autor: Áďa
Ještě chvíli setrvali v láskyplném objetí, než se Tom zvedl z postele. Zamířil ke krásně vyřezávanému nábytku a vytáhl z něj čistou bílou košili a černé kalhoty. Byl to jeho náhradní oblek, proto měl i stejnou barvu jako ten, který měl zrovna na sobě. Teď jej však hodil Billian.
„Tak začneme,“ usmál se. „Napřed se převlékni do tohohle a pak půjdeme na snídani. A pak začneme s praktickou výchovou, která se do tvého nového života bude hodit mnohem víc, než ta, kterou ti vnucovali.“
„Dobře,“ kývl hlavou Billian.
Tom opustil jeho pokoj a bylo mu do smíchu, když opět slyšel ten poslušně podřízený tón hlasu. No jo, chudák kluk měl těžký život i jako holka, a navíc objevil teprve teď, co je vlastně zač. Ale s tím si Tom nedělal starosti. Cestou do jídelny dohodl s Andym, aby se připravili dva koně a aby na zahradě byl k dispozici luk i meč. Usmál se, když si vybavil, jak asi bude Billian vypadat, až bude v ruce poprvé třímat zbraň. Měl tušení, že z tohohle vyplašeného ptáčátka se jednoho dne stane mocný dravec, ze kterého budou mít všichni kolem respekt. Jenže k tomu povede ještě dlouhá cesta…
„Tak jsem tady!“ ozvalo se ode dveří a Tom se k nim otočil.
Tvář mu rozzářil pobavený úsměv, když viděl tu změnu. Mužské oblečení padlo Billian mnohem lépe, než šaty. Přesto chlapec stále ještě mnohem více připomínal ženu, než muže, přestože jeho po lopatky dlouhé havraní vlasy byly sepnuty v culíku, velmi podobnému tomu, jenž měl Tom na hlavě. Který muž by taky ke stolu tančil jako víla a zářil upřímností jako sluníčko, které se právě prodíralo skrz červánky? A který by si nechal magicky začerněné oči, jež tak nádherně kontrastovaly s alabastrovou pletí?
Přivinul si jej k sobě a pevně ho uchopil kolem pasu. Dlouho hleděl do těch temně hnědých očí, které jako by byly zrcadlovým odrazem jeho vlastních. Pečlivě zkoumal každý záblesk světla, šlehající po duhovkách a obdivoval nádherně dlouhé a husté řasy, zvýrazněné nánosem černi. Věděl, že to, co dělá, je poněkud nemravné. Jenomže citům se nedá poroučet a bylo mu jedno, že Billian je vlastně chlapec. Věděl, že tohle černovlasé vyplašené stvoření nikdy v životě neopustí. A chtěl mu vynahradit ten život, o který ho rodiče svou ješitností připravili…
Když se nasnídali, chytil Billiana za ruku a odvedl ho na zahradu, kde již pohrabávali kopyty dva koně a u sedel měli připevněné kordy a luky.
„Tak jdeme na věc,“ řekl Tom. „Chceš začít šermem, lukostřelbou nebo jízdou na koni?“
Billian se na okamžik zamyslel, tušil, že ani jedno z toho pro něj nebude dvakrát lehké. Proto se rozhodl začít tím, co už aspoň trošku zná.
„Jízdou na koni,“ odpověděl.
„Dobře,“ kývl hlavou Tom.
Sundal ze sedel zbraně, přivedl oba koně blíž, a zatímco dal Billian otěže kaštanového hnědáka, sám se obrátil ke své bílé klisně.
„Takže,“ začal. „Asi ti je jasné, že nemůžeš jako muž jezdit po ženském způsobu. Takže začneme nasedáním. Trošku si levou rukou zkrátíš otěže, aby ti kůň nemohl jít, kam chce, a tu levou ruku držíš na koňském krku před hruškou. Pravačkou se chytneš za hrušku. Přitom dáš levou nohu do třmenu. Opřeš se do něj, sevřeš hrušku a jedním plynulým pohybem se vytáhneš nahoru. Ve chvíli, kdy jsi ve vzduchu, přehodíš pravou nohu na druhou stranu. Musíš opatrně, abys toho koně nekopl do zadku, někteří jsou na to citliví a vzali by ti šmíra cvalem až do Paříže, jasný? Takže na tohle pozor. No a pak už to je jednoduché. Dáš pravou nohu do třmenu, narovnáš záda a je to! Podívej.“
Billian pečlivě sledoval, jak Tom předvádí to, co mu nyní řekl, v praxi. Dával si pozor, aby mu neunikl jeden jediný pohyb. Přestože už mnohokrát viděl nasedat muže ode dvora, dokonce i jeho otce, nikdy tomu nevěnoval přílišnou pozornost, musel se starat o to, aby seděl vzorně bokem napřed a nehrbil přitom záda a aby dlouhý bič, nahrazující pravou nohu, držel s nejvyšší možnou elegancí. Proto se neudržel, a když se Tom ladně na svou klisnu vyšvihl, Billian zavýskl a obdivně tleskl jemnými ručkami.
