autor: Áďa
Tom
Když jsem se probudil, Bill se už oblékal. Právě na sebe natahoval džíny a zapínal je. Sledoval jsem jeho štíhlé prsty, jak s jistotou zacvakávají složitou sponu od pásku a obdivným pohledem jsem zíral na Billova krásná záda. Bože… jak někdo může mít takhle jemnou kůži, potahující ladné tělo? Ze všeho nejradši bych se teď na brášku vrhnul a na místě ho ulíbal k smrti. Ale pak jsem si uvědomil, že dneska je na programu ten dostih a mazlení bude muset počkat až do večera.
„Dobré ráno všem žokejům,“ zavtipkoval jsem při soukání se z postele.
Bill se na mě otočil.
„A taky dobré ráno všem jejich fanouškům,“ zaculil se na mě. „Koukej vstávat, za chvilku jsem tě stejně chtěl vzbudit. Za hodinu musíme vyrazit, ať to stihnem včas.“
„Jasný,“ přikývl jsem a naházím na sebe to první, co mi přijde pod ruku.
Když jsem sešel do kuchyně, Bill zrovna naléval kávu. Pak si s povzdechem sedl a vlasy si přitom popaměti stahoval do culíku.
„Billí, jak se cítíš?“ zeptal jsem se. „Seš v pohodě? Připadáš mi hrozně pobledlý.“
Chvíli na mě jen koukal.
„To je dobrý, jsem jenom trošku nervózní.“
„Trošku nervózní?“ zopakoval jsem pochybovačným tónem. „Seš bílej jak zeď, takhle nervózní jsi nebýval ani před koncerty!“
Na okamžik se rozhlédl po celé kuchyni, jakoby snad někoho hledal. Poté, co se ujistil, že jsme v místnosti skutečně sami, naklonil se ke mně.
„Tommy… já mám strach.“
Vykulil jsem oči. Bill a mít před závodem strach? Ne, to není možný, vždycky jsem se já klepal strachy, zatímco bráška s hrdě vztyčenou hlavou hýřil úsměvem. Tak proč najednou tohle?
„Billí, co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Já… já ani nevím,“ přiznal se mi. „Jen mám pocit, že… že se dneska něco zvrtne.“
„Ale prosím tě, co by se asi tak mělo zvrtnout? Podívej! Svítí sluníčko, ty jsi plně připravený, Silly na tréninkách ani jednou nedoběhl druhý a hůř, tak čeho se bojíš? Vždyť správně bys měl uklidňovat ty mě, a ne já tebe!“
Odpovědí mi byl smutný pohled. Ach jo, co se s tímhle broučkem přes noc stalo?
„Neboj se,“ objal jsem ho kolem ramen. „Dopadne to dobře, věřím ti. A pojď, nebo přijedem pozdě.“
Odvedl jsem ho do auta a jelo se…
„Hele, něco tady o tobě píšou!“ vyhrkl jsem o dvě hodiny později.
Bylo půl hodiny před začátkem dostihu. Silly už byl osedlaný, naužděný a čekal v boxu. Bill už byl taky připravený. Měl na sobě dokonale padnoucí bílé kalhoty, které těsně obemykaly jeho nohy v černých jezdeckých botách. Dlaně mu halily černé rukavice, zatímco na bílém zbytku oblečení byl jen jeden jediný tmavý motiv – černá trojitá hvězda, jež se mu skvěla na hrudi a na zádech. Vypadal hodně nervózně.
„Sluší ti to,“ ocenil jsem jeho vzhled. „Hele, podívej se!“
Strčil jsem mu pod obličej noviny a on četl nahlas titulek.
„Známá pěvecká hvězda září na koňském hřbetě! Co to je? To už o mně píšou i ve sportovních novinách?“ vykulil oči.
