal oči na zlověstný dým a v srdci se mu začala probouzet dosud nepoznaná nenávist. Neznal ten pocit, ale líbil se mu, hodně. Věděl, že jej brzy naplní a ukojí svou vášeň, svou v životě první touhu po krvi…
„Bille, počkej!“ zvolal Tom, když viděl, jak je Billův kůň už o celou délku před ním. „Nemůžeš přece vyrazit jen takhle sám!“
Bill se na něj ohlédl a v očích se mu zlostně blýsklo. Teď už měl všech těch rozkazů a příkazů, co smí a co nesmí, právě dost!
„Nebudeš mi nařizovat, co můžu nebo nemůžu udělat ve vlastní zemi!“ křikl rozzuřeně. „Už jsem dost velký na to, abych si poradil sám!“
Prudce nakopl hnědáka do slabin a udeřil ho koncem otěží přes plec, až zvíře vytřeštilo oči a polekaně zaržálo. Vykoplo zadníma nohama, zlostně přitisklo uši až ke krku a okamžitě přešlo do divokého trysku, přičemž se od ostatních koní rychle vzdalovalo.
„Bille! Bille! BILLE, VRAŤ SE!“
Ignoroval Tomův hlas. Ať si velí těm svým vojákům, jemu přece nejde o život jeho rodičů, když žádné nemá! Určitě ani neví, co to vůbec láska dítěte k matce a otci znamená. Tak ať se stará o sebe a nekomanduje ho!
Brzy zaznamenal, že se od zbytku družiny zcela oddělil. Rychle stočil koně do lesa, aby měl jistotu, že ho nikdo nebude pronásledovat. Kličkoval mezi stromy a zpomalil zpoceného hnědáka do klusu. Znal tuhle zemi. Nikdy sice v těchto místech nebyl, nicméně věděl, že je doma, a ten pocit mu dodával ještě větší jistotu ve směru své jízdy, než jakýkoliv kompas. Vdechoval svěží vůni lesa a vytrvale pokračoval směrem k zámku. Nevěděl, že zatímco kličkuje domů, Tomovi mezitím potají tečou z očí slzy. Billova slova jej ranila a také věděl, že pro případného nepřítele bude osamělý jezdec velice snadnou kořistí oproti celé družině.
Ach Billí, co tě to jen napadlo? zanaříkal v duchu.
Marně spolu se svými muži pobízeli koně k rychlejšímu tempu, aby Billa dohnali, jejich čtvernožci byli za tu dobu, co jsou na cestě, značně unaveni. Takže Tomovi nezbylo nic jiného, než sledovat, jak se drobná tečka daleko před nimi čím dál více zmenšuje. Rychle setřel slzy, aby je jeho společníci neviděli a tisknouce Billův prsten, zdobící jeho pravý ukazováček, modlil se, aby ještě někdy spatřil Billa živého… pokud ho vůbec kdy spatří…
Bill po dlouhé době, kdy se jeho kůň již značně chvěl, zpomalil do kroku a hnědák se vděčně opřel do otěží, tiše našlapujíc na měkký mech. Černovlasý chlapec se pousmál. Vzpomněl si, jak tohohle koně viděl poprvé, jak na něj nasedal a byl shozen na zem. A teď je tohle zvíře jedinou živou duší v jeho blízkosti. Jen aby je jeho dlouhé silné nohy donesly k cíli své cesty včas!
Do kraje se pomalu plížil soumrak. Stíny v lese se dloužily a zapadající slunce házelo do tváře krajiny krvavé odstíny, které pomalu začala nahrazovat černočerná tma. Bill se lehce zachvěl. Trošku se bál toho, že pojede nocí sám. Co když na něj skočí nějaká lítá šelma? Nebo spadne z koně a něco si zlomí a v osamění tu zemře.
Začínal litovat, že vybouchl tak náhle a že jen tak bez rozmyšlení Toma a jeho družinu opustil. Mohl teď být někde u teplého přívětivého ohně, nad nímž se opéká lákavě vonící maso. Mohl se ke své lásce tulit. Takhle se však tulil jenom k sedlu unaveného koně, který jej nesl dál nocí a smutně tiskl Tomův krajkový kapesníček, zatímco mu víčka klesala únavou…
Netušil, že Tomovi se o několik mil severozápadním směrem honí hlavou úplně stejné myšlenky. Nevěděl, že mladý de Peyrac sedí u ohně, upřeně hledí do roztančených plamínků, do nichž kanou kapičky ze skoro hotového masa. Tom však pečenou skopovinu i její lahodnou vůni ignoroval. Zamyšleně naslouchal hučení ohně a v jeho rudé záři viděl Billův obličej, otáčející se na něj ve vzdorovitém mračení. Nebudeš mi nařizovat, co můžu nebo nemůžu udělat ve vlastní zemi!
Zamrkal, aby se mu v očích neobjevil nápadný lesk. Vždyť on to přece myslel pro Billovo dobro! Právěže nechtěl, aby se dostal někam do těch pustých lesů sám, aby ho někdo přepadl nebo na něj zaútočila divá zvěř. Měl silné obavy, že teď se Bill někde choulí strachy, litujíc přitom jeho rozhodnutí družinu opustit.
Jenomže s tím teď nemohl nic dělat. Věděl, že už jsou příliš blízko svého cíle. Teď už se nemůžou obrátit, aby hledali Billa, teď se musí vrhnout přímo do bitevní vřavy a doufat, že to přežijí, aby potom mohli mladého chlapce najít.
