autor: Áďa
Tom
Seděl jsem zkroucený u Billovy postele tak, aby se o mě bráška mohl pohodlně opřít. Objal jsem ho, a přitom jsem se snažil nedotknout se jeho zraněného ramene, abych mu zbytečně nepůsobil další bolest. I tak ho zpráva o Sillyho smrti hodně zranila. A nepopírám, že mě to nenechalo chladným, ke konci všeho jsem brečel. Už zdálky z tribuny mi bylo jasné, že se stalo něco vážného, ale že to bude až takhle moc zlé?
flashback
Když jsem viděl ten děsivě vypadající kotrmelec, v němž se Billí i kůň zhroutili k zemi, tak jsem zaječel hrůzou a přísahal, že ta herka táhne do salámu hned, jak se mi dostane do rukou, plnokrevník neplnokrevník. Jenže pak začali padat i další dva tři koně a já viděl, jak Bill, který se právě vratce postavil na nohy, klesá k zemi poté, co ho nějaké kopyto koplo do hlavy. Garantuju, že v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, než jsem se tam skrz všechny ty lidi prodral, tak bráška ležel v bezvědomí, z hlavy mu tekl pramínek krve a nehýbal se. Záchranka ho ihned naložila na nosítka a odvezla sem. Postupně byli ošetřeni i zbývající dva žokejové, ten třetí nakonec v závodu pokračoval. Všichni se pak rozešli, aby sledovali zbytek dostihu.
Ale Silly tam zůstal ležet. Prudce dýchal a chvěl se po celém těle. Viděl jsem, jak mu z pravé přední nohy leze zlomená kost.
„Dobře ti tak, ty hajzle,“ sykl jsem nenávistně jeho směrem. „To máš za to, že jsi brášku shodil, kdoví, co všechno jsi mu zlomil, ty.“
Jenže pak jsem spatřil přetržený drát, upevněný po celé délce živého plotu. Drát byl vprostřed přetržený a obarvený lesklou krví. Shlédl jsem na Sillyho hruď a spatřil dam hlubokou řeznou ránu, ze které se ronilo tolik krve, totožné s tou na drátě…
A já pochopil. Pochopil jsem, že ten drát tam někdo natáhl úmyslně. Ale proč by to kdo dělal? A proč to schytali zrovna Bill a Silly? Proč? Docházelo mi, že ten hrůzný pád nebyl Sillyho vinou.
Došel jsem až k němu a klekl si k jeho ležícímu tělu. Kůže zalitá potem a čerstvou krví se pořád třásla a dech vycházející ze dvou velikých nozder byl jakoby chrčivý. Viděl jsem, jak se na mě upřely dvě veliké temně hnědé oči plné bolesti. Ty oči byly tolik podobné Billovým… Pocítil jsem, jak mi veliká šedá hlava klesá do klína. Začal jsem hladit mokrou srst kolem očí a na čele.
„Neboj se,“ tišil jsem hřebce. „Zachráním tě, budeš zase v pořádku… Neboj…“
Konečně jsem zaznamenal, že se k nám blíží veterinární auto. Z něj vystoupilo několik veterinářů, mezi nimi i Gustav. Rozbušilo se mi srdce. Gustav ví stejně dobře jako já, jak moc Bill Sillyho miluje. Určitě nás teď nenechá ve štychu, určitě toho koně zachrání! Obrátil jsem k němu pohled plný naděje a i Silly na okamžik zvedl hlavu. Jenže Gustav při pohledu na zlomenou kost poněkud zbledl a v jeho očích se objevila lítost a zármutek, když se podíval po ostatních doktorech.
„Gustave!“ zaprosil jsem ho. „Gustave, prosím! Řekni, že bude v pořádku! Prosím! Proč nic neříkáš?“
Gustav se tázavě podíval na ostatní veterináře, kteří jenom smutně vrtěli hlavou. Pak si ke mně přisedl a pohladil Sillyho po hlavě, kterou mi vrátil zpět do klína. Ještě předtím ale na mě ty dvě veliké hnědé oči naposledy pohlédly. Byla v nich stále vepsaná bolest, ale i něco klidného. Jakoby smířenost.