„Asi jo,“ potvrdil jsem mnou již přečtený obsah článku. „Poslouchej! Někdejší lamač dívčích srdcí, frontman bývalé skupiny Tokio Hotel Bill Kaulitz, ohromuje publikum i nadále! Nikoliv však svými vokálními projevy, ale závoděním na koních! Poslední dva roky je možné Kaulitze pravidelně vídat na závodních drahách, ať už se jedná o rovinové dostihy nebo o steeplechase. Daří se mu velice dobře, a nám se podařilo zjistit, že při sobotní steeplechase v Hannoveru nepojede jiného koně, než Silver shine of darkness, potomka legendárního, nikdy neporaženého Eclipse. Silver shine of darkness je známý dostihovému světu svým temperamentem. Vždycky vyrazí první a v čele dostihu je až do cíle. Popřejme tedy Kaulitzovi hodně štěstí a doufejme, že ho Silver shine of darkness dovede bezpečně až k prvnímu místu.“
Viděl jsem, jak Bill kulí očka na černobílý text a rty se mu pomalu, ale jistě roztahují do úsměvu.
„No tak tohle je fakt síla,“ pronesl po chvíli. „To by mě zajímalo, kdo to zase sesmolil… No jo, uvidíme, jestli jsme opravdu tak dobří, co říkáš, Silly?“
Vešel do boxu a chytil hřebce za otěže.
„Už budu muset jít, Tommy,“ řekl s tichým povzdechem a já zaznamenal, že sinavý nádech jeho tvář neopustil.
„Dokážeš to, broučku,“ objal jsem ho pevně, políbil jej na čelo a naslouchal jeho divoce tlukoucímu srdíčku. „Budu na tebe koukat z tribuny. Mnoho štěstí.“
„Děkuji,“ vydechl téměř neslyšně a na vteřinu mě stiskl, jak nejvíc to šlo.
Pak se ode mě oddálil a vyvedl Sillyho ven. Viděl jsem, jak někdo z naší stáje připíná Sillymu vodítko. Bill se naposledy zhluboka nadechl a ladným skokem se na hřebce vyšvihl, zatímco ho ta mně neznámá dívka odváděla do paddocku, aby se na ně mohli všichni diváci podívat, tak jako na deset dalších koní a jezdců, s nimiž se Bill dnes popere o prvenství. Šel jsem na své místo a hlavou mi táhly nejisté myšlenky. Proč má Bill z dnešního závodu takový strach?
Tribuny se rychle zaplňovaly davem lidí, který proudil od paddocku na svá místa, zatímco koně a jejich jezdci se pomalinku vydávali na dráhu. Nikdo si nevšiml muže, který si před chvílí četl v novinách o Sillyho dosud nepřekonaném prvenství. Ten muž věděl, že nejinak tomu bude i dnes, věděl, že šedý hřebec vyrazí od startu jako první a jako první taky skočí přes překážky. Doposud tomu tak bylo, tak proč by tomu dnes mělo být jinak? Sám to zvíře viděl během tréninků, kdy tiše stál ve stínu tribun, aniž by o něm věděla živá duše. S potměšilým výrazem upevňoval tenký, hodně těžko viditelný, zato ale velice silný a pevný drát nad překážku, přímo do míst, jimiž se bude míhat koňský trup. Schválně si vybral živý plot, v pořadí asi čtvrtý skok, který byl přímo před tribunami. Věděl, že někde mezi napjatými diváky bude i Billovo dvojče, které mělo na jeho pobytu ve vězení také svůj podíl. Jen ať vidí, jak bratříček padá a umírá…
„Těš se, Bille,“ zachechtal se zlověstně, zatímco dokončil svou práci a zmizel, aniž by si ho kdokoliv všimnul…
Bill
Seřazení podle čísel jsme vjeli na dráhu. Se svou devítkou jsem se držel za zlatavým Scarbym, který byl kromě mě jediným reprezentantem naší stáje. Pevně jsem svíral Sillyho otěže a vnímal, jak se mi pod rukavicemi silně potí dlaně. Zhluboka jsem dýchal, ale nijak mě to neuklidňovalo. Sakra, co se to děje? Proč jsem dnes tak nervózní? Absolutně mě to deprimuje!