Ach prosím! vzdychl Tom v duchu. Kéž by se mu nic nestalo! Jestli ho někdy ještě uvidím, tak přísahám na svou čest, že mu už nikdy neřeknu nic, v čem zní slovo muset nebo nesmět. Prosím, já pro něj udělám cokoliv na světě… Dovolil bych mu také, aby se mě v noci dotýkal způsobem, kterým jsem se ho dotýkal já a který jsem mu u sebe nedovolil… Udělám pro něj všechno, co bude v mých silách, přísahám! Jen ať se mu nic nestane a on se mi ještě někdy vrátí zdravý a živý!
autor: Áďa
betaread: Janule
Áďo ty jsi zlato ty fakt držíš slovo:-DJenom ať se Billímu nic nestane ae udělal dobře že jel bránit rodinu:-)
Proč je ten Bill tak paličatej? ach jo…a teď ať si poradí…
dokonalé… už se těším na další… ten styl, jakým to je psaný mě fascinuje…
užasneee <3
toš bill takyy..ts jak nemože poslechnout toma?XD
bože ten má tvrdou hlavu… Mě z něj jebne fakt… Jestli se mu něco stane…
Jejda.. mám o Billa opravdu strach, ale věřím, že to určitě nějak dobře dopadne..musí! ! !
Je to vážně nádherný! ! !;)
To jsem celá já, začít s komentováním u osmnáctého dílu 🙂 Já se přiznám rovnou, ať už to mám za sebou, od čtení tvé povídky mě odradila tvoje poznámka u prvního dílu. To o té Angelice. Jestli já něco nesnáším, tak je to právě markýza andělů. To bude zřejmě nějaké trauma z dětství. Dodnes si pamatuji, jak mi rodiče, coby dítku školou povinnému, zakázali sledovat tento skvost a když se o tom spolužáci v té čtvrté či snad páté třídě bavili, byla jsem úplně out 🙂 No jasně, dnes už vím, že rodiče měli pravdu, ale bohužel s přibývajícím časem mi už nikdo nic nepřikazoval a já Angeliku viděla na vlastní oči. No nic, nechme té retrospektivy. Naštěstí jsem hrozně zvědavá a tu a tam jsem do tvé povídky nahlédla a zamilovala si poslušnou Billian i smělého Toma de Peyrac natolik, že jsem si povídku konečně přečetla celou. S úsměvem jsem prošla Billianinou proměnou v Billa a dokonce mi chvilku vadilo, když o sobě Bill nemluvil jako o dívce. Bavila jsem se Tomovými výchovnými metodami, zvláště "ta vodička" ve mně vyvolávala záchvaty smíchu. A teď se spolu s Tomem třesu o Billův život. Protože jsem občas nahlédla i do tvého Chaosu v duši, dovedu si představit, co se svými postavami dokážeš udělat 🙂 Tak jen doufám, když už jsem se dostala k té osmnáctce, že v devatenáctce nesáhneš hlavním hrdinům na život, na těch ostatních postavách mi vcelku nezáleží, podle mě si nezaslouží nic jiného, než zhynout strašlivou smrtí 🙂
njn, Bill je paličatý i v reálu, tak i když je tohle taková spíš pohádka, tak něco ze skutečnosti mu zůstat musí 🙂
Samara: jak držím slovo? 🙂
Kattys: nejsi jediná, taky mám tendence kolikrát začít číst povídku až někde v půlce a pak se zpětně vrátit na začátek 🙂 no…. s tím přirovnáním k Chaosu…. to máš sice pravdu, a to dost velkou pravdu, nicméně tohle je spíš oddechovka, aspoň teda zatím 🙂 mám dojem, že na Chaos to mít nebude 😀
Áďa: tak to jsem si oddechla 🙂 Já tedy nejsem žádný Chaosový specialista, to prosím není nic proti tvé povídce, ale já když si přečtu, že v opuštěném skladišti kousek za Berlínem pohrává tajemnému muži na tváři škodolibý úsměv, vím úplně přesně, že další díl rozhodně není pro mě 🙂 Mě stačí dva rozdělení medvědi a slzím u toho, natož dvě cely oddělené mřížovím, jo to určitě, to se teda nenechám nachytat :))))))
Tak doufám, že v Princezně mě podobné horory nečekají, i když to tvoje 'aspoň teda zatím' znělo poměrně dost výhružně :-)))
nooo… prozatím plánuju Princeznu spíš klidnou a pohodovou 🙂 ale i tak se může stát třeba chyba v Matrixu a s ním se změní i scénář 😀
Teda, Bill me nastval. Takhle vyjet na Toma… Jako ja ho chapu, ale mohl to rict jinak. On ma tu palici jak kokos xD Jak Tom sedel u ohne a zamrkal, tak jsem uplne videla ty sceny z DVD, jak jsou na sebe nastvany, slzy v ocich a jak zvlastne na sebe otaci hlavu.
Tak Bille, uklidni se ty bobku. Meni se ti nalady jak pocasi, ale to i v realu 😀 Jenze to na tobe uplne zboznuju xD
Ado, hezkyy
Áďa:Ty jsi mi slíbila že tu od tebe budeme mít každý den něco a já si otevřela blog a co an mě vykoukne?Princezna od Ádi:-D