„Tome,“ řekl tiše Gustav. „Tomu už nemůžeme pomoci. Ztratil hodně krve a navíc si zlomil nohu. K tomu, aby se mu zlomenina uzdravila, by musel několik týdnů být ve speciálním boxu a popruzích, a i tak by už nikdy nemohl běhat. Až do smrti by kulhal. Dělaly by se mu záněty a každý pohyb by ho moc bolel. My už pro něj můžeme udělat jenom jedinou věc.“
Pohlédl k postaršímu veterináři, který zrovna vytahoval injekci plnou nějaké tekutiny.
„Ušetřit mu trápení,“ dodal vcelku zbytečně.
„Ne,“ vydechl jsem nešťastně a hladil tu krásnou šedou hlavu. „Musí to nějak jít, aby se uzdravil!“
Jenže mé námitky nebyly vyslyšeny. Respektive byly, ale i kdybych Sillyho nechal uzdravit, do smrti by se trápil a už nikdy by nemohl běhat. Jenom jsem tedy odvrátil hlavu, když se injekce blížila ke grošované kůži. A po chvíli jsem ucítil, jak se hlava v mém klíně přestala hýbat. To jsem padl Gustavovi kolem krku a rozbrečel se jako malé dítě…
konec flashbacku
Ta vzpomínka mě děsila. Bill už naštěstí usnul, snad nestihl postřehnout, jak moc mi slzí oči. Nejen kvůli utracení Sillyho. Ale nenáviděl jsem sám sebe. Bill se mi přece ráno svěřil, že se závodu bojí. Sám mi přiznal, že má strach z toho, že se něco stane. Ale já jsem se nezachoval tak, jak velí zdravý rozum. Neřekl jsem mu, že když se bojí, ať se ze závodu stáhne, ať za sebe nechá jet někoho jiného. Ne. Já debil jsem ho ještě povzbuzoval, že na to má a že se nic nestane. Kašlal jsem na jeho předtuchu. Nebýt mě, možná by byl poslechl své nitro, které mu našeptávalo, že jemu i koni hrozí nebezpečí a ze závodu by se stáhnul. Ale ne, on dal na svého staršího bratra, kterej mu nakukal, aby jel… A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Mrtvý kůň, zraněný jezdec. Bože, proč? Je to všechno moje vina. To já jsem zabil svými kecy koně, jehož bratr tak moc miloval, na něhož byl tak hrdý. To já jsem zavinil, že ten černovlasý anděl tu leží s těžkým otřesem mozku a naraženým ramenem…
Naštěstí si ho v tom ústavu nechali jenom dva dny na pozorování a nechali mě tam s ním. Pak nás díkybohu pustili domů pod podmínkou, že Bill bude týden odpočívat, než přijde na další kontrolu, a že si bude bolavé rameno masírovat chladící hojivou mastí.
Toho jsem se s radostí ujal. Jakmile jsme přijeli domů, nahnal jsem brášku do vany, aby ze sebe smyl ten nemocniční smrad. Jelikož ale nemohl hýbat levou rukou, stal jsem se na několik dní jeho osobním asistentem. Opatrně, aby ho to nebolelo, jsem mu stáhl tričko přes hlavu. Pomohl jsem mu do vany, když se však natáhl po hadici, zlehka jsem ho praštil přes ruku. Tohle byl přece můj úkol, on se musí šetřit, a já to pro něj udělám rád…
Nastavil jsem vodu na příjemnou teplotu. Jemným stiskem jsem Billa donutil, aby zůstal ve vaně sedět a začal ho oplachovat, hezky od nohou, aby si na teplotu vody zvykl. Věděl jsem, jak vodu miluje, tak jsem ho schválně omýval snad deset minut, než jsem nalil sprchový gel na měkkou houbičku a krouživými pohyby na mokré kůži vytvořil hustou voňavou pěnu plnou praskajících bublinek.