Projeli jsme před tribunami, načež jsme nacválali a skočili si zkušební skok, a pak jsme pokračovali na start. Připadal jsem si jako v nějakém útlumu. Vnímal jsem, jak se v sedle pohupuju dopředu a zase dozadu v plynulém tempu cvalu. Slyšel jsem, jak kopyta dusají krátkou trávu, ale jejich dopad byl jakoby vzdálený a já jsem měl pocit, že moje duše dlí někde mimo tělo. Sakra, proč? Jen stěží jsem vnímal pokyny startéra…
Vyrazili jsme. Silly nezklamal, hned po pár skocích se prodral úplně dopředu a zaujal své typické místo v čele stáda. Ten start jako by mě probral. Ihned jsem se začal soustředit na závod. Viděl jsem, jak se k nám kvapem blíží první proutěná překážka. Jedním plavným skokem jsme ji se Sillym překonali, tak jako následující živý plot. Ani další dva skoky nám nedělaly problémy. Blížili jsme se k tribunám, kde se tyčil mohutný živý plot. Nevypadal moc složitě, byl to přesně ten typ překážky, co má zdálky jezdce zastrašit, ale ve skutečnosti se projeví jako poměrně jednoduchý skok. Silly nabíral celkem slušný náskok, byl přibližně dvě tři délky před ostatními. Mocně se odrazil…
Najednou zničehonic zařičel a jakoby uprostřed skoku vyhodil zadníma nohama. Vůbec jsem to nečekal. Co blbne? Jeho neplánované vyhození zadníma nohama mě vyrazilo ze sedla a já cítil, jak přepadávám přes jeho hlavu V kotrmelcích jsem dopadl na zem. Všechno kolem mě se začalo rozplývat. Slyšel jsem hlasitý řev z tribun, ale to ječení plné obav bylo nějak moc vzdálené. Nedělal jsem si starosti, věděl jsem, že musím v závodu pokračovat, abych nezklamal Toma. Ačkoliv mě strašně moc píchalo v rameni, dokulhal jsem se ke svému hřebci. Ležel na zemi a třásl se, zatímco kolem nás lítala kopyta ostatních koní. Nespadli jsme sami, na zemi byli ještě další dvě, tři dvojice…
Vtom mě ale něco příšerně udeřilo do hlavy. Ani jsem se nenadál a skončil jsem na zemi, hned vedle Sillyho. Viděl jsem červeně, všude bylo plno krve. A děsivě červená přecházela v uhlově černou a všechno kolem mě utichalo…
Otevřel jsem oči a tiše jsem zasténal. Hrozně mě bolela hlava a nemohl jsem hýbat s levým ramenem. Kolem mě bylo šero. Viděl jsem v něm čtyři postavy, ale vůbec jsem je nepoznával. Bál jsem se jich, netušil jsem, co jsou zač, a to všechno ještě zesílilo, když se jedna z nich ke mně přiblížila.
„Billí? Billí, jak ti je?“
Všechno kolem mě se začalo pomaloučku projasňovat a já jsem konečně dokázal ty čtyři postavy identifikovat. Nejblíž u mě byl Tom s opuchlýma očima. Kousek dál stál Gustav a Georg a vedle nich si něco zapisoval člověk v bílém plášti, takže asi doktor.
Zasténal jsem. Měl jsem dojem, že se mi hlava rozskočí snad na tisíc kousků, jak mě bolela. Vůbec jsem netušil, co mi je a jak jsem se sem dostal. Poslední, co si vybavuju, je veliký živý plot, ke kterému se se Sillym blížíme.
„Co se… stalo?“ hlesl jsem tiše.
Viděl jsem, jak se Tomovi zaleskly oči a na řasy mu vyskočily slzy.
„Spadl… spadl jsi,“ vzlykl tiše. „Nad tím křovím, přes který jsi skákal…“
Zlomil se mu hlas a rozeštkal se ještě víc. Proboha proč? Dobře, uznávám, že se cítím hrozně, ale to, že jsem jenom spadl z koně, snad zas až tolik moc neznamená…
„Víš…“ začal Gustav. „Tys nespadl proto, že bys ten skok nezvládl. Nad tím plotem byl natažený drát. Nevím, jestli to bylo určené přímo tobě nebo někomu jinému, ale ten drát tam byl nastražený úmyslně.“
Nastala chvíle ticha, během níž se ozývalo jen Tomovo vzlykání.
„Měl jste štěstí, pane Kaulitzi,“ promluvil doktor. „Skončil jste jenom se silným otřesem mozku, protože vás do hlavy nakopl nějaký z koní, a máte naraženou klíční kost. Vypadalo to na zlomeninu, ale je to jenom naražené.“
Hlavou mi začala vířit spousta slov, díky nimž jsem si konečně začal dávat dohromady, co se přesně stalo. Dostih… drát nad překážkou, to znamená následný pád… otřes mozku a naražená kost… ale když už jsme u těch zranění, nikdo se ještě ani slovem nezmínil o Sillym, který do drátu vlastně narazil!