„No vidíš,“ shlížel na něj Tom ze sedla. „Teď to zkus taky.“
„Ano,“ poslušně kývl hlavou chlapec a Tomovi opět zacukaly koutky nad jeho krotkou poslušností.
Billian přistoupil ke koni a zadíval se na něj. Zvíře mu upřený pohled oplatilo. Chlapec poněkud znejistěl. Dokáže vůbec to, co před malou chviličkou dokázal Tom? Opatrně přitáhl levou rukou otěže. Kůň dupl zadní nohou a na okamžik sklopil uši dozadu. Billian v tu chvíli tiše vyjekl. Věděl, že když kůň stočí uši dozadu ke krku, tak je rozzlobený. O krok ucouvl.
„Neboj se,“ ozval se Tomův hlas. „Nic se neděje! To zvíře jenom vycítilo tvou nejistotu, a když kůň vycítí nejistotu, tak občas zlobí. Prostě to zkus udělat rychle a v klidu jako já!“
„Ano,“ hlesl Billian.
Znovu zkrátil otěže a chytil se pravou rukou za hrušku sedla. Snažil se nevnímat, jak zvíře pohazuje hlavou čím dál divočeji a jak tiskne uši ke krku čím dál víc. Zasunul špičku levé nohy do třmenu, tak, jako to udělal Tom, a odrazil se pravou nohou od země.
Ve chvíli, kdy byl ve vzduchu, se však kůň se vzteklým zařičením postavil na zadní. Ohnal se po chlapci zuby. Jen o vlas minul ten útlý bok a dal se do rychlého cvalu, nevěnujíc sebemenší pozornost tomu, že jeho jezdec spadl na zem.
Billian tiše vzlykal. Sice mu pád nijak moc neublížil, přesto ho však bolela záda a co bylo na tom všem nejhorší, byl jeho pocit. Přišlo mu, že se snad nikdy v životě takhle neponížil. Jak je možné, že cestu na zámek de Estélleových zvládne na divokém andaluském hřebci a najednou ani nevyleze na stojícího koně? Jak to? To už je z něj takový slaboch, že nedokáže ani nasednout na koně jako muž? A ještě k tomu před Tomovým pohledem…
Roztřásl se, když zaznamenal, že Tom okamžitě seskočil ze své klisny a rozeběhl se k němu. Když už byl jen několik kroků od něj, schoulil se Billian do klubíčka a škubl sebou. Věděl, že právě projevil svou velikou slabost a že jeho projev nezůstane bez trestu. Vykřikl strachy, když se ho Tomovy ruce dotkly…
„No tak, neboj se,“ konejšil ho hnědovlasý chlapec. „Nestalo se ti nic?“
Billian zavrtěl hlavou a z očí mu stále tekly slzičky.
„Ne… neuděláš mi nic?“ hlesl a se strachem kulil na mladého de Peyraca vyplašená kukadla. „Ty… ty mě nebudeš bít prutem za to, že se mi to nepovedlo?“
Tentokrát to byl Tom, kdo vykulil oči.
„Proč bych tě měl bít?“ vydechl nevěřícně. „Tak se ti to napoprvé nepovedlo, no a co? Povede se ti to podruhé nebo potřetí! Žádný učený z nebe nespadl! Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout?“
Billian tiše vzlykal v jeho konejšivé náruči.
„On… on by mi to udělal,“ vzdychl. „Otec by mi to udělal.“
Tom na něj chvilku šokovaně koukal, načež nadzvedl rozechvělé tělíčko a přitiskl si třesoucí se hlavinku na rameno. Zabořil prsty do záplavy černých vlasů a hladil Billiana, aby se uklidnil. Teprve teď mu začalo docházet, jak hrozné musel mít tenhle kluk dětství. Jako by nebylo strašné samo o sobě to, že ho rodiče nutili vydávat se za holku, ale asi doma vládl i pěkně přísný režim, jehož nedodržení bylo trestáno bolestí. Už začínal rozumět, proč měl Billian v očích tak teskný výraz, když se poprvé viděli, a proč jeho „Ano“, kdykoliv mu nabídl nějakou činnost, obsahuje takovou dávku poslušnosti a podřízenosti.
„Neboj,“ zašeptal do rozvířených jemných vlasů. „Tady už nejsi doma. Tady jsi ve svobodné zemi, kde nemusíš nikoho poslouchat a kde můžeš dělat, co budeš chtít a to takovým způsobem, jakým ty sám budeš chtít. Tady tě nikdo nebude trestat za to, že se ti něco nepovede nebo za to, že neděláš přesně to, co ti někdo jiný nařídil. Tady jsi volný a nikdo ti tu neublíží. Nikdo. O to se postarám.“
Cítil, jak se k němu Billian přitiskl ještě více. Opatrně ho uchopil za tváře a jemně mu stočil hlavu tak, aby viděl do těch uplakaných vystrašených očí. Viděl v nich úžas z toho, co právě řekl. Viděl, jak to chlapci postupně začíná docházet a lesklé duhovky náhle zaplňoval bezmezný vděk, oddanost a hluboká láska. Usmál se a jemně políbil chvějící se rty. Billian polibek opětoval.