Jemně jsem mnul to droboučké tělíčko a vdechoval omamnou vůni veselých mydlinek. Když jsem se dostal na záda, Bill se trošku předklonil a s úlevou zavřel oči. Vůbec jsem se mu nedivil, po těch třech dnech v nemocnici musí být něžná masáž více než příjemná. Přejížděl jsem mu obratel po obratli, od krční páteře až po kostrč a zase zpátky. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Poté jsem kroužil na lopatkách, načež jsem přejel na vyčnělá žebra. Sem tam se ozval bráškův zvonivý smích, když jsem na ty vystouplé kosti zatlačil až moc. Usmíval jsem se s ním, přitom jsem si však dával veliký pozor, abych se nedotkl broučkova bolavého ramínka. Tam jsem ho ani nemyl, pouze jsem na to místo nechal proudit vodu, aby bylo čisté. Až když jsem po závěrečném opláchnutí všech mydlinek pohlédl na hodinky, zjistil jsem, že brášku sprchuju už přes půl hodiny.
Zatímco se sám postavil, vytáhl jsem čistou měkkou osušku, do níž jsem ho zabalil. Pak jsem si ho vyzvedl do náruče a odnesl do ložnice, kde jsem ho položil na postel. Teprve tam jsem ho začal opatrně sušit, dokud se do huňaté látky nevsákla poslední kapička vody na Billově těle.
Vrátil jsem se do koupelny pro tělové mléko. Vím, jak Bill úzkostlivě dbá na vynikající stav celého svého těla a celková zvláčňující hydratace pro něj byla na téměř denním pořádku. Vymáčkl jsem si bílý krém do dlaně, a zatímco bráška se na mě vděčně usmíval, začal jsem mu krouživými pohyby mačkat celé tělo. Byl jsem tak šťastný, že se ho můžu takhle dotýkat, a ten pocit umocňovala radost, která čišela z těch dvou čokoládových kukadel, jež pečlivě sledovala každý můj pohyb. Cítil jsem, jak se jeho tělo pode mnou nádherně uvolňuje, jak vodou rozehřátá kůže dychtivě přijímá mou chladící péči…
Po dokončení procesu jsem Billímu oblékl čisté boxerky a ponožky a natáhl jsem mu jeho domácí tepláky. Miloval jsem ho v nich. Nebyl v tom tak moc upnutý a hlavně na něm bylo vidět, jak se mu pohodlný materiál zamlouvá. Na postel jsem hodil vyprané tričko a vymáčkl jsem si do dlaní tu zázračnou mastičku. Chvíli jsem třel dlaněmi o sebe, aby se v nich aspoň trošku zahřála, a dotkl se Billova ramene…
„Ach,“ sykl a pevně stiskl víčka.
Ve tváři lehce pobledl, když jsem mu bolavé místo co nejjemněji pohladil. Trápilo mě, když jsem viděl, jak moc ho to bolí. Ale nedalo se nic dělat, tenhle proces musíme od nynějška podstupovat třikrát denně.
„Promiň, broučku,“ zamumlal jsem tiše. „Já vím, že tě to bolí, ale pomůže ti to.“
Otevřel na mě lesklá kukadla.
„Já vím, Tommy,“ hlesl. „Pokračuj, ať to je za námi… aáááááh…“
Zkroutil se, když jsem mu zraněnou kost začal opatrně masírovat přesně tak, jak mi to ukazovala doktorka v nemocnici. Sykal bolestí, ale poslušně držel. Věděl, tak jako já, že nemá na vybranou. Když jsme však skončili, vysloužil jsem si za jeho trápení dlouhý láskyplný polibek.
Teprve pak jsem mu konečně oblékl tričko a zachumlal ho do teploučké deky, aby mu nebyla zima. Lehl jsem si na postel vedle něj a natáhl se na noční stolek pro dálkový ovladač, abychom pokoukali na televizi. Trochu jsem se navztekal, když jsem si uvědomil, že všechna dvd jsem minulý týden akčně nastěhoval do obýváku, ale už se mi pro ně nechtělo vstávat. Nechal jsem tedy puštěný nějaký kanál, kde dávali nějaký kecy o tom, jak se v dávných dobách podkopávaly hrady, aby tam vznikala sklepení a vězení a kdovíco ještě. Taková blbost, odfrkl jsem si znechuceně. Ztlumil jsem televizi a radši jsem se začal věnovat sázení něžných polibků do Billových vlásků. Zase se totiž začal tvářit smutně a já jsem nechtěl, aby se mi zase rozplakal…
Budování vězení hluboko v podzemních sklepeních… Byla to tehdy hodně těžká věc. Dnes by takové věci byly daleko jednodušší, kdyby to někdo používal jinak, než jako historickou památku.
Bill i Tom již dávno klímali, hlavinky položené těsně vedle sebe. Procházeli se společně sladkou říší snů. Neměli ponětí, co se právě děje v jednom opuštěném skladišti kousek za Berlínem…
V temném, dávno již nepoužívaném a opuštěném skladišti, se pohybovala mužská postava. Na tváři jí pohrával škodolibý úsměv. Muž věděl, že bezpečnější místo si nemohl k uskutečnění svého plánu přát. Pod skladištěm se nacházel veliký sklep, který kdysi používala jedna vesnická kapela na své zkoušky, nyní však byl dlouhou řadu let opuštěný.
Místnost byla plná prachu, pavučin a místy i vlhké plísně a byla vybavena jedním velice příhodným výklenkem, do něhož nebyl problém upevnit silné mříže takovým způsobem, aby tvořily dvě menší cely, oddělené od sebe pouhým mřížovím. Železo sice nebylo zas tak moc robustní, ale bylo velice silné, a po upevnění mezi kameno-betonový strop, podlahu a stěny tvořilo slušné vězení, z něhož nebyl možný únik jinudy, než malinkými dvířky, upravenými tak, aby mezi nimi stěží prošel jeden člověk a jištěnými silnými petlicemi a zámky.
Muž se zlověstně zasmál. Ještě sem přemístit pár důležitých věcí… a pak se můžou bratři Kaulitzovi těšit. Teď už chápal, že snaha zabít Billa při dostihu byla hodně ubohá, k živému plotu mohl taky dorazit i jiný jezdec… ale ten, na koho byla past určena, vyvázl jenom s otřesem mozku a naraženým ramenem, jak se dozvěděl z novin a televize. Ale tentokrát to měl mnohem promyšlenější. Teď už mu Bill ani jeho bratr neunikne…
autor: Áďa
betaread: Janule
Nééé!Tomišku,Billíšku braňte se!Jestli jeden snich umře tak tě Áďo ukamenuju:-Dné sranda:-Djakto děláš že to vždycky tak překrásně napíšeš?
no…. netuším :-))) někdy mě chytne tvůrčí slina, jindy jen tak dumám nad kravinami… ve všech případech mě povzbuzujou komentíky…. takže je hodně faktorů 🙂 tak hlavně, že se to aspoň někomu líbí 🙂
Áďa:No já už to šak vidím..jako z hororu..on je oba unese a bude je chtít zabít..no ale toto byla určitě ta tvůrčí slina a žádná kravina:-Už se moooooc těším na další dílek
🙂 těš těš, ale varuju, už to začne být napínavý :-)))
Áďa:A jejda… xD
Jako víš že je to smutny :'( Já u toho uplně brečím :'( To je takovej debil:'(
jako doufám, že je tam nenecháš zavřít…to bych ti neodpustila…xD
Áďo!Ty sadomasochisto jeden!Nejdřív tak velice krutě popíšeš Sillyho smrt a teď tohle!Fuj,běhá mi mráz po zádech při představě,co s nima asi David dělá…Ale na druhou stranu se mi to líbí,takže rychle daleeej.
Jakoby nestačila Sillyho smrt! Co ten zas*anej hajzl ještě chystá? Promiň, Áďo, ale poté, co zabil Sillyho, už ani nedokážu napsat jeho jméno! Si jako troufá na Tommyho, jo? Fakt blázen!