„Co se stalo Sillymu?“ zeptal jsem se slabým hlasem.
Viděl jsem, jak si všichni vyměnili poplašený pohled. To mě znervóznilo.
„Co je se Sillym? Řekněte mi to!“
„No…“ sklonil hlavu Gustav, neodvažujíc se mi pohlédnout přímo do očí. „Silly ten drát přetrhnul, jeho tělo bylo v té rychlosti příliš silné na to, aby tomu drát odolal.“
Na chvíli se odmlčel, pak ale pokračoval.
„Jenže ten drát byl hodně ostrý. Řízl Sillyho do hrudi. Strašně moc to krvácelo…“
Aha, tak odsud byla ta krev, kterou jsem viděl, než jsem ztratil vědomí…
„…to by samo o sobě nebylo tak hrozné. Jenže jak ho ten drát strhnul k zemi, tak Silly spadl v kotrmelci. Skončil se zlomenou nohou…“
Zbledl jsem. No to snad nemyslí vážně! Vím, co se dělá závodním koním, kteří si zlomí nohu. Ne, Gustave! Prosím, ne! Že mu to neudělali? Jsi veterinář, ty bys mu určitě dokázal pomoci! Prosím!
„…ztratil příliš mnoho krve a nohu měl zlomenou tak, že mu kost protrhla kůži a lezla ven. Bille, je mi to moc líto,“ roztřásla se Gustavovi brada. „Ale museli nechat Sillyho utratit.“
Do očí se mi nahrnuly slzy. Ne, prosím, to ne! Že to Gustav nemohl myslet vážně, že ne? Můj milovaný Silly, takhle přece nemohl dopadnout! Vždyť mu bylo teprve pět let, měl celou svou dostihovou kariéru před sebou, byl to potomek nikdy neporaženého Eclipse! Byl to můj dárek od Toma! Zoufale jsem se podíval na bratra. Jak jsem jenom doufal, že v jeho očích uvidím něco, co by mi naznačovalo, že si Gustav dělá jenom špatný vtip!
Nic takového tam ale nebylo. Jenom přešel ještě blíže ke mně a opatrně, aby se nedotkl mého zraněného ramene, mě objal. Setrval takhle se mnou hodně dlouhou dobu. Hladil mě ve vlasech a otíral mi slzičky, které se mi ronily z očí jen pro mého milovaného Sillyho. Byl se mnou pořád, i když už Gustav a Georg odešli, tak jako doktor. Ani se nehnul, jen mě nechal, ať se o něj opírám, dokud jsem se vzrůstající bolestí hlavy neusnul.
autor: Áďa
betaread: Janule
chudáček Silly……takhle ho nechat trápit…..to si kůň nezaslouží…..no ale zase na druhou stranu..hlavně, že se nic moc nestalo Billovi to by bylo horší…
panebože já toho Davida ZABIJU!!!!
To byla ta Jostovská svině!Grrrr!
Ach… :´-(
Tak Silly je pryč…kdo bude Billův další koňský šampion,Áďo?Že by Phar Lap? 🙂
nooo… další šampion asi nebude, protožeee… uvidíš 🙂 ale pokud by přece jen náhodou, tak asi vyvolám z mrtvých Darley Arabiana :-))) nebo mu věnuji Koroka či Železníka a dám mu tu čest zakusit dráhu Velké Pardubické 😀 či snad Registanu? uvidím, výběr je veliký 🙂
Áďa: 🙂 Hlasuju pro Reginku,přece jenom-Železník vyvolaný ze záhrobí by mohl vypadat kapku průhledně… 😀
To nemůžeš! Nemůžeš nechat Sillyho utratit… :'( Ten Hajzl… :'( :'(
Koňum ani trochu nerozumím ale nesouhlasím jako…. Chudáček Silly….
no… já za to nemůžu! to mu udělal ten davidovskej zmetek, ne já 🙂
Ádi, tuhle kapitolu jsem nedokázala přečíst, ale až se s tím nějak srovnám, znovu to zkusím…