„Tome,“ zašeptal tiše, stěží slyšitelně. „To všechno myslíš… myslíš vážně?“
„No samozřejmě,“ mrkl na něj Tom a Billian cítil, jak jeho obdiv k tomuhle mladému šlechtici vzrůstá ještě více, pokud to už vůbec bylo možné.
„Děkuji,“ vydechl.
Opřel se o Tomovo rameno a nechával jej, ať nadále hladí jeho černé vlasy. Pokud Tom mluvil skutečně pravdu, pak možná poprvé zažije, co to je skutečná volnost. Pomaloučku ho začínala naplňovat euforie. Cítil, jak jeho smutek mizí jako led na slunci a dostavují se záchvěvy štěstí. Prudce vyskočil na nohy a chňapnul po nedaleko ležícím kordu, zatímco ten druhý opatrně uchopil za ostří a podal jílec překvapenému Tomovi.
„Tak se jdeme prát!“ vypískl radostně, a aniž by čekal, až mu Tom ukáže nějaké základní pohyby, začal kordem mávat jako šílený.
A Tom ke svému nezměrnému úžasu zjistil, že šerm Billianovi nečiní sebemenší problémy. Výborně odrážel rány, které se mu Tom snažil uštědřit, a sám přitom útočil jako hladový orel, vidíce osamělého zajíce. A všechno to podtrhoval zvonivým smíchem, jenž spolu s cinkáním kordů vytvářel nádherný chorál a jenž jasně dával najevo, že je černovlasý chlapec snad poprvé v životě doopravdy šťastný.
autor: Áďa
betaread: Janule
no aspoň něco mu de hned napoprvé….i holky se uměj prát a ohánět mečem (ne, že bych se myslela, že je Bill holka, to ne, ale měl holčičí výchovu a zbraň asi nikdy nedržel v ruce tak jako většina holek)
Jinak perfektní díl!!! jen tak dál!!!
pěkný…opravdu hezký, začíná se mi to líbit:-D
Asi na Billovy rodiče pošlu Fond ohrožených dětí!
Nádhera,jako vždy *klaní se*
jezusky to je krásnéé:).. juj.. Billian konečně s Tomíkem:D
Tyjo, cumim xD To vypada tak klukovsky odhodlane. Bill a sermovat, mazec ;-D To Tomovo cukani koutku je rozkosny =) Pekny, pekny 😀
nádherný jako vždy… x)) sem ráda, že už sou spolu a že ho Tom neodsoudil… x)) jinak se mi líbí představa šermujícího Billa a ještě ten jeho smích… x)) úžasný… x)) těm jeho rodičům bych usekala prstíčky, nožičky, ručičky a rosekala na kousky!!! jak mu tohle mohli udělat?? stejně se tý válce nevyhli… byli dost naivní, že si mysleli, že jim to projde…. těšim se na další dílek, je to zajímavý… x))
bych chtěla vidět jak Billian vypada s mečem v ruce xD to musí vypadat zajímavě
jéééj.. 🙁 mě ho bylo tak líto, když si myslel, že mu Tom něco udělá..naštěstí je Tomi takový jaký je!! a je to krásný!! ale teď mě tak napadá..jak to, že proti Tomovu rodu (či co) měla ta Billova matka tolik zlého?
p.s. je to galaktický
Lorett: no asi takhle. d´Plessis-Belliéreovi jsou na svůj rod hrdí, jsou rádi, že mají aristokratickou krev a svým chováním to dávají najevo, jak jsou oni na špičce. ale mají tendenci takhle pohlížet i na ostatní, kteří se tak chovají, dle jejich názoru ten, kdo má šlechtickou krev, se musí i důstojně a vznešeně chovat. jenže de Peyracovi jsou známí tím, že žili spíš kočovně, jako mají svůj zámek na ostrově, ale než vymetat místní královské zábavy se radši prohánějí v sedle a jdou i mezi chudinu, nehledí na rozdíl postavení. no a ví se, že Tom prostě dycky nespoutaně vlítne do nějakýho boje, párkrát zašermuje a jede dál, nikde ještě nezapustil kořeny. tak proto je Billova matka tak nesnáší, má pocit, že si nezaslouží, aby jim v žilách kolovala hrdá královská krev, když se tak dle ní neumí chovat 🙂
To zni stejne tak pekne "Tom de Peyrac" xD Neco se mi u toho honi hlavou a nevim co
tak si vzpomeň 🙂 mně se v hlavě vybaví Tom Kaulitz s Geoffreyovou jizvou a gentlemanskou povahou 